ZdivocelaReny
přečtené 87
Nebezpečná hranice
1978,
František Frýda
Nebezpečná hranice... poutavě drsný příběh z předválečných Sudet. Byl to zase o poznání jiný pohled na toto téma, které tak často vyhledávám. O sudetských Němcích jakožto pašerácích jsem četla zatím jen v knize Duchové Šumavy P. Sichingera. Příběh F. Frýdy se mne však zaujal mnohem víc. Snad pro nesmírně zajímavé vztahy mezi pašeráky (Hans, Kreschmer, Mariechen) a finančníky (Karban, Kučera), kteří se navzájem respektovali a "nepřáteli" se stávali jen na hranici a ve službě. Jinak dozákali zcela bez problémů žít vedle sebe. Ani vztah mezi financem a dcerou pašeráka nebyl problémem... Poklidný život v Kirchberku naruší až rozpínající se nacistická ideologie, nenávist a zloba, která zakořenila i v Sudetech. Jsem ráda, že mám zase o pohled na situaci v pohraničí navíc. A že byl zase o něco jiný - z jiného prostředí, situace. Každou "sudetskou" knížku označuji nějakým přívlastkem. Nezbývá říct nic jiného, než že Frýdovy Sudety byly právě nebezpečné...... celý text
Vyhnání Gerty Schnirch
2009,
Kateřina Tučková
Příběh Gerty Schnirch je drsný. Hodně, hodně drsný a krutý. Jestliže Körenerovy Sudety byly tragické, Frýdovy nebezpečné, Šmídovy někdy tragikomické, jindy nostalgické, občas také kurté, ale pořád tam byla naděje a chuť do života, Funda je bral s nadhledem, Stránský je pojal dobrodružně... Česko-německé soužití v podání Kateřiny Tučkové je kurté. Drsné. A bezjnadějné. Zpočátku jsem měla problém se do Gertina příběhu začíst. I přesto, že popis válečných let je pojat víc než poutavě. Gerta měla opravdu smůlu. Vše začíná už u její rodiny v čele s tvrdým a chladným otcem Friderichem a povýšeným bratrem Fridríškem, pokračuje milovaným Karlem, nechtěnou Barborou, otřesnými Pohořelicemi a pak Pernou, a všemi těmi poválečnýmu léty - tím vším, čím si Gerta prošla s cejchem brněnské Němky, ačkoli odmala veděla, že patří do té české poloviny jejich rodiny. Od chvíle, kdy se román začal odehrávat v roce 1945, však problém se začtením pominul a román mě opravdu chytnul. Trochu mě sice mrzelo, že například vztah Gerty a Karla během války byl zmíněn jen okrajově, ale i tak jsem se od knihy nemohla odtrhnout - zvláště pak, když se děj přesunul do Perné. Babička Zipfelová a Hubert Šenk, postavy, které svou vřelostí, ohleduplností, soudržností s Gertou a ostatními Němkami, celá ta atmosféra Perné - připoměla mi právě Stránského Zdivočelou zemi, knihu, která mě k mému tématu č. 1, k Sudetům, přivedla... - obsahuje SPOILERY - Druhá polovina byla vskutku skličující. Vždycky to vypadalo nadějně a pak přišel tvrdý pád. Celé to ještě umocňují osudy vedlejších postav, se kterými se život nemazlil - Hubert, Ida, Karel... A do toho ty příšerné věci, které za války dělal Gertin bratr a vzpomíná na ně na konci svého života... Strašné. A určitě je dobře, že i o tom kniha mluví, protože si zase díky tomu člověk uvědomí, co nacisté páchali za války. A úplně neotřesnější je to, s jakými myšlenkami a představou Friderich ze života odchází... A Gertin konec... velmi zdrcující. - KONEC SPOILERŮ - Kniha je velmi dobře napsaná, je čtivá a určitě je dalším vynikajícím, ačkoli velmi skličujícím článkem do mozaiky česko-německých osudů, které si prostřednictvím české literatury tak nějak spotánně dávám dohromady...... celý text
Vlčí pouto
2014,
Miroslav Valina
Jak by řekl Wyrňák: "Ty vado..." To je asi to nejvýstižnější, co mohu na úvod použít. Vlčí pouto je prostě… jiné. Nelze ho zaškatulkovat a rozhodně nelze předvídat, co všechno se jeho hrdinům přihodí. Zpočátku mě zaskočilo, jak drsný způsob života Wyrňák a spol. žijí. Přestřelky, honičky po lese a podobně. Znepokojoval mě i způsob jejich uvažování a v normálním případě bych si podobné postavy nejspíš vůbec oblíbit nedokázala. Další podobnou výjimkou je snad jen Olbrachtův Šuhaj, ale to je něco trochu jiného... Každopádně, od příchodu "Bosorky" a celého jejího světa plného magie a tajemství, jsem začínala mít ráda nejen ji, ale celou partu… smečku. To, jakým způsobem jsou popisovány Wyrňákovi myšlenky (tedy - způsob jejich popisu. Jak jsem řekla - jejich samotný obsah mě zprvu spíš znepokojoval), se mi líbilo od začátku. Jak výstižně a uvěřitelně. Prostě to jeho „ty vado“ případně „ty vogo“ – protože tu druhou obdobu používám i já už od dětství namísto peprnějších výrazů, kterými se vyjadřovali „voráchlejší“ kamarádi. Je super (pardon, zupr) najít to v knížce. Hned vám její hrdinové přijdou blížší… Až do konce jsem čekala, co se z toho nakonec vyklube a nebyla jsem zklamaná. Přes všechny fantastické postavy a šílené příhody to skončilo docela "normálně" a nemůžu říct, že bych si to představovala líp. Při dočítání už měli Wyrňák, Bosorka, Kyborg, Inky, Dežo a Dolf jasné místo v mé mysli a to takové, že se s nimi teda rozhodně loučit nehodlám. A tak hurá přečíst si znovu povídky Pentličky, Oko v hlavě, Bráška nebo Mravenci, které jsem dodneška moc nechápala a teprve teď mi dávají ten správný smysl… a hlavně, jsou o nich… o smečce. Tak.... celý text
Filmové povídky Ladislava Pecháčka
1991,
Ladislav Pecháček
Naprosto skvělá knížka, u které jsem se nespočtkrát zasmála a perfektně si odpočinula. Štěpán Šafránek je báječná postava, mám moc ráda ten jeho trochu ironický a přitom poetický pohled na svět :). Budoucí režisér a všeuměl Kendy jako jeho parťák také nemá chybu... Zvláště pak v třetí novele "Jak básníkům chutná život" ve chvíli, kdy se přichomítne k jedné z Štěpánových poetických chvilek s "Píšťalkou" a splní, pro Štěpána nepříliš příjemný, slib, který mu kdysi daroval... I přes tuto báječnou scénu však mám dojem, že právě zmíněná třetí část knihy je nejméně poutavá. Možná proto, že snílek Štěpán se nám z "chlapce" doopravdy stal mužem... "Jako kluk jsem nebyl tolik hloupý, měl jsem vyznamenání a roupy..."... celý text
Balada pro banditu a jiné hry na zapřenou
2001,
Milan Uhde
"Svět bude vypadat jinak!" "Svět bude pořád stejný..." Miluju Baladu pro banditu. Nikolku, Juru, Eržiku, Pavla, Mageriho... Písničky jako Zabili, zabili, Řekněte mamce, Pod javorem, Tam u řeky... Mám ráda tu krásnou, i když krutou baladu o boji za... svobodu? Nebo právo žít si po svém? Boji za lásku? Za život? O co vlastně Nikola bojoval? Netřeba to nazvat přesným názvem, každopádně se rval o něco, po čem všichni toužíme a proto je nám Šuhajovská legenda tak blízká... Mám ráda Olbrachtův román, ale snad ještě více Uhdeho divadelní hru. Pro tu živočišnost a sílu příběhu z podkarpatských polonin... A jsem moc ráda, že mám díky tého knížce možnost si ten divadelní příběh promítnout před očima znovu a znovu, jen díky jejímu přečtení... Některé výroky mi utkvěly v mysli - ať už výše zmíněný rozhovor Nikoly a Derbaka o tom, jak bude vypadat svět, úžasné, ačkoli v kontextu hry mrazivé Nikolovo "Jiní jsou jiní, a já jsem já" nebo Eržičino "Nikola je jako svátek a ten je jednou do roka a Pavel všechno ostatní... pánbůh stvořil všední dny i neděle."... celý text
Cejch
1992,
Zdeněk Šmíd
Tak tohle bylo nejlepší pojetí sudetského tématu, jaké jsem doposud četla. Cejch je úžasně čtivý, má spád, na relativně malém prostoru je odvyprávěn příběh od 15. století do poloviny století minulého - a přesto to není uspěchané. Jak už jsem řekla u k samotnému autorovi - pan Šmíd byl mistrem malých knih s velkým obsahem. Jeho díla nikdy nebyla objemnými bichelmi, ale vždycky stála za to. Líbí se mi ten nečernobílý pohled - z postav, které vám mohly být v časech svého mladí sympatické, se v dospělosti stali lidé poblouznění ideologií, touhou po pomstě, po moci... Nebyli to hodní Češi a zlí Němci, nebo naopak zlí Češi a hodní Němci... byli to lidé, lidé různí, lidé ve víru dějinných událostí... - obsahuje mírné SPOILERY- Rodina Schmelzerových byla krásně rozmanitá - od pradávných předků - bašské dívky Markéty a Benátčana, přes pobožnou Barboru a bláznivého Matyáše, silnou Annu, fanatického Lothara, bojácného Ernsta, krásnou Hildegardu a jejího českého manžela Jana, až k Josefovi - který je na jednu stranu Čechem, na druhou potomkem odsunutého německého rodu z Bachu a v konečnému důsledku hlavně člověkem, který nikdy nepotlačil svůj vztah k pozapomenutému kraji svého dětství, k zaniklé sudetské obci a ke svým kořenům... A mezi tím vším stojí ještě Jakob, hlavní hrdina. Syn Barbory a Matyáše, otec Lothara, Ernsta a Hildegardy, dědeček Josefa. Poznamenaný od dětství činem svého otce, v dospělosti zraněním z první světové války, ve stáří událostmi války druhé a následným osudem (a odsunem) Němců ze Sudet - k nimž patří. Právě Jakob měl v sobě zvláštní kouzlo, které zapříčnilo to, že si jej nešlo neoblíbit, nevytvořit si k němu vztah. A vnuk Josef něco z toho zdědil také... PS: Divadelní adaptace Západočeského divadla v Chebu je výborná. Jakob Jana Jedlinského jako by dočista vystoupil ze stránek knížky...... celý text
