Slepýš24
komentáře u částí děl
Povídka je předvídatelná, krátká (respektive nenabízející nějaké velké „ale“, které by děj zkomplikovalo) a docela podobná Řbitovu zviřátek, ale bavila mě. :)
Milé čtení, leč velmi předvídatelné a působící jako popis děje doplněný o dialogy.
Povídka Ve škole i za školou mě vcelku zklamala – a to jsem se na ni docela těšila...
V první řadě by mě zajímalo, kdy se příběh odehrává, protože neznám moc náctiletých, kteří by si v dnešní době psali přes WhatsApp (častější jsou DMs na Instagramu, případně Messenger, ale ten už taky ustupuje). Taky mě pobavilo, že student gymnázia by byl rok před maturitou schopen napsat „gde“, ale budiž, možná se i tací najdou.
Co mi ale připadá velmi zarážející, je Veroničina návštěva gynekologie. Jak mohla být Veronika, 17letá studentka gymnázia žijící v době internetu, tak chabě informovaná o tom, co si má obléct, když jde na gynekologii, a jakými jinými způsoby zjistit, zda je těhotná? Proč si nekoupila těhotenský test (je spoustu možností, jak se dostat k penězům, když neměla ani na antikoncepci – půjčit si, jít na brigádu apod.)? Proč si nakonec chtěla koupit antikoncepci, když se „rozešla“ s Honzou? Proč nepoužili prezervativ? Proč si myslela, že by po prvním styku nemohla otěhotnět? Jakožto někdo, kdo je přibližně ve věku Veroniky (a má stejné vzdělání), tuhle postavu a její smýšlení absolutně nechápu – už před x lety se ve školách každoročně dělaly přednášky na téma menstruace, sex i návštěva gynekologa, případně se to bralo na hodinách biologie. A Veronika za školu obvykle nechodí, takže jak by takové věci mohla nevědět?
Celkově mi tedy postavy (jejich myšlenkové pochody a fungování ve světě vůbec) připadaly „mimo“. Jako by to byli náctiletí z minulosti zasazení do současnosti, se kterou si neumějí poradit.
Na druhou stranu poněkud turbulentní vztah Veroniky a Honzy by mohl být ve své podstatě realistický (ačkoliv v 17 letech už je člověk přece jenom o trochu mentálně vyspělejší).
Z jazykového hlediska je povídka ucházející – sem tam se v textu objeví krkolomná věta nebo hrubka, mluva mladé generace tu vůbec není zachycena (respektive se tu objevuje struktura stereotypních odpovědí teenagerů), ale jinak to není špatné.
Ve výsledku jsem tedy, jak jsem psala výše, zklamaná. Povídka mi připadá nedotažená, opřená o stereotypy (ale to byl asi záměr, bohužel) a ukázkově nepovedené situace, před kterými je člověk varován už od 9. třídy.
Moc se mi líbily přirozené dialogy i samotný námět a závěrečné dilema. Zajímavé detaily a na tak malém prostoru i dobře vykreslené postavy, ke kterým jsem si hned vytvořila nějaký vztah. Přeju hodně štěstí při psaní a vydání knihy. :)
Výborná atmosféra, skvěle vybrané místo jednoho domu a přilehlého suchého pole. Závěr byl neskutečně krutý, je smutné, čeho je člověk schopen pro suché pole...
Předvídatelný děj, z manželů jsem málem dostala cukrovku, jak se oslovovali, jak byli láskyplní. Bohužel se chovali dost nelogicky – proč se chtěli jít podívat na rituál, kterej magor by to dělal? Proč Albert odhodil pohár s krví, když věděl, že stejně nemá kam utéct a že z toho takhle nemůže vyváznout živý? Normální člověk by to třeba ukecal a pak tajně utekl...
Taky je zvláštní, že by lidé ze 16. století mluvili takhle srozumitelně a „moderně“, když je to uzavřená společnost.
Konec byl uspěchaný, působil jako pouhé konstatování toho, co se dělo dál, jako by to bylo zkopírování bodů z osnovy. V tomto případě je vidět, jak moc příběhu uškodil stanovený počet znaků. I když si říkám, že to mohlo být i lépe uchopené – co třeba začít od konce, od ženy, která je v psychiatrické léčebně a nikdo jí nevěří?
Celkově nemohu říct, že by mě povídka nějak extra bavila. Takový průměr, nápad nijak závratný, dialogy přecukrované. Ale možná má autorka větší potenciál, jen jí přistřihl křídla stanovený rozsah (ovšem nutno podotknout, že i práce s rozsahem je důležitá dovednost).
Tato povídka mi opět potvrdila autorčiny kvality. Je to vtipné, čtivé, zkrátka po všech stránkách dobře napsané. Pro mě zatím nejlepší povídka ze sborníku. Není to klasický horor, ale já jsem za to upřímně řečeno ráda, protože se mi líbily spíše sborníky zahrnující různé žánry.
Škoda že autorce ještě nevyšla kniha. :)
Čtivá povídka založená na dynamických dialozích, na níž se mi velmi líbila práce s jazykem v přímé řeči. Byly tím pěkně vystihnuty charaktery postav.
Vcelku zajímavý byl i obsah povídky, ačkoliv ve výsledku zrovna nekorespondoval s názvem („Co by děti neměly vědět“ o tuhle myšlenku tam vůbec nejde).
Nicméně důvodem, proč nedám plný počet hvězdiček je, že minulost Lucie zůstává zahalena závojem neznáma. Doufala jsem, že o tom bude nějaký dovětek, ale toho jsem se nedočkala (přišel jen popis prostředí, který byl ale nutno podotknout něžný, poetický, povedený).
(Nicméně také mě zmátlo, že na začátku Lucie utekla a pak najednou byla na setkání matek. Myslela jsem si, že už se nevrátí.)
Je jedno, kolikrát si tuhle povídku přečtu, pokaždé mi z ní běhá mráz po zádech.
Příběh začíná tak krásně, idylicky, romanticky. Autorka nádherným poetickým jazykem líčí počátky vztahu dvou mladých lidí. K navození atmosféry využívá všech smyslů. Prostřednictvím chutí a vůní spojených s Vánocemi nastiňuje postupné změny v chování postav, poodhaluje jednotlivé fáze domácího násilí. Závěr je děsivý, temný, ale dle mého názoru nejlepší, jaký mohla autorka pro povídku zvolit.
Z textu prýští emoce – zprvu něha, láska, poté strach, nejistota, zklamání a nakonec jen nekonečná nenávist.
Úchvatná povídka, v níž autorka opět potvrzuje své literární kvality.
Nádherná povídka, která se nesnaží zaujmout dějem, nýbrž myšlenkou, poukázáním na absurdnost války a fungování totalitních režimů. A to vše vykresleno s citem a rozvahou na příběhu mládence (společenského vyvrhele) a jedné fotografie.
Opravdu pozoruhodné literární dílko, které čtenáře zasáhne hlouběji, než se na první pohled zdá.
Krása této povídky tkví jednoznačně v nádherném poetickém jazyce, jímž autorka lehce, pomalu a opatrně vykresluje své zimní patálie. V textu odkazuje i na jiná literární díla apod., což působí až intelektuálním dojmem.
Na jednu stranu se tento literární počin díky stylu psaní ladně vymaňuje z okovů všednosti a průměrnosti, ale na stranu druhou příliš neladí k samotnému příběhu, jednoduchému, vtipnému, ze života. Povídka na mě proto působí zvláštním dojmem. Jako by to byl plavčík ve skafandru...
Zápletka, bohužel velmi upozaděná jazykem, nebyla úplně špatná, zkrátka ze života.
Jako první povídka ze sborníku byla naprosto ideální. Zastavila v uspěchané době, naladila na nadcházející zimu a Vánoce.
Morbidní, nechutné, zvrhlé, leč velmi povedené. :)
Příběh je vcelku brutální a trochu předvídatelný, ale myslím si, že na tom není vůbec nic špatného, protože povídka oplývá celou řadou jiných kvalit.
V první řadě mě zaujalo, do jakých extrémů Marek Labaj zašel, když se zamyslel nad větou, kterou povídka začíná a se kterou se setkal nejeden začínající autor v kurzech tvůrčího psaní: "Pro dobrý příběh musí autor umět přinášet oběti."
Povídka je dobře a čtivě napsaná, nikam nespěchá, přesto vás zbytečně nenudí nějakými rozvleklými úvahami nad těžkým životem spisovatele, napětí je dávkováno s citem.
Rovněž oceňuji, jak nenásilně autor popisuje tvůrčí proces - tvůrčí blok, vymyšlení ne zrovna originálního námětu, který si spisovatel obhájí tím, že to zachrání neotřelou formou, budování příběhu, zádrhele při psaní první verze, hledání inspirace při procházkách, pozorování světa kolem sebe a snaha uchovat si vše co nejlépe v paměti, dávat pozor na každý detail (a to je přesně ta chvíle, kdy se povídka naprosto zvrtla :D).
Závěrečná pasáž byla jenom třešničkou na dortu. :)
Nicméně i když to byla zdařilá povídka, jsem ráda, že jsem si ji přečetla už teď v říjnu, a ne v prosinci (na Štědrý den). :)
Dávat tuto povídku jako první nebyl nejlepší nápad, poněvadž je neskutečně zdlouhavá a schází jí děj i pointa. Vyprávění jen tak "plyne", zatímco se čtenář topí v příliš velkém počtu postav. První povídka by zkrátka měla být svěží a měla by čtenáře zaujmout natolik, aby se s radostí pustil do příběhu následujícího. Ale tyto parametry Týden v tichém domě dle mého názoru nesplňoval.
Ještě méně pak povídce pomáhá ledabylá (nebo spíš nulová?) korektura. (Četla jsem knihu vydanou nakladatelstvím Omega v roce 2014.)
Povídku hodnotím 5*, protože se mi velmi líbil příběh, který nám tu autorka vylíčila. Možná by bylo dobré konec více rozvinout. Ale těžko říct.
Co bohužel povídku kazí, jsou přímé řeči devítiletého dítěte. Nejsou přirozené, nejsou uvěřitelné, zkrátka nejsou zrovna povedené. Jako konkrétní příklad bych uvedla větu: "Už několik měsíců marně čeká na transplantaci." To nezní jako něco, co by řeklo dítě. Slovo transplantace tu určitě není na místě. A ani to "marně" tu nevypadá nejlépe. Nebylo by o něco lepší třeba: "Táta už hrozně dlouho čeká, až dostane novou ledvinu."?
Navíc se domnívám, že devítileté dítě si dost dobře neuvědomuje, že je maminka na všechno sama a že operace a další věci jsou drahé. Chlapeček by byl určitě smutný z toho, že rodiče nejsou doma a že je maminka nešťastná, ale existenční problémy by tak moc neřešil.
Stačilo by opravit těch pár nesrovnalostí a mohla by to být moc pěkná povídka.
Příběh tří chlapců, kteří touží zjistit víc o vlacích projíždějících kolem vesnice, mi připadal velmi zajímavý. Ovšem druhá část povídky s vysokoškolskou studentkou Karolínou dle mého názoru nebyla nutná. Bohužel mám i takový nepříjemný pocit, že zabrala prostor, který mohl být využit pro hlubší sondu do nitra Josefa nebo Hany, která by příběhu přece jenom prospěla... Chyběly mi tu jakékoliv emoce - oba se ocitli ve složité situaci, oba měli z něčeho strach, to autor zmínil, ale já jako čtenář jsem to skoro necítila (ale možná jsem jediná).
Jinak ale musím uznat, že povídka je moc hezky napsaná.
Povídka Estébák tedy sice i nadále zůstává mým favoritem, ale i tak děkuji autorovi za další příběh, který dlouho zůstane v mé paměti.
Jsem zklamaná. Když jsem si četla anotaci, domnívala jsem se, že by se mi povídka mohla líbit, že by to mohl být jeden z těch příběhů o starém vdovci, který láskyplně vzpomíná na svou milovanou ženu a na všechny překážky, které museli překonat, než se vzali. Čekala jsem poetický jazyk, příběh, kterých se vine pomalu, klidně, příběh s nádechem melancholie. Sice je to neskutečně ohrané, ale jednou za čas si takové vyprávění ráda přečtu. Inu, přepočítala jsem se...
Vyjadřování bylo místy kostrbaté, na některých místech byla špatně interpunkce (budu naivně doufat, že alespoň v tištěném sborníku jsou chyby opraveny).
Samotný příběh mě neoslovil. Začátek byl "rozvleklejší", než bylo třeba, na to hlavní, co mělo přijít na konci, tak nezbylo dost místa. Osud Lucie mi připadal přitažený za vlasy. Vše, co se točilo kolem vztahu mezi ní a Antonínem, bylo zvrhlé - bohužel ne v tom dobrém smyslu slova.
Mě si povídka nezískala, ale pokud máte rádi cestování v čase, o kterém se tu spíš jenom mluví, možná vás bude příběh pana Střelce bavit.
Velkým plusem této povídky je jednoznačně čtivost. Na druhé straně spojení knižních slov a vulgarismů mi nepřipadalo příliš funkční. Obzvláště v dialozích to působilo nepatřičně. Stejně nevěrohodné mi připadalo užívání termínů (např. nativismus, empirismus) a odkazy na řeckou mytologii (Charon), literaturu (Alexandrijská knihovna) atd. Niko i David díky tomu všemu vypadají jako muži na úrovni, ale to mi vůbec nesedí k jejich minulosti. Minimálně od 15 let fetovali, v tom zřejmě pokračovali dalších několik let, David s tím pak na pět let přestal (asi měl hodně silnou vůli, když to vydržel tak dlouho) a za tu dobu se vypracoval na ředitele marketingového oddělení (nebo něco v tom smyslu). Jak se stihl tak rychle zbavit závislosti, pravděpodobně i vystudovat vysokou školu a ještě se dostat na takovou pozici?
Zaujalo mě tu taktéž slovíčko "shit" ve větě "natáhli jsem ten shit do stříkaček". Předpokládám, že tím autor chtěl říct, že heroin, který si připravili, byl sra*ka. Ovšem "shit" je zároveň označení pro úplně jinou drogu, než o které se v textu mluvilo. Konkrétně se tak říká hašiši. Věta pak může být trochu matoucí.
Konec příběhu byl ze všeho nejlepší (byť nechápu, kde vzal Niko heroin, když volal Vasilovi, aby mu jej přinesl, ale Vasil za tu dobu nepřišel).
Celá povídka by se možná dala i zkrátit. Místy jsem měla dojem, že Niko jen žvaní, aby nebylo ticho. To si mohl autor odpustit. Některé pasáže jsem nepochopila vůbec (třeba to s tím "taťkou").
Na textu by se toho dalo ještě mnoho vylepšit.
Pohádka o Sněhurce a sedmi trpaslících už nikdy nebude jako dřív... Poněkud morbidní pokračování tohoto příběhu mě velmi bavilo. Autorovi se podařilo pěkně vykreslit až hmatatelnou nevraživost mezi princem a trpaslíky a rovněž touhu každého z mužů získat si Sněhurku jen sám pro sebe. Jsem taktéž ráda, že konec nebyl ani trochu růžový.
Text byl čtivý a plný zajímavých obratů, jen to "zbortit" místo "zbrotit" bylo rušivé.
Skvěle vykreslená atmosféra, postavy nebyly černobílé, příběh měl od začátku do konce stejné tempo. Obzvláště jsem pak ráda, že polibek nebyl barvitě vylíčený na tři odstavce, ale přesto byl pro děj zlomový.
