alef
komentáře u částí děl
Střetly se dva zcela odlišné světy …
Řím, mocné impérium, silný a zdá se, neporazitelný a ONI, barbaři, někde tam, na okraji impéria, kteří nedají římskému císaři spát, JEHO snaze dobýt celý svět!
ONI totiž mají něco, co Římani nikdy nepochopí – nemají touhu dobývat, ale ducha a odhodlání – chránit svou svobodu, svůj malý kousek světa – tam, uprostřed hustých lesů, kde žijí pod ochranou a v souladu s přírodními božstvy, netvory, vílami a celým veškerenstvem …
A Řím najednou, v celé své velkoleposti a zpupnosti … poražen zlověstným tichem hustých lesů, daleko na severu …
Pěkný příběh o střetu statečnosti s odvahou, které, ve zcela odlišných koncepcích, mohou souznít, ovšem jen do chvíle, kdy dospějí k mezní situaci!
"Zešílela jste?"
Vlastně je to jediné možné vysvětlení... vlastně je to jediný možný způsob - ochrany...
Skutečně?
Příběh nastolí dilema, které vás donutí přemýšlet... o limitech morálky v mezní situaci, jinak řečeno , o Kantově morálním kategorickém imperativu: Učiň, co je třeba! ... Udělej to!
Mezní situace prověří rozhodnutí ...
Příběhem vás provedou temné bytosti … lotrovští démoni a čarodějky, a někteří navíc, nejsou jen tím, čím se zdají být, ve skutečnosti to je totiž daleko horší, výhled vám cloní všelijaké křoví, ale možná, že je to lepší, nevidět, kam jste se vydali … domky, resp. chatrče, tu totiž mají dost nápaditou výzdobu … vzduch tu houstne magií … kolem létají prapodivná slova … co se nezdají být přesně tím, čím si myslíš, že jsou … jejich význam, když se nebudeš snažit, ti zůstane skryt…
Temné bytosti a takoví sympaťáci :-) ...
"Kytky mají svůj rozum a čím míň jim do toho kecáte" ... tím líp!
Příroda je dost nevyzpytatelná a někdy má i poťouchlé nápady.
Čeká vás příjemně úsměvný příběh :-).
"To, že je nevidíš, neznamená, že tu nejsou."
Holčičí linie mívají pevné vazby...
"Je rád, když v něm aspoň někdo z posádky probouzí onu zapomenutou stránku lidství, které se říká soucit."
Odolá tomu hluboko zahrabanému citu?
... o spřízněných duších ... a poutu, které odolá zubu času ...
"Netušila, že duše mohou plakat."
... a oči se zalijí slzami ... štěstí!
Smutně krásný příběh.
... když stojíš ve frontě na přání nekončícího štěstí a přemáhá tě smutek, z toho, že ze života zmizela lehkost ...
O tom, co skrýváme před ostatními a mnohdy i před sebou samými.
Je krásný? Těžko říct ... a přeci se na světě najde někdo, pro koho je, prostě dokonalý!
Je čas! Úsměvný příběh uzrál!
A tak se ho dozvíš, i když si ten, jehož se týká, myslí, že by se neměl dostat na světlo světa, ale přeci si tu vtipnou povídku nenechá autor pro sebe :-).
Příběh, ze kterého ti je na zvracení ... o odpudivosti lidské ...
"Hlavou mi běží to vo božích mjelnech a hned je mi líp."
Lesklý okamžik ... prchavé zachvění ... a pak ta chvíle ... kdy možnost ztratíš!
Mlčení, i když se ti chce křičet!
A pak přijde ten výkřik, co vykouzlí úsměv na tváři ...a najednou ti je fajn :-) ...
Za zvuku policejních sirén přichází poznání, ... že nic není bez příčiny!
I ten nejsmutnější příběh ...
Máš nepříjemné pocity, že svět se odehrává mimo tebe,
temnota ztraceného zraku tě učiní citlivějším, zdá se ti.
Všechno je ale jinak,
teprve znovu nabytý zrak ti ukáže svět takový, jaký doopravdy je - teprve světlo z lidí sejmulo masku - a ty je vidíš takové, jací doopravdy jsou ...
Skvělá povídka, s pointou, která možná není tak úplně překvapivá, přesto jí to neubírá na síle - má svůj varující a přesně mířený náboj!
Procházka spícím městem může zachránit život, a taky připomenout pocit bezpečí domova.