Wereden komentáře u knih
K Malému princi se čas od času, vracím rád. Je to kniha, kterou záhodno číst opakovaně. Teď jsem přečetl vydání, které jsem dostal. Mám ho vlastně doma vícekrát...
Jak chutná moc jsem dočetl už podruhé. Je to kniha, ke které já záhodno se vracet, má stále co říct a co hůř, je vlastně stále aktuální. Což je děsivé.
Pokud chceme poznat Rusko, tak je to dobré přes osudy běžných Rusů. A Alexijevičová jich zná dost a je rozhodně zajímavé je číst. Pokud někdo neví, jak do současného Ruska proniknout, tak osudy Rusů jsou dobrou cestou. Možná bych ale jako první krok spíš doporučil Všechny cesty vedou k válce od Vojtěcha Boháče.
Přiznám se bez mučení, že knihu jsem přečetl kvůli výzvě. Ale tím ji mám splněnou. A i tak se mi některé básně líbily, byť preferuji spíš prózu.
Docela fajn počtení na jeden den z mého rodného kraje. Asi se k Morávkovi příležitostně někdy vrátím.
Zajímavá analýza, skvělá byla část týkající se fašismu i dalších národů na Slovensku, zejména Židů.
Od Hruboně čtu několikátou knihu v krátké době a opět jsem se nenudil. Je vidět, že když se zakousne do nějakého období tak jej vezme od podlahy. A je dobře, že to vydá a nenechá si to pro sebe.
Po pamětech Alana Aldy se mi dostala do ruky jeho kniha týkající se komunikace a propagace vědy. Z toho, co jsem četl, tak bych si rád někdy zažil jeho seminář, protože podle toho, co tady píše, to musí pecka a bude to asi o úroveň výše než kniha. Ono cokoliv naživo většinou bývá lepší.
Přečetl jsem si další kousek od Hruboně a opět nelitoval, jeho pohled na historii Slovenska je více než osvěžující. A díky tomu mám potvrzenou přítomnost Hlinkovy gardy na cvičišti SS.
Englundova Nepokojná léta jsou prostě klasikou. Jak on dokáže psát a v jaké šíři, to je prostě něco. Je jenom škoda, že Englund trilogii nedopsal. Ale třeba se jednou dočkáme, byť si to úplně nemyslím.
Paměti Kelina staršího byly prostě výborné. Krásně ukazují, jak život bílé emigrace nebyl ani v nejmenším jednoduchý. Můžu doporučit komukoliv, kdo se o problematiku zajímá. Navíc Kelin píše poutavě, byť mě mrzí, že nejde o kompletní vydání pamětí.
Od Snydera jsem čekal trochu víc. Možná i něco nadčasového. Přitom je to prostě dílo, které je politicky a dobově ovlivněné. Škoda, jeho Krvavé země mě dost zmlsaly, teď přišlo zklamání.
Na můj vkus je tam toho moc obecného, což je mi většinou známé, a málo lékařského. Škoda, to by mě zajímalo více.
Rozhodně zajímavý počin, psát takto o tichu by mě v životě nenapadlo a přitom jde o tak banální věci. Těžko si představit s jakými prameny autor musel pracovat a jak dlouho je hledal. A výsledkem je útlá knížečka, která dokáže člověku posunout vnímání světa.
Pohled na Rusko ze zcela jiného úhlu než jen běžný. Začne to nevinně a skončí to... Radši posuďte sami.
Na knihu jsem se těšil. Četl jsem ji dlouho a nečetla se lehce. A přiznávám, že ne všechno jsem dokázal na poprvé pobrat. Takže se ke knize budu muset někdy vrátit. Nicméně je znát obrovská erudice autora a jeho rozhled. Toto je dílo, které kdyby se přeložilo do angličtiny nebo jiného jazyka, tak se v mezinárodní konkurenci neztratí, spíš naopak.
Za mě dobré čtení, které lze v základu použít ve výuce i dnes. Ne přímo knihu samotnou, ale její obsah. Hold se pozná nadčasová kvalita.
Sorokina jsem zkoušel číst Den opričníka. Nic moc. Ale dostali se mi do ruky další dvě knihy, tak jsem zkusil Manarangu. A opět mě to nenadchlo. Takže Sorokinovi asi dávám sbohem.
Zygar byl jako vždy úžasný. Ačkoliv jsou mi dějiny Ukrajiny od perestrojky po současnost známy, tak tohle se četlo samo a člověk prostě hltá každé slovo a čeká, jak to dopadne, i když výsledek můžeme sledovat denně.
Za mě dost slabé. Krátké repetitivní texty, které místy nudily a místy nebylo vyvážené. Jakoby kniha vnuknout musela a někdo odvedl jen čistě mechanikou práci.