Zknihydohlavy komentáře u knih

Kniha do jisté míry vychází z obsahu autorova jiného díla, Homo deus, a to zejména ve věcech takzvané technicko-biologické revoluce a jejích důsledků. Harari se letmo dotýká i vyprázdněného prostoru po ideologii, který stále čeká na zaplnění novým světonázorem lépe reagujícím na realitu současnosti.

V každém případě autor v knize mistrně spojuje jednotlivá témata. Pokud se jimi ale člověk již dříve trochu zabýval, zjistí, že jde vždy z velké části „pouze“ o jakýsi úvod do problematiky. Ostatně to je s ohledem na šíři záběru očekávatelné. Přidanou hodnotou konečně není hloubka analýzy, ale právě šíře záběru, nadhled, komplexnost, souvislosti a čtivost.

4 04.02.2021

Jak název napovídá, téma ekonomických bublin se prolíná skrz celou knihu a tvoří ústřední příběh, na který navazuje vše ostatní. Líbí se mi ale, že přesto, že téma ekonomických bublin představuje relativně úzce vymezenou oblast, záběr knihy je velmi široký a pojednává o celé řadě ekonomických reálií. Od (teorií) hospodářského cyklu, racionality jednání, inflace, monetární politiky, přes pojednání o ekonomických školách (keynesiánství, rakouská škola atd.), historické exkurzy (vznik centrálního bankovnictví), až po konkrétní výhledy, závěry a doporučení. Jednotlivé části jsou dobře poskládané a čtivě napsané, byť bych se obešel bez některých žurnalismů a možná až moc familiérního slohu, ale to je subjektivní otázka stylu.

Hlavní myšlenka, kterou autor v knize rozvíjí, je vliv (nových) peněz na hospodářský cyklus a nafukování bublin. Stroukal argumentuje, že nové peníze nafukují bubliny. Pokud roste poptávka, zpravidla roste i cena, a to nejdříve a nejrychleji tam, kam proudí nové peníze (viz Cantillonův efekt). Lze tak snadno vysvětlit, proč v posledních letech, prakticky od poslední krize v roce 2008, překotně rostou ceny akcií a nemovitostí.

Zásadní sdělení v knize je, že centrální banky a vlády po celém světě si zvykly řešit krize či splasknutí ekonomických bublin jejich dalším přifukováním. Tyto bubliny tak nenechají nikdy úplně splasknout, zcela v souladu s keynesiánskou filozofií permanentní kvazi-bubliny. Otázka je, zda to tak může pokračovat navždy.

4 03.02.2021

Velice ambiciózní počin, ostatně jako všechny příspěvky, které se věnují odpovědi na otázku života, vesmíru a vůbec (resp. odůvodnění této odpovědi, neboť jak víme, odpověď sama je 42). Už jen seznam osob (učitelů – hledačů pravdy dle slov autora) uvedených na konci knihy, které byly autorovi inspirací, je působivý. Tomáš Gavlas ve své knize destiluje vědění vycházející mimo jiné z buddhistického a křesťanského učení (dost možná i z židovského – viz není hřích být bohatý už za života na zemi – Karlaz na str. 56: „Nevidíš snad, že pokrok tohoto města přichází spíše z lidského utrácení a štědrosti místních boháčů než z pouhého žvanění?“) a myšlenek východních i západních filozofů a spisovatelů.

Ústředním motivem, který se knihou táhne jako červená nit, tedy alespoň podle mého názoru, je hledání smyslu a účelu našich životů, přičemž smysl je třeba hledat v tom, co je nám blízké nebo co umíme, a bude se lišit člověk od člověka. Jakýmsi návodem na dobrý život je pak snaha nalézt a naplnit tento smysl. Hledání smyslu a účelu je cestou a naplnění je cílem. Autor v knize, ústy Karlaze, odmítá, že by sama cesta byla cílem, ale naopak jasně stanoví, že zkrátka „cesta je cesta“ a „cíl je cíl„. Líbí se mi, že autor nejprve vybízí k tomu uklidit si vlastní nepořádek, udělat, co je třeba, nečinit jiným zle a až poté se vydat na cestu (tomu také nejspíš odpovídá i rozdělení knihy na části: „příprava“-„cesta“-„cíl“).

4 29.01.2021

Zmatek, absurdita a nesmyslnost

Čím jsem si ale naprosto jistý je to, že Proces zůstává z mé strany nepochopen. Zmatek. Absurdita. Nesmyslnost. To jsou slova, která mi při čtení knihy v hlavě naskakovala. Má snad kniha odrážet zmatek, absurditu a nesmyslnost života? Nevím. V knize se mi skutečně jakýkoli skrytý význam hledá velmi těžko. Možná tam ani není.

Ostatně, proč by nemohla stačit samotná absurdita, a nač pořád hledat nějaký hlubší smysl, že? To nemyslím špatně, naopak, činím toto prohlášení jako někdo, kdo si formát zdánlivých (geniálních) literárních slátanin velice užívá (co takhle Stopařův průvodce galaxií nebo Zeměplocha Terryho Pratchetta?). U Procesu to ale bylo přece jen trochu jiné. Při jeho čtení jsem si onu absurditu neužíval. Naopak mě na tom všem něco docela deptalo.

Metafora…ale na co?

Ve snaze přijít tomu všemu na kloub jsem si od začátku pohrával s myšlenkou, že to je možná celé metafora a odehrává se to jen v hlavě hlavní postavy, prokuristy Josefa K., který možná soudí sám sebe aniž by si připustil, za co. Konečně, mnoho popisovaných výjevů působilo přece jen dost snově (např. „odnos/únos“ mladé uklízečky studentem práv a poslíčkem vyšetřujícího soudce, nebo její výstup při prvním výslechu K., či výslechy, které připomínají klání v blázinci atd.). Děj je celkově vylíčen jako by to byl celé nějaký zlý a absurdní sen. To vše je ale možná jen ona pověstná kafkovina, že by?

Na druhou stranu z textu jsou některé věci naopak velmi zřejmé. Tak třeba filipika proti úředníkům a byrokracii, která se prolíná celým dílem, a také ona absurdita vykresleného soudního procesu jako soukolí, které se hýbe bez jakéhokoli ohledu na ty, kterých se týká.

Čeho, že se vlastně proces týkal? Dobrá otázka. Beru si z toho, že to není vlastně důležité. Slovy jedné z postav „[…] řízení přejde ponenáhlu v rozsudek […]“ tak jako tak.

3 01.01.2022

Na doporučení kamaráda jsem si tuto nejnovější knihu od Josefa Formánka přečetl (jinou jsem od něj zatím nečetl). Zhruba první čtvrtina mi stylem a obsahem připadala, jako by ji napsal Charles Bukowski (kterého zrovna nemusím). A nebyla to nejspíš náhoda, protože Bukowski je podle všeho jeden z autorových vzorů a několikrát jej v knize zmiňuje.

Autorovo nalezení Boha

No naštěstí pro mě, zbytek knihy už Bukowského nepřipomínal (možná zase spíš Eat, pray, love, ale tím si nejsem jistý, protože tu jsem nečetl). Vzato kolem a kolem, Kniha o tichu je zajímavé dílo, které nabízí mnoho podnětů k zamyšlení. Josef Formánek popisuje střípky ze svého života a nabízí čtenáři své vnitřní pocity a přesvědčení, která se týkají jeho (asi vcelku) nově nalezené víry v Boha. V důsledku toho je kniha docela ezoterická a spirituální. Na můj vkus možná až příliš, ale zase musím uznat, že autor své myšlenky nebo názory ohledně víry nikomu necpe. Předně popisuje své spojení s Bohem tak, že jej nevidíme, ale cítíme. Je to jako s matematickou funkcí f(x), kterou můžeme sledovat i přesto, že (x), tedy to, z čeho je funkce odvozená, nám zůstává skryté. Z projevu autora pak také vyplývá jeho pojetí Boha jako něčeho vyššího, nepoznaného a nepochopitelného; něčeho, co nás přesahuje. Netrvá ani vždy na označování toho nečeho jen jako Boha a na mnoha místech užívá například označení „Stvořitel“, „Vesmír“, „Universum“ nebo „Alfa Omega“. Zřejmý je také autorův otevřený postoj k ostatním náboženstvím, v jejichž středu je beztak ten stejný Bůh, byť se může nazývat různě (vedou k němu různé cesty). Stejně tak se autor na několika místech v knize hlásí k myšlence, že Bůh je ve skutečnosti v každém z nás jednoduše proto, že Bůh je součástí světa, ve kterém žijeme (nepsal tohle původně Komenský?). Právě díky těmto neagresivním názorům nabízí kniha navzdory svému spirituálnímu a náboženskému kabátu celkem nerušivým způsobem podnět k zamyšlení o životě bez ohledu na náboženství.

3 01.01.2022

Lhostejnost nebo beznaděj? Nebo obojí?

Při čtení mi vlastně od samého začátku v hlavě naskakovala slova jako „lhostejnost“ nebo „beznaděj“. Hlavně při líčení vnitřních pocitů a pohnutek hlavního hrdiny v souvislosti s úmrtím a pohřbem jeho matky. Možná lhostejnost není to správné slovo, ale něco je na tom celém jaksi zvláštní. Jde o onu nezúčastněnost při pozorování událostí v Mersaultově životě, a to nejen ve vztahu ke smrti jeho matky. Věci se zkrátka dějí. Nic víc.

Celkově zajímavé je pozorovat Mersaultovo fungování ve společnosti, které je líčeno skrz bezprostřednost jeho cítění. Jako by se zdálo, že jsou mu události, které se kolem něj dějí lhostejné. Pravděpodobně tomu tak ale není. Na několika místech je možné pozorovat pohnutí hlavního hrdiny, tu s ohledem na to, co řekl, nebo s ohledem na reakci osoby, se kterou přišel do styku.

3 01.01.2022

Když Nietzsche plakal je beletristické dílo, ve kterém jeho autor kombinuje fikci se skutečností. Autorem je Irvin D. Yalom, dle přebalu knihy, emeritní profesor psychiatrie na Stanfordu. V knize pracuje se skutečnými historickými postavami (dr. Breuer a prof. Nietzsche), kolem kterých vytváří fiktivní příběh a nechává je spolu položit základy dnešní psychoterapie (a ano, Freud je tam také).

Kniha je zajímavá v tom, že nabízí zajímavou syntézu životopisných prvků s filozofií Friedricha Nietzscheho a to vše je zabaleno do čtivého příběhu. Musím se přiznat, že kniha ve mne zanechala silný dojem a tak trochu mě přivedla k tomu, abych přehodnotil svůj pohled na psychoterapii.

Každý si z knihy nepochybně odnese, či zapamatuje, něco jiného. Na mně ale obzvlášť zapůsobila skutečnost, která z příběhu vyplývá, a sice, že stěží bychom hledali člověka, který je zcela normální. Jinými slovy, pokud jde o psychiku člověka, každý se nejspíš potýkáme se svými vlastními démony. Autor sugestivně vystavěl příběh, ve kterém dva hlavní hrdinové vystupují zároveň jako lékař i pacient. Jejich rozhovory jsou poutavé a chytře zapracovávají myšlenky z díla Nietzscheho (alespoň pokud mohu soudit podle toho mála, co z jeho díla znám – staň se sám sebou, věčný návrat).

3 03.10.2021

Umberto Eco je v mých očích prototyp intelektuála a člověka s rozhledem. Knihu tvoří série příspěvků autorem prezentovaných v letech 2001–2015 na konferenci La Milanesiana. Nejde proto o souvislé dílo, nicméně Eco se ve svých příspěvcích věnuje tématům jemu blízkým, a možná i pro něj již typickým, které spolu do jisté míry rovněž souvisí (krása a ošklivost, estetika, umění, literatura atd.). Nepřestanu žasnout nad tím, kolik stránek autor dokázal popsat o ohni. Téma pro mne nijak extra zajímavé, v kontextu celé knihy patřilo spíš k těm slabším, přesto se tomuto konkrétnímu příspěvku nedá upřít kvalita. Na rozdíl od mnoha jiných knih, kterým se rovněž nedá upřít ambice, Ecovy příspěvky vykazují i značnou míru „uměleckosti“ (pro nedostatek lepšího pojmu se spokojím s tímto).

My trpaslíci na ramenech obrů, nebo obři na ramenou nás trpaslíků

Eco se v prvním ze svých příspěvků, podle kterého byla pojmenována i celá kniha, věnuje tématu boje nového se starým, inovacím a moderny; a to na pozadí historie, literatury, umění a mytologie. Esej není možné redukovat na jedinou myšlenku, nebo sdělení. Nicméně je možné z kontextu vytrhnout vybrané citace, které dobře poslouží i samy o sobě.

„[…] zároveň ale tím, že stojíme na ramenech obrů nemusíme nutně být vyšší než oni, ale stejně dohlédneme dále.“ Eco tím hezky vyjadřuje velkou pravdu o veškerém pokroku, růstu civilizací a podobně. Jde o kolektivní úsilí a pouze kumulace jeho dílčích částí posouvá celek dále. To platí ve vědě, ale třeba i v umění.

Kolektivní pokrok se nicméně napříč dějinami vyznačoval vždy konfliktem mezi novým a starým. Potřebou jistého vymezení se vůči starému. Paradoxně často pak důsledkem takového jednání bylo navrácení se k ještě staršímu. Jinými slovy, vymezení se „synů“ vůči “otcům“, ale souběžný příklon těchto synů k jejich „dědům“. Autor v tomto dále sleduje od roku 1968 jistý zvrat trendu a konvergenci zájmů „synů“ a „otců“. Dost možná díky moderním technologiím dochází podle autora ke zvrácení trendu vzájemné nekompatibility.

Co je to krása?

Dalším z autorových velmi oblíbených témat je estetika a „krásno“. Ve své eseji sleduje definiční znak krásy, podle kterého je krása cokoliv, co lidé označili za krásné. Sice trochu tautologie, ale funguje to.

Eco popisuje jak mezi znaky toho, co lidé považují za krásné lze napříč dějinami vypozorovat jistý požadavek na proporce, světelnost a ucelenost. Rovněž zde také je možné vnímat vztah mezi tím, co je krásné a dobré. O dobré se zpravidla cítím být ochuzen, pokud je nemám. Naproti tomu, krásné je možné si vychutnat bez ohledu na vlastnictví. Krásu proto Eco spojuje především s nezištným obdivem.

„[…] ti, kdo si myslí, že vše je povoleno, nepatří k těm, kteří se domnívají, že Bůh je mrtev, nýbrž k těm, kteří se domnívají, že Bůh jsou oni.“

Eco v debatě o absolutním a relativním poznamenává, že pokud jsme my součástí absolutního, pak nemůžeme absolutno ani definovat ani poznat. Má to prosím, co dělat s Gödelovými větami o neúplnosti?

Někdy právě nedokonalost dílčích částí dává vzniknout dokonalému celku

Třebaže všechny příspěvky stojí za to, obzvlášť ke mně promlouvala Ecova pojednání o nedokonalostech v umění a o spiknutích a tajemstvích. Jde snad o nejčtivější a nejzajímavější eseje v knize. Autor vtipně rozebírá úspěšná díla, ať už literární (Hrabě Monte Christo) nebo kinematografická (Casablanca) a analyzuje jejich úspěch, který zaznamenaly navzdory některým jejím nedostatkům.

Jednoduše všechny příspěvky v knize jsou zkrátka živná půda pro mozek a je radost je číst. Poslouchat tyto přednášky musel pak být jedinečný zážitek.

2 21.03.2022

S knihou od Terryho Pratchetta jsem letos už potřetí zahájil svoji čtenářskou pouť. Tento rok jsem ale na rozdíl od těch předchozích sáhnul po knize mimo jeho Zeměplošskou ságu. Národ nabízí podnětné myšlenky o náboženství a vědě podané formou čtivého příběhu s příměsí Pratchettova vtipu. Nutno říct, že některé motivy, se kterými Pratchett v knize pracuje nejsou nutně tak originální, jak by se mohlo zdát. Tak třeba literární motiv, že delfíni jsou ve skutečnosti bytosti chytřejší než lidé je čtenáři nabízen už ve Stopařově průvodci galaxií. Ne, že by to nějak vadilo. Kniha je i tak rozhodně originální a stojí za to.

Mau (hlavní postava) představuje takový opak Mersaulta z Camusova Cizince. Mau totiž mnoho věcí činí čistě z vnitřního smyslu pro povinnost, přičemž tento rozhodně nepramení z pocitu, že to vyžadují bohové. Rozhodně mu to není jedno. Mau sice zanevřel na bohy, ale přesto, raději spolkl slova, o kterých věděl, že jsou pravdivá, než aby tím ublížil ostatním, pro které bohové stále něco znamenali. („[...] Bohové vás zradili. Když jste je potřebovali, tak tady nebyli. To je všechno a nic víc. Uctívat je teď by znamenalo klečet před tyrany a vrahy.“ [...] To byla slova, které chtěl říci, ale jak se na něj ta žena dívala, raději by si ukousl jazyk, než by je vypustil z úst. Věděl, že by měl pravdu, ale tady a teď to nic neznamenalo.

Pratchett v knize dále nabízí mnoho vnitřních pohnutek hlavního hrdiny na téma božské existence. Kromě toho je ale Národ také o vědomostech předávaných z generace na generaci formou lidové slovesnosti. Různé říkanky, písně a příběhy, které koneckonců často stojí v samotném jádru náboženství, v sobě nesou nějakou moudrost či informaci, a to navzdory tomu, že čase mohou lidé zapomenout, proč. Poté zbyde jen hluboce zakořeněný, nicméně stále velmi užitečný, zvyk. Z vnímání lidí a uvažování o takovém zvyku se vytratí ono „proč“. Představa o správnosti daného jednání ale zůstane.

Kategorické a nekritické přijímání odvěkých pravd nicméně stojí tak trochu v protikladu k otevřenosti mysli potřebné k vědeckému pokroku. Cestou je možná setrvat u toho, co je užitečné a ověřené, ale stejně tak se nepřestávat ptát: „proč?“. Národ v čele s Mauem tak možná částečně i díky jeho bezbožnosti dává vzniknout opravdu otevřené vědecké společnosti. Víc už ale nemám v úmyslu v této krátké recenzi prozradit.

2 13.02.2022

Byl jsem na několika přednáškách Petra Kulhánka v pražském Planetáriu a přečetl od něj jeho předchozí knihu „Jak vznikal svět“. Když jsem proto v knihkupectví uviděl tuto jeho novou knihu, bez váhání jsem po ní sáhnul. A to i přesto, že neutrina mě nezajímají tolik, jako téma Kulhánkovy předchozí knihy.

Kniha je místy poměrně technická, přesto, že jde stále o populárně naučnou knihu určenou především laické veřejnosti. S ohledem na téma, které mě osobně nemotivuje natolik, abych věnoval větší úsilí pochopení techničtějších pasáží, jsem z knihy nedokázal nejspíš vytěžit maximum. Toto je důvod nižšího hodnocení, byť přiznávám, že to není tak úplně férový přístup. Nicméně každé hodnocení je subjektivní. Čtenář této recenze (pokud se takový najde), nechť laskavě toto vezme v úvahu, pokud by se snad na jejím základě rozhodoval, zda si knihu přečte.

Petr Kulhánek prokládá výklad o neutrinech osobními (více či méně) vtipnými historkami a svými postřehy a povzdechy o světě. Kniha je jinak psána srozumitelně a čtivě. Čtenáři je vcelku přístupnou formou podáno jakési shrnutí stavu poznání v této oblasti fyzikálního bádání.

Výzkum neutrin – těchto „malých elektronů“ – je podle všeho ve fyzikálních kruzích populární a slibné odvětví. Obzvlášť velký potenciál vnímám ve vztahu k neutrinové komunikaci. Signál, který není v podstatě ovlivněn žádnými hmotnými překážkami či elektromagnetickým zářením? To zní jako budoucnost.

2 29.06.2021

K umění si stále snažím najít cestu, a proto pasáže popisující v detailu jednotlivá Leonardova díla pro mne byly poněkud zdlouhavé a náročné. Mnohdy jsem při popisu Leonardových obrazů žasl, co vše je na nich možné ocenit. Rozumím nicméně tomu, že i v případě umění je třeba, jak píše Walter Isaacson v závěru knihy, „začít od podrobností“. To je pro mne vcelku obtížné, protože si obecně všímám spíš celku než konkrétních jednotlivostí. Rčení, že pro les nevidí stromy, je v mém případě celkem trefné. Kniha je ale navzdory uvedenému i tak velmi čtivá a Leonarda si z autorova líčení prostě musíte zamilovat.

Levák, vegetarián a gay, který na přelomu 15. a 16. století procházel ulicemi Florencie, Milána, Říma nebo Amboise v růžové tóze. Je úžasné si představit, že navzdory tomu, nebo možná právě proto, že Leonardo, soudě podle výše uvedeného výčtu vlastností, jistě nevykazoval znaky dobové konformity, dosáhl takového věhlasu. Z Isaacsonova líčení na mne Leonardo působil dojmem Brouka Pytlíka (myšleno v tom nejlepším slova smyslu). Působil na mne dojmem člověka, kterého bych rád poznal.

2 05.02.2021

Od Jane Austen jsem až dosud četla pouze Pýchu a předsudek, Rozum a cit a Emmu. Všechny tyto knihy si mne získaly, i když musím říct, že Pýcha a předsudek je zatím mým favoritem, proto jsem ji jako jedinou z uvedených četla opakovaně.

Knihu Pýcha a přemlouvání (z anglického „Persuasion“) můžete v českých knihkupectvích a knihovnách najít též pod názvem Anna Elliotová. Žádnému nakladatelství se očividně originální název nelíbil natolik, aby i po přeložení zůstal zcela zachován, proto zatímco někdo šel cestou vzbuzení asociace s tolik oblíbenou a známou Pýchou a předsudkem – ano, v originále nám sice chybí ona „pýcha“, ale co už, marketing je marketing, jiný se vydal cestou pojmenování knihy podle ústřední postavy.

2 29.01.2021

„Člověk je tím, čím předstírá být [...]“. Je americký literát naverbovaný do služeb tajné služby USA, aby během druhé světové války v Německu jako hlasatel šířil nacistickou propagandu toho nejhoršího druhu, byť to bylo prostředkem, jak informovat spojence o důležitých událostech, skutečným nacistou, nebo ho tento motiv vyviňuje?

Matka noc je zvláštní kniha věnovaná vážnému tématu k zamyšlení, přesto však k jeho zpracování volí lehký, někdy až groteskní, tón. Jak jsem si přečetl na přebalu knihy, to je podle všeho poznávací znamení děl Kurta Voneguta, Jr. Ústřední otázka, která stojí v samotném jádru knihy, totiž to, zda byl Howard Campbell skutečně vinen a odpovědný za zlo, kterému jeho projevy přispívaly, nabízí, jak to v takových případech bývá, zajímavou sondu do myšlení lidí. Přiznám se, že sám na tuto otázku nejspíš nemám jednoznačný názor. Pravděpodobně bych se přikláněl k tomu, že skutečně to, jací jsme z velké části utváří naše skutečné činy, a to bez ohledu na naše vnitřní přesvědčení, je-li toto přesvědčení v rozporu s těmito činy. Jinými slovy, můžeme vnitřně nesouhlasit s tím, co děláme, ale o tom jací jsme budou ve finále více vypovídat právě naše činy. V případě Howarda Campbella je tato otázka samozřejmě zkomplikovaná tím, že on svým jednáním, poněkud schizofrenně, také přispěl jistému dobru. Pokud bychom chtěli s konečnou platností posoudit morálnost jeho činů, pak bychom museli ve smyslu filozofie utilitarismu nějakým způsobem změřit, zda dobro, kterému přispěl převáží zlo, které způsobil. Pokud je to vůbec možné. Rovněž pokud v našem vnímání spravedlnosti tíhneme spíše ke kategorickým soudům, nemusí toto pro nás vůbec být přijatelné.

Kromě této myšlenky a dále několika zajímavých poznámek, mě ale kniha nijak zvlášť neoslovila. Něco mi tam chybělo.

1 13.02.2022

Ne všechno je náhodné, ale rozhodně je to mnohem více náhodné, než si myslíme

Ve druhém vydání knihy autor provedl několik oprav a také několik poznámek, aby upřesnil, že základním poselstvím knihy Fooled by Randomness nebylo, že všechno je nahodilé, ale spíše to, že svět sice není celý náhodný, ale přesto je mnohem náhodnější, než si obvykle myslíme. V jedné části knihy, kterou sám autor označil za nejméně originální, Taleb shrnuje, k jakým předsudkům jsme my, lidé, náchylní. Z toho pak vychází jedna z hlavních premis prezentovaných v knize – naše emoce a vrozená lidská přirozenost nás vedou k tomu nechat se zmást nahodilostí. Kvůli tomu nikdy nebudeme schopni jednat zcela racionálně, což také opravdu není něco tak žádoucího. Kdybychom byli zcela racionální, pravděpodobně bychom nebyli schopni efektivně činit žádná rozhodnutí a následně ani přežít. Jak říká autor, nebyli jsme stvořeni k tomu, abychom porozuměli světu, ale spíše k tomu, abychom unikali nebezpečí a rozmnožovali se. Naše předpoklady nechat se zmást nahodilostí jsou však v pořádku, dokud si je uvědomujeme. Nebo alespoň dokud se nenecháme zaslepit vlastní nadutostí. Historie však ukazuje, že to vůbec není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Taleb představuje řadu postav, skutečných i fiktivních, které vybouchly (zkrachovaly) právě kvůli zaslepenosti vůči roli, kterou v našich životech hraje náhoda.

Je asi pravda, že lidé, včetně mě, mají tendenci přičítat své úspěchy určitým schopnostem, zatímco neúspěchy spíše smůle. Možná by z toho všeho mělo vyplynout poselství, abychom si přestali něco nalhávat a začali si připouštět, že náhoda hraje v našich životech mnohem větší roli. (Další vynikající knihou na toto téma je Outliers od Malcolma Gladwella).

Protože jsem od Gladwella četl už tři různé knihy, věděl jsem, že v knize David a Goliáš mohu očekávat další výjimečný příběh a velmi zajímavé téma. Nemýlil jsem se. Gladwell se pouští do konceptu boje s obry a tvrdí, že zdánlivá výhoda nemusí být vždy tak jednoznačná, a stejně tak to, co obvykle považujeme za nevýhodu, se může ukázat být právě tím, co převáží pomyslné misky vah ve prospěch takto znevýhodněné strany. Sotva existuje známější příběh o boji s obry než David a Goliáš. Gladwellův modus operandi spočívá v tom, že čtenáři předloží nějaká zdánlivě nezpochybnitelná fakta nebo alespoň něco, co je jako takové obecně přijímáno, a pak je obrátí naruby tím, že ukáže, že věci obvykle nejsou takové, jaké se zdají být. David a Goliáš se v tom nijak nelišil a pro ty, kdo jsou alespoň trochu obeznámeni s jinými Gladwellovými díly, by to také nemělo být překvapivé.

1 04.07.2021

Shrnuto a podtrženo, pokud kniha vůbec lze shrnout, a vyjádřeno poněkud vulgárněji, myslím, že poselství knihy by se dalo shrnout takto: Naše předpovědi ve světě Extremistánu stojí za ho**o, raději se proto zamysleme nad tím, co můžeme udělat pro to, abychom zlepšili naši pozici, až přijde další Černá labuť.

Na toto konto si dovolím na závěr uvést citát z knihy: „Často se nám říká, že my lidé máme sklony k optimismu a že nám to prý prospívá. […] Máme dostatek důkazů, které potvrzují, že my lidé jako druh máme skutečně mimořádně štěstí. […] To, že jsme se sem dostali náhodou, neznamená, že bychom měli i nadále podstupovat stejná rizika. […] Hráli jsme ruskou ruletu, teď s tím přestaňme a dejme se do pořádné práce.“

1 12.06.2021

Celý název zní Hard Core Historie: Jak apokalyptické momenty dějin formovaly lidstvo. Autorem je Dan Carlin, americký publicista a amatérský historik, autor úspěšného podcastu Hard Core History. Kniha do jisté míry vychází z podcastových epizod, ale hádám, že jim dává jakousi větší celistvost.

1 27.04.2021

Malcolm Gladwell v knize Outliers (v češtině vyšlo pod názvem Mimo řadu) popisuje anatomii úspěchu a příběhy úspěšných lidí. Činí tak ale z jiné perspektivy. Navzdory běžnému přesvědčení, že úspěch je výlučně zásluhou jednotlivce, Gladwell věnuje pozornost i méně zřejmým okolnostem.

Na čem závisí úspěch?
Úspěch závisí z velké části na štěstí a okolnostech mimo kontrolu jednotlivce, které dohromady mohou poskytnout příležitost získat komparativní výhodu vůči ostatním, přičemž zároveň tato výhoda spočívá z velké části v obrovském množství času (přibližně 10.000 hodin) věnovanému procvičování dané aktivity (např. programování, právní expertiza, trénink hokeje, hra na hudební nástroj atd.). Gladwell tvrdí, že vrozené předpoklady, jako talent nebo inteligence, mají mnohem menší význam v jakémkoli příběhu úspěchu, než je obecně přijímaný názor (byť netvrdí, že tyto jsou nedůležité).

Samozřejmě, že na pozadí každého úspěchu lze najít hodiny dřiny a odříkání; nicméně Gladwell ve své knize tvrdí, že člověk předně musí mít vůbec příležitost tvrdě pracovat. A právě taková příležitost často závisí na naprosto náhodných okolnostech – jako např. datum narození nebo dokonce historické období.

1 10.04.2021

Ságu Temná věž od Stephena Kinga jsem nečetl. Zatím. Výhledově to mám ale v plánu, už jen kvůli tomu, že A. na ni pěje ódy.

Jako ochutnávku jsem si proto přečetl tento komiks. Původně jsem myslel, že jde o komiksové zpracování celého prvního dílu Temné věže – Pistolníka. Pro někoho, kdo stejně jako já, nemá moc představu o světě Temné věže, může být poněkud matoucí, jak do celé ságy zapadá série komiksů, jichž je tento součástí.

Jak se totiž ukázalo, přesto, že komiks nese stejný název jako první díl původní Kingovy ságy, jde podle všeho o příběh, který sice vychází z původní dějové linie, tu a tam na ni navazuje, ale dále rozvádí alternativní zápletky.

Komiks Pistolník – Cesta začíná je navíc podle všeho šestou knihou komiksového zpracování Temné věže. Začínat proto zrovna touto knihou bez předchozí znalosti Temné věže je jako, když vás hodí do vody, abyste se naučili plavat. Spoustu věcí se musíte domýšlet a nakonec vám stejně nezbyde nic jiného, než si původní ságu hezky od začátku přečíst.

V každém případě jako ochutnávka dobré. K přečtení mne to navnadilo. Navíc komiksy od Marvelu jsou moje srdcovka. A to i když nejde zrovna o superhrdiny.

1 27.02.2021

„Stovky zvyků ovlivňují naše životy – řídí, jak se ráno oblékáme, jak mluvíme s našimi dětmi a jak v noci usínáme; mají dopad na to, co obědváme, jak děláme byznys a jestli jdeme po práci do posilovny nebo na pivo. Každý z nich je reakcí na odlišné podněty a poskytuje svou vlastní odměnu. Některé jsou jednoduché, jiné komplexní, spuštěné emocemi a odměněné jemnými neurologickými odměnami. Ale každý zvyk, bez ohledu na jeho komplexnost, je poddajný. Nejzávislejší alkoholici se mohou závislosti zbavit. Společnosti v troskách se mohou znovu postavit na nohy. Člověk, který nedokončil střední školu, se může stát úspěšným manažerem.” – Charles Duhigg, Síla zvyku

Síla zvyku je skvěle napsaná a čtivá kniha o roli, kterou v našich životech hrají zvyky. Charles Duhigg popisuje, kolik našeho jednání je vedeno nevědomým autopilotem.

Autor v knize představuje důležitost fungování lidských zvyků a jejich mechanismus na sérii několika reálných příběhů. Na příběhu pacienta, který utrpěl v důsledku závažné nemoci poruchu paměti, například Duhigg popisuje, že zkrátka některé věci, si náš mozek pamatuje aniž bychom si uvědomovali, že si je pamatujeme. Díky tomu je možné, aby člověk, který si není schopen vybavit, co měl před několika málo okamžiky ke snídani, dokázal bez problémů najít cestu domů z procházky nebo se po domácnosti bez problémů orientoval. Jedná se o silné svědectví toho, že naše vědomá zkušenost nemusí být pro naše přežití tak zásadní, jak by se mohlo zdát.

1 22.02.2021