Wereden komentáře u knih
Na Váchu jsem slyšel chválu, takže když jsem se dostal k jeho povídkám, tak jsem si řekl, že to zkusím. Ale moc mě to nenadchlo, nebudu lhát nebo předstírat opak.
Tato Galeottiho analýza byla pro mě zajímavou. Byť kniha není tak čtivá, tak přináší zajímavý pohled na současné Rusko a leccos mi osvětlila. Což by bylo zvláštní, kdyby se to u tohoto autora nestalo.
Ke knize jsem se dostal náhodou. Takže jsem od ní neměl většího očekávání, ale šest životopisů státníků z 20. století mě dostalo. Trochu bych mohl polemizovat s výběrem Nixona, ale myslím, že to Kissinger vysvětlil poměrně jasně.
Cestu k Velké říjnové socialistické revoluci jsem od Figese, jehož Lidskou tragédii považuji za geniální knihu. Touto knihou jsem si ty události chtěl připomenout a byl jsem zvědavý na to, jak Zygar zpracoval historické téma. Četlo se to dobře, jen je nemělo takový dramatický náboj jako díla ze současné doby, byť jde o drama podobného významu.
Ačkoliv mě kniha na první pohled zaujala, tak jsem čekal trochu něco jiného. Doufal jsem, že se dozvím, jak paměť trénovat nebo jak ji rozvíjet. Takže takto to bylo pro mě zklamáním.
Jeden z mnoha příspěvků k dějinám Československa, který se zaměřuje hlavně na Slovensko. Čtení to bylo zajímavé, ale zaměřené na dost konkrétní věci. Zajímavé bylo, že kniha vznikala poměrně dlouho, resp. že byla završením několika dílčích studií.
Englundova Nepokojná léta jsou prostě klasikou. Jak on dokáže psát a v jaké šíři, to je prostě něco. Je jenom škoda, že Englund trilogii nedopsal. Ale třeba se jednou dočkáme, byť si to úplně nemyslím.
Paměti Kelina staršího byly prostě výborné. Krásně ukazují, jak život bílé emigrace nebyl ani v nejmenším jednoduchý. Můžu doporučit komukoliv, kdo se o problematiku zajímá. Navíc Kelin píše poutavě, byť mě mrzí, že nejde o kompletní vydání pamětí.
Od Snydera jsem čekal trochu víc. Možná i něco nadčasového. Přitom je to prostě dílo, které je politicky a dobově ovlivněné. Škoda, jeho Krvavé země mě dost zmlsaly, teď přišlo zklamání.
Na můj vkus je tam toho moc obecného, což je mi většinou známé, a málo lékařského. Škoda, to by mě zajímalo více.
Jak chutná moc jsem dočetl už podruhé. Je to kniha, ke které já záhodno se vracet, má stále co říct a co hůř, je vlastně stále aktuální. Což je děsivé.
Těch pověstí je tam moc a nejsou ani moc čtivě napsány. Takže příště zase Jirásek.
Působí to na mě jako církevní apologie, co všechno katolíci udělali dobře. Korunu tomu v úvodu nasadil Duka. Ačkoliv je kniha jako přehled dobrá, tak tyto dva momenty jí táhnou dolů.
Pokud chceme poznat Rusko, tak je to dobré přes osudy běžných Rusů. A Alexijevičová jich zná dost a je rozhodně zajímavé je číst. Pokud někdo neví, jak do současného Ruska proniknout, tak osudy Rusů jsou dobrou cestou. Možná bych ale jako první krok spíš doporučil Všechny cesty vedou k válce od Vojtěcha Boháče.
Rozhodně zajímavý pohled na dějiny Ruska, resp. SSSR. Škoda, že je to napsané dost rozvlekle a nezáživně. O tomto by se mělo podle mě vědět více, byť jde o dost specifickou kapitolu dějin.
Když jsem knihu četl, tak mi přišlo, že nic překvapivého nevidím. A celkově mě kniha tolik nenadchla. Ale nemůže být každý den posvícení.
S knihou jsem spokojen, přinesla přesně moje očekávání. Pomohla mi si uvědomit, jaká je moje aktuální situace, což jsem nyní potřeboval. Pro ty, mají pochybnosti o možném syndromu vyhoření, tak jednoznačně doporučuji.
Přiznám se bez mučení, že knihu jsem přečetl kvůli výzvě. Ale tím ji mám splněnou. A i tak se mi některé básně líbily, byť preferuji spíš prózu.
Klasický medvídek Pů. Nápad dobrý, jen to trochu nejde...
Nechci osud Sannikova nějak shazovat, ale jeho memoáry mi nepřišly nějak extra objevné nebo záživné. Spíš jsem se tím musel pomalu prokousat...