Yummymoon komentáře u knih
Brilantní a neskutečně plné dílo. Na rozdíl od některých Platónských dialogů se nejedná o Sókratovskej monolog občasně prošpikovanej "S tím se nedá než souhlasit, Sókrate." "spoludiskutujících" žáků (tedy aktérů), ale vyrovnanej rozhovor tří odlišných pohledů (no dobře, Démeas se sám trochu zdiskreditoval a dostal méně prostoru) poukazující na plusy a (overall především) mínusy daný optiky. Komplexní rozbor, kterej se hezky čte, ale je velmi náročné se v něm orientovat, protože obsahuje ohromné množství myšlenek. Vydání však skvělé a předmluva fantastická.
Jako krátký parodický článek/povídka by to bylo super. Po deseti stranách se ale člověk začne z monotónního stylu humoru škrabat tak různě po těle jen aby odvedl pozornost od nudy. Po 50 stranách už to začne bejt vyloženě trapný.
Nesmírně podrobná myšlenková mapa a pravděpodobně to nejlepší a relevancí nejobsáhlejší, co lze k problematice přirozeného zákona a přirozených práv nalézt. Nic to ale nemění na faktu, že se to velmi těžce čte a u jistých pasáží má člověk pocit, že se autor snažil nalézt co nejsložitější způsob, jak popsat relativně jednoduše popsatelnou věc. A ty komentáře na konci kapitol a na ně navazující věčné listování knize taky neodpustím - zlaté poznámky pod čarou!
Dnes již v několika oblastech překonaná, avšak ve své době nesmírně zásadní publikace. Její křesťanská eticko-spirituální rovina avšak zůstává relevantní i v dnešní době, poněvadž sociální učení církve se (nejen) v oblasti (trans)genderu pohybuje opravdu tiše a pomalu, tedy případná vyjádření a změny učení k nim se vázající trvají dlouho. Celkově je publikace psána velmi odborně, a pro laika tedy ne úplně přístupně, ale zároveň s respektem k danému tématu a jemnocitem a pokorou k lidem, jichž se bytostně týká. Doporučuji všem, kdo by si chtěl trochu rozšířit spirituálně-etické obzory v trans tématice a nebaví ho už číst jenom zkostnatělé sexuologické publikace. Chtělo by to podobnou publikace, která se ovšem netočí pouze kolem křesťanství, ale obdobným způsobem se nad transgender fenoménem zamýšlí i z pohledu judaismu, islámu, karmánových náboženství a "ateistických" filosoficko-etických přístupů. A vůbec by mi nevadilo, kdyby to byla bichle.
Těžko komentovat takto surovou, intimní a bolestivou existenciální báseň Jinakosti o smutku, nejistotě, víře, lásce, úzkosti a ztrátě. Alespoň tedy okomentuji osekaným výběrem pasáží, díky nimž mohu toto dílo směle zařadit mezi jedno z těch, na které nikdy nezapomenu.
" Samota není v tom, že mě lidé nemiluji, ale v tom, že já je nemiluji - "
"Nelze porozumět úzkosti: když cítím úzkost, nemohu ji popsat nikomu, ani sám sobě - teprve když pomine, když sama ve své moci se stáhne, mohu snít a rozvzpomínat se na skutečnost - ale nemohu o ní vypovídat, protože už ji necítím. Už je to jen zkreslená vzpomínka na to, co bylo hrozné, ale co už BYLO a není..."
"V každém bosem chlapci je Kristus. V každém stromě je chlapec, kterého mám rád-"
"Tolik se bojím o svůj svět, do něhož mě uvěznili..."
"Jsme Tajemství. Svobodu unese jenom ten, kdo miluje - kdo tvoří..."
"Bůh není viditelný očima. Můžeme ho číst právě jen a jen z tváře milované bytosti TOHOTO světa -"
V jednotlivých pasážích mnohdy dechberoucí a inspirující, jako celek ovšem poněkud mlhavé a sotva soudržné. Můj pocit z knih(y) Aragon velmi trefně shrnul hned na začátku Pařížského venkovana: "Všechno mě nesmírně rozptyluje, ale mou vlastní rozptýlenost nerozptýlí nic." Anicet už byl potom trošku snazší díky své narativní uchopitelnosti a humoru, nicméně na druhou stranu neposkytl tolik filosoficko-existenciálně relevantních myšlenek. Lepší tři hvězdy.
"Nuda si prohlíží lidi na ulici. Vstoupí do kavárny: ale hned jde zas dál. Zajde k děvkám: jde dál. Zničí něčí život: jde dál. Třeba i zabije: jde dál. Zabije třeba sebe: j`en sors."
Rozhodně nesmírně přínosná výzkumná publikace. Kritizovat mohu pouze pár chyb v grafice (u grafu 16 a 17 nesedí barevné zvýraznění jednotlivých sloupců s legendou) a nepříliš profesionálně vedené (leč bezpochyby zajímavé a osvěžující) vložené rozhovory. Publikace by si dle mého také zasloužila trochu přehlednější strukturu. Nicméně výzkum samotný je zpracován kvalitně a přináší velmi zásadní data, která na poli trans problematiky v naší zemi dlouho chyběla.
Zajímavá a hodnotná, avšak velmi náročná a neprůhledná publikace. Na druhou stranu je otázka, zda vůbec lze v takto krátké publikaci zpracovat hlavní myšlenky autora, s jehož psaným projevem mají problém i rodilí francouzi. Osobně doporučuji začít závěrečnou statí od Martina Petráše "Lacanův návrat k Freudovi", která poskytuje mnohem přístupnější obrys "lacanovské problematiky" a až potom se pustit do samotného textu od Jiřího Pechara, ve kterém se člověk velmi snadno a rychle ztratí, vynechá-li byť jen na krátký moment naprostou soustředěnost.
Velmi pěkný a nápomocný úvod do gender problematiky. Oceňuji především filosofické kontexty a taktéž musím vyzdvihnout zajímavou část týkající se honu na čarodějnice a jakousi "duální konfrontaci" chápání ženství (a mužství) z pohledu Freuda a pohledu de Beauvoir. Má (poměrně velká) výtka ovšem směřuje k enormnímu množství překlepů, které tak bohužel v zajímavých částech absolutně rozhodily pozornost, a taktéž k podivnému "sebeodkazování" autorky na svou tvorbu ve třetí osobě, kdy ovšem celá publikace je psána v osobě první, což vytváří dojen značné neprofesionality.
Literární hodnota tohoto díla je nepopiratelná a dovoluji si pouze spekulovat o jejích výšinách. Moje hodnocení je tak čistě subjektivní (ostatně jiné ani být nemůže, jelikož nejsem fundovaný literární kritik) a odráží se především od toho, že u spousty próz jsem měl opravdu problém dočíst a vůbec poprvé se mi stalo, že jsem jednu vůbec nedočetl. Témata samotná a jejich experimentální způsob uchopení jsou bezesporu všedně originální, nicméně jsou zpracována tak komplexním způsobem (svou roli v tom jistě hraje i starší jazyk), že jsem mnoho pasáží musel číst hned několikrát, abych vůbec mohl pokračovat dál a úplně se neztratil. I přes to, že si uvědomuji, že Weinerem jsem se nejspíš ukousl příliš velké sousto, na jehož chuť jsem nebyl připraven, jsem velmi rád, že jsem mohl ochutnat a prózy jako Ela či Let vrána jistě jen tak nezapomenu.
Asi nejnáročnější kniha, co jsem zatím četl. Dobrou polovinu knihy jsem se soustředil víc na louskání daného jazyka a komplexních vět/veršů, kde mnohdy byla i jedno souvětí na víc, než půl stránky. I přes to mě ale Ztracený Ráj nějakým podivným způsobem uchvátil. Ať už zajímavou atmosférou a mnohdy až provokativním vykreslením světa, nebývale velkolepě působícím příběhem (naprosto v pohodě bych si to dokázal představit jako obrovskej Hollywoodskej akční velkofilm, aniž by se to muselo od předlohy nějak vzdalovat) nebo zajímavýma postavama, kdy jsem se nemohl nabažit pasáží se Satanem (o to víc mě potom mrzelo, že se z jeho příběhu přenesl děj spíše na Adama a Evu - což je pochopitelné, ale někdy mi toho přišlo až moc). Samotnej zážitek z knihy asi na pět hvězd není, ale kvůli inspiraci v mé vlastní tvorbě, kterou mi v rámci jistým pasáží přinesla, a kvůli faktu, že nejsem zběhlý ve čtení rozsáhlých poetických děl, takže jsem si určitě neodnesl vše, co jsem mohl, dál ale plnej počet. Mám vnitřní předvědčení, že si to dílo rozhodně zaslouží.
Portugalské velehory jsem měl v merku už delší dobu a hodně jsem se na ně těšil. Pí a jeho život spolu s Beatricí a Vergiliem považuju za neskutečně bohatá a nádherná díla a Roccamatiovy za velmi povedenou debutovou sbírku. O to víc mě neskutečně mrzelo, že jsem se na cca šedesáté stránce Portugalských hor přistihl, že se děsně nudím a čtu do víceméně z donucení "abych to dočetl". První třetina knihy mě totiž až na pár hezkých pasáží, symbolických momentů a závěru téměř nezaujala. Další třetina knihy už mi přišla trochu lepší, hlavně díky tomu, že se konečně kniha začala nějak propojovat, ale opět mi v některých chvílích přišla až podivně myšlenkově a popisně překombinovaná a nečetla se mi úplně "jednoduše". Opět ale musím pochválit hezkou symboliku a alegorie. Závěrečná třetina ovšem byla úplně něco jiného a přesně to, proč jsem si zamiloval autorovy dva předešlé romány. Nádherný příběh "člověka" a "zvířete", plný naděje, symbolů, skvělého propojení s předešlými částmi románu, vyvážených a hezkých popisných částí, sentimentality, lásky, vyrovnávání se. I po tomto přenádherném zakončení se ale nemůžu zbavit lehké pachuti předešlých dvou (hlavně první) třetin, kdy mám pocit, že to prostě od těch 30-40 stránek kratší bejt mohlo.
"Je zvláštní, že tahle nemoc, která mu chce ukrást všechen čas, mu ho zároveň poskytuje tolik, že neví, co s ním. " Smutné příběhy, které musí donutit k přemýšlení i toho největšího ignoranta.