Metla
komentáře u částí děl
Neměla jsem problém s přečtením, však to bylo jen pár stran, ovšem tématicky je pro mě povídka výstřelem mimo, nějak mě všechna ta arogance a sexualita nechala chladnou. 45%
Už kapku vyčpělý, přesto řemeslně zručně sepsaný scénář, jak by mohl probíhat kontakt s mimozemšťany. Přinášejí spásu nebo zkázu? Nechte se překvapit. Největším kladem povídky jsou první dvě třetiny příběhu, poměrně věrná psychologická sonda do duše člověka, který nemá co ztratit. 75%
Krátký a nijak originální návod, jak se zbavit problémů. Spousta lidí na světě může být šťastná, že takové restaurace neexistují… nebo ano?:-) 55%
Katovské řemeslo je morbidně fascinující a nejinak je tomu v „Loisettině polibku“. Příběh je umístěn do Francie, kdy v dobách revoluce měl kat se svými pacholky plné ruce práce a gilotina spoustu „potravy“. Přidáno trochu (trochu víc) mystéria a jeden sadistický masový vrah, výsledkem je dobrá, pochmurná povídka. 75%
Relativně aktuální tragikomická úvaha o tom, kam až je možné dojít v rámci obrany svého majetku, případně života/zdraví. Hodně se tady pije a hodně mluví o zkušenostech, jaké budou leckomu nepříjemně povědomé. Pointa není převratná ani špatná, tenhle krátký text mě neohromil, ale měl mi co říct. Zvažuji čtvrtou hvězdu...
Dovolená na Sibiři se může pěkně zvrhnout, když místo poklidného pobytu na samotě hned ze startu natrefíte na podivína. Zatímco kolem vás zuří sněhová bouře, můžete se akorát snažit pochopit toho druhého, popíjet, přemýšlet o jeho či o své vlastní příčetnosti. A také o Rusku a jeho podobách… Povídka mě sice nepřekvapila, nicméně má své neoddiskutovatelné kouzlo a byla jsem zvědavá na závěr – nabízelo se několik různých vyústění, Grzedowiczem vybrané mě neuchvátilo ani neurazilo. 75%
Aktuální anekdotka o zaměstnancích a jejich přístupu k práci. Hořké uchechtnutí to ze mě vyloudilo, ale hlubší dojem nezůstal. 65%
Časovky pro mě obvykle nejsou extra oblíbeným subžánrem fantastiky, ani v případě této povídky se nadšení nekonalo. Nesedl mi poněkud roztříštěný, zkratkovitý styl vyprávění, musím však vypíchnout silnou paranoidní atmosféru, text je prodchnut nejistotou a strachem z mávnutí motýlích křídel. Časem si „Hodináře a lovce motýlů“ přečtu znova a třeba hodnocení půjde nahoru, zatím malinko rozpačitých 70%.
Já jednohubky prostě neumím docenit. Na jednu stranu jsem se okamžitě začetla, děj mě bavil a byla jsem zvědavá na pointu… na druhou stranu je ta povídka tak-nevěstkovsky-krátká. Zaujmout a hned skončit, to mně neuspokojí. Bohužel těm čtyřem stránkám duchařského textu nemůžu nasypat 90%, ne a ne a NE, sorry. 74%
Jak dobře znáte své blízké? Snad každý z nás má svá tajemství, většinou neškodná... Ale někteří třeba v sobě skrývají velmi temné já a s ním související ošklivou historii, jak se potom vyrovnat s odhalenou pravdou? "Dobré manželství" je jedna z těch povídek, co bych nejspíš neocenila jako náctiletá, ovšem tím více jsem si ji vychutnala nyní. Opět Kingova bravurní pitva lidské psychiky, doslova jsem se v tom rochnila, neschopná se odtrhnout. 90%
Jsme my lidi strašně závistivé svině: když mi chcípla ovce, ať sousedovi zdechne celé stádo! Bylo pro mě zajímavé sledovat, jak přirozeně jsem v emocích k hlavní postavě projela škálu od soucitu, přes lehké opovržení, k naprostému pohrdání až nenávisti. V tomto faustovském námětu mi poněkud vadilo závěrečné vyšumění, doufala jsem v údernější pointu. 70%
Příběh o pomstě s velmi silnou úvodní třetinou, kdy jsem strašně nerada zavírala knížku při vystupování z tramvaje. Střední část povídky byla lehce natahovaná - hlavní hrdinka se zmítá ve svých pocitech a pochybnostech snad až příliš dlouho. Finále jede podle americké thrillerové šablony a pokud předvídatelnost přijde někomu jako pozitivum, nemohu se s ním ztotožnit - já se ráda nechám překvapit, klišé mě obvykle nudí. King mě sice k nudě sklouznout nenechal, přesto jsem od něj čekala poněkud originálnější, údernější pojetí závěru. Ovšem ono počáteční setkání Tess s Velkým řidičem byla skutečná lahůdka, co zamávala s mými emocemi, takže s hodnocením zůstanu ve vysokém nadprůměru.
Fíha, pan Král mě zase dostal! Formou veledlouhého dopisu mě přenesl do roku 1922, kde jsem s rostoucím zděšením a smutkem sledovala osud jednoho farmáře a jeho rodiny. Námětem je sice klasický zločin a trest, ale King z toho svým smyslem pro detail vytvořil mistrovské dílo a znovu dokázal, že nejhorší, nejstrašnější horory nepotřebují žádná nelidská monstra... a taky že svědomí je pořádně kousavá bestie. K ději se nebudu více vyjadřovat, jen zdůrazním: příběh jsem dočítala po půlnoci (šlak vzal ranní vstávání do práce) a usínalo se mi potom velmi, velmi obtížně. Malinko mi neseděla linie s farmářovým synem, ovšem i tak Stephen King nenapsal mnoho lepších povídek (a to je sakra mistr povídkář!).
"Letní bouří" mi pan King přivodil nelehké usínání, protože tohle je čirá esence zoufalství a beznaděje. Dva lidé a pes čelí zániku světa, přičemž od smutného úvodu do hořkého konce je zřejmé, že ani největší optimista z řad čtenářů nemůže očekávat happyend. Velmi depresívní povídka, při které se i ateista musí modlit, aby mocní tohoto světa měli dost rozumu. 85%
Prvními stránkami povídky, kde se víceméně konverzační formou probíralo náboženství, jsem se vyloženě protrápila, ale byla jsem odhodlána (vzhledem k malému rozsahu) nehodit vidle do hnoje. A dobře jsem udělala, příběh se nakonec vyloupnul v docela sympatickou jednohubku s příjemným nadhledem. Hodnocení je sice ovlivněno úvodním negativním dojmem, ale přesvědčivý finiš povídky vykřesal jiskry naděje pro „Věž kosmonautů“ – u té jsem loni po pár desítkách stran rezignovala. Možná dostane druhou šanci. 60%
Když dvojice vědců, zkušená Čapra a upjatý Abaron, objeví záhadný artefakt, netuší ještě, kolik nových poznatků i nebezpečí jejich nález přinese. Povídka rozšiřuje „Polity Universe“, ale užít by si ji měli i ti čtenáři, kteří se zatím s tvorbou Neala Ashera nesetkali. Ingredience jsou již tradiční u tohoto spisovatele: míchá space operu s military SF, používá více dějových linií, setkáme se s umělými inteligencemi, golemy, klony, mimozemskými formami života i s (psychicky nepříliš propracovanými) lidmi – s vědci, agenty a vojáky Řádu, separatisty i žoldáky. Výsledný mix je zajímavý, čtivý, obsahuje akční pasáže a také něco k zamyšlení, konec se mi však jevil poněkud uspěchaný, nabízející víc otázek než odpovědí, proto dávám „jen“ silné čtyři hvězdy.
Těžko o povídce cokoliv napsat a neokrást budoucí čtenáře o zážitek z objevování. Příběh o tak trochu jiné Zemi v období Studené války má tři linie: jedna sleduje americké tajné služby, jejich pátrání a strategii, druhá nás zavede na opačnou stranu barikády k soudruhům a jejich postupům, třetí je civilnější, popisuje osud kolonistky Maddy a mně osobně se četla nejlépe – snad díky té apolitičnosti. Charles Stross stvořil velmi zajímavý svět, položil závažné otázky a nahodil také znepokojivé odpovědi. Dovolil si i nějaký ten vtípek související se jmény postav (kdo viděl „Mouchu“, pochopí;-)). Nevšední příspěvek do škatulky new space opera. 80%
Ano! Pro takové zážitky miluju sci-fi literaturu. Na rozsah povídky skvěle propracovaný svět, zajímavé technologie, hustá atmosféra, postavy, o kterých se sice nedozvíme žádné detaily, ale díky přirozeným dialogům jsou sympatické, dobrá zápletka i výborná pointa. Narozdíl od předchozího Brownova příběhu je od čtenáře vyžadováno používat mozek. 85%
Generační loď putující tisíce let vesmírem a problémy, které v průběhu cesty ke vzdáleným planetám mohou nastat – pro mě velmi atraktivní téma. A jak správně tušíte, teď přijde „ale“: v průběhu čtení můj dojem klesal rychleji než tlak před bouřkou. Nemůžu se zbavit dojmu, že Brown povídku vykutal ze šuplíku svých středoškolských literárních pokusů. Příběh je to relativně dlouhý, byl by dostatek prostoru na vybudování ponuré atmosféry i propracování psychiky hrdinů. Bohužel k tomu nedošlo – loď zůstala čtenářem neprozkoumána a osud plochých postav zcela lhostejný. Jejich chování bylo leckdy na hranici racionality a stupidní dialogy se mi jevily jak vytažené z nějakého přiblblého amerického seriálu s Kevinem Sorbem v hlavní roli. Prostá elementární logika se na palubu mezihvězdné lodi Omega pro jistotu vůbec nedostavila, zřejmě zůstala na umírající, konflikty zmítané matičce Zemi. Za sebe mohu dát maximálně 45% a to ještě pouze vzhledem k avizované slabosti pro danou tématiku. Podstatně horší kousek, než jsem čekala - mé přísné hodnocení je úměrné míře zklamání.
Tichá válka už sice skončila před desítkami let, ale v ledových oceánech Europy se stále ještě vyskytují nepřátelské mikro a makroformy, jejichž hubení je prací licencovaných lovců. Indira je právě taková lovkyně a tentokrát ji čeká hon na zvláště vzácného a nebezpečného živočicha. Obávaná nestvůra přitom není jediným protivenstvím a záhadou, s jakou se Indira při své cestě setká.
Povídka funguje i samostatně bez znalosti románu "Tichá válka". Obsahuje bohužel jeden dost velký spoiler, konkrétně výsledek války. Paul J. McAuley v příběhu hraje převážně ekologické akordy, varuje před zneužíváním genetiky, klade otázky na téma lidskost a prokazuje podrobné znalosti o Jupiterově měsíci Europa. Slušný úvod do „Plamenů hvězd“. 75%