ZdivocelaReny komentáře u knih

Přečteno za jedno odpoledne, přesto silně zapůsobilo. Remarque zkrátka uměl vyprávět. Povídky jsou psány docela "jednoduše", ale jsou silné a člověka zasáhnou. Většinou nemají "úderný" konec, spíše tak nějak vyplynou do ztracena (snad podobně jako lidské žití), o to více ale zapůsobí. O to jsou tragičtější...

1 03.01.2015

"Svět bude vypadat jinak!"
"Svět bude pořád stejný..."

Miluju Baladu pro banditu. Nikolku, Juru, Eržiku, Pavla, Mageriho... Písničky jako Zabili, zabili, Řekněte mamce, Pod javorem, Tam u řeky... Mám ráda tu krásnou, i když krutou baladu o boji za... svobodu? Nebo právo žít si po svém? Boji za lásku? Za život? O co vlastně Nikola bojoval? Netřeba to nazvat přesným názvem, každopádně se rval o něco, po čem všichni toužíme a proto je nám Šuhajovská legenda tak blízká...
Mám ráda Olbrachtův román, ale snad ještě více Uhdeho divadelní hru. Pro tu živočišnost a sílu příběhu z podkarpatských polonin... A jsem moc ráda, že mám díky tého knížce možnost si ten divadelní příběh promítnout před očima znovu a znovu, jen díky jejímu přečtení...
Některé výroky mi utkvěly v mysli - ať už výše zmíněný rozhovor Nikoly a Derbaka o tom, jak bude vypadat svět, úžasné, ačkoli v kontextu hry mrazivé Nikolovo "Jiní jsou jiní, a já jsem já" nebo Eržičino "Nikola je jako svátek a ten je jednou do roka a Pavel všechno ostatní... pánbůh stvořil všední dny i neděle."

Naprosto skvělá knížka, u které jsem se nespočtkrát zasmála a perfektně si odpočinula. Štěpán Šafránek je báječná postava, mám moc ráda ten jeho trochu ironický a přitom poetický pohled na svět :). Budoucí režisér a všeuměl Kendy jako jeho parťák také nemá chybu... Zvláště pak v třetí novele "Jak básníkům chutná život" ve chvíli, kdy se přichomítne k jedné z Štěpánových poetických chvilek s "Píšťalkou" a splní, pro Štěpána nepříliš příjemný, slib, který mu kdysi daroval...
I přes tuto báječnou scénu však mám dojem, že právě zmíněná třetí část knihy je nejméně poutavá. Možná proto, že snílek Štěpán se nám z "chlapce" doopravdy stal mužem...

"Jako kluk jsem nebyl tolik hloupý, měl jsem vyznamenání a roupy..."

1 31.10.2014

Hrozně mě mrzí, že pan Škvorecký upustil od ich-formy, protože Dannyho myšlení mě na celých knihách bavilo ze všeho nejvíce... kde jsi, Danny ze Zbabělců a tvoje myšlenky tak blízké mým! :D Zbyl z tebe jen rotný Smiřický...

Bohužel jsem nedočetla. Ale možná tomu za čas dám ještě druhou šanci. Možná taky potřebuju být starší, zrovna jako je Danny starší v Praporu než v milovaných Zabělcích, aby mě i Tankový prapor dokázal zaujmout... A možná taky ne. Možná je Prapor už záležitost ryze mužská, pro ženskou mysl neuchopitelná...

EDIT 2017: Hlásím první prolomení bariéry v četbě této knihy. Filmová verze mě přesvědčila o tom, že i brýlatý rotný Smiřický Lukáše Vaculíka je v jádru pořád týmž Danníčkem, kterého jsem si tak oblíbila ve Zbabělcích. A tak jsem dala knižní podobě znovu šanci ;).

Potěšila mě povídka Rybak z Koločavy, miluju ten kraj a šuhajovskou legendu :)

Příběh, který mě nikdy nepřestane bavit. Parta třicátníků, Bára Dušková a čtyři adrenalinové výpravy... Bezvadná kombinace, zvlášť když je z autorské dílny manželů Pelantových.
Nejradši mám příběh Losera a Pavly, je takový (ne)všední a pravdivý... ;)

19.03.2015

Na tuhle knížku nedám dopusit, snad ale z velké části proto, že byla svědkem mého vlastního lyžáku, kde jsme si s oblibou "hráli" na Sněženky a Machry. Mám k ní zkrátka osobní vztah... ;-)
Nicméně, v příběhu jako takovém mi zkrátka učarovaly postavy Radka a Hanky... už ve filmu, ale knížka to zpečetila. Tyhle dva mám prostě ráda a jejich společné scény - ať už před nebo po čtvrt století /odmítám říkat po 25 letech, ten původní název, který téhle knize Ivo Pelant a Radek John dali je mnohem lepší/, mě nepřestanou bavit. Dřív mě nejvíc mrzelo, že to s nimi (ne)dopadlo. Čím déle ten příběh ale znám, tím víc mi dochází, že z toho vlastně vyšli docela dobře... s naději :).

PS: A zobrazení toho, jak se probíhá školní akce typu lyžařský výcvik je podle mého nadčasové! Nepotvrdil mi to ani tak můj vlastní lyžák, ale krajinářský kurz (a o pár let později také seznamovací kurz na vysoké)... to bylo tak výstižné!

20.02.2015

Nebezpečná hranice... poutavě drsný příběh z předválečných Sudet. Byl to zase o poznání jiný pohled na toto téma, které tak často vyhledávám. O sudetských Němcích jakožto pašerácích jsem četla zatím jen v knize Duchové Šumavy P. Sichingera. Příběh F. Frýdy se mne však zaujal mnohem víc. Snad pro nesmírně zajímavé vztahy mezi pašeráky (Hans, Kreschmer, Mariechen) a finančníky (Karban, Kučera), kteří se navzájem respektovali a "nepřáteli" se stávali jen na hranici a ve službě. Jinak dozákali zcela bez problémů žít vedle sebe. Ani vztah mezi financem a dcerou pašeráka nebyl problémem... Poklidný život v Kirchberku naruší až rozpínající se nacistická ideologie, nenávist a zloba, která zakořenila i v Sudetech.
Jsem ráda, že mám zase o pohled na situaci v pohraničí navíc. A že byl zase o něco jiný - z jiného prostředí, situace.
Každou "sudetskou" knížku označuji nějakým přívlastkem. Nezbývá říct nic jiného, než že Frýdovy Sudety byly právě nebezpečné...

04.12.2014

Jak by řekl Wyrňák: "Ty vado..."
To je asi to nejvýstižnější, co mohu na úvod použít.
Vlčí pouto je prostě… jiné. Nelze ho zaškatulkovat a rozhodně nelze předvídat, co všechno se jeho hrdinům přihodí.
Zpočátku mě zaskočilo, jak drsný způsob života Wyrňák a spol. žijí. Přestřelky, honičky po lese a podobně. Znepokojoval mě i způsob jejich uvažování a v normálním případě bych si podobné postavy nejspíš vůbec oblíbit nedokázala. Další podobnou výjimkou je snad jen Olbrachtův Šuhaj, ale to je něco trochu jiného...
Každopádně, od příchodu "Bosorky" a celého jejího světa plného magie a tajemství, jsem začínala mít ráda nejen ji, ale celou partu… smečku.
To, jakým způsobem jsou popisovány Wyrňákovi myšlenky (tedy - způsob jejich popisu. Jak jsem řekla - jejich samotný obsah mě zprvu spíš znepokojoval), se mi líbilo od začátku. Jak výstižně a uvěřitelně. Prostě to jeho „ty vado“ případně „ty vogo“ – protože tu druhou obdobu používám i já už od dětství namísto peprnějších výrazů, kterými se vyjadřovali „voráchlejší“ kamarádi. Je super (pardon, zupr) najít to v knížce. Hned vám její hrdinové přijdou blížší…
Až do konce jsem čekala, co se z toho nakonec vyklube a nebyla jsem zklamaná. Přes všechny fantastické postavy a šílené příhody to skončilo docela "normálně" a nemůžu říct, že bych si to představovala líp.
Při dočítání už měli Wyrňák, Bosorka, Kyborg, Inky, Dežo a Dolf jasné místo v mé mysli a to takové, že se s nimi teda rozhodně loučit nehodlám. A tak hurá přečíst si znovu povídky Pentličky, Oko v hlavě, Bráška nebo Mravenci, které jsem dodneška moc nechápala a teprve teď mi dávají ten správný smysl… a hlavně, jsou o nich… o smečce. Tak.

02.11.2014

Nemůžu si pomoct. Přesto že je kniha psaná jednoduše a příběh není vůbec složitý a chvílemi až nadsazený, mám tu knížku moc ráda.
Má podle mého názoru úžasnou atmosféru, dokonce můžu říct, že zatímco muzikál jsem viděla čytřikrát, mám ho ráda, ale vícekrát bych už nešla - protože se bojím, že už by to nebylo ono, že se má v nejlepším přestat, ke knížce se můžu vracet neustále. Vždycky v ní najdu nějakou větu, myšlenku některé z postav, formulaci slov - která mě překvapí, potěší, ukáže danou situaci v trošku jiném světle. Jako bych ji při předchozím čtení přehlédla, nebrala na vědomí (což si myslím, že je vyloučeno, vzhledem k tomu, kolikrát jsem tuhle knihu četla). Je to zvláštní... :)
Veronika Strnadová přepracovala scénař Sagvana Tofiho do takové podoby, která krásně souzní s duchem muzikálu a já v ní prostě vidím tu atmosféru 80. let v českém maloměstě jak vyšitou. Tu krásnou atmosféru, která na mě vždycky dýchla v GoJe... Není to prostě žádná veliká literatura, stejně jako si muzikál nehraje na veliké umění. Přesto má své neopakovatelné kouzlo...
Hlavně myšlenky hrdinů psané kurzívou, tomu dodávají tu správnou "šťávu".
A miluju ty prology! Čtyřicetiletý Michal ve vlaku se vrací do kraje svého mládí. A vlaky se od těch dob skoro vůbec nezměnily...

30.03.2014

Takže - dočetla jsem. Téměř rok mi to trvalo, ale stálo to rozhodně za to! Jak jsem již řekla v komentáři napsaném v době, kdy jsem ještě zdaleka netušila, zda se mi vůbec podaří dojít na konec knížky, příběh je hodně členitý a složitý, točí se okolo tolika věcí! Motto knihy „Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ - opravdu se podařilo. Vážně tu nejde jen o tu Sametovou revoluci, dokonce ani jen o studenty, kteří proti režitmu protestovali už před listopadem 1989. Jde tu o mnohem víc. Těžko to přímo popsat... ale myslím že fakt, že jsem nad knihou strávila takřka jeden rok, přičemž jsem třeba týden či dva knihu vždy htlala, pak ji nechala pár měsíců ležet ladem, abych se k ní nakonec zase vrátila... to už o něčem vypovídá. Například, M. Mejstřík, či spíše jeho vyprávění, mě přivedlo k snad prvnímu vážném přemýšelní o víře jako takové...
A byla jsem v podstatě příjemně překvapena záverečným pohledem autora na samotnou Sametovou revoluci... respektive, že - ač její přímý účastník, ji neopěvuje jako to bývá často zvykem, ale vidí a přiznává i ty horší stránky. Hlavně tedy ten fakt, že to asi nebyla úplně náhoda. A že ti studenti, kteří tedy nechali na Národní svoji krev, si to takhle rozhodně nepředstavovali - respektive, s něčím takovým vůbec nepočítali a mimo jiné - název Sametová třeba ani nepovažují za nejšťastněji zvolený.
I když, jakožko nepaměntník mohu jen těžko soudit, jak to vlastně tenkrát bylo....
Deník MM má skvělou atmosféru! Skrývá v sobě hodně věcí k zamyšlení. Rozhodně doporučuji, jen se připravte, na první sousto to nevstřebáte... Když ale vytrváte, o to víc vás pak možná knížka osloví....

09.12.2013

Tuhle knížku mám rozečtenou už od Vánoc... člověk by řekl, že po tak dlouhej době už asi ani nemá smysl do dočítat, ale... Tahle knížka je prostě trošku něco jiného... je to autentická výpověď, sleduje tolik událostí, dějů, lidí... tu dětství, tu dospělost, tu revoluce, tu "M.", tu Kavárna, tu tohle a tamto... nejde slupnout na jedno sousto :) . Musím ji "vstřebávat" po kouskách... a i přesto, že Martinův příběh se se mnou táhne už několik měsíců, doufám, že jej nakonec přeci jen přelouskám... takové zvláštní kouzlo to kniha má...

23.05.2013

Knížka téměř neuvěřitelná... tak vtipná, tak zábavná... a přitom začíná krutým koncem sudetských Němců v roce 1945... Zdeňkovi Šmídovi se povedlo něco nevídaného - začít knížku vážným tématem a přitom tak krásně odlehčeným tónem pokračovat kupředu, aniž by nějak zhlečoval nebo zesměšňoval danou situaci... naopak, přišlo mi to o to tragičtější... bravo!
Sudety tragikomické...

23.05.2013