Vojta komentáře u knih

Původně jsem chtěl svůj komentář proložit ilustracemi, abych co nejlépe vystihl charakter knihy. Bohužel databáze zatím není tak sofistikovaná, aby nám takovéto specialitky umožnila. A i kdyby byla, vše by se nejspíše zastavilo na mé neschopnosti nakreslit něco složitějšího než je autíčko.
To autor knihy je na tom podstatně líp, dokonce umí kreslit docela dobře. A umí i docela dobře psát. Vlastně celá knížka je docela dobrá … pro děti. Možná, kdybych byl mladší, byl bych z ní úplně „hotovej“. V současné době mě ale nechává relativně chladným, to jí však nelze zazlívat. Já jí to nezazlívám, což se projevuje i v mém poměrně vysokém hodnocení. Oceňuji autorovou originalitu zpracování, oceňuji atmosféru staré Paříže, oceňuji nejednoznačnost postav a oceňuji tuto knihu i jako poctu starým filmům, které jsem sice neviděl, ale to se snad brzo změní. Jenom mě mrzí jedna věc a to, že jsem na tuhle knížku prostě moc starej.

6 15.01.2012

Úžasnou Zeměplochu, legendu fantastického žánru, jsem dlouho nechával ležet bez povšimnutí (na zádech čtyř slonů a obrovské želvy). A teď, když mám přečtenou první a druhou část z 34-dílné série, musím říct, že ... to asi byla chyba. Tuny černého, ztřeštěného, pseudovědeckého a někdy až mezivesmírného humoru, který nezastaví vůbec nic, jsou toho důvodem. Z toho důvodu jsem měl Zeměplochu objevit dřív. Na druhou stranu bez Zeměplochy jako parodie jsem se mohl obejít zcela klidně. Ty jemné upomínky na díla z minulosti tam vlastně ani nemusely být, popravdě nějak mě vůbec nezajímají. Taky bych ocenil větší propracovanost a originalitu zápletky, to, že je kniha parodií, tvůrce neopravňuje k tomu, aby to odflákl a pak říkal, že to v těch parodovaných originálech tak bylo. Prostě bych se víc zaměřil na tvoření zajímavých příběhů(samozřejmě se stejnou dávkou ztřeštěnosti a humoru) a nesnažil se za každou cenu pořád parodovat nějaká mizerná díla z minulosti, to mě, jak už jsem řekl, vůbec nezajímá a navíc to může omezovat. Ale ať si to autor dělá, jak chce. Pořád je to skvělá zábava. Mimochodem Zavazadlo je podle mě nejlepší postavou knihy.
/
„Šlo by jen svým vlastním tempem, ale pořád. Navěky. Přeplavalo by řeky a oceány. Každou noc, kdy by on musel odpočívat, by se o kousek přiblížilo. A pak by po mnoha letech, v nějakém vzdáleném exotickém městě, jednoho dne zaslechl zvuk stovek malých nohou, které v ulici za ním zrychlují krok...“
/
"Mrakoplaš si pomyslil, že pokud by se Dvoukvítek sešel s kterýmkoliv pravidelným návštěvníkem Bubnu, znamenalo by to pravděpodobně, ze už svůj domov nikdy nespatří. Pokud ovsem nebydlel někde po proudu a náhodou by neproplul kolem."
/
Toto jsou věci, které z této knihy dělají, navzdory mým připomínkám, pětihvězdičkovou záležitost.

6 30.10.2011

Vysockého písně jsou jednoduché a drsné, zároveň mají ale i humorný až groteskní rozměr. Velmi úderné verše, žádné zdlouhavé litanie o lásce a nenávisti. Hezky pěkně od podlahy. Však má Vysocký také právo takto psát, na rozdíl od jiných, o čem psal, to skutečně prožil. Žil hekticky a se vší energií a takové jsou i jeho básně. Přece jenom mám však radši jeho básně nazpívané a v originále. Překlad je sice dobrý, ale originál je originál, navíc ve Vysockého řízném podání(člověk by se ho někdy skoro až bál) je celá jeho tvorba ještě o něčem jiném, byl to přece jenom herec a to je vidět. Nejlepší básně: Už jaro začínalo, Píseň o trestním zákoníku, Poprava horské ozvěny, Píseň o šancích, Můj černej člověk v šedým převlečníku, Koně k nezkrocení.

6 04.06.2011

Dan Simmons je vlastně schizofrenik. Jedna jeho část je učenec zabývající se seriozními vědeckými tématy a druhá část je nadšený milovník braku. Hladové hry jsou důkazem téhle rozpolcenosti, na některých stranách jsou řešeny vážné otázky holokaustu, morálky, neoddělitelnosti násilí a člověka… A na dalších jenom vystřelit/nevystřelit, utéct/neutéct … Těch „jednodušších“ scén je podstatně víc, což by nevadilo, bohužel některé zavání laciností a jsou obtížné uvěřitelné - zkrátka otravné.
Naštěstí kniha obsahuje i velkou porci skvělých nápadů (týkajících se přímo děje), jako je například ústřední motiv duševních upírů nebo třeba „živého šachu“. Jak jsem ale předtím naznačoval, někdy to dobré trochu zapadá na úkor špatného nebo ne tolik zajímavého. A proto se nabízí otázka, neměl Simmons napsat něco kratšího a méně ambiciózního, co by ale mělo vyrovnanější kvalitu jednotlivých částí? Možná ano, stalo se však něco jiného – Simmons stvořil obrovské devítisetstránkové monstrum. Ale jak už to tak v hororech bývá, měl trochu problém ho zvládnout.

5 04.10.2013

Salinger se stal fantómem opředeným mnoha tajemstvími, ale zase bych v jeho povídkách nehledal něco, co tam prostě není. Podle mě, částečnou odpověď na otázku proč na nás jeho povídky působí tak podivně lze najít v samotném textu a to konkrétně v Teddym.

„Neříkal bych jim ani to, že je tráva zelená. Barvy jsou jenom jména. Já jen jako, že když jim člověk řekne, že je tráva zelená, tak pak začnou čekat, že tráva bude vypadat tak a tak – po jejich – místo nějak jinak, což může být stejně správné a možná mnohem lepší… Já nevím. Já bych je měl k tomu, aby vyzvracely do posledního kousku jablko, do kterýho je jejich rodiče a ostatní přinutili kousnout.“

V minulosti do nás byly vloženy jakési předpoklady, jak má vypadat povídka a my se od nich nedokážeme oprostit, cítíme pocit jakési nepatřičnosti, když se Salinger odchyluje. Možná kdybyste čtenáři neřekli, že čte povídky, tak by mu na tom nepřišlo nic divného. V tom případě by se celá kniha mohla jmenovat „9 krátkých prozaických textů“, i když to by se asi nějak zvlášť neprodávalo. Ale kdo ví.

Salinger píše zlehka a tak nějak lidsky nebo jak to říct. Z dětí a dospívajících dělá hlavní hrdiny, protože se ještě nestali součástí falešně suverénního světa dospělých. Děti jsou pro něj nejlidštější lidé… A vrcholem je dítě, které má sice už dospělý intelekt, ale stále je pořád dítětem, to je snad Salingerův ideál. I když do autora nikdo nevidí a do Salingera už obzvlášť.
Samozřejmě se chystám přečíst ostatní Salingerova díla. Možná je opravdu škoda, že toho nenapsal víc, ale nemá smysl rvát si vlasy nad nevyužitým talentem, třeba to tak mělo být (a to už v jakémkoliv smyslu téhle fráze).

5 29.06.2013

Co říci k této knize? Odpočinkové čtení pro fanoušky příběhů, ve kterých hraje hlavní roli neomezená dětská fantazie, tentokrát ovlivněná tajemnem Svátku všech svatých. Halloween je mi zcela cizí, ale Bradburyho fascinaci čarodějnicemi, upíry, kočkami, pavouky chápu. Já to měl podobné s Vánoci, byla to skoro posedlost, těšil jsem se na ně půl roku, všechny dárky nakoupené už v listopadu. A ten posvátný Štědrý den – to byla nepřetržitá extáze. Dnes už je to jenom matná vzpomínka, ale tehdy to byla událost roku.

5 25.11.2012

„Ale cena, kterou jsme zaplatili, byla cenou, jakou lidé vždy platí za dosažení ráje v tomto životě – stali jsme se měkcí, ztratili jsme říz.“

Vždycky jsem tak trochu toužil vykašlat se na svoji školu, svoje město, svoji zemi, ale i na svoji rodinu kamarády a odjet někam, kde bude život drsnější, ale poctivější, kde budu štípat dříví, rozdělávat oheň, mýt se ve studené řece( a nebo vůbec), líčit pasti, dřít jako kůň, hladovět, ale pak s úlevou odpočívat a krmit se při sledování noční hvězdné oblohy. Na planetě Arrakis zvané Duna bych asi příliš dříví nenaštípal a rozdělávání ohně na zahřátí by asi také ztratilo smysl, ale ten princip by byl stejný. Odjet do divočiny a tam něco budovat. Nevadilo by mi být zaměnitelným fremenem, jen kdybych mohl vypadnout z našeho změkčilého světa kompromisů. Jen kdybych si na to troufnul, lépe řečeno.
No už zase blábolím, většinu lidí asi spíše zaujaly jiné vlastnosti této obsáhlé knihy. Já jsem z některých byl malinko zklamaný, například postava Paula – vyvoleného mě příliš nenadchla, ani samotný příběh mě nějak nešokoval, ale svět okolo(Gilda, fremeni, píseční červi, důmyslná ekologie a filozofie) přehlušil spolehlivě všechny nezajímavé a neoriginální pasáže. Duna je vynikající, promyšlená, propracovaná kniha, která v mé mysli bude ještě nějakou dobu působit, ale Hyperion je lepší.

5 21.10.2012

„Myslíš, že tisíc akrů je mnoho? Myslíš, že země je mnoho?
Dost dlouho ses učil, aby ses naučil číst?
Jsi pyšný, žes pronikl ke smyslu básní?

Zůstaň den a noc u mne a poznáš, z čeho se rodí básně,
poznáš dobrotu země a slunce (a miliony sluncí jsou ještě),
nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky, ani se nebudeš dívat očima mrtvých,
ani se nebudeš živit přízraky z knih,
ani mýma očima se nebudeš dívat, ani ode mne cokoli převezmeš,
do všech stran budeš naslouchat a všechno procedíš sítem své vlastní duše,“

Whitmanovy nerýmující se verše mají zázračnou moc – dokážou i v lidech pochybovačných (jako jsem například já) probudit jistou životní vášeň. Absolutní láska k životu se prolíná celým autorovým dílem, je všudypřítomná, nezničitelná, nesmrtelná, nepohnutelná. Je zde a nelze ji odstranit, protože ani jejího původce nelze odstranit. Skutečně – Whitman se ve svém díle prezentuje takřka jako bůh, ale věřte, že se samolibostí to nemá nic společného. Vidí sám sebe jako všemocného a dokonale svobodného, jelikož je přesvědčen o tom, že každý moderní člověk musí být takový. Skončil čas útlaku, máme v rukou otěže našich osudů, vstaňme a zúrodněme tuto novou zemi! Whitman byl nadšen a opojen životem, obdivoval na něm vše, zlo i dobro, krásu i hnus a nedělal mezi tím rozdíl, stejně tak jako mezi černochem a bělochem, vše je na stejné úrovni, nic není nadřazeno ničemu. Může se zdát, že šlo o bůhvíjakého naivku, to je však zásadní omyl. Whitman prostě usoudil, že tento způsob žití je nejlepší a v podstatě zamezuje člověku jakkoliv prohrát, protože by prohru nejdřív musel uznat. Prohry zkrátka neexistují, pokud nechceme.
Inu, Whitmanův „robustní duch“ má i po staletích zvučný hlas a láká mladé muže k jeho napodobování. Dají se zlákat? Kdo ví, však jeho filozofie zdá se pro dnešní dobu snad až příliš triviální. A hlavně ji opakuje pořád dokola, jako by snad neznal žádnou jinou(to mě nejspíš odradí číst jeho dílo celé, je to vše příliš jednotvárné), ale pravdou je, že žádná nejistota se k jeho myšlení nehodí. Ale... možná je někdy lepší nemyslet do široka, ale jednoduše, píchnout si do žil koňskou dávku testosteronu a odejít do stepí budovat nový krásný svět a zpívat si přitom písně.

„Dlouho ses ustrašeně brodil a chytal se za prkna u břehu,
chci, aby ses stal nebojácným plavcem,
v hluboké moře skočil, vyplaval, zamával mi a zakřičel
a plný smíchu zatřásl svou kšticí“

5 06.04.2012

Mechanický pomeranč nebo aspoň jeho první část, je jakousi verzí Salingerova Kdo chytá v žitě, ovšem pro mentálně narušené jedince. Alex stejně jako Holden podniká vzrušující noční cestu, oba se setkávají s mnoha lidmi, rozdíl je v tom, že Holden si s nima jenom povídá a lituje je, kdežto Alex se svoji bandou je brutálně zmlátí nebo znásilní, pokud jsou to kartáče. Jo to je další podobnost se Salingerovým románem, zajímavý jazyk hlavní postavy - "Byly tady některý starodávný fakt chorošný houmy, bratři moji, ve kterejch bydleli ouldaný píply, vyzáblý starý jakoby štěkající důstojníci se špacírkama a starý vdovský kartáče a hluchý ouldaný lejdýz s kočkama, který za celej lajf, bratři moji, se nedotkly jedinýho hjumaníka." No, to je zrovna věta, kde nikdo nikoho nemlátí, výjimečný to jev v knize.
Další dvě části, kromě popisu násilí, začínají pokládat filozofické otázky "Kde se v jinak inteligentních lidech bere násilí?" nebo "Je člověk pořád člověkem, když mu vezmeme možnost volby?" a tak podobně. Ale nebudu už dál spoilerovat ani filozofovat ani další takový fízis, přečtětě si to sami, vy bolšácký lunka, držte si při tom kišku, možná tam totiž najdete sami sebe.

5 21.09.2011

Tohle mě bralo. Neříkám, že to je nějaký fascinující příběh, ale způsob jaký Holden vnímá svět je docela podobný tomu mému. A nemyslím, že je to jenom stejným věkem. Chápu však, že Salingerův styl psaní může někoho rozčilovat, mně ale připadal nejvhodnější možný k tomu příběhu. Vůbec mi celá knížka přijde hrozně dobře napsaná, zároveň způsobem, který je zcela výjimečný. Nezapomenutelný zážitek.

5 30.07.2011

Hyperion je neuvěřitelně fascinující knihou. A to především díky úhlavní postavě - Štírovi. Nikdo neví proč dělá, to co dělá, ani jak to dělá. Nikdo neví jaké je jeho poslání. Nikdo o něm neví téměř nic, jen to, že působí bolest. V průběhu knihy se o něm něco málo dozvíme, ale Štír stále skrývá většinu svých tajemství. Tajemství, která na jednu stranu chcete znát, ale na druhou radši ani ne, abyste si je mohli věčně domýšlet podle své fantazie.

5 14.07.2011

Podivná a úchylná kniha. Zdánlivě jde o brak nebo pornografickou literaturu, ale má to v sobě něco tajemného, co knihu povyšuje. Mírně. Pořád je to úchylná blbost, ale něco na tom je. Akorát nevim přesně co, možná, že mě ten pěknej obal a známé jméno autora obměkčilo a já teď v žumpě hledám poklad. Každopádně dám neutrální dvě hvězdy.

5 19.06.2011

Opravdu zvláštní literární experiment, který je sice silně uživatelsky nepřívětivý, ale zkušení či vytrvalí čtenáři se s ním vypořádají. Odměnou těmto odvážlivcům je pestrý součet životních pravd a moudrostí a také hospodských historek, které se v této neuspořádané knize objevují. Některé štěky jsou opravdu vtipné například: "Co jste mi to dali za larvu, vždyť je ošklivá jak akademická malířka!" Celá kniha má všeho všudy jen dvě věty. Když to viděl můj poťouchlý kamarád, chtěl je dát našemu učiteli češtiny na větný rozbor.

5 16.02.2011

Dávno před Matrixem a podobnými filmy vytvářel P.K.Dick světy virtuální reality. Už tehdy pochyboval o tom, zda realita, ve které žijeme je tou "pravou" a jestli nějaká pravá vůbec existuje. Ubik je jedna z knih, ve které zhmotnil své myšlenky. Ani hlavní postavy, ani čtenář neví, co je skutečné. Když už se zdá být všechno vysvětleno, přijde poslední kapitola a... Zkrátka typické Dickovo dílo, které čtenáře uchvátí, ale nedává mu moc odpovědí. Ale o to je to právě zajímavější...

5 15.01.2011

Mně se to teda líbilo, nijak zvlášť mně nevadilo, že je kniha plná podivností a nelogičností. Harry Potter je Harry Potter, takže jsem se nenechal těmito věcmi nějak více vyvést z míry. Dalo se to určitě napsat mnohem líp, ale stejnak jsem knihu hltal. Kdybych byl nezaujatý, hodnotil bych zřejmě tuto knihu kriticky, jenže bohužel nebo bohudík... Já jsem zaujatý!

5 30.11.-0001

Děj je velice přímočarý a nezabíhá zrovna do podrobností. Candide je jednou tam a za chvíli zase jinde... Prostě celá knížka je taková potrhlá, ale dobře se čte a nutí člověka filozofovat o tom jestli celá ta úchvatná filosofie není jen snůškou blábolů..

5 30.11.-0001

Pavel Kohout si v době normalizace vybral tu těžší cestu. Jeho konflikt s mocí nebyl možná tak krvavý, jako ty o dvacet let dříve, ale pořád byl velice krutý a nakonec stejně skončil vraždou. Ale snad nejvíc mě z celého příběhu zaujala ta absurdnost situací, do kterých se autor dostával. Je zarážející, jakých trapných až ubohých kejklí se Státní bezpečnost dopouštěla. Přestože byl Kohout lovená zvěř a nakonec skončil v emigraci, vyšel z celé hry jako vítěz.
Jeho story opravdu doporučuji, i když je možná ze začátku trochu těžší zvyknout si na dva proudy vyprávění, které jsou si velmi podobné a trochu se pletou. Ale jinak je to dílo, která dokáže ve čtenáři vyvolat široké spektrum emocí od vzrušení z kriminálního případu, po dojetí ze smutného údělu hlavního hrdiny. A také je dobré přečíst si knihu jenom díky historickému období, které kniha popisuje, neboť má doteď vliv na současnost.

4 09.09.2013

Zdá se mi, že dnes na naší planetě existuje jen velmi málo spisovatelů, kteří by dokázali napsat, tak bohatý a propracovaný historický román jako je Pražský hřbitov. To ale ještě nemusí být výhra. Jak už tady někdo psal, Eco nabízí spoustu pokrmů, ale člověk pomalu někdy neví, co si má vybrat. A navíc některé z nich jsou řekl bych chutné jenom pro jejich autora. Mám na mysli takové ty jeho osobní vtípky, které jsou pro čtenáře často rušivé. Otázka je, jestli je to hloupostí čtenáře nebo ne. Nedivím se však lidem, kteří radši než po Pražském hřbitovu sáhnou po něčem jednodušším a jednoznačnějším. Ecův takzvaný „ideální čtenář“ může být pouze Eco z jiné dimenze, který se ale nerozhodl stát spisovatelem beletrie.
Ale zase se nenechte zmást mojí kritikou, Ecova kniha má nesporné klady, které už tady popisovali ostatní. Nicméně je trochu divná a leckdy působí trochu nepřirozeně a to je člověku nepříjemné.
Každopádně podle mě Hřbitov Růži nepřekoná, z jednoduchého důvodu, je prostě méně působivý. A to i přesto, že má hrdinu, který je mi charakterové bližší (vtip) a také lepší konec.

4 11.08.2013

Šoša je jedna z knih, které nejsou zdánlivě příliš atraktivní. Meziválečný židovský intelektuál se zamiluje do postižené dívky z chudinské čtvrti – v málokterém potencionálním čtenáři vyvolá tato věta úžas nebo nadšení. Dokonce možná někoho napadne, zda tuto knihu není lepší použít k jiným účelům než ke čtení. Ano, léto je doba velkých táboráků, ale takové zacházení si Šoša nezaslouží.
Je to dílo nečekaných kvalit, ale musíte mu dát šanci. Zaujme čtenáře až po chvíli, ale ten na ni zase jen tak nezapomene. Zejména první polovina odehrávající se mezi varšavskými umělci strhne svou jinakostí a dokonce jakousi exotikou. Filozof Fejtlzon, takzvaný diletant na nejvyšší úrovni, je člověk, kterého nemůžete nemilovat. Druhá část je smutnější a také o dost unylejší, neboť prostoduchá Šoša dostává v knize více prostoru. Ale jsem přesvědčen o tom, že autor to přesně takhle chtěl. Skrz Šošu se vyrovnává se svou minulostí, vzpomíná na starý židovský svět, ve kterém kdysi žil. Šoša není skutečná dívka je to spíš symbol, symbol s mnoha významy.
Ale pokud vás autorův stesk nezajímá, nemusíte být nutně zklamaní. V knize je celá řada nápaditých, vtipných a neobyčejně přiléhavých citátů, které se dají použít všude.

4 17.07.2012

Mnoho dnů a mnoho nocí slídil jsem ve virtuální krajině Internetu, jako kdyby byla mým vlastním Ryhopským lesem a jako kdybych já byl snad Georgem Huxleym či jedním z jeho potomků. Tak jako i ve zmíněném magickém lese, čas při mém hledání ubíhal jinak než je zdrávo, čekání se zdálo delší než bylo, vše bylo pomýlené a já stále nemohl najít to, co jsem hledal. A když jsem konečně byl vpuštěn tam, kam jsem potřeboval, cena byla příliš vysoká…
Naštěstí později se situace zlepšila, nebe se vyjasnilo, chmury zmizely a já mohl prachy vysolit na dřevo nebo spíš za dřevo. Však hned u první povídky jsem byl zklamán, nebyla špatná, ale kde je sakra ten Ryhopskej les, mytága, rodina Huxleyovic či aspoň Keetonovic, co? Nezbylo mi nic jiného než se spokojit s náhražkami, které pravda nebyly vůbec marné, ale když se těšíte na biftek, tak vás sekaná moc neuspokojí. Nakonec jsem teda ten biftek dostal, byl poměrně tenký(85 stran), ale také poměrně vydatný. Spíš než na halucinogenní Lavondyss jsem si při čtení vzpomněl na Les mytág, a to nejen z toho důvodu, že má stejné protagonisty. Líbí se mi ta deníková forma, ty pokusy o racionální zkoumání iracionalního lesa, ta přítomnost vnějšího světa - a s tím spojené absurdní situace. Na závěr jsem dostal takřka dickovský dárek – zpochybnění reality, ale po stopadesáté už to na mě nedělá takový dojem jako dřív.
Kdybych věděl, že pouhých 85 stran z celkových 290 se týká Ryhopského lesa, asi bych se po této knize tak nepídil. Nicméně už se stalo a musím říct, že zklamaný nejsem. Ze dvou důvodů – závěrečná novela se držela tradice ryhopského cyklu, tedy byla vynikající(to samé se dá říct i o některých povídkách) a navíc mám další knihu do sbírky.

4 05.06.2012