witiko
komentáře u knih

Asi nejznámější knížka od Daisy Mrázkové. S tímto očekáváním jsem ji četl dětem, ale byl jsem zklamaný. Zdála se mi příliš upovídaná (stále se tu řeší nějaké filosofické hříčky a slovní pseudoproblémy) a málo dějová. Přesný opak Neplač, Muchomůrko, která filosofuje tak, že si toho ani nevšimnete, ale o to víc si z ní odnesete ponaučení a chuti do života.


Čistá a krásná filosofie (nejen) pro děti. V každém věku tam najdete něco svého, co se právě máte pomocí malých příběhů o životě dozvědět. Prostě geniální dílko.


Daisy Mrázková patří k našim nejzajímavějším a nejoriginálnějším autorům dětské literatury. Ze všech jejích knížek se mi tato zdála vždycky nejlepší. Je lehká, půvabná, humorná a přitom nesmírně hluboká ve své schopnosti všímat si vzácnosti zdánlivě samozřejmých věcí. Filosofuje tak, že si toho ani nevšimnete, o krásných ilustracích ani nemluvě. Krásná četba dětem před spaním.


Kniha, která mě naprosto dostala. Svojí opravdovostí, autenticitou, přístupem k životu, moudrostí a v neposlední řadě nádherným, dnes už zapomenutým jazykem. Zvláštní kouzlo dodávají také jemné ilustrace Miloslava Nováčka. Pokud chcete nahlédnout do světa našich nedávných venkovských předků, do jejich radostí i starostí, ale i do jejich duše, pak je to kniha přímo pro vás. Zjistíte, že v tom podstatném se nic nemění, jen uměli tenkrát prožívat víc opravdově a do hloubky.


Krásná knížečka, která nemá chybu. Spousta fantazie, nečekaných nápadů a umění všechno zdánlivě nesouvisející spojit dohromady. Eduard Petiška je prostě nepřekonaný klasik knih pro děti, který vůbec nezestárnul.


Četl mi ji táta a dnes ji čtu svým dětem. To dokazuje a říká všechno...


Jediná kniha od Astrid Lindgrenové, kterou jsem dětem přečetl rád a bez výhrad.


Toto starší vydání ilustrované Dagmar Berkovou je mnohem pěknější než vydání novější. Příběhy skvěle přibližují dětem historii Třeboně a okolí formou pěkně převyprávěných pověstí, pohádek a vyprávění. Samotný rámec, kdy toto vše vypráví rybám starý kapr pamětník, je trochu upovídaný a nudný, ale jinak je kniha skvělá a děti bavila. Nabízí se srovnání s 10 krumlovskými pohádkami Libora Frýby.


Se zjevným vypravěčským talentem vyprávěné pohádky přibližující dětem krásy a zajímavosti Českého Krumlova. Některé příběhy jsou lepší, jiné o něco slabší (spíše ty, kde si autor až příliš pouští fantazii na špacír, jako že sgrafita souvisí se vznikem pošty nebo že Bílá paní musí navěky bílit pokoje na zámku), což vynikne ve srovnání s podobnou knihou Pohádky třeboňského kapra, kde autorka vypráví pohádky i pověsti Třeboňska, aniž by musela příliš uměle fabulovat a tak seznamuje děti s historií města/místa přeci jen o něco věrněji. Tato knížka ale krásně přibližuje kouzelnou pitoresknost města a jeho obyvatel, k čemuž pomáhají i skvělé ilustrace.


Moc pěkný nápad, jak děti seznámit s místopisem a historií Šumavy a krásné ilustrace. Nejsilnější je autor tam, kde popisuje stará řemesla a způsob života (voraři, skláři, dřevorubci...), naopak složka pohádková až tak originální není, i když dětem se knížka líbila a to je důležité. Autorovi se ale nedaří postupně budovat napětí, takže hledání tatínka se stále protahuje, Matýsek je posílán tam a zase jinam a trochu to ztrácí tah. Závěrečné "shledání" s maminkou je až moc smutné, ale do té Šumavy to tak nějak patří a hlavně život jde Matýskovi dál... No, myslím, že stačilo jen o trochu víc vypravěčské zkušenosti a bylo by to za pět hvězdiček.


Nevidím jediný důvod, proč by měly moje děti u četby plakat. Knihy Astrid Lindgrenové jsem přestal dětem vypůjčovat a číst. Nemohu to vyjádřit jinak, než že tato autorka měla zvláštní patologickou zálibu probouzet v dětech smutné, trýznivé pocity. Někdo argumentuje tím, že na temnější stránky života je třeba děti připravit. Já myslím, že děti tyhle věci vnímají úplně jinak, přirozeněji a méně bolestně než my dospělí, takže infikovat je svými dospěláckými úzkostmi znamená zkracovat jim dětství. Úniky do světa fantazie nejsou řešením. Proti knihám Astrid Lindgrenové stavím knihy našeho Eduarda Petišky. Tam je dětství takové, jaké je, jaké by mělo být a jaké nám v pozdějších životních těžkostech skutečně dává sílu.

Začínat knihu pro děti tak, že hlavní hrdinové zemřou a dostanou se do fantazijního světa, mi nepřijde normální. Knihy Astrid Lindgrenové jsem přestal dětem vypůjčovat a číst. Nemohu to vyjádřit jinak, než že tato autorka měla zvláštní patologickou zálibu probouzet v dětech smutné, trýznivé pocity. Někdo argumentuje tím, že na temnější stránky života je třeba děti připravit. Já myslím, že děti tyhle věci vnímají úplně jinak, přirozeněji a méně bolestně než my dospělí, takže infikovat je svými dospěláckými úzkostmi znamená zkracovat jim dětství. Úniky do světa fantazie nejsou řešením. Proti knihám Astrid Lindgrenové stavím knihy našeho Eduarda Petišky. Tam je dětství takové, jaké je, jaké by mělo být a jaké nám v pozdějších životních těžkostech stále dává sílu.

Knížky Astrid Lindgrenové jsem dětem přestal vypůjčovat a číst. Nemohu to vyjádřit jinak, než že tato autorka měla zvláštní patologickou zálibu probouzet v dětech smutné, trýznivé pocity. V jiných knihách to autorka žene do ještě krutějších extrémů. Nemoc, smrt, opuštěnost... Někdo argumentuje tím, že na temnější stránky života je třeba děti připravit. Já myslím, že děti tyhle věci vnímají úplně jinak, přirozeněji a méně bolestně než my dospělí, takže infikovat je svými dospěláckými úzkostmi znamená zkracovat jim dětství. Úniky do světa fantazie, jak to nabízí tato kniha, nejsou řešením. Proti knihám Astrid Lindgrenové stavím knihy našeho Eduarda Petišky. Tam je dětství takové, jaké je, jaké by mělo být a jaké nám v pozdějších životních těžkostech stále dává sílu.


Knížka je pěkná, ale už tady mě zarazilo něco, co mi v jiných knihách Astrid Lindgrenové začalo vadit natolik, že jsem je dětem přestal vypůjčovat a číst. Nemohu to vyjádřit jinak, než že tato autorka měla zvláštní patologickou zálibu probouzet v dětech smutné, trýznivé pocity. Způsob, jakým se tu Ronja trápí strachem a úzkostí ze smrti, je toho typickým příkladem. V jiných knihách to autorka žene do ještě krutějších extrémů. Nemoc, smrt, opuštěnost... Někdo argumentuje tím, že na temnější stránky života je třeba děti připravit. Já myslím, že děti tyhle věci vnímají úplně jinak, přirozeněji a méně bolestně než my dospělí, takže infikovat je svými dospěláckými úzkostmi znamená zkracovat jim dětství. Úniky do světa fantazie nejsou řešením. Proti knihám Astrid Lindgrenové stavím knihy našeho Eduarda Petišky. Tam je dětství takové, jaké je, jaké by mělo být a jaké nám v pozdějších životních těžkostech stále dává sílu.


Jedna z nejlepších dětských knih, která byla u příležitosti 700letého výročí narození Karla IV. napsána. Hezké jsou i ilustrace, které nenápadně napodobují gotický malířský styl.


Moc pěkný nápad skloubit vyprávění o dětství Karla IV. s nejvýznamnějšími příběhy rytířské kultury tehdejší (i současné) Evropy. Autorce se podařilo skvěle propojit vyznění jednotlivých eposů s motivem Karlovy (tehdy ještě Václavovy) cesty napříč Evropou a jeho postupným zráním a získáváním zkušeností. Doba je v knize velmi věrně a působivě vylíčena. Moc mě pobavil nenápadný a roztomilý rámec příběhu, totiž Václavovy stále ještě nedorostlé druhé zuby :-) Podle mě jedna z nejlepších knih pro děti, která byla u příležitosti Karlova výročí napsána!


Muselo být těžké vybrat a převyprávět příběhy ze Nového zákona tak, aby jednotlivě i jako celek dávaly dnešním dětem smysl a současně byly přitažlivé. Autorce se to povedlo na jedničku. Kniha je obsahem i výtvarnou stránkou naprostým skvostem, který se vyplatí mít v knihovně, protože se k ní budete vracet bez ohledu na věk.
