Zlord Antiježíš komentáře u knih

Pláž, žár v chodidlech, svěží podvečerní vítr naráží do nechráněného těla stojícího na hranici omývané vlnami. Nemrkající pohled upřený na oranžové slunce sklánějící se k vodnímu horizontu. Svět se noří do nepřirozených barev. Ve vlnění poskakují oranžové plameny a olizují surrealistickou loď vznášející se vysoko nad hladinou, daleko, skoro až u horizontu. Stačí natáhnout ruku a může se jí dotknout. Nebe se topí v červené barvě, vodní hladina stoupá a naráží do plujících oblaků. V očích jiskry, záchvěv bělma, poskakující plamínek tají skutečnou barvu očí, modrá? Zelená? Obloha padá do vody, další záchvěv v očích. Záchvěv lodi, šířící se drobné vlnky roztančí hladinu. Přichází soumrak, zakřivený horizont, souboj živlů, oheň ustupuje. Žár se vytrácí, střídá ho chlad. Chlad šířící se z modrých očí do mozku, míchy, ramen, dlaní. Zachvění prstů, zhoupnutí lodi pod hladinou, kotníky v písku. Stříbrné střepy vypálené z hladiny, možná z lodi, míří neomylně do hnědých očí, nebo zelených? Zvuk vnímaný tělem. Černá hladina pohlcuje světlo, přichází temnota. Pod hladinou se cosi skrývá. Kolena v písku. Loď je blízko. Chaluhy, medůzy, temnící obloha, oči se zavírají, tělo se noří do písku, písek se prolíná s vodou, voda s oblohou. Vše je jedno. Postava na pláži, pohled upřený na loď. Loď mizí. Všechno není nic, jedno je vše a nic není jediné.

Surrealismus je pocit, surrealismus je fantazie, surrealismus je veselý i depresivní.

Oči...chvějící se...

9 16.01.2011

Trilogie Helikonie je často označována za Aldissovo vrcholné dílo. Já jsem přečetl pouze Jaro a to s obrovskými potížemi. S knihou jsem zápasil asi načtyřikrát. Problém není v tom že by byla špatně napsaná, nebo v tom že by nosná myšlenka nestála za to, naopak. Svět Helikonie je dost originální. Výchozí a nejdležitější fakt který všechno řídí je, že planeta má dvě slunce. Oběhy jedné hvězdy zajišťují drobné změny počasí a rychlé střídání ročních dob. Kromě toho je tu ale vzájemná poloha obou hvězd, která způsobuje na planetě rozsáhlé klimatické změny, jejichž cyklus je 2500 let a během jednoho vrcholu v Helikonském létě je celý povrch planety rozpálený, kdežto v opačné poloze v zimě je planeta zamrzlá. Originální, zajímavá a v tomhle případě dokonce i dobře pojatá myšlenka, ale s jedním neduhem, který právě způsobil moje problémy při čtení. Aby byly patrné změny podnebí, musí autor v ději skákat o desítky až stovky let - tedy mnoho generací. Takže zatímco první část knihy se odehrává ještě v tuhém klimatu helikonské zimy, poslední kapitola už v plném jaru kdy na planetě bují vegetace. A já ubohý čtenář, když jsem se v první části knihy začetl, přišel skok o několik generací kde o době předchozí je jen pár zmínek a musel jsem se začíst znova. A podruhé a potřetí...prostě i přes existenci spojek mezi jednotlivými částmi knihy je nutně kniha trochu roztrhaná a neplynulá. Až poslední třetina částečně vynahradila zmíněné obtíže, děj tam má spád, je akční a atraktivnější prostředím (už se nepohybujem jen v jeskyni nebo ledu). Po dočtení člověku dojde že i ty skoky v čase má autor vymyšlené dobře a fungují nejlépe jak můžou a že by si vlastně nekdy, až bude čas, přečetl i pokračování.
Svět Helikonie je složitý a těžký, ale také zajímavý, přitažlivý a originální.

9 15.01.2011

Tohle je Crichton v jeho nejčistší podobě. Ukázkový příklad toho, co tento provokativní, varující a do hlubin problémů se zakusující autor umí nejlépe...dostanu se k tomu později. Tentokrát přichází na řadu ekoalarmismus, ekoterorismus a s ním související manipulování vědeckých dat, sdělovacích prostředků a tedy i názoru veřejnosti. Každý čtenář který začíná tuto knihu číst zřejmě začne z jiného výchozího bodu, z jiné fáze přesvědčenosti o pravdě s názvem global warming. Dočítat ji ale budou všichni ve velmi podobném, ne-li stejném rozpoložení. Svěřím se jak to bylo u mě, nebo-li jak se během čtení jedné knihy z globálního oteplovače a stádovité ovce stal teploskeptik, který nad daným problémem přemýšlí a pátrá, zjišťuje, porovnává názory a ničemu nevěří stoprocentně.
Michaela Crichtona čtu cca od 13ti let, proto když v ČR vyšla jeho nová kniha Říše strachu, neváhal jsem. Přečetl jsem prvních pár stran a zcela jsem se ztotožnoval s názorem v knize nastíněným - odporná naftová a uhelná lobby je schopna pro prachy udělat cokoli. Během pár let se zvednou hladiny oceánů, začnou sucha, povodně, přírodní katastrofy související s oteplováním planety a všichni se dostanem do anatomické oblasti kam slunce nesvítí. Zkrátka můj názor byl ten univerzální názor stvořený jedinou nezpochybnitelnou pravdou. Jenže jak se příběh vyvíjí, najednou začínám odhalovat, že nic nemusí být tak, jak se to zdá na první pohled. Společně s postavami knihy odhaluji konspirace, nahlodávají mne pochybnosti a já začínám přemýšlet! Michael Crichton mě opět naprosto nenásilně a nepozorovaně donutil přemýšlet o problému, zajímat se o něj z více úhlů pohledu. To je to co, jak jsem psal v úvodu, umí tenhle autor nejlépe. Otevře čtenáři oči, argumenty; vědecky podloženými důkazy; ale zábavnou; dobrodružnou; akční a moderně čtivou formou. V tom je jeho genialita a jedinečnost. Samotná Říše strachu je jen jednou z mnoha kde to dokázal. Není knihou která říká to je správné, to není správné. Není o tom jestli globální oteplování je, nebo není, ale od první do poslední stránky je o tom, že každý chleba má dvě kůrky a každá prdel dvě půlky, přičemž jediná pravda neexistuje nikdy.
Říše strachu nezměnila jen můj masový bezmyšlenkovitý názor na ekoalarmismus, ale změnila přístup k informacím a utváření názoru obecně. Vždyť co člověku otevře oči víc, než to, když vám někdo pochlebuje, chlácholí a vy jen souhlasně pokyvujete hlavou a pak vás čapne za pačesy a profackuje obě tváře? To přesně se mnou Říše strachu udělala. Nestvořila antienvironmentalistu, ale pochybovače, nestvořila popírače, ale skeptika. A to, jak věřím, je přesně to, čeho autor chtěl dosáhnout.

21 14.01.2011

1951 - dva roky po tom, co Sovětský svaz odpálil svou první atomovou bombu, šest let před vypuštěním první umělé družice zěmě (Sputnik) a celých deset let před prvním člověkem ve vesmíru. V době kdy kosmický program je v plenkách vydává Asimov své nejzásadnější dílo - Nadaci. Rok 2011, šedesát let po vydání nadace, dnešní facebooková generace surfuje po internetu z mobilu, ve kterém má integrován fotoaparát s větším rozlišením než je v Hubbleově teleskopu, geneticky upravujeme potraviny, začínáme využívat nanotechnologie, genové inženýrství v lékařství, simulujeme v CERNu mladý vesmír. V tomto světě Nadace stále funguje, se stejnou silou jako v době svého vzniku. Jde málem o zázrak. Asimov dokázal napsat vědeckofantastickou knihu, která odolává nejen času, ale i vědeckému pokroku. Nadace je totiž spíše než technologický román, román sociální. Autor se nezabývá popisem úchvatných strojů budoucnosti, ale píše o své současnosti, o současnosti lidstva roku 1951, zároven píše o jeho mnohatisícileté historii, a v neposlední řadě budoucnosti. Svět galaktické říše je pouze nástroj nadhledu. Vše podáno jedinečným, málem až detektivním stylem, tak typickým pro Isaaca Asimova. Nadace je o člověku, o lidském druhu, o Asimovovi i jeho čtenáři.

28 14.01.2011

Prozradím ti tajemství, milý čtenáři, který zajísté věříš že po smrti není nic. Po smrti je něco! Po smrti duše opustí tělo a hledá jiné, ve kterém by se dočasně nebo nastálo usadila. Nevěříš? Zdá se ti že přeháním? Inu mám pro tebe hmatatelný důkaz - román Drood. Věz že právě Drood jest dílem dvou spisovatelů, ale jediné duše, duše Wilkieho Collinse vtělené do hmotné schránky Dana Simmonse. Čekáš-li však akční a čtivý příběh, tak jak jsi na to určitě v daleké budoucnosti zvyklý, budeš zklamán. Drood tě rozdrtí svým mystériem, svou temnou atmosférou viktoriánského Londýna, oblouzní tě opiovými výpary a vykoupe v největší londýnské stoce - Temži. Plíživě a pokradmu se ti Drood vetře do snů, zasadí semínko šílenství a v noční temnotě, jakož i bezpečí denního světla jej bude zalévat a hnojit. Připrav se na svět Wilkieho Collinse a jeho přítele Charlese Dickense, otevři brány své mysli a nech v ní vyrůst hypnotický strom záhady Edwina Drooda.

8 13.01.2011

Stejná šablona, jiné prostředí, jiné postavy. Brown vaří z vody a tentokrát to není ani přiliš čtivé.

4 11.01.2011

Čtivé, čtivé, čtivé...a vším ostatním si autor vytírá zadek. Ostatně jako ve všech svých knihách. Vše je přizpůsobeno čtivosti a to tak lacině a okatě, až vám to jíž při druhé knize začne vadit. Vlastně částečně vám to vadí už při jeho první knize, bez ohledu na to která to je, protože všechny jsou podle stejné šablony. Já jsem zvládnul tři, Anděly a démony, Šifru a Digitální pevnost a něco mi říká že další už číst nikdy nebudu. Stejně už u druhé člověk ví jak se příběh bude vyvíjet protože se vyvíjí stejně jako u první a u třetí se čtenář vyloženě nudí a proklíná tu nejjednodušší boudu na čtenáře kterou autor používá k jeho udržení u knihy. Při prvním setkání s Brownovou tvorbou vás dokáže nadchnout jeho práce s konspiracemi, ale to se bohužel postupem času vytratí a pak? Nezbude nic...ani důvod číst něco dalšího.

17 11.01.2011

Velice kvalitní prvotina. Především dobrodružná četba zasazená do vědeckofantastického prostředí. V některých okamžicích, jako je třeba příprava vleryboponorky, si vzpomenete na klukovské chvíle kdy jste tajně s baterkou, aby rodiče nevěděli, hltaly verneovky. Nejde ale pouze o dobrodružství. Oceán prachu předznamenává velké věci, které se zrodí v hlavě tohoto autora. Vždyť samotná myšlénka oceánu jehož obsahem není voda ale prach, planety s obrovským obyvatelným kráterem, nebo (a možná především) neuchopitelná Dalusa, je originální a dává tušit rozsah autorovi fantazie - respektive její neohraničitelnost. Vzhledem k rozsahu mě příjemě překvapila i propracovanost a jsme opět třeba u Dalusy, nebo se můžem odkázat na obyvatelstvo Nulakvy, jakož i tajemství v hlubinách prachu. Čtivé, originální, příjemné...

4 23.12.2010

Pětice postav, otec; Ivan; Aljoša; Míťa a šedá eminence Smeďakov je geniálním obrazem světa. Každý z nich je extrémem průměrnosti a zároveň průměrem extrémnosti. Každý je jiný, každý symbolizuje odlišný pohled a každý z nich zastává jiný přístup, ale přesto jsou všichni Karamazovi. "Ivane, je bůh, nebo bůh není?" "Bůh není!" "Aljoško, je bůh, nebo bůh není?" "Bůh je!" Zásadnost otázek a myšlenek je úžasná, stejně jako nástroje a metody které je zprostředkovávají!

12 19.12.2010

Neuromancer je sci-fi desetiletí X Neuromancer se nedá číst, hlava mi to nebere. A teď si z těhle protiproudů vyberte čemu budete věřit. Nemožné. Tak jsem se rozhodl přesvědčit se sám ke kterému názorovému proudu se přikloním a pustil jsem se do mého prvního kyberpunku. Výlsedek? Proud první výtězí! Lidi je to šleha! Naprosto se nesplnila varování s nutností číst některé pasáže vícekrát...ano, možná to bude potřeba jednou přečíst znova, ale ne kvůli pochopení, ale kvůli tomu o jak výbornou knihu se jedná. Jasně, bylo to první kyberpunkové dílo, takže jsem zezačátku přemýšlel nad některými výrazy slangu a řeči, ale to člověku během čtení dojde, rozhodně s tím nic nezmění opakované čtení některých pasáží. Bál jsem se problémů s orientací v knize typu "kde teď zrovna jsem, v drogovém opojení, matrixu, nebo realitě" ale ani na to v nejmenším nedošlo. Gibson to zaonačil úchvatně...nevede nikoho za ručičku, ale přesto je vždy jasné kde zrovna jsme. V tomhle dílku se netápe. Tahle kniha je jednou z těch vizí které se žijou, hltají a po dočtení se nedaj snadno dostat z hlavy. A nakonec už rozumím i revoluci jakou kyberpunk v osmdesátejch letech na poli sci-fi způsobil. Tohle je totiž úplně něco jiného než ostatní sci-fi. Je to stylová jízda která vám vykope mozek z hlavy někam do oblasti kam slunce nezasvítí. A teď vzhůru do druhého Kyberpunkového věrozvěsta - Bruce Sterlinga.

4 24.11.2010

Tak napodruhé to s Aldissem vyšlo. Po zklamání u Helikonie, tady jsem pochopil proč je Aldiss řazen k elitě. Četlo se to skvěle. Kniha má lineární spád děje, ovšem s gradací na konci. Děj se vyvíjí postupně a stále je odhalováno další a další tajemství, detektivním způsobem. V určitém okamžiku celkem snadno přijdete na to jak vše dopadne, s lodí, obry i vetřelci...ale příběhu to nic neubere. Bravo

Dan Simmons vystavěl Krutou trilogií památník old school detektivkám. Mrazivý a krutý památník. Simmonsův "Phil Marlowe" - Joe Kurz je až do morku kostí záporná postava, chladnokrevná, nebezpečná, zavrženíhodná... ...kterou musíte bezmezně milovat!!! Stejně jako v Droodovi zde Simmons zasvěceným a geniálním způsobem vzdává hold určitému literárnímu žánru, období a sortě kolegů z branže. Moderní detektivka třicátých let odehrávající se v současnosti funguje neuvěřitelně skvěle.

5 19.11.2010

Myslíte si že máte fantazii? Říkali vám jako dětem že máte bujnou fantazii? Prdlajs máte! Něco co si dokážete těžko představit, něco co vám zvedá chloupky na zátylku, udivuje vás svou propracovaností a šokuje originalitou...to všechno ten člověk (jmenuje se A.C.Clarke, znáte ho?) vymyslel!!! Tahle útlá knížka se nečte, ta se prožívá. A pokud mám mluvit pouze za sebe, prožívat tohle bylo jedno z nejlepších období mého života. A to když jsem tam stál a najednou jsem uviděl kde vlastně stojím byl jeden z nejsilnějších zážitků.

21 19.11.2010

"Námětem sci-fi románu je příběh mladého muže vychovaného Marťany, který se ocitl mezi lidmi."
HA! Co je to za blbost, musí si zákonitě říci úplně každý, byť čtenář třeba brakové literatury. Já jsem si to také řekl, ale nadruhou stranu, něco na tom musí být. Je to přece Heinlein. Tak jsem to zkusil...a zjistil že jde o něco vyjímečnýho něco co změnilo můj pohled na svět. Ono totiž vůbec nejde o Marťany, ono nejde ani o vesmír a fantastický vynálezy. Jde o zemi, o lidstvo a člověka jako jedince! Použití "muže vychovaného Marťany" je čistě účelové. Pouhý prostředek k získání vnějšího pohledu. Kdo dokáže nejobjektivněji hodnotit věc? Ten kdo s ní nemá nic společného. A tak nejlepším zrcadlem odrážejícím chování člověka je někdo, kdo se jako člověk nechová. Zrcadlem života na zemi je někdo, kdo na zemi nikdy nežil. Zrcadlo které nebylo vychováno lidstvem odráží nezaujatě tvář lidstva. Proč? Kvůli nesmírnému nadhledu. A tak tu máme marťana, nezatíženého studem, falešnou morálkou, vírou, etikou, zásadami...a ten nás učí sama sebe poznávat, odbourává předsudky a ničí hranice. Činí tak svět lepším, nejen v knize, ale i v realitě, protože alespoň jednoho člověka, mou maličkost, Valentine Michael Smith udělal lepším než byl před přečtením. Cizinec v cizí zemi jde až na dřeň podstaty lidství, od náboženství po sex, od chování člověka k člověku k chování člověka k jedinému místu ve vesmíru na kterém dokáže žít. Možná nejzásadnější filosoficko-fantastická kniha všech dob. A autor? I kdyby nenapsal nic jiného, už za tohle by si zasloužil být řazen do velké trojky.

24 19.11.2010

Geraldova hra - hutná a tíživá výprava do mozku zoufalé a bezmocné ženy na níž doléhá tíže okamžiku a konfrontuje ji s vlastním nitrem, nevyřešenou minulostí, nejistou budoucností a šílenstvím přítomnosti. Je velmi nepravděpodobné že tohle by napsal muž. Žena uvnitř autora dostala volnou ruku a zatím co muž se flákal, ona triumfuje. A i nás, mužské čtenáře dokáže ztahat za ty správné nitky.

!Nevhodné pro začínající Kingaře nebo příliš mladé čtenářstvo obecně. Netvrdím že musí platit bez výjimky...