t_gon
komentáře u částí děl
*** „Smrt pekelným heroldům“ ***
Úvodní povídka je dravá jako Conanovo mládí a nádherně servíruje všechny značky poctivé Conanovky. Není čas, ztrácet čas a Conan se pro zkušenosti vydává do pohraničí, kde ihned zkropí svůj meč v krví Vaniřana. Jenže pouze lidskou krví Cimeřanův meč není živ, a tak mu cestu zkříží démoni snad ze samotného srdce pekla. Blíží se střet, kdy Conan zahlédne i střípky budoucnosti, kterou čtenáři již dávno znají. Velice úderný start téhle sbírky, co potěší a navnadí na další Conanovy kroky…
Podruhé se v této sbírce vydáme na palubě generační lodě vstříc ke hvězdám a své spáse, tentokrát na palubě lodi Mayflower. Ta si oproti Cestě za nadějí neveze časovanou bombu v podobě AI, ale v podobě nesmrtelných. I když časovaná bomba je to pouze dle úhlu pohledu a samotného vývoje posádky v dlouhodobém horizontu. A dlouhodobě je zde myšleno skutečně dlouhodoběji, že i význam slova nesmrtelný projde pořádným testem.
Generační lodě patří bezpochyby ke space opeře a tohle téma je zde skvěle a netradičně zpracováno a stejně jako v Jaderné propasti se i zde jedná o „sociální experiment“, na jehož výsledku závisí přežití lidské rasy (té „hodné“) v dlouhodobém horizontu. Povídka má skvělé tempo, dobře pracuje s postavami a rozebírá „pojem“ lidskosti ze všech možných stran. Více zde spíše pokulhává ta „sci-fi“ část, např. zmíněná čistota drhnutí palub lidmi nebo i „logika“ samotné cesty vzhledem k mezihvězdnému cestování a „naivitě“ nesmrtelných o jejich plánech a cíli. Nejedná se však o nic, co by zásadně bouralo požitek z této výpravy. A samotný závěr velice potěšil a překvapil zároveň, vzhledem k dosavadnímu vývoji situace jsem ho absolutně nečekal. Krásná práce.
Jinak podobně jako v Oceánu i zde povídka velice navnadila na četbu Xeelské ságy, která této výpravě předchází…
Dlouho jsem se chystal na Asherovi (nezáměrně) vyhýbal, až se mu nešlo v této sbírce vyhnout. Jako úvod povídky dost rozpačitý, neboť než se člověk dopracuje k tomu, mít alespoň nějaký zájem o postavy a vybudovaný „high“ svět, uteče moře stránek. Každý mi byl víceméně volný, nesympatický a situaci tak zachraňoval jen nesmělý „mlaďoch“ Abaron, který působil jako jediný lidský element. Jakmile se však mnohé vysvětlilo (principy a fungování světa, politické rozložení sil), figurky se daly do pohybu (Kellor, Conard, Diana), slovo dostaly zbraně (anihilace stanic, vesmírné bitvy) a malý stavitel (ztracený replikant ze StarGate?) začal redefinovat fyziku, byla to už výborná hard sci-fi se vším, co k tomu patří. Do toho universa se chci více podívat (snad díky sérii Řád), protože povídka mne ke konci navnadila stejně dobře, jako kdysi mé první setkání s Reynoldsovým Odhaleným vesmírem. Škoda jen toho úvodu…
Tak tohle bylo parádní soudruzi, o tom žádná. Takový menší sociální experiment s domýšlivou rasou (lidmi), ovšem díky megalomanskému „zadavateli“ se jedná o experiment vskutku galaktických proporcí, kdy křečkům (nám) nestačí jen točící kolo (Země), ale rovnou Země/neZemě. Je příjemné vidět, že člověk (respektive lidstvo) uvězněný po chybce v syntaxi nemusí skončit v Magellanově galaxii jen v říši snové u „pavoučice“ (Za bariérou v Orlu), ale má i šanci na vykoupení a nějakou spásu (pravděpodobně v přidání se ke kolektivnímu vědomí náležící „té matce“), pokud si vytáhne hlavu ze své arogantní prde** a v době studené války dokáže schovat válečný srp a kladivo a sednout k jednomu stolu, kde si kapitalista potřese pravicí s bolševikem. A třeba by přitom mohli krmit holuby. Výborná a neotřepaná myšlenka zasazení tohoto období do sci-fi prostředí, navíc poutavě psaná ve třech dějových linkách (které z počátku vyvolávaly dojem různých časových rovin), jež postupně odkrývají tajemství „naší“ placaté Země, dělají z téhle povídky parádní skvost. A ten závěr panečku…
Dlouhá, předlouhá cesta vede skupinu posledních přeživších ze skomírající Země na generační lodi do nového (pokud tam někde mezi miliardami hvězd bude) domova, který by nahradil umírající Zemi. A tahle spící skupina pěti tisíc hlav, je vydána „na milost“ skupince pětičlenné posádky, která má přibližně jednou za milénium zkontrolovat, zda jede výlet ve shodě s plánem, opravit, co automatičtí droidi nezvládnou a pak zase pěkně na další staletí klimbat.
To by ale byla nezáživná space opera, naštěstí si „uvědomělá AI“ vyloží přežití lidstva po svém (nebo že by prima „easter eag“ od jejich tvůrců vyloženě směroval upgrade systému tímhle „Borgským“ stylem) a pustí se pěkně do lidského vylepšování během cesty. Naštěstí se posádka drží plánu do poslední kapky krve a nehodlá Skynetu dát nic zadarmo. Skvělá variace na filmy Pandorum a Passengers okořeněná „Vetřeleckým“ strachem, který jen potvrzuje, že největší humus si do vesmíru a nových domovů vezeme sebou.
Odborné zaměření McAuleyho je zřejmé po prvních stranách této povídky. Což je příjemná změna oproti „standardním“ astrofyzikům a prvek „genženýrství“ perfektně k téhle podmořské výpravě na bájné zvíře sedí. Kdo je nestvůra a kdo koho bude časem lovit, se teprve ukáže, ale tahle výprava na Europu, měsíc Jupiteru, je víc než vydařená. Kromě skvělých vědomostí botaniky exceluje také McAuley v popisu prostředí měsíce a „kosmických“ jevů z pohledu daného místa, jako by povídku psal přímo na místě. Z knihy přímo dýchá chlad a samota daného místa. Atmosféra je zmáknutá výtečně i díky „hororovým“ pasážím a povedený humanistický konec dává chuť na další díla tohoto autora. A jelikož se povídka odehrává po v ději mnohokrát omílané Tiché válce, hned vím, kam sáhnout. Do depresivní a temné hlubiny Europského moře bych se rád vrátil.
Teologická agitka na téma šíření křesťanství v časech, kdy to již z podstaty věci nedává smysl, nebo dobře promyšlený popis, jak by mohl fungovat první kontakt s našimi sousedy „tam venku“?
Nebyl problém se ve vnitřních myšlenkových pochodech otce Donalda zorientovat, ani „ateisticky“ vydržet jeho nezlomnou víru a přesvědčení o svém těžkém poslání (misionáři by mohli povídat). Mrzelo mne spíše, že ve srovnání s ostatními povídkami této sbírky zde nezbylo více prostoru pro popis stanice KoMik, systému červích děr (nexus) nebo nově zkoumané rasy. Ten svět měl velký potenciál, který ani otec Donald nestihl včas prozkoumat. Nevíme tedy, zda slovo boží dobře rozšířil, ale mykoidy si z jeho kázání jistě něco vzaly, než se nalodily na generační lodě třídy „Stromovous“ a vydaly se vstříc lepším zítřkům.
Reynolds mě dostal už v jeho Odhaleném vesmíru, takže na jeho povídku se nešlo netěšit. Space operku protkanou řádnou hromadou hard sci-fi prvků umí perfektně. O to více jsem byl překvapen, když jsem na prvních stranách poznal tuto povídku jako předlohu nejlepší epizody v seriálu Love, Death & Robots. Povídka má však mnohem větší rozsah, takže mnoho událostí dostane více prostoru a stejně tak čas strávený na stanici Saumlaki v Schedar sektoru podá detailnější vysvětlení, co se vlastně děje, jak se to stalo a co „dál“. Perfektní práce s postupným dávkováním informací a s postavami a konečným vysvětlením udělá z téhle povídky perfektní zážitek. A ukáže, že ne všichni arachnoidní mimozemšťani jsou nenažranci na lidském mase. Tahle zkratka domů pomocí mimozemské technologie (kterou není problém používat, ale jejím principům rozumí pouze samotní tvůrci, kteří jsou standardně dávno pryč) skončí díky chybce v syntaxi vzorce menší odbočkou do sousední galaxie. Perfektní zkratka, kterou si rád zopakuji.
