wimpzk komentáře u knih
Už ani nevím pokolikáté jsem Hobita přečetl. Určitě více než pětkrát. A proč jej stále dokola čtu? Toť tedy otázka! Je to stále ještě dětsky pohádkový příběh, ale již odhaluje leccos z vážného a dramatického příběhu Pána prstenů, který se má teprve v budoucnu vyjevit. Je zde humor a lehká nadsázka, ale často tu jde také o kejhák. No a drak na konci příběhu je prostě okouzlující i hrůzný současně. V Tolkienovi se vzácně snoubila inteligence jazykového vědce s vypravěčským nadáním spisovatele a to věru není málo.
Opus magnum J.R.R. Tolkiena a nedostižný vzor snad všech spisovatelů fantasy. Už poněkolikáté jsem se vnořil do světa Středozemě, abych si vychutnal nejen dramatický a osudový příběh, ale nemálo i proto, abych nasál atmosféru dávno zapomenutého (nerad píšu vymyšleného) světa s jeho nádhernou přírodou a podivuhodnými národy, rasami, kouzelníky, elfy, skřety, lidmi a především hobity, kteří jsou tak jiní a přesto nám současníkům ve svém způsobu života podobní. Pomalu a plíživě se zde začne odvíjet příběh souboje dobra a zla, který má kořeny v knize Hobit a čtenář postupně se zatajeným dechem žasne, o co v tomto příběhu a následných dvou dalších pokračováních jde. S úsměvem vzpomínám, jak jsem kdysi před 30. lety četl tuto knihu poprvé. Nemohl jsem ji odložit, byla to strhující jízda plná pro mě dosud nepoznané čtenářské vášně. Dnes čtu s rozvahou a všímám si hlavně propracovanosti příběhu i světa Středozemě a obdivuji (a objevuji), co jsem při předchozích čteních opomenul.
Knihu jsem zkonzumoval jako audioknihu téměř na jeden zátah a moc dobře mi z toho poslechu nebylo. Popis všech notoricky známých kauz zevnitř, tedy z pohledu bývalého ředitele ÚOOZ je jaksi nekompromisní a drtivý. Propojení politiky s organizovaným zločinem a justicí skutečně děsí. Doufám, že se najdou odvážní politici s odvahou tuhle chobotnici vyzvat na souboj.
Když jsem tuhle knihu dočetl, zcela spontánně mě napadlo: 1) Proč tenhle krimi příběh nikdo nezfilmoval? 2) Proč jsem na tohohle autora nenarazil již dříve, když jsem začal číst žánr krimi? Co se první otázky týče, tak je sice pravda, že Jatka, resp. Killing floor (název v originále) ještě nikdo nepřevedl na plátno, ale Jack Reacher se samozřejmě objevil ve dvou snímcích s Tomem Cruisem v hlavní roli. A tak jsem se vlastně i já dostal k tomuto autorovi. Oba dva díly jsem zhlédl a zatoužil se seznámit s knižní předlohou Jacka Reachera. Samozřejmě jsem chtěl začít od začátku série a v místní knihovně měli Jatka k dispozici. Již po prvních 100 stranách jsem byl plně vtažen do děje a musel číst a číst. To už se mi dlouho nestalo. Dokonce jsem knihu hltal náruživěji než nedávno přečtenou Červenku Jo Nesbøho. Nechci prozrazovat nic z děje, snad jen, že zápletka kolem čachrů s penězi byl vskutku vyborný nápad a akční scény, kdy šlo o kejhák jsem si plasticky v duchu promítal a představoval si, jak by s nimi poradil ten který filmový režisér. V rámci žánru velmi dobré čtení. Doporučuji.
Velké finále Pána prstenů. Úžasně vystavěný příběh, ale tentokrát mě více než jindy zaujaly dodatky uvedené v tomto svazku. Dozvíme se tak mnohé z historie Středozemě, jejich obyvatel, zvycích, jazycích a dokonce nahlédneme, jak se počítal čas. To vše působí dojmem opravdovosti a skutečnosti, jako kdyby Tolkien jen převyprávěl příběh z dávno zapomenuté minulosti...A ne snad?
Na tuhle knihu jsem narazil v antikvariátu, a protože jsem měl v živé paměti několik pozitivních recenzí, s koupí jsem neváhal. Samozřejmě že jsem markekingový slogan o Harrym Potterovi v policejní uniformě nebral vážně, prostě proto, že Harry P. je nenapodobitelný. Ale i tak jsem byl na knihu zvědav...Ze čtení jsem zklamán nebyl, ale ani výrazně nadšený; byla to místy velmi zábavná četba, někdy napínavá, jindy jsem si lámal hlavu nad všemi těmi nadpřirozenými jevy a souvislostmi mezi nimi; velmi sympatická mi byla "antihrdinnost" Petra Granta, ostatně tou se vzdáleně podobá právě Harrymu Potterovi...Knihu mohu vřele doporučit.
Dnes se mi již málokdy stane, že by mě nějaká kniha po jejím zdolání zasáhla a vykolejila natolik, že bych měl na zbytek dne a i den následující velmi intenzivní zážitek něčeho neobvyklého a v tomto případě i děsivého. V případě této knihy to však bylo ještě horší. Ale popořádku.
Na stránkách Českého rozhlasu jsem na sklonku tohoto léta krom jiného narazil i na možnost poslechu z četby na pokračování Fuksova Příběhu kriminálního rady. Zvláštní je, že když o knize i nyní přemýšlím, stále mylně se mi na do vědomí dere název Případ (nikoli tedy „příběh“) kriminálního rady. Sám nevím proč, ale nemůžu se toho zbavit. Dosud jsem od Fukse četl pouze Obraz Martina Blaskowitze, novelu s motivem událostí 2. světové války. Jinak jsem samozřejmě snad jako každý znal fenomenální filmové zpracování Spalovače mrtvol. Čili literaturou Ladislava Fukse jsem byl dosud praktický netknutý. Z komentářů zde na databázi jsem se dozvěděl, že jde o velmi zvláštní knihu s ještě neobvyklejším závěrem. A jedním dechem také to, že se zde objevuje jakási detektivní linka, ale o detektivku v pravém významu nejde.
Samotný příběh mě velmi rychle pohltil. Četba v podání Jana Hartla mě přitahovala jako magnet a nutila mě pouštět si několik epizod za sebou. Vnímal jsem velmi tísnivou a naléhavou atmosféru, která stále zesilovala a vyvrcholila ve skutečně neuvěřitelný konec, po kterém mi bylo až do konce dne nevolno. Druhý den jsem se snažil o knize načíst co nejvíce informací a ujišťoval jsem se, zda jsem závěru knihy dobře rozuměl. Ano, rozuměl, ale o mnoho lépe mi kvůli tomu nebylo.
Musím říct, že mi asi bude chvíli trvat, než sáhnu po další Fuksově knize, či než si případně poslechnu další načtení některé z jeho knih (je-li jaké). Mezitím sáhnu po veselejších a city méně jitřících knihách. Ale na Fukse jsem rozhodně nezanevřel. Jen se musím trochu sebrat.
Vieweghovo psaní mám rád. Neočekávám Čapka, Kunderu či Hrabala, takže nikdy nebývám zklamán. Naopak téměř vždy jsem mile překvapen. Biomanželka je čtení ironické, sarkastické, kousavé, jedovaté, ale i humorné, hořkosladké. Viewegh často ironizuje i Mojmírovo počínání a myšlení, nejde tedy o prvoplánovou kritiku všeho "Bio" spojeného s emancipovaným ženstvím Hedviky a Duly. Přesto, říkám si, deset let starý román, a jak aktuální, ba v mnohém je dnešní bio bláznění a kult zdraví jdoucí ruku v ruce s ženskou snahou se osvobodit od mužského světa ještě děsivější, než si autor dokázal tehdy vyfabulovat.
Jedna z posledních knih editovaných Chr. Tolkienem vzešlá z odkazu jeho otce. Těšil jsem se na ni velice, ale ještě více jsem se bál nenaplněného očekávání, jak jsem tak četl některé z čtenářských recenzí. Bál jsem se zbytečně, byť kniha neobsahuje jeden celistvý příběh, ale několik verzí a různé varianty vývoje příběhu. Přesto jsem byl knihou okouzlen, protože Chr. Tolkien dává nahlédnout do myšlenkové kuchyně svého otce a je to dobrodružné nahlížení. Ano, je škoda, že Tolkien senior tento příběh dostatečně nerozvinul, bylo by to jistě úžasné čtení. Ale i tak může být Tolkienův fanoušek nadmíru potěšen, opět je zasazen další z kamínků do obrovské mozaiky světa Středozemě. A český čtenář se navíc může ještě tento rok těšit na Berena a Lúthien.
Když jsem Dvě věže četl poprvé, tak jsem na jedné straně žasl, jak propracovaný a velmi uvěřitelný svět se zde čtenáři otevírá, ale na straně druhé jsem stále více podléhal úzkosti z toho, jak celý příběh dopadne. Dnes, když mám tuto knihu přečtenou několikrát, tak při dalším čtení samozřejmě vím, jaký bude konec (nejen této knihy, ale Pána prstenů jako celku), ale o to víc žasnu nad malebností Středozemě, jejích národů a zákonitostí boje dobra se zlem. Těším se na to až Pána prstenů budou moct hltat i moje děti, které jsou zatím příliš malé a ještě víc se těším na diskuze kolem celého příběhu.
Knihu jsem nedávno opětovně přečetl po asi 20. letech. Bylo to nyní samozřejmě jiné čtení než tehdy, kdy mi bylo lehce přes 20 let, a kdy jsem hltal vše, co mi přišlo pod ruku. Viewegh byl tenkrát literárním objevem, román Báječná léta pod psa právem sbíral jedno ocenění za druhým. Již si nevzpomínám, co jsem při čtení prožíval tehdy, ale při svém nedávném čtení románu mnou zcela jistě procházely vlny dojetí, protože jsem byl nucen vzpomínat na své mládí, na své příbuzné, babičky, dědy atd., kteří již nežijí…Literárně a jazykově patří román k tomu nejlepšímu v české literatuře a těší mě, že M. Viewegh stále píše, byť už to tak úplně není ono. Každou jeho knihu si přesto rád vždy s chutí přečtu.
Čtvrtý díl série s norským svérázným policistou Harry Holem. Mám rád knižní série, protože je na nich vidět jednak vývoj stěžejních postav a koneckonců lze i sledovat, jak se v psaní posouvá samotný autor. Zde se Jo Nesbo pustil do trochu obtížnějšího úkolu, protože jsou zde sledovány hned dvě dějové linky. Dle mého názoru se s tím autor popral jakž takž. Ke konci mi některé konstrukce a zvraty přišly již poněkud přitažené za vlasy, jakož i Harryho schopnost vidět jaksi ne za roh, ale rovnou za několik rohů, ale tak řekl jsem si, že je třeba i tuto sérii brát jaksi s nadsázkou a spíš si užívat příběh a neřešit příliš, co je ještě pro realitu únosné a co již ne.
Detektivní severská oddechovka, nic více, nic méně. Rád si přečtu další díl, protože mě postava Harryho Hola zajímá.
Dobrý voják Švejk. Kdo by ho v našich luzích a hájích neznal!? Ale pozor, je postava Švejka skutečně všeobecně známa z její původní, tedy knižní podoby? Obávám se, že nikoli. Daleko známější a tedy i citovanější je Švejk z jeho filmového dvoudílného zpracování z 50. let, a proto pokud dnes člověk znalý knihy vede diskuzi o Švejkovi, musí počítat s tím, že druhá strana zná ponejvíce jen filmové zpracování. Nechám stranou, nakolik je toto zpracování filmařsky zdařilé, ale myslím, že snese srovnání s knižní předlohou a určitě mu ostudu nedělá. Musí se samozřejmě počítat s jistou dějovou redukcí, tak jako i s méně prokreslenými jednotlivými postavami, ale celkové vyznění filmu, jeho nálada a především herecké ztvárnění postav není v rozporu s knihou.
A jaká je tedy kniha, resp. první dva díly? Jedním slovem dokonalá. Původně jsem zde vypisoval, co vše mě na knize zaujalo, ale bylo by to psaní na několik stránek a já nechci nudit. Zvlášť, když se jedná o humoristické dílo. Hašek uměl psát, jeho čeština je excelentní. Vykreslení děje, charakteristika postav, tragikomické situace, Švejk balancující na hraně geniality a idiotství, to vše tak sedí pohromadě a tvoří kompaktní celek, že je až k nevíře, že Hašek psal vše z první ruky, nedělal si žádné poznámky či rešerše. A co dělá tuto knihu nesmrtelnou a jednu z nejpřekládanějších v moderní české literatuře? Myslím, že především fakt, že Hašek popsal poměry vládnoucí v C.K. armádě v době I. Světové války takovým způsobem, že je lze aplikovat na jakoukoli armádu, resp. na jakýkoli válečný konflikt a tím je tato kniha nadčasová.
Závěrem musím přiznat, že jsem se se Švejkem v knižní podobě poprvé setkal již na gymnáziu. Tehdy to byla více méně povinná četba, ačkoli naše moudrá češtinářka nám dala vybrat z několika knih, takže jsme si v rámci možností mohli knihu zvolit. Znal jsem tehdy již oba filmy s Hrušínským, ale když jsem se začetl do knížky, chvílemi jsem se přistihl, jak se nahlas a srdečně směju. To se mi nyní již nestalo, ale rozhodně mě i dnes mnohé situace z knihy velmi bavily a žasl jsem, jak si Hašek dokázal dělat legraci snad úplně ze všeho.
Woodyho znám jen z jeho filmů, nikdy jsem od něj žádnou knihu nečetl. Na jeho autobiografii jsem byl ale velmi zvědav. Především proto, že mě zajímal jeho pohled na vlastní tvorbu, ale i na život a tak vůbec. Knihu jsem doslova zhltl. Woody zde používá pro něj tak typický humor, jímž nešetří hlavně sám sebe. Svou tvorbu a sebe jako umělce i jako člověka vesměs shazuje. Nemalá část knihy je věnována kauze kolem sex. skandálu vyvolaném Miou F. To není věru veselé čtení. Woody ale přesto žije a tvoří dál. Jsem rád, že jsem se dozvěděl mnoho užitečných informací nejen o filmech W.Allena, ale i o tvůrci samém. O trochu více nyní chápu, proč se o humoristech říká, že jsou často v soukromí ve skutečnosti smutní.
Ivan Krause jsem kdysi slyšel v rozhlase, kterak se vyjadřuje ke své literární tvorbě. Řekl o sobě, že se považuje za "šrajbra", tedy česky "psavce", nikoli však za literáta. A ještě spíše se cítí být humoristou. Myslím, že je to přesná charakteristika páně Krausova, byť poněkud skromná, protože já I. Krause považuji po několika přečtených knihách za plnohodnotného spisovatele, navíc velmi dobrého, ačkoli, pravda, úzce žánrového co do formy (téměř výlučně krátké povídky) i co do obsahu (převážně humorné historky z rodinného prostředí)...Ale zpět k této knize. Jde vlastně o knihy čtyři, resp. tři a půl, protože poslední část tohoto svazku, Rodinný sjezd, obsahuje jen část později samostatně vydaných povídek. Při čtení jsem se místy velmi bavil, tu a tam lehce dojímal. Mezi řádky jsem pak vnímal autorovu silnou lásku k jeho blízkým, místům jeho mládí i nostalgii po tom, co po r. 1968 na dlouhá léta opustil. Ale na druhou stranu bez emigrace by snad ani tyto povídky nemohly vzniknout, I. Kraus je napsal právě během svého pobytu mimo vlast.
Má druhá kniha od Ch. Potoka. Jako první jsem četl Davítinu harfu. Dlouho jsem s pořízením a čtením této knihy váhal, protože jsem se obával toho, že po úžasné Davítině harfě bych mohl být zklamán. Leč nestalo se, naopak během čtení jsem byl knihou stále silněji přitahován, až jsem jí byl zcela pohlcen. Chasidé, ortodoxní Židé a různost v pojetí jejich víry je zde na příběhu dvou chlapců Dannyho a Reuvena velmi barvitě popsána. Potok má zcela jistě pochopení pro různost a pestrost různých náboženských přístupů v judaismu, ale to samo o sobě by k napsání dobrého románu jistě nestačilo. Nadto je Potok citlivým a poutavým vypravěčem se zaujetím pro své románové postavy. Dlouho po dočtení knihy jsem měl o čem přemýšlet.
Již nyní se těším se na další volné pokračování životních příběhů dvou židovských kluků Dannyho a Reuvena, kteří ale již stojí na prahu dospělosti. Jak se asi jejich víra bude proměňovat, jaké výzvy a nástrahy na ně čekají? Jsem velmi zvědav.
Další z mých literárních návratů do dob gymnaziálních. Tehdy v 1. ročníku byla pro mě četba Procesu ranou těžkým kladivem mezi oči. Tak tak jsem to ustál, ale následky jsem pociťoval dlouhé roky poté. Jak absurdní a přitom tak realistické. Dnes po více než 25. letech se mi po přečtení tohoto románu již jen lehkým mravenčením připomněla dávno zahojená rána. Po 30. letech, ve zralém věku a po tolika odžitých a ještě daleko absurdnějších situacích musím konstatovat, že Proces není vůbec absurdní četbou, ale navýsost vizionářským a nadčasovým dílem a právem jedním z nejdůležitějších románů 20. století.
Pro mě milé literární a ve světle událostí posledního roku také společensko-politické překvapení z pera někdejšího politika a velvyslance p. Žantovského. Knihu jsem četl v počátcích ruské agrese na Ukrajině a místy jsem žasl, jak autor před mnoha lety dokázal vykreslit tehdy zcela hypotetické události, ke kterým mělo dojít v Bělorusku poté, co Rusko převzalo nad tímto státem kontrolu. Zejména pasáže o mrznoucí Evropě v důsledku omezení či přiškrcení dodávek plynu Ruskem do Evropy se mi nečetly lehce. V našem reálném světě naštěstí vše dopadlo o moc lépe, ale kdo to před rokem mohl vědět? Knihu doporučuji, p. Žantovský napsal kvalitní příběh.
Jak jsem mohl tušit, že když zabloudím do Levných knih s cílem pořídit si nějaké to kratochvilné čtivo, tak narazím na tuhle knížku, která mě zanese na mezihvězdnou klonoloď Archu, kterou do svého majetku získá prapodivný obchodník Haviland Tuf, o kterém zpočátku netušíte, zda je duševně omezený nebo naprosto geniální. Brzy se ale ukáže, jak na tom je a během čtení jednotlivých spolu souvisejících povídek se navíc královsky bavíte. Byť SCI-FI, tak na své si přijdou milovníci humoru, chytrého humoru. Skvělá četba.
Může obsahovat SPOILER.
Moje třetí "Holeovka" po Netopýrovi a Švábech. Zajímavý námět kolaborace Norů s Němci za 2.sv. války; zřejmě jedno z bolavých míst moderní historie Norska. Svižně napsaná krimi, napětí až do konce ale....Zkrátka mi příběh nepřišel jednoduše uvěřitelný. Ať už jde o z mého pohledu až příliš jednoduché propašování vraždící zbraně přes půl světa do Norska a ještě lehčí její nákup, nebo ať jde o atentátnikovy schopnosti dokonale naplánovat a uskutečnit svou mstu (zvlášť když ve válce jako snajpr nepůsobil, je už dost starý a navíc smrtelně nemocný), jeho poválečná schopnost žít roky bez odhalení pod falešnou identitou, jeho rozdvojení osobnosti, Holova eskapáda s návštěvou amerického prezidenta a přeložení k tajné službě, navázání milostného vztahu s ženou, který má souvislost s životem atentátníka...No, prostě těch "Ale" mám ve vztahu k této knize až moc na to, abych se s příběhem sžil a bez výhrady jej přijal. Nicméně Nesbø psát umí, je mistrem v popisech lidí, jejich psychologie, míst, situací, má smysl pro gradaci příběhu, jeho jazyk je filmově obrazný, čili z tohoto důvodu dávám tři hvězdy, což je doslova dobré ocenění.