alef
komentáře u částí děl
„V tom okamžiku zvědavosti se zrodila šílená, nerozumná touha, která mě přivedla do tohoto pekelného vězení.“
„Pobízen hlasem, který zřejmě zazněl z ohavné duše lesa, jsem se rozhodl vstoupit …“
Dostanete se mimo hranice běžné zkušenosti, uslyšíte hlasy, o jejichž povaze nelze mluvit – půjdete až tak hluboko do minulosti, kam nesahají vzpomínky …
a všude kolem bude znít rachot hromu …
… někteří možná pak ucítí drtivý strach – jež se rozprostřel po stránkách!
Výborně vypointovaný temný minipříběh … o duši a jejích zákrutech.
Zlověstní lelkové a jejich „zpěv“ jež předznamenává smrt člověka, se v hejnech vznáší nad krajinou, kde se nechcete zastavit, nevíte sice proč, ale ta překrásná krajina, jež vás obklopuje, vás vůbec neláká, radši rychle spěcháte pryč – předzvěst nebezpečí se prostě vznáší spolu s lelky nad krajinou!
Tak tohle mě opravdu bavilo – promyšleně gradující příběh o zdegenerovaných venkovanech, tajemném kultu a střetu s monstrem, jež s sebou nese porušení lidských i přírodních zákonů, a to přeci nemůže zůstat jen tak – následky (jež s sebou nesou hluboká traumata) jsou nevyhnutelné ...
- vřeštění lelků vás o tom okamžitě přesvědčí!
„ … předvedla ohromný snímek oslepivě bílé komety, táhnoucí za sebou planety.
„Krásný ničitel vesmíru,“ řekl Small. „Požírač sluncí.“
„To komety dokážou?“ zeptal jsem se.
„Nejen to. Obzvlášť tahleta.“
V této povídce se dostanete ke hvězdám a ještě dál … pošetile se vydáte hluboko za ně, až tam, kde ucítíte, jak se před vaší duší otevírají stavidla rozsáhlého a trpělivě čekajícího vesmíru, v honbě za … přeludem …
Melancholií opředený příběh zprostředkující emotivní prožitek!
KDESI …KDYSI …
Město v jiném čase, v jiném prostoru,
městečko, kde se hodinu po hodině nic neděje, ale …
„Něco by se dít mohlo,“
„Všiml jste si jistých věcí?“
„Všechno, všecičko bylo dokonalé, a taková ulice … není k uvěření.“
Slaví se tu totiž každý den života, radost dokáže udržet vás mladé … to je skvělá medicína, že?
Jenže pozor, někdy se může stát, že vás cesta zavede spíš než k poeticky krásné křišťálové studánce, kde nejhlubší je les, na „místo věčného ticha a šumu lišajů smrtihlavů na prachových křídlech“.
„Jak pak oprášíš saze ze stěn uvnitř vlastní duše?“
Zajímavý příběh! Poeticky krásným jazykem psaný, jak to umí snad jen pan Bradbury :-).
Dokonale nedokonalé, ani vlastně nevím, jestli by tento příběh šlo popsat jinými slovy. Do poslední věty dokonale rozjetý příběh, jež by mohl mít románové pokračování, nebo výraznou, vtipnou, či naopak šokující pointu, ale nemá, protože tento příběh končí dokonale nedokonalým závěrem, takovým, co zahrnuje všechny možnosti... ze všech těch nekonečně světů, co jich je v autorově fantazii !
To léto bylo neobyčejně teplé, byla to dobrá sezóna,
… on byl skvělý cellista a ona, objevila ta správná slova, jež mu „otevírají okna do úplně jiných světů“, pomohla zbavit se slupek – nepodstatných vrstev (a věřte, že „u devětadevadesáti procent cellistů pod těmito vrstvami nic není, takže není co rozbalovat“) a najít vrozený talent, skrytého génia …
A pak? Pak už nic … to se tak někdy stává a po sedmi letech pak náhodou letmo zahlédneš … netrpělivou strohost, jež se pojí se zahořklostí.
„mám talentu možná dvakrát víc než většina lidí v tomhle městě“,
a tak příběhem zní jazzové balady, v nichž jsou touhy, radost i smutek,
jenže na to se dnes nehraje, důležitější je image … vzbudit zdání :-/.
A pak o tom začnete uvažovat pragmaticky,
a tak se stane, že ještě před týdnem jste byl jazzový muzikant,
a teď se z vás stal další zoufalý nýmand,
který doufá, že když si nechá předělat ksicht,
bude moci … „do světa vyprázdněných celebrit“,
a nebo je možná potřeba se na to podívat z jiného úhlu?
" jako by si skutečnost s neskutečnem navzájem prohodily místa"
... vše působilo naprosto přirozeně, poklidně a harmonicky, a v ostrém protikladu k našim hektickým životům...
Kdoví proč žijeme tak hekticky?
Toto je Murakami přesně v té podobě, jak ho mám nejradši... příběh plný paradoxů, jejichž rozluštění není tak úplně na pořadu dne,
stačí je pojmenovat, vědět o nich,
opředené tajemstvím,
dráždivá témata,
zvláštní události,
těžko uvěřitelný průběh událostí.
A přece, byl to jen sen? A nebo skutečně upřímně bolavá zpověď?
...
Noc je příjemně vlahá, vzduch se plní hudbou,
majestátní hory, jako kulisa,
zapadající slunce a dlouhé stíny,
a něco zvláštního se vznáší ve vzduchu,
jen pocit, záležitost jedné, dvou, vteřin,
chvíle ustrnutí ...
„najednou mi přišlo, že vidím podstatně jasněji“
… a pak se vše dalo znovu do pohybu …
Staré americké songy, hořkosladké balady, rock i jazz, ale i nekonečné improvizace … prostě pohoda mládí, zní na začátku příběhu … v jeho prostředku se objeví (dá se to trochu čekat) jedna více méně zoufalá situace … a pak zjištění, že každý musí vzít svůj život do svých rukou nakonec jen sám a sám …
Hodně bláznivý příběh o jednom dost šíleném dni a celých 8 minutách protančených pod večerní oblohou, a trochu krásně komorní příběh o mrhání talentem, a o tom, co je štěstí?
„hrál dost hrozně, přesto mám však v živé paměti, jak jsme u něj šťastně vysedávali celé hodiny“
Vždy záleží na úhlu pohledu,
pak světlo může být stínem
a stín světlem.
Náš svět je totiž plný optických klamů,
a existují lidé, kteří s nimi umí čarovat,
"žít v těsné škviře mezi maskou a svojí pravou podobou".
Příběh o povrchnosti, intuici, vytříbeném hudebním vkusu, a taky trochu o Anně Karenině, luxusním značkovém zboží a výřečnosti.
"Že všech baseballových stadionů světa mám nejradši ten na Džingú."
Příběh o baseballu, baseballových stadionech, vzpominkach a pití piva ... a murakamiovsky fantazijní poezii ...
"Právě v tu chvíli...
od první mety až tam co stojí střední vnější polař,
prudce přelétl
jediný ostrý ptačí stín.
Vzhlédl jsem k nebi,
žádný pták ale nebyl vidět.
...
Marně přemýšlím,
jestli to má být dobré
nebo snad špatné znamení."
Tak co, byl to sen, nebo snad vzpomínka?
Ale na tom vlastně nijak zvlášť nezáleží...
ON je hudební hvězda, možná trochu pohasínající, ovšem světového formátu.
ONA jedna z těch holek, které se ze všech koutů Ameriky sjíždí do LA, aby zářily po boku právě takové hvězdy.
A oba žijí americký sen.
Řeknete si tuctový příběh, jenže … je tu ta letní noc, soumrak padá na Benátky, gondoly tiše plují městem, a serenáda v e-mol znějící letní nocí vás tu tedy nijak zvlášť nepřekvapí, vlastně ani ty slzy na tváři, a přesto přijde …
„Zvláštní úsměv, který ke mně vrhla přes místnost naprosto bezdůvodně, prostě jen tak.“
… takové zvláštně smutné překvapení.
Vlastně, celé to je takové, unaveně smutné.
"Najdou se lidé, co budou tvrdit, že doba, kdy se vám popové písničky zarývají do srdce nejhlouběji... a nejspontáněji, představuje nejšťastnější období našeho života. Snad to tak opravdu je, a třeba to tak není vůbec."
Všude kolem zní Beatles,
a vzpomínky dotírají,
na dobu, kdy máte hlavu plnou svých vlastních pocitů,
a kdy si, lehce provinile, uvědomíte,
že ve svém nitru máte taky opravdu dost toho,
nač můžete být hrdí...
"sem tam se člověku vážně nějaký to slovo zaryje do srdce"
Víte, jaké to je, ponořit se do nesouvislých úvah?
Zkuste tuhle povídku:-).
Co kdyby?
... něco, co nebylo,
spatřilo světlo světa?
... a působilo dost věrohodné.
Vážení příznivci jazzu, tahle povídka je přesně pro vás,
příběhem se prolíná vůně kávy,
a zní jazz.
Přesto nezapomeňte na ostražitost!
Pak vás totiž nepřekvapí ten výsledný pocit znepokojení,
i přesto,
"koukejte si tu okouzlující hudbu zrozenou z vřelého srdce a střízlivé mysli poslechnout co nejdříve"!
Připomíná totiž "krásnou myšlenku tající své jméno, která vám vchází do snů."
"Co o ní vím?"
... jde tu o záležitosti, které se rezolutně vzpírají
... pochopení, uchopení, vysvětlení
... snad jen básně tonka napoví
... stejně to bylo zvláštní!
"Proč se mi musí vracet právě tahle myšlenka?"
Příběh jenž nemá závěr,
podivná situace zůstává nečitelná,
tady ale principy nebo závěry nejsou důležité,
není třeba vědět,
důležitá je jen smetana lidského života...
"hlavu máš na krku právě od toho abys přemýšlel"
Jste uměleckého založení, a toužíte proslavit se?
„Vsaďte nepatrný zlomek svého života proti možnosti vybudovat si novou budoucnost … Vrhněte se do života, o jakém sníte, než bude pozdě.“
Návod, kterému se vám dostane, je totiž „jen pro omezený počet účastníků.“
…
Zde … seznam nejčastěji kladených dotazů a Palahniukovskými odpovědmi …
Toužíte dát světu něco originálního?
„Do hajzlu s tou představou, že vytvoříme něco originálního.“
…
Nebo vám jde spíš o budoucnost?
Fakticky, zapomeňte na to, … „všichni výtvarníci (totiž) chtějí mít šanci na slávu“.
…
Chcete se vyhnout případným úskalím ve své honbě za slávou?
Tak na to zapomeňte, a dejte si pozor, aby věci nezašly příliš daleko …. když totiž chcete, aby „něco zašlo až moc daleko, nechte to na Američanech“. Ergo … dejte si radši pozor i na Američany .
Závěrem: ještě jedno malé doporučení … nezapomeňte, že nic z toho není pravda … „pravdu pokroutíme … nafoukneme … natáhneme … pro větší efekt … vytvoříme orgie … aby měl svět o čem klevetit“. :-)
Myslíte si, že se dá i v tak cynické knize, jako je tato, najít něco, jako sympatická postava? Já si až do chvíle, kdy jsem se dostala k této povídce, myslela, že ne. Jenže, když on ten hlavní záporák, stařík, co si myslí, že je pořád kluk, je najednou tak, jako trhle milej, když … „brouzdá po internetu a čte si časáky pro snowboardisty. Má cédéčka s hiphopem. Čepici kšiltem dozadu“, no úplně jako starobní verze náctiletých kluků školou povinných. Tak co, „plácnem si, vole" … no prostě najednou tu je neškodnej zábavnej dědek :-).
A pak vyjde najevo pravda!
… a další sada morčat čeká …
„Jsme vzdělaní, ale chytří zrovna ne …“
„Kdo je větší trouba? Reportér, který si odmítne vymýšlet smysl života? Anebo čtenář, který ten smysl chce? A který je celý žhavý přijmout ten smysl, i když mu ho formuluje někdo cizí?“
Jen přemýšlejte! Spokojený člověk: k čemu to je komu dobré? Nuda, nuda, nuda. Jeho život je totiž jen jedno velké a totálně neprodejné inteview.
Zařídit se, je potřeba jinak … totiž, „nejčistší radost je radost škodolibá, radost z neštěstí druhých. …
Hlavně těch, kterým závidíme.“
Takže, teď už víte, jak na to, jak napsat tu správnou reportáž, takovou, která půjde na dračku.
„Lidi hrozně rádi poznávají mou pravdu …
… ten článek, co jsem už napsal, to je paráda.“