ZdivocelaReny
přečtené 87
HHhH
2010,
Laurent Binet
Nevím, co přivede člověka k tomu, přečíst si předlohu filmu, jehož historická "autenticita" ho přiváděla k střídavým výbuchům smíchu a "zoufalství". Ale děkuju za to, že mě přesně tohle napadlo, protože film si z téhle Binetovy knihy vzal snad jen název a naprosto nejzákladnější osu příběhu. Ta kniha totiž není ani tak rekonstrukcí tehdejších událostí, dokonce ani jejich beletrizovanou podobou. Mám dojem, že je to ze všeho nejvíc příběh nás všech, které uhranula kuráž, odvaha, těch sedm kluků z krypty v Resslovce, a stovky dalších hrdinů nejen jara roku 1942... Protože Laurent Binet je rozhodně "jedním z nás", dokonce zřejmě jeden z "nejzasaženějších". ("Sestra se bude vdávat 27. května" --- "To je výročí!") Je to naprosto skvělé. Bavilo mě jeho polemizování o tom, jak a proč píše, co píše a snad právě proto jsem mu byla ochotna odpouštět mnohé historické nešvary a seky, kterých se dopustil (Jen tu Aničku Malinovou v náručí Jendy Kubiše asi nepřenesu přes srdce, neb myslím, že Jožka Gabčík by to nepřenesl rovněž :-) ). A když už byly ty omyly lehce přes čáru, obyčejná tužka a pár poznámek do knihy vše rychle urovnala ("VŠECHNO O ČURDOVI ŠPATNĚ"). Ano, s tou knížkou jsem si skutečně tak trochu hrála, střídavě se u ní culila jako měsíček na hnoji, pláclala se do čela, smála se i mračila. Odvážela jsem si ji z Žiliny, kraje Josefa Gabčíka, pochopitelně ve slovenštině a dočítala ji ve vlaku na trase Žilina-Praha, poslední stránku těsně před stanicí Libeň. Líp si to nedovedu představit.... celý text
Musím se přiznat, že při čtení Marťana se ve mě přely dva přístupy ke knize - na jednu stranu mě hrozně moc bavil ironický a vtipný pohled na svět hlavního hrdiny (už první věta knihy, "Jsem v hajzlu" mě dostala) a celkový styl jeho deníkových zápisů. Na tu druhou jsem ale knihu četla dost dlouhou dobu a necítila to správné zapálení do četby. Takže nevím... Je pravda, že na čtivosti knize ubírají časté technické popisy toho, co Mark musí vymyslet a zrealizovat kvůli přežití na Marsu - je to však naprosto logické a na místě, takže to chápu. Je to spíš můj problém, že zkrátka nejsem technický typ (stejně jako mnoho dalších čtenářů, jak tak čtu reakce níže). Ve většině případů jsem vůbec netušila, o čem je řeč. Autor na to zřejmě myslel, když se Mark vykašlal na "killowathodinu za sol" (nebo něco takového, čert ví, jak to bylo správně) a říkal jí "pirát-nindža". V záplavě technických řečí to vykouzlilo úsměv na tváři. Teď si tak říkám, že čtení knihy bylo zvláštně zdlouhavé, ale nikoli nudné... nebyl právě takový pro Marka pobyt na Marsu? Největším plusem knihy je určitě Markova osobnost a způsob, jakým A. Weir popisuje jeho myšlenky. Nevím sice, jestli by si v takové situaci dokázal člověk dělat starost z toho "Jak může aqua-man ovládat velryby, když jsou to savci.", ale kdo ví. Lidská mysl je zvláštní... PS: Lewisovou a její zálibu v disku chápu! Co proti němu sakra máš, Watney? :-D :-D :-D... celý text
Vybíjená
2004,
Michal Viewegh
Extrémně čtivé! Jako první jsem viděla film, který mě značně zklamal - absence příběhu, vtipu, nějakého rozuzlení (tedy snad krom zjištění, že ošklivka je v konečném důsledku v životě spokojenější než kráska). Přesto - anebo právě proto?, jsem dala šanci knížce. A byla velmi mile překvapená. Přelouskala jsem ji během jednoho dne a k některým pasážím se i opakovaně vrátila (hlavně k tomu krátkému, prchavému sblížení Hujerové s Tomem na maturitním večírku). Rozhodně nejsympatičtější postavou je právě Hujerová, upřímná, ironická... a každá obyčejná holka se v ní může snadno najít – nebo to je alespoň můj případ :). Druhá postava, které jsem fandila byl Tom. !SPOILER! Ten, bohužel, dopadl znatelně hůře. Věčné hledání "druhé Evy" ho zkrátka naprosto semlelo. Tom je možná nejdepresivnější postavou celé knihy - mladý básník plný elánu a vzletných slov na začátku... stárnoucí alkoholik na konci. Ach jo. -KONEC SPOILERU- Postavy jako Eva, Jeff nebo Skippy mi nijak zvlášť k srdci nepřirostly, ale nemám k nim ani nějaké velké výtky. Snad jen k Evě – zkrátka mě nebavila. Je sice fajn, že je příkladem toho, že krásky to v životě nemají lehčí než ty méně pohledné, ale… nevím. Oba mi s Jeffem přišli jaksi… ploší. Nebo možná spíš nezajímaví. Na druhou stranu, asi to byl trochu záměr. Jak řekl Tom, čekal na ně scénář telenovely. Skippym vyprávěné části mě většinou nezaujaly. Oproti tomu na pasáže z pohledu Hujerové a Toma jsem se prostě vysloveně těšila. Vsuvky o „autorovi“ bych stejně jako většina tady nejspíš vypustila. Smysl pro knihu měly snad jen u vzniku názvu knihy, jinak spíš mátly… Knížka na rozdíl od filmu měla vtip (opět hlavně díky dvěma výše vyzdvihnutým postavám), přeci jen nějaký příběh a správnou špetku rozuzlení. Věci, které byli ve filmu jen epizodními se tu dostaly do souvislostí (např. vojenská služba Jeffa a úmrtí jeho spolužáka). Vybíjená je spíš hořká než veselá, ale já mám tyhle příběhy svým způsobem ráda... je to zkrátka reálné. Bohužel?... celý text
Želary
2001,
Květa Legátová (p)
Nádherná kniha. Snad ještě lepší než Jozova Hanule - i když... těžko říct. Na Želarech mě naprosto okouzlila atmosféra, zapadlá horská vesnice počátku minulého století je mým milovaným motivem (například v knihách Nikola Šuhaj loupežník Ivana Olbrachta a Cejch Zdeňka Šmída). Vztahy obyvatel takovýchto "bohem zapomenutých míst" totiž bývají velmi zajímavé, odtržeností od okolí umocněné i vyhrocené. Z nějakého důvodu mě nejvíce pohladil po duši příběh Pavla Jurigy a Julišky Gorčíkové, ačkoli nešlo o žádnou velkou romantiku - vlastně naopak. V mysli mi také utkvěli Lenka a Vilém... zvláštní příběh, vážně zvláštní... Všechny postavy by stály za zmíňku - svérázná bosorka Lucka Vojčinová, rošťák Vratislav Lipka, "přemoudřelá" malá Bojarová Helenka, šašek Honza, počtářka Žeňa... každý měl něco do sebe ;).... celý text
