Weiler
komentáře u částí děl
Hálkovo na oko distancování se od celého příběhu, že ho vypráví coby nestranný pozorovatel, docela pomáhá čtenáři srovnat se s konečným záměrem autora: „zde máte příběh, myslete si a vyvoďte si z něj, co jenom chcete.“ Pomáhá i nestrannosti, i když jak se to veme – Poldíka totiž líčí zprvu jako naprostého prosťáčka, v popisech a dialozích nám nedává znát, že by měl nějakých vad, až svým porušením čtvrté zdi čtenáře tak nějak probere, já bych jinak ani na moment nepřestal fandit Poldíkovi, i pískař by se mi zdál jako padouch, neboť autor ho do příběhu vpraví i nechá ho v něm plavit se takovou zkratkou, že ho sám musí před čtenářem hájit. Rozjíždí tak velmi zajímavý příběh s nejasnou motivací hlavní postavy, za kterou mluví hlavně činy a dá se říct, že i řeč těla. Potkali jsme Poldíka, když jako člověk za moc nestál a z rutiny ho vymanila až láska – láska tak nekonečná, že vidíme umírat hrdinu. Hlavní postava se tu změní naprosto drastickým způsobem, nikdy to však není patrné na ničem, co by řekla. Dokonce jediné, na čem to můžeme pozorovat je výstavba textu, vyznění, zkrátka celkový obrázek a to je myslím celkové poselství povídky. Rozhodně má své kouzlo a stejně jako Poldíkovi na začátku jí buď dáte šanci, nebo pro vás bude nezajímavá a podivínská.
Přečteno v originále: Je pravda, že rozjímání nad idylickou láskou v začátku a vlastně i velké části povídky je děsná uhozenost, se smrtí Eleonory jsem se těšil, že slib se promění v pěkně kruté prokletí a vypravěče vytrestá, místo toho nicméně nastoupí heppáč, když hlavní postava začne chodit s holkou, jejíž jméno jsem si nikdy pořádně ani nepřečet a pouze si místo něj v duchu pokaždé řekl "oh my god-a" a Eleonora dokonce jejich svazku požehná? Pochopil jsem to správně? Byla to jedna z nejhorších povídek knihy, kterou jsem četl, sice to má stále Poeův standard, ale nejnižší třídy, takže celkem bída.
Přečteno v originále: Četl jsem, že Poe pravděpodobně koncipoval povídku jako parodii, což by vysvětlovalo jakousi komiku vyjadřování hlavní postavy a hlavně její schopnost vést si záznam o tom, co se kolem něj děje i ve chvíli, kdy čelí smrti nebo je událostmi zmítán. Kvality Poeova díla to však vykazuje, což reflektuje jednohlasné zvolení mezi porotci jako povídku vítěznou v tehdejší soutěži - skutečně si nemyslím, že by byl nějaký současník Edgara Allena schopen ho trumfnout.
Přečteno v originále: Přesně to, co bych čekal od Zolova Zabijáka a čeho jsem se nedočkal - poutavý příběh o škodlivosti alkoholu (o kterém mě můžete přesvědčovat až do mé smrti na cirhózu jater). Narozdíl od Tell-Tale Heart zde vraha nezradí svědomí, ale třetí "osoba". Stejně jako v Tell-Tale Heart je to ovšem především stíha, která vypravěče dostane. Hodně mrazivý je zde moment, kdy dojde k úmrtí ženy, jelikož autor to přejde několika řádky, zatímco zbytek povídky je přímo posedlý kočkou.
Přečteno v originále: Tohle byla povídka dosti kontrastní ke zbytku celé sbírky, jelikož většina z nich byly klasické Poeoviny, najednou do toho tady ta zabržděná pasáž s popisem... něčeho. Vyloženě mě překvapuje, že takový literární plánovač, jakým byl Edgar, vůbec napsal něco podobného, jelikož záměr mi není jasný ani za mák.
Kamarád (který mimochodem není zas až tolik z Fight Clubu odvařený) mi to poslal jako povídku, co našel na internetu a u které se náramně bavil, aniž by věděl, kdo je autorem. Já se slavným Fincherovým filmem ještě v živé paměti přesně věděl o koho jde, ale Střeva bylo vážně pěkně šokující dílko. Hovoří o něčem docela tragickém, podává to ovšem relativně lehkou formou, u které se cynik může smíchy s klidem válet na zemi. A ta neviditelná mrkev pořád visí ve vzduchu.
