Yalka komentáře u knih
Docela děsivé čtení v 10 letech ;-). Nachytala jsem se na název "Pohádky". Samozřejmě jsem neměla nejmenšího tucha, kdo je to nějaká Olga Scheinpflugová... Pamatuju si Bláhovou jedli, Chlapce, který zastavil čas, O princi Aldebaranovi, Krajku s lidskýma očima ("Krajka" byla obzvláště ponurá a smutná). Dá se to přirovnat k pohádkám od Wilda nebo Andersena, taky spousta ne-happyendů a smutných příběhů...
Nicméně, oblíbila jsem si tam příběh "Vykoupená čarodějnice", který jsem vždy ořvala (ale skončil dobře), a ke kterému jsem se pak pravidelně vracela. Myslím, že jsem byla v naší vesnické pidiknihovně jediný, kdo tu knížku znal a pravidelně ji brával do ruky :-)
Nenapadá mě, jaké tomu dát hodnocení.
Nádherná kniha, silný příběh, velmi citlivě zpracovaný. Knížku jsem četla jako dítě tolikrát, že jsem ji snad uměla nazpaměť.
"Mlčím, neumím říci: maminko."
Pamatuju si z toho hlavně něžnou lovestory. Bezejmená dívka, která neměla na světě nikoho a nic a Andres, který toho neměl o moc víc, ale postaral se o ni, dal jí jméno (Estrellita = Hvězdička, to si pamatuju i po 20 letech od přečtení) a na oplátku dostal krásný mytologický příběh o měsíci a hvězdách.
Jinak to velmi syrová kniha (není divu vzhledem k tématu).
Naprosto se ztotožňuju s komentářem eraserheada. Krásně napsáno...
Na tuhle knížku jsem narazila úplně náhodou, skoro ještě jako dítě, někdy tak ve 14 letech a natolik jsem se do ní zamilovala, že jsem pak četla od Travena postupně všechno, co se dalo sehnat v knihovně.
Ale i pro mě zůstává nejlepší tato útlá povídková kniha (nejraději mám povídku o Američanovi, který chtěl obchodovat s domorodci, kteří pletli ozdobné košíčky, ale všechny povídky jsou krásné a skvěle vypointované). Z ostatních Travenových knih mi utkvěla jen Kareta. Asi bych se k němu měla někdy vrátit...
Moje nejoblíbenější knížka z Narnie. Vždycky mě rozesměje věta: "A aby mohli v hádání pohodlně pokračovat dál, tak..." Kdo četl, tak ví :-)
Krásný příběh zalidněný celou řadou nádherně vykreslených postav a postaviček.
Mezi moje "oblíbence" patří celá Dorritčina rodina, bratr, sestra i otec (Dorritku bezostyšně využívají, neberou na ni ohled a nic se nezmění ani poté, když jim konečně začně přát štěstí a dostanou se z finanční tísně). Dickens byl výborný pozorovatel a je vidět, že lidé se od jeho doby vůbec nezměnili...
Upozorňuji také na dokonalou televizní adaptaci z roku 2008 z produkce BBC, kde v hlavních rolích září Claire Foy a Matthew MacFadyen (a ještě taková perlička: záporáka Rigauda tam hraje Andy "Glum" Serkis).
Můj nejoblíbenější příběh o Ferdovi. Hrozně jsem to hltala a docela hodně si to pamatuju (vč. některých sugestivních ilustrací).
Mravenčí outsideři porazí vycvičené bojové mravence-otrokáře. Půjčovala jsem si to v knihovně stále dokola... :-)
Asi je to neobvyklé, ale pro mě to byla moje nejoblíbenější verneovka (i když jsem četla i všechny ty klasické).
Milovala jsem postavu Marcela a jeho mission impossible do Ocelového města.
Některé pasáže jsem měla tak zažité a znala je tak dobře, že mě pak překvapilo, když jsem četla jiný český překlad, že už to není ono ;-)
(SPOILER) Nikdy nepochopím, jak se tenhle příběh může být tak oblíbený. Osobně bych ho nedala číst žádným dětem. Na Amazonu je to jedna z nejstahovanější knih z těch, které jsou v public domain, je v první desítce, i v jiných žebříčcích boduje. Také zde má vysoké procentní hodnocení.
Sice je to jeden z klasických příběhů od Burnettové, ale pro mě traumatizující kniha, jejíž čtení mě (hned od první stránky) skoro fyzicky bolelo. Dvě děti, o které se od jejich nejútlejšího věku nikdo nezajímá (obě z dobře situovaných rodin!), jejichž rodiče by měli dostat vyliskáno za zanedbávání, a které zákonitě musí trpět citovou deprivací, která se dá těžko napravit...
Tak tyto dvě děti se potkají (za divných okolností), nakonec se spřátelí a vše se v dobré obrátí? Nezanedbatelnou roli přitom hraje... Konečně někdo empatický, kdo vstoupí do jejich života??? Ne, ne, nebojte: v hlavní roli v napravení těch chudáčků (v pojetí autorky ovšem rozmazlenců) je příroda anglického venkova. Cože??? Bouchám hlavou do stolu...
Hrozné.
Naprosto nereálné a mimo.
K tomu přihoďte vědro lidové moudrosti a selského rozumu a máte to celé.
Dočetla jsem to jen z trucu a taky proto, že jsem to četla v angličtině, tak jsem to nechtěla vzdát.
A ta závěrečná pointa! Au!!! Spoiler: otec přijme své jediné (a bohužel zdravotně postižené) dítě zpět do svého života teprve, až to se uzdraví? To vážně nikomu ze čtenářů nevadí?
Od autorky mám ráda hlavně Malou princeznu a mrzí mě, že zatím není přeložená do češtiny. Ta je totiž v rámci žánru velmi dobrá. Malého lorda znám také, ten mi přišel roztomilý a úsměvný (už v dětství jsem při čtení chápala, že je to kýč). Ale toto? Toto se fakt nepovedlo. Odpad!
Vhodné pro Saturninovu kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Cedric je přesně to dítě, které by po vylodění na pustém ostrově proneslo: "Bohdá, že žízní nezhyneme!"
Přestřelené, kýčovité, ale ve svém žánru klasika.
U nás ne moc známé, ale vzhledem k četným narážkám a citacím, které se vyskytují všude možně (namátkou: Matrix, Veronica Mars, Jo Nesbø) je dobré určitě příběh znát (btw: taky filmový muzikál z roku 1939 je dobré si obstarat, taky patří mezi klasiku, "We're off to see the wizard, The Wonderful Wizard of Oz...." to mi dodneška zní v hlavě).
Nelíbila se mi hlavně pointa a celkově mi to přišlo tak trochu rozvláčné.
V angličtině je to ale půvabné (byl to můj první audiobook v angličtině), navíc snadno sehnatelné (vzhledem k roku vydání je to už v public domain). Tragický, ale bizarní příběh plecháče mě fakt dostal, to jsem se smála nahlas (ve filmu je vynechaný).
Nádherný příběh, velmi moudrý, přečteno v dětství aspoň 30x dokola.
Velmi mě mrzí, že ani v jednom americkém filmovém zpracování (v tom známém z r. 1998 s Lindsay Lohan, ani ve starším z roku 1961, které se dá najít na Disney+) není zachována kontrast chudá rodina Lotky vs. bohatá rodina Luisy. To je v knize jedna z naprosto stěžejních dějových linek. Možná bych se měla poohlédnout po nějaké německé verzi, třeba by se mi líbila víc.
Naprosto úžasná kniha, která mě úplně sebrala. Rozhodně je v mých TOP 10.
Z téhle knížky si pamatuju pouze titulní povídku (o Punchovi & Judy) a pak povídku Moře a malé rybky. Čarodějky (bábi Zlopočasná a stařenka Oggová) vždy potěší a zrovna tahle povídka je skvělá a nabitá perfektními hláškami.
Známý román Marie Wagnerové-Černé (alias Felixe Háje) s výrazně autobiografickými prvky. Právě vzhledem k tomu, že autorka zde popisuje prostředí, které znala mnohem důvěrněji než les a hájovnu (prostředí, kde se odehrává Kája), a sice školu (její otec, matka, manžel i ona sama byli učitelé, větší část svého života strávila ve škole na malém městě, v Mníšku pod Brdy), tak je knížka hodně cenná v zachycení reálií. Z toho důvodu se dá určitě doporučit.
Nicméně Márinkou jsem se prokousávala ztěžka (četla jsem ji jako dospělá, dříve jsem knížku neměla k dispozici). Dost výrazně mě tam iritovala antropomorfizovaná zvířátka (Papša a spol.). Autorka vykrádá svůj nápad s kultovními Měsíčkem a Péťou z Káji Maříka, dle mě je tato recyklace v Márince nudná a nepovedená.
Myslím, že knížka nemá ten náboj, co Kája, z jednoduchého důvodu: z knížky není cítit přijetí a láska v rodině Márinky (Márinka je neustále kritizována, zrovna za ty věci, které ji baví a naplňují a je stále rovnána podle měřítek dospělých, přišlo mi to kruté a necitlivé) a také nejsou vidět žádné city v „rodině“ Vény (hlavně první kapitoly prvního dílu, kde je často zmiňována lakota tetičky, jsou hrozné. Pak už tetička ustupuje dost do pozadí a autorka se jí naštěstí až do konce série přiliš nevěnuje).
Dle mě tam citelně chybí postava jako jen pan lesní v Kájovi, který vždy dával dětem pocit jistoty, nehleděl tak na vnější věci a usměrňoval někdy pipinovské chování a výchovu okolí. Šetlíkovic jsou sice fajn, ale to nestačí.
Např. poznání, že i Márince jdou nějaké ruční práce, takže ji snad maminka taky jednou za uherský rok ocení, přichází příliš pozdě, myslím, že až v posledním dílu. Asi jsem si to brala nějak osobně, ale fakt mi z toho bylo do breku.
Taková perlička: ve třetím dílu, kdy do školy zavítá nechutně vzorný a zbožný strýc Josef ze Šumavy, jsem začala mít dospěláky ve škole přeci jen víc ráda.
Samozřejmě že chápu, že rodina řídících (jak ta knižní, tak ta skutečná) byla asi docela harmonická a na svou dobu byli jistě ve výchově hodně progresivní a moderní, taky nepochybuji, že M. W.-Č. svoje rodiče velmi milovala, ale v knížce je to ukryté moc hluboko, aspoň pro děti určitě. Zůstává jen smutný pocit nereálných nároků a nepřijetí dětí takových, jaké jsou. Nepředpokládám, že toto bylo autorkou myšleno jako poselství knihy, ale přijde mi, že v podvědomí se svým rodičům do určité míry možná „pomstít“ chtěla ;-)
Dle mě nejhezčí díl Káji Maříka. Prázdniny, Lávíček, svatba Týny. Toto je naprostá klasika!
Moje oblíbená, i když mezi Čapkovými knihami není považována za nějak převratnou.
Samozřejmě by se na tom dala najít spousta much. Je to přestřeleně didaktické, je tam spousta faktických přírodopisných chyb. To by mi ani zde povolených 6000 znaků nestačilo, kdybych se měla rozepsat o všem, co mi tam vadí...
Ale víte kolikrát jsem to četla, a jak se mi to líbilo, když mi bylo tak 11 až 13? V rámci žánru čistých 100 %.