Metla
komentáře u částí děl
Z „Kořenů a vůbec“ je silně cítit nostalgický závan po „starých dobrých časech“, kdy svět kolem nás měl ještě svá kouzla, vzduch byl lépe cítit, lidé se vzájemně znali a byli k sobě slušní. Melancholické pocity se v příběhu dovedně proplátají s mystikou přírody a jako skvrna působí realita, plná špíny a ubohosti. Povídka sice obsahuje drastické scény, přesto bych ji primárně nenazvala hororem. Takové příjemné počtení o ne zrovna příjemných věcech a událostech.
Editor prý autorce první povídku vrátil, že umí napsat lepší, a tak se při poslechu písničky zrodila „Rakvářova dcera“. Krátký příběh s výbornou atmosférou, nápaditý a v jistých ohledech překvapivý, s dějovou linkou sice jednoduchou, leč funkční. Jo, tahle spisovatelka potěšila mou temnou stranu, jakkoliv hrůzu nevyvolala.
Autor prý do svého duševního sklepa pro hororové povídky chodí nerad, ani se mu nedivím, protože cesta k cíli je ukecaná, chaotická a nudná. V prvních dvou třetinách zdlouhavého příběhu mě provázelo jen podráždění, potom se konečně dostavily prvky brutality a hrůzy pramenící z beznaděje, ale bez nějaké hlubší myšlenky. Místy jsem z toho cítila absurditu „Twin Peaks“, v nechutnostech možná inspiraci Jackem Ketchumem, ale autorův řemeslný styl pro mě není přitažlivý. Průměr.
Erotická povídka pro pyromany, nenadchla, neurazila, měla v sobě určitou poezii.
Zpočátku hodně zajímavá sonda o bolesti a (ne)schopnosti se s ní porvat pro mě ztratila kouzlo svou předvídatelností. Povídka se dobře četla, ale King mě ničím nepřekvapil a vyústění mi mohlo připadat strašidelné tak někdy v předpubertálním věku. Kdyby to někdo zfilmoval, výsledek by nutně působil jako groteska.
Hlavním hrdinou příběhu je cosi jako zhýralý soukromý vyšetřovatel a zabiják, jehož tajemství z minulosti čtenář postupně odhaluje. Ve městě, kde si tento zdánlivý hejsek užívá svou existenci, řádí masový vrah. A kdo jiný by měl odkrýt identitu zločince, než záhadný slizoun Lugar, který čtenáři popisuje děj v ich formě… Nekoná se žádná převratná detektivka s přísnou logikou, pátrání se nese v duchu instinktů, pocitů a sem tam násilí. Celé je to vlastně o démonech v nás, o jejich překonávání, na identitě vraha tolik nesejde. Být mladší, byla by mi tahle typická žambochovina bližší, leč v současné době už bohužel neuchvátila (ani neurazila). 70%
Dobrý nápad se stěhováním, s prolnutím různých světů, leč nemůžu se zbavit pocitu, že se z této povídky dalo vydupat víc. Především postavy mi byly naprosto a totálně ukradené – nuda, šeď, maximálně mírné antipatie. 70%
Dobře zpracovaný nápad se solidní atmosférou. Měnícím se městem (světem) nás v ich formě provádí hrdina, kterého rozhodně nelze označit za kladného. Nadějný příběh zavraždila poslední kapitola – kéž bych ty dvě stránky nečetla! Šance na důstojné finále byla a mrzí mě, že ji Mostecký zahodil. Jak teď hodnotit? Dojem se držel kolem osmdesátky, postupně malinko klesal, potom ten závěrečný kopanec do ohanbí… Řekněme 70%.
Skvělý rozjezd, potom se příběh odklonil pro mě neatraktivním směrem – prostředím i tématicky. Tím pádem ani moc nežehrám na nezajímavě zpracované charaktery nebo vcelku průměrnou pointu. Prostě mi povídka s výjimkou perfektně hororového úvodu příliš nesedla. První kapitola 95%, střed 50%, závěr 60%.
Krátký atmosférický horůrek, až naturalisticky popisný, kterému podráží strachy roztřesené nohy drobný autorův nešvar: opakování informací. Na těch pár stranách opravdu nebylo nutné vícekrát zdůrazňovat, že jednu část podchodu hlavní postava nazývá Temnou zónou a proč tomu tak říká, případně jak něco připomíná nádor. Pointa není překvapivá a malinko se peru se závěrečným nevysvětleným odklonem od mytologických zákonitostí.
Jak už jsem při několika příležitostech zmínila, asijská kultura mě fascinuje, přestože jí úplně nerozumím. Na této povídce ovšem nic nesrozumitelného není (s výjimkou dětské veršovánky v japonštině), má zvláštní tesknou atmosféru osamělosti, k tomu výrazný hororový prvek. Pointa není překvapivá ani špatná, určitě ji však bylo možné podat působivěji. 70%
Boj se Zlem, cestování časem, akce, humor… může to znít zábavně. Jenže „Ostří času“ připomíná hrubě nahozenou skicu, chaos čar, ve kterých se vyzná snad jen jejich autor. Pro čtenáře plytký zmatek s nijak zvlášť dobrými a už vůbec ne originálními nápady. Číst se to dalo, vychutnat bohužel ne. Slabší průměr.
Šamani, schopní silou mysli manipulovat s různými elementy – s vodou, se vzduchem, s kovy… Zastrašující vlastnost. Takové mocné osoby je třeba si podrobit, nebo je eliminovat. A tak se relativně poklidný život Babs náhle mění v nelítostný boj o život. Povídka je díky množství dialogů velmi snadno čtivá, text proto odsýpá mnohem rychleji než splašky v kanálech, kterými se hlavní hrdinové po většinu stránek brodí. 75%
Tanychin – kdysi průmyslový zázrak, nyní město v rozkladu… stejně jako chátrají lidé, co odsud zatím neodjeli. K tomu jeden osamělý kluk, v jehož společnosti se čtenář stává svědkem úpadku. Ponurá atmosféra „Hry na tiché léto“ by se dala krájet, vyloženě jsem se v ní rochnila jak pes ve chcíplé rybě. Snad jen závěr toho deprimujícího příběhu mi úplně nesedl. 85%
„Bitva o Anděl“ musela vzniknout v hospodě – v době, kdy měl autor v žilách víc alkoholu než krve. Celá povídka je zběsile praštěný úlet plný popkulturních a politických narážek, nejlépe si ji však užijí znalci Prahy. Což já teda nejsem ani náhodou, navíc mi poslední dobou sedí spíše temné, deprimující texty, takže se nepřipojím k nadšení většiny čtenářů a s uznalým úsměvem nadělím téhle taškařici 75%.
Tak jo, kdybych někdy nedejbože musela do Prahy, nebudu tam k přesunům používat tramvaje… a pro jistotu ani metro. Automobilová doprava je tam hustá, parkovací místa chybí, takže zbývá pohon vlastních sil, což je s ohledem na velikost metropole asi kapku problém. Raději tedy nebudu jezdit do Prahy. Pravda, ostravské tramvaje také umí pasažéra přepravit do znepokojivé reality - zvláště v Přívoze nedoporučuji vystupovat - a vsadím se, že i brněnské šaliny mají své zajímavé trasy a zastávky, kde se normální člověk netouží vyskytnout.
S úvodní stránkou povídky jsem propadla pocitu, že mě čeká velmi dlouhých 30 stran, ale nakonec to nebylo až tak úmorné čtení. „Ta, která chodí třikrát“ připomíná znepokojivý sen, zvláštní, syrový, ponurý, matoucí, slepené útržky více či méně obtížně pochopitelných událostí. Tenhle literární surrealismus vyžaduje čtenáře, který je básníkem a filozofem současně… případně narkomanem:-). Já můžu rýmovat tak leda sprosťárny na zdi veřejných záchodků, mým největším filozofickým počinem je rozhodnutí, zda k léčbě močových cest zvolit Urinal nebo Uroval, a odmítám si dobrovolně zasrávat mozek oblbujícími berličkami. Takže nejsem vhodný konzument této povídky, přesto její podivnost shledávám zajímavou.
Tahle povídka sice nehýří originalitou či kdovíjak hlubokomyslnou ideou, přesto pro mě bylo její čtení velkým zážitkem. Mám ráda hory; pokud mi dáte na vybranou mezi namáhavým funěním po horských vrcholech nebo válením se na pláži u moře, vždycky zvolím první možnost. A Dan Simmons mi věrně zprostředkoval výstup na druhou nejvyšší horu světa, na pár desítek minut jsem se s třemi lidmi a mimozemšťanem drápala sněhem, ledem, mrazem i vichrem na K2. Pokud pomineme sci-fi prvky, je z tohoto příběhu více než patrná Simmonsova znalost a zkušenost z vysokohorských výstupů, vše působí velmi reálně a sugestivně. Psychice hrdinů není věnováno mnoho pozornosti, ale umím si představit, že autor měl za vzor skutečné postavy – zvláště díky osobitým vyjadřovacím schopnostem:-). Bohužel nemůžu hodnotit plným počtem hvězdiček, povídka mě totiž ničím nepřekvapila, nepřinesla nic moc nového, krásných 85% si však za výborně odvedené řemeslo jistě zaslouží.
Dan Simmons se v této povídce vrací do světa Hyperionu a předkládá nám zápletku, kterou původně navrhnul producentům Star Treku jako jednu z epizod seriálu. Naštěstí byl odmítnut a tak vznikli „Sirotci ze Šroubovice“, příběh o lodi plné spících osadníků, putujících vesmírem ke své vysněné nové Zemi. Jejich cesta je však nečekaně přerušena a skupinka vyvolených je postavena před nelehký úkol… Nebudu psát podrobnosti, raději čtěte, sami objevujte, přemýšlejte, nechte se unést autorovou imaginací v této skvělé space operce. Proč nehodnotím plným počtem? Řešení mi přišlo až příliš jednoduché a závěrečnou kapitolu jsem úplně nepochopila – doklad toho, jak dávno jsem „Kantos Hyperionu“ četla a jak málo si pamatuji z některých knih, které mám v TOP10. Nové vydání už dávno trůní v polici, nastal čas na repete. 90%
Po děkovačce přichází úklona v podobě této krátké povídky. Svůj účel splnila, stala se smysluplnou, stylovou tečkou pro uzavření sbírky, ale hlouběji mě neoslovila.