Metla
komentáře u částí děl
Stephen King kdysi napsal povídku „Zkratka paní Toddové“, kterou mě napoprvé (když jsem byla mladá a blbá) neoslnil, ale při druhém i třetím čtení už to byla naprostá pecka. „Dobrovolná internace“ sice pracuje se zápletkou i postavami jinak, ústřední téma je však podobné a nabízí přesně ten druh fascinujícího příběhu, jaké dychtivě vyhledávám (a málokdy nacházím). 95%
Povídka vyvolávající asociace s "Twin Peaks": znepokojivá, groteskní, plná více či méně nejasných náznaků a symbolů. Tvrdit, že přesně chápu, o čem „Otcova maska“ byla, musel by mi nos povyrůst asi o metr sedmdesát. Něco tuším, něco předpokládám, něco jsem si snad vyložila správně… a zbytek prostě zůstane záhadou.
Romerův „Úsvit mrtvých“ pro mě primárně nebyl hororem a dokázal mě příjemně zaujmout vtipným nadhledem, kterým snad v ještě větší míře oplývá i tato s filmem související povídka. Tématicky je ovšem spíše hořká, o slůvku „kdyby“, o křižovatkách v našem životě, na jakých jsme odbočili ne zrovna správným směrem a zpátečku zařadit nelze.
Hospodářská krize, život tuláků, úskalí přepravy nákladními vlaky a k tomu jedno zvláštní setkání na cestě za lepší budoucností… nebo taky ne. Velmi lidské vyprávění s nulovým fantastickým prvkem.
Narozdíl od svého otce umí Joe Hill napsat i jednohubku zajímavě, povzbudit představivost… akorát pointou si v tomto případě nějak nejsem jistá. Třeba se lepší pochopení dostaví při dalším čtení v jiném duševním rozpoložení. Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami.
Vstup do Muzea ticha doktora Alingera připomíná návštěvu pitevny či márnice. Krásně morbidní krátký příběh se závěrem sice očekávaným, ovšem dobře podaným. 85%
A opět jeden mladý muž na okraji společnosti… Nicméně i flákač a outsider může ovládnout superschopnost, naložit s ní podle svého naturelu. Malinko praštěný motiv mě přiměl přemýšlet, co bych s podobnou dovedností podnikla já.
Kurnik, Joe, to se dělá, vtáhnout mě do děje a nechat konec naprosto otevřený? No, alespoň se má necynická část osobnosti, ta s vyvinutým smyslem pro spravedlnost a touhou po dobrých koncích (prostě ten nezanedbatelný kus charakteru, díky kterému jsem málem vstoupila do policejních řad), může konejšit představami o happyendu. Ale obelhat se stejně nedokážu, vzhledem k tomu, jak byly karty pro hlavního hrdinu rozdány…
Ha! Jakmile mé dítko nabere trochu rozumu, budu mu tuhle povídku předčítat, aby vědělo, že cizí lidi jsou fuj! Nikoliv chudáků vlků s jejich vylhaně nevalnou pověstí, ale všemožných úchylů a psychopatů je třeba se bát. Námět by se dal v některých ohledech více rozvinout, ale Joe Hill se držel při zdi… možná je to dobře, možná je to škoda, těžko říct. Zdejších +80% odpovídá mým dojmům.
Velmi americká povídka, která očima neurotického chlapce popisuje epizodky ze života v rodině baseballového trenéra, různé fóbie, záchvaty, okamžiky laskavé i znepokojivé. Vyprávění je chaotické, pravděpodobně záměr s ohledem na psychicky labilní osobu vypravěče, a směřuje jaksi odnikud nikam, přesto se mi četlo dobře... čtvrtou hvězdu povídka promáchla jen o fous.
Povídka o upírech… nebo ne? Joe Hill nahodil zajímavé, znepokojivé téma, ovšem je čistě na čtenáři, jeho nátuře i současném duševním rozpoložení, jaké závěry vyvodit z dětství dvojice bratrů a chování jejich otce. Líbilo se, akorát mi chyběl nějaký překvapivý moment (možná za to může předmluva, kde je v souvislosti s touto povídkou zmíněn film „Lovec démonů“, který na mě svého času hodně zapůsobil).
Stejně jako v předchozí povídce „Pop Art“ poznáme neobvyklého mladého hrdinu, kolektivem vrstevníků vyvrženého outsidera, který jednou odhodí svou lidskou schránku. Krvavější varianta Kafkovy „Proměny“ se rozjíždí, má svou myšlenku, dobrou atmosféru a nehodnotím povídku hůř než její mnohem slavnější předobraz.
Námět jak z praštěného snu, Joe Hill se experimentů rozhodně nebojí. Ale stejně musím souhlasit s noirem, že přijmout představu nafukovacího kluka v jinak běžné realitě bylo obtížné, zvykla jsem si až v závěru.
V podstatě laskavý duchařský příběh, nostalgický povzdech nad starými filmy a americkými biografy, zanikajícími vlivem multiplexů. V mém případě povídka nezabrnkala na správnou strunu, neoslovila mě, nepřekvapila, takže nad 60% jít nemůžu.
Být editorem úspěšných hororových antologií neznamená jen nudné pročítání brakových textů, vlastně se taková práce při hledání autora děsivě skvělé povídky může zvrhnout v… horor. Byla jsem zvědavá, kam mě pokroucená fantazie Joe Hilla dovede, snad proto mě očekávaná (leč výborně podaná) pointa neuvedla do extáze. Ale zároveň mě „Nejlepší nový horor“ bavil, fascinoval a nemám k němu skutečné výhrady.
Takhle to dopadne, když hlady blouznící spisovatel začne žrát houbičky lysohlávky, zapíjí to čajem z durmanu a u toho vehementně vyhuluje mařenu. Pokud má, nedejbože, po ruce psací potřeby, vznikne vskutku absurdní sled barevných halucinací, srozumitelný snad jen dospělým fanouškům „Teletubbies“. Mně se v oněch praštěných snech Edwarda Leara nepodařilo vyhledat nějaký valný smysl a je mi záhadou, co povídka dělá v antologii humoristické fantasy – není vtipná, jen divně blbá, a nesouvislé blábolení převážně o žrádle mi nepřipadá jako fantasy. Hvězdičku dávám za komárovelbloudy, ty jsem alespoň trošku pochopila. 15%
Konec druhé světové války je na spadnutí, Německo trpí porážkami a ztrátami na všech frontách, ale vítězství ještě není ztraceno: k Severnímu pólu míří ponorka s tajemnými hosty na palubě a zvláštním úkolem, který může zvrátit vývoj ve prospěch Vůdce a jeho stoupenců. Příběhem nás provází první důstojník Reinhard, zkušený námořník, co už dávno ztratil ideály, k událostem přistupuje se sympatickým cynismem a touhou v tom šíleném světě udělat něco správně.
Atmosféra povídky mi silně připomněla výborný, ponurý až klaustrofobní seriál „Das Boot“. Netuším, nakolik si Grzędowicz nastudoval reálie, ale na mě jako laika vše působilo dostatečně přesvědčivě. Paradoxně mě více bavila a pohltila ta část příběhu, kdy sledujeme poměry na ponorce a nic nepřirozeného se neděje. S příchodem podivných návštěvníků se povídka překloní do mystické roviny a nabídne spíše absurdně úsměvné situace než napětí (navzdory násilným scénám).
Závěr mi docela nekoresponduje s předchozím myšlením hlavního hrdiny, ale budiž, poselství má svou sílu. Spokojeně zvedám palec, k přetrvávajícímu deštivému pošmournu mi četba „Vlčí vánice“ dokonale pasovala. 80%
Na tohle asi nejsem dost sentimentální, kouzlo Vánoc se pro mě rozplynulo s dospíváním. Na jednohubku o skutečném duchu svátků si za 14 dní nevzpomenu a žádná velká škoda to nebude. 50%
Mrazivá antiutopie. Ještě před patnácti lety bych se možná s lehce pobaveným úsměvem ptala, kam autor na ty absurdní nápady chodí. Leč v současné době je můj úsměv ztuhlý a hořký, protože chápu, že Grzedowicz se prostě jen dívá kolem sebe, vidí prakticky totéž co já, při psaní tomu trochu přidá a voilá – nepříjemná až hnusná budoucnost Evropy vykreslená v živých barvách (převážně tedy tmavších odstínech šedi) je na světě. 90%
Pouhý černohumorný kraťas, co po mně stekl jako déšť po skle a nenechal žádné významné stopy, přesto jsem za něj ráda – čistě pro tu skvělou obálku povídkové sbírky:-). 55%