Kozel
komentáře u částí děl
Hezká duchařina. Zdá se, že většina duchů ve skotských příbězích jsou spíše hodní. Tak jako v případě paní v zeleném. Ač zhřešila za života, po smrti se pokoušela křivdu napravit a dojít klidu.

Vtipná anekdota o tom, že vzdělanost a selský rozum si ve znakové řeči mohou velmi dobře porozumět, ačkoli každý mluví o něčem jiném.

Krátká a docela pěkná skotská alternativa dobře známého příběhu o Rumplcimprcampru. Hlavním zloduchem čarodějnice, hrdinkou chytrá hospodyně.

Kterak se princ se zlým skřítkem vsadil, vlastní život zachraňoval a navrch princeznu získal. Tak by se dala alternativně nazvat tato pohádka. Je docela propracovaná, kromě soubojů najde zde čtenář i nejedno kouzlo, stejně jako podlost a v rámci sbírky O hnědém medvědu se tuším jedna o první setkání s tím, kdy se hrdina příběhu vyptává na cestu k určitému místu hned několika generací stařečků.

Moc krásný vtip o tom, že jazyky jsou důležité. Přestože jedno ze skotských přísloví říká, že s angličtinou a gaelštinou se člověk ve světě neztratí, má toto tvrzení přece jenom své podmínky, které tři horalové tak úplně nepoznali=o)

Tohle byl famózní příběh. Námětem, průběhem, jeho příčinami i důsledky. Skutečně vybízel mou obrazotvornost. Dovolím si tvrdit, že podobné náměty nejsou tolik obvyklé. Příběh ve mně vyvolával představu barev, velmi zvláštní intimní hrůzu zážitků Irene, stejně jako děs madame Watcombové, znovu probíhající děs osudu Geraldine. Vydařená povídka, skvělý závěr zajímavé povídkové antologie.

Waldo, takový klasický americký ztracenec uprostřed perské pouště. Nechápající tamní nebezpečí, kdy jedovatí hadi nebo štíři jsou to nejmenší z nich. Ozbrojen puškou, neschopen ji použít, stejně jako odmítající dobré rady konsula, ježto je mnohem zkušenější. Víc než upírská povídka je příběh spíš dobrodružný s nádechem exotiky. A to striktně podle ritu dvacátých let minulého století, kdy vznikly klasiky jako Haggardův Allain Quatermain nebo Doylův Challenger. Tajemná Amina, která se objeví znenadání, je patrně jiná, než se na první pohled zdá. Přitažlivá, nepochybně. Svobodná, na každý pád. Nebezpečná, rozhodně. Pamětihodná, nejsem si jistý=o)

Tohle nebyl příběh, který by mě zaujal. Tedy vyjma jediného detailu, a tím je dům vybudovaný z materiálu ze zbořeného kostela, jehož oltář se stal středem domu. A tak ten dům stojí v pochmurném údolí na okraji vesnice obklopené kopci. Tento obraz se mi ohromně líbí. Samotná kletba, její průběh i vývoj, to úplně nebyl můj šálek kávy. Možná to bylo i dobou, kdy byla povídka napsána - počátkem dvacátého století. Tehdejší forma už se blíží těm moderním, které mě tolik neoslovují

Skvělá námořnická povídka. Opravdu skvělá. Neměl jsem tušení, že Doyle měl o daném prostředí tak dobré povědomí. Tedy, ne že bych se sám kdy plavil na pořádné velrybářské lodi, nicméně pokud mohu povídku porovnat s různými (třeba Cookovými) lodními zápisky, cestopisy, knihami jako Bílá velryba nebo dokonce Verneovými knihami, pak je nutno říct, že povídka je skutečně vydařená v nejrůznějších směrech. A je pozoruhodné, že v těch příbězích lodní doktoři vždycky vykazují známky nejenom vzdělání proti posádce a těší se její důvěře, ale také se honosí skepsí a takovým "zdravým rozumem" povzneseným nad veškerou pověrčivost. Tady se Ray, lodní doktor na Polární hvězdě, přesvědčil, že přece existují věci těžko uchopitelné, pochopitelné a naprosto nevysvětlitelné. Tam, daleko na severu, obklopen ledovými krami, naprostým tichem, mnohdy vyvolávajícím přeludy či šílenství, ve společnosti kapitána, který má pro své výkyvy vcelku pochopitelné příčiny.

Pěkná povídka, téměř novelka, začínajícího Arthura Doyla. Troufám si říct, že Armitage vypráví příběh nikoli tak nadpřirozený, jak by se mohlo zdát. Ba naopak je uvěřitelný, prodchnut lidskou přirozeností a příčinami celkem rozumem vysvětlitelnými. Slečna Northcottová byla nepochybně okouzlujícím andělem s duší ďábla a vlivem, který dovedl zahubit tři nápadníky. Zda tak činila s rozkoší krutého člověka nebo zda to byl výsledek její vnitřní trýzně, to je na každém čtenáři. Tak jak Armitage zmiňuje na začátku i konci, že nikomu nepodsouvá závěry. Závěrečné vyvrcholení na Isle of May pak vyniká skvělou atmosférou.

taková westernová rumová povídka od tvůrce nejslavnějšího detektiva. Divoký západ, desperáti a prudké povahy u baru saloonu. Nebyla to nutně špatná povídka; takový líbivý příběh k doutníku při sezení u krbu pro pobavení společnosti literárního klubu někde v patře viktoriánské budovy uprostřed živoucího Londýna. Ačkoliv si dovedu představit, že bych takový příběh poslouchal, stejně bych asi postával s dýmkou u okna, vyhlížel do ulice, představoval si příběhy procházejících lidí a Jeffersona Adamse poslouchal jedním uchem a polovičním úsměvem na tváři.
Navíc tato povídka vyznívá ještě nepatřičněji, neb tematicky zrovna nezapadá do příběhů o upírech, vklodlacích a jiných strašidelných příbězích=o)

Anglie, to je místo plné nespočtu Strašidelných domů. Týká se to i těch literárních. V rámci nich jeden postavila i Edith Nesbit. Přiznávám, že jsem navštívil už lepší podobná sídla. Nebo přívětivější? Tenhle byl překvapivý především tím, že jakkoli začínal nádechem duchařiny, jeho zvrat byl nenadálý a velmi prudký. Samotné jádro poněkud neočekávané a samotný závěr velice rychlý až úsečný. Jinak ano, po chemii dychtící majitel panství je dostatečně šílenou osobou, aby příběh dovedl zaujmout a pobavit. To je patrně hlavní přínos povídky od Edith Nesbit. A myslím, že na tom záleží v daném případě více než pamětihodnosti příběhu. Takže, směle zatáhněte za provaz od zvonku.

Výborná, lehce vědeckofantastická hororová povídka. Až mě mrzí, že v češtině nevyšlo víc překladů Richarda Marshe. Po téhle zkušenosti lze soudit, že byl kvalitním přispěvatelem kategorie Penny Dreadful.
Mary Brookerová, šílená "vědkyně" se zhyzděným obličejem a sklonem k vraždám. Na druhé straně zcela nevinný cestující. A taky lehce tápající detektiv Davis. Mezi nimi - masky. Parádní kombinace hororu s detektivkou a námětem, který podle všeho svou dobu vzniku nejen předešel, ale navrch přežil. Příjemné čtení.

Jelikož do určité míry oplývám sklony Henryho Charltona, bylo mi už samotné prostředí i námět povídky blízké. Nešlo jinak, než si krátký příběh užít. Anglický venkov, staré opatství, ruiny pamatující drtící ruku Jindřicha VIII., zbytky klášterních zdí obklopené pečlivě udržovaným trávníkem, tajemný náhrobek někdejší omamně krásné lady Alianory. Skutečně krásný, atmosférický až romantický anglický příběh, kdy hrůza je rovna pohlazení na duši.

Téměř dvacet let bydlím na ulici Tolstého, aniž bych si od Lva Nikolajeviče něco přečetl. V tomto případě se mi dostala do ruky povídka jeho bratrance Alexeje Konstantinoviče. A zatraceně dobře se mi trefila do vkusu. Výborná, opravdu výborná hororová povídka s upíry, respektive vlkodlaky. Ba co víc, v Tolstého podání před čtenářem vyvstává folklorní srbská podoba těchto mytologických postav. Ona podoba je mírně odlišná od nám obvykle známých. Nic ovšem neztrácí na příjemné děsivosti, vyvolání hrůzy a obsahuje vše, proč by měla být skvělým literárním zážitkem.
Pochmurná, napínavá, krvelačná, dráždící temnou stránku fantazie, s opravdu lehounce erotickým nádechem. Povídku vypráví francouzský šlechtic s onou galskou šarmantností světem ošlehaného starce. Zdenka je žádoucí slovanskou dívkou, před níž je vzdor démoničnosti těžké ovládat francouzský sklon k vášni. Groša hrozivým démonem, zatímco Gregorij tvrdým slovanským ogarem. Dávejte si velký pozor, kdo vám kouká do oken.

Že tahle povídka bude příjemnou četbou, jsem pochopil v okamžiku, kdy na mě v úvodích větách vykouklo slovo mesmerismus. Neubránil jsem se potěšenému úsměvu. A následně se nechal strhnout lehce bizarní, příjemně brutální vědecko-fantastickou fikcí, kdy Poe ve své povídce dal vzniknout (nebo rozpadnout?) revenantovi. Spojení mesmerismu, vrcholné duchařské kratochvíle konce 19. století, a revenantů, oživlých mrtvých těl, jejichž mýtus provází lidstvo od nepaměti, je skvělý nápad. V daném případě pojetím Edgara Allana Poe je navíc okořeněn špetičkou grotesknosti a dávkou jízlivosti ironizující sebevážnost (a vášnivost) tehdejších pseudolékařů či pseudovědců.

Morella za mě tedy ne. Námět není špatný, hororový předěl zvlášť při křtu je slibný, nicméně povídka na mě působí tak nějak nedokončeným způsobem. Jako kdyby byla pouhým konceptem a nebo výsledkem rychlopsaní na jeden zátah (z čehož nemusí vzejít špatný výsledek). Ztráta milované ženy je vděčným tématem, přičemž Poea tato záležitost děsila a fascinovala zároveň. Jenže u Morelly postrádám dokonání...v podstatě všeho. Od manželské lásky, přes manželčino úmrtí ke vztahu k dceři (zrozené z ničeho) až po temné, duchařinou velmi lehce políbené, finále.

Šílenství a hrůza v detailech. A s trochou toho opia. Takový je Poe, jakého jsem doposud zatím poznal (přiznávám, že zatím to mnohokrát nebylo). Vpravdě jsem z něho stále poněkud v rozpacích. Obdivuju jeho schopnost popisu, opisu a schopnost vyjádřit psychologický thriller, hranici šílenství a přednést finále, při kterém čtenář kouká na poslední tečku s otázkou "co to k...?" v mysli. Povídky Edgara Allana Poea, které jsem zatím četl, předně byly malovány temnými odstíny opiové palety. Ligeia je další z nich.
Protože nejsem osobnost tknutá obvyklou formou romantiky, první polovina (vskutku celá polovina) věnovaná popisu Ligeii mě v první chvíli dvakrát neoslovila. Až vzápětí mi docházelo, jak brilantní a skvostný je to popis hluboké lásky, božské, až platonicky dokonalé ženy, milenky, manželky. To je blízké každému. Ještě zajímavější byl převrat po Ligeině smrti, kdy si vypravěč našel naprosto nedokonalou "náhražku", k níž pociťuje v lepším případě nezájem, v horším pohrdání. Ten kontrast přímo udeřil. V poslední části povídky pak přichází ono "grand finale", jehož dokonalost spočívá v tom, že se nedá vyzradit. Pro svou otevřenost je pointa umně skrytá a otevřená, ať už hrůzou událostí (ten popis proměny, pane jo...), opiovou mlhou, černou magií, cokoliv si čtenář vybere.
Já si asi vybral. Bývá mým reflexem, že si průběh a obsah povídek v budoucnu moc nevybavuju. Vybavuju si pocity. Tady to bylo okouzlení, kdy mě její forma (a taky překlad) chytil, vtáhl a pustil až s poslední větou. A taky pocity spojené s popisem Ligei. Ten je vskutku pozoruhodný.

Povídka Saxe Rohmera o excentrickém vědci, který finguje vlastní smrt, je takové slabší dílko. Bez spádu, větší hloubky, rafinovanosti, tajuplnosti či jiného koření připomíná snahu o mysterioznost či sci-fi, která v období na počátku dvacátého století v ledasčem pokulhávala. Stačí si připomenout pozdější práce Arthura Conana Doyla, u nějž byl taktéž znát propad kvality. Podle zmínek, které o Rohmerově osobnosti i díle lze rychle najít, mohou být jeho díla mnohem zajímavější. Zelený pavouk ovšem nebude nejlepší ukázkou k seznámení s tímto autorem. A věřím, že příběh velmi rychle zapomenu.

Kriminální případ jako takový není nijak zvlášť "nový", stejně jako forma vyprávění není úplně strhující. Zajímavý je však celkový koncept lenoškové metody, kdy vyšetřovatel není detektiv, nýbrž nadšený amatér, který se baví řešením kriminálních záhad, jejichž závěry jsou často odlišné od těch, s nimiž byly oficiálně uzavřeny. Oddychová záležitost, když se s ní člověk potká takto nárazově.
