Weiler komentáře u knih

Přečteno v originále. A hodnoceno s odstupem.
Co jsem na pokračování Pullmanovy anti-teistické fantasy oceňoval asi nejvíc, byla řada pasáží, které vtiskly kontext předchozímu dílu. Ve Světlech jsem často přemýšlel, co motivuje postavy chovat se tak, jak se chovají, a nejednou jsem si říkal, že určité věci jsou nedomyšlené a až moc mýtické ve své podstatě na svou přítomnost v sérii knih, která si zakládá na racionalitě. Pullman nicméně v tomhle díle podává dostatečná vysvětlení většiny věcí, z kterých jsem byl prve rozpačitý. Je to určitě zároveň temnější díl, s motivy, které se mi mimořádně líbily – hrůzostrašné smrtící síly, které obchází lidi, ale nekosí je všechny, mi vždycky naháněly tu správnou husí kůži, a pak je taky lákavé, když příběh začne rovnou zabitím v sebeobraně. Oblíbil jsem si i postavu vědátorky, přestože setkání Lyry s ní bylo trošku stopkou ději a návalem expozice.
První sérii seriálu z produkce HBO jsem odkoukal, když jsem tenhle díl už měl přečtený, ale ke druhé jsem se dosud nedostal. Když se teď ale snažím rozvzpomenout na obsah knihy, napadají mě samé momenty, které bych chtěl vidět ztvárněné na obrazovce. Asi se k seriálu vrátím už jen kvůli předloze, přestože mě první série kdovíjak neoslovila. To musí dokazovat něco o kvalitě Jedinečného nože.

1 16.06.2024

Kniha Zbabělci má možná název v množném čísle, ale bude pro mě asi vždycky těžké vybavit si ji jako víc než výpověď jediného muže. O to těžší mi překousnout, že tím mužem je právě Danny Smiřický. Samozřejmě by bylo přesnější označovat ho slovem chlapec, protože právě jeho mladistvost je jedním z řídících motivů. Do jisté míry se tedy není čemu divit, že jeho vnitřní monology kypí vrtkavými soudy o lásce a o životních hodnotách, náhodnými myšlenkami na jazz a na kosmické dálky, spíše povrchními komentáři o ostatních lidech, a hromadou, hromadou objektivizujících, hraničně misogynských názorů na ženy. Jasně, že je to dáno tím, že jde o naivního mladistvého, že je to stylizace. Zároveň se však zamýšlím, nakolik je moje neschopnost sžít se s Dannyho vyprávěním ovlivněna tím, že mám feminističtější cítění, a že knihu čtu v jednadvacátém století, a jsem o nějakých sedm let starší, než byl Škvorecký, když knihu dopsal. Ať už je to jakkoliv, právě Dannyho přístup byl jednou z hlavních věcí, kvůli které jsem měl problém prokousat se první polovinou knihy. Částečně je to možná i tím, že mezi protagonistou a děním není žádná dynamika. Smiřický není ani zapálený odbojář, kterému jde o záchranu vlasti, není ale ani dostatečně lhostejný, natož vzdorný k takové myšlence.
Přesto jsem nakonec román dočetl s chutí. Přestal totiž být o Dannym, dal mi víc prostoru prožívat nejistotu zítřka, pocítit tragédii boje s nacisty v době, kdy bylo osvobození za rohem. Mohl jsem soucítit s Irenou, jak čekala zoufale na zprávy o Zdeňkovi. Poslední stránky mají spád odpovídající překotnému boji příhraničního městečka o život, o přetrvání, o právo na existenci. Ne zcela uzavřený konec pak ukáže Dannyho nezměněného, v podstatě nepoznamenaného událostmi, na stejném místě, kde jsme ho potkali. Je tu pocit stability uprostřed měnících se časů, a urgentnosti daleko jiných záležitostí, než je konflikt lidí a národů. A pocit, že Škvorecký nechtěl nechat historii zapomenout na Danny Smiřické světa.

7 03.02.2023

Přečteno v originále.
Skoro se mi to chce označit za humoristickou knihu, která se trpkým humorem vypořádává s tématy hluchnutí, stárnutí i umírání. Nevěděl bych, co od knihy dopředu čekat, rozhodně bych si ale nemyslel, že to budu hltat se stejným zaujetím a nadšením, jako bych četl napínavou detektivku nebo strhující dobrodružný román. David Lodge umí transformovat nejvšednější strasti stárnoucího profesora v pohlcující příběh, který možná nemá úplně uspokojivý konec, který mi ale jako mladému dospělému výborně přiblížil svět intelektuálního důchodce. Hraničně perverzní fantasie o psychotické studentce nevyjímaje.
Přesto to asi není zrovna knížka pro každého. Nevím, jak bych se na ni tvářil, kdybych ji četl v překladu a bez jazykovědného vzdělání. Na druhou stranu, v takové situaci bych se k ní asi nedostal vůbec.

16.01.2023

Camus je můj hrdina navzdory tomu, že jsem tuhle knížku četl jako jeho první až někdy minulý rok, v osmadvaceti letech. Chtěl jsem se podívat, jestli bych i v jeho beletrii našel stejný sdílený smysl pro popasování se s absurditou světa, a… nemůžu úplně říct, že jsem našel :D Tahle knížka je trochu komplexnějším obrazem společenského nepochopení a staví proti sobě kolektivní morálku a individuální svědomí, čímž řeší trochu jiné otázky, než je metafyzičtější odkaz Camusovy filosofie. Zahlédl jsem tady v komentářích přirovnání ke Kafkově Procesu, které chápu, na druhou stranu Cizinci jako dílu není ukradená individualita protagonisty, Mersault není kolečko v soukolí, právěže stojí jako středobod vlastního vesmíru mimo svět společnosti, která se na něm dožaduje přehodnocení něčeho, co k přehodnocování vůbec není. Čtenář přitom tenhle fakt nemusí vůbec přijmout, protože většina z nás touží po nějaké formě konformity, ale v Cizinci neexistuje ani náznak takové tužby. Mersault dokáže být až k vzteku netečný, přesto je schopný u čtenáře vzbuzovat sympatie. Tím se kniha stává skoro anti-psychologickou novelou, dovádějící krizi ztráty absolutních hodnot k bezútěšnému závěru.

1 26.07.2020

Přečteno v originále.
Wow, humanistická fantasy, jak tomuhle může hraničně militantní ateista říct ne. Za posledních pár let a kousek jsem svůj čtenářský deníček zanedbával, takže k prvnímu dílu píšu komentář poznamenán přečtenou druhou knihou, která se po tématech náboženského despotismu vozí zdaleka víc. Světla severu musí dodat téhle křížové výpravě, která na křižovatce do Jeruzaléma zabloudila do nebe, potřebnou expozici a soustředí se tedy spíše na témata dětské nevinnosti, lidských kvalit vyjádřených činy oproštěných od původu (Lyra je na konci knížky napůl cigánka urozeného původu, napůl medvědice alumnae), a do jisté míry i lidské duše, byť se asi nedá žádnému čtenáři zazlívat, že to v tom zvláštním vztahu mezi dæmony a lidmi nevidí třeba ani do závěru knihy. To jsou právě ta témata, která činí tuhle fantasy ve svém žánru jedinečnou, bohužel mi přijde, že v prvním dílu nedostávají tolik prostoru? Nevím. Možná se mi to jen zdá, protože mi přišlo, že Pullman bojuje s tím, aby předestřel čtenáři svůj fantastický svět a svou chytrou epiku nějak přirozeně. Spoustu věcí se tedy dozvídáme skrz dialogy, které děj pravidelně zabrzdí, spousta prvků tu na mě působila naivně a nedomyšleně, a Lyře vedle jejího důvtipu k úspěchům hodně pomáhal i autor.
Jestli jste to možná někdo přečetl jako já na základě toho, že jste o tom slyšeli velký věci, a pak vám to přišlo spíš jako lepší průměr, musím podotknout, že druhý díl je nejen vejš, ale zpětně pozdvihne i tenhleten.

1 13.06.2020

Přečteno v originále. Nečekal jsem od knihy žádný supr nadupaný high fantasy, a taky jsem žádný nedostal. Zatěžko mi ale shrnout, o čem kniha vlastně je. Když řeknu, že je to taková snapshot kronika Cobiah Marrinera, opomenu v knize dost podstatný náhled do počátků pirátského Lion’s Archu. Kdybych ji ovšem shrnul jako knihu o (znovu)založení Lion’s Archu, musel bych minimálně dodat, že je to „očima“ Cobiah Marrinera. Jenže ono není. Jako u spousty fantasy se tady potýkám s problémem psaní ve třetí osobě, přestože autorka očividně až trochu moc přilnula ke svému protagonistovi. Já bych dal přednost lepšímu zpracování rámcového příběhu, ale čemu bych dal přednost já, je asi irelevantní. Co ovšem irelevantní není, je celková narativní nesoustředěnost. Není to totiž jen Coby vs. LA – vstupují do toho ještě vzestup Orru a politické techtle mechtle s Krytou. Asi není divu, že kniha nese nic moc neříkající název Moře Nářků a snaží se pod něj nacpat všechny tyhle roviny příběhu. Krom života Cobyho však není ani jedné z nich učiněno zadost, protože takové události by klidně vystačily na celou knižní sérii, ne na jeden paperback. V důsledku toho se všechny klíčové události odehrávají v řádu několika málo dní, což rozděluje knihu do nepřirozených aktů a produkuje křečovité zvraty. Některé z nich asi dokážou trošku zasáhnout u srdce, některé z nich jsou ale nekonečně předvídatelné a naivní. Když se ale od toho všeho oprostím a soustředím se na hlavního hrdinu, taky to není žádná sláva. Ačkoliv se mi nápad impulzivního námořníka, kterýmu vždycky všechno nějak vyjde, celkem líbí, Cobiah je tak trošku Mary Sue, a minimálně jeho romantická zápletka mě vytáčela. Absolutně nechápu, co na něm vyrovnaná Isaye viděla – ne snad nutně proto, že si myslím, že jsou nekompatibilní, ale protože autorka nikde nevěnovala prostor nějaké přirozené chemii mezi oběma postavami. Stejně jako spousta dalších věcí je tedy vývoj jejich vztahu nevyřčenou věcí, o které si máme myslet, že se stala někdy, když jsme se zrovna nemohli dívat. Takže ačkoliv je kniha čtivá, její námět by vydal na mnohem zajímavěji napsanou fikci.

07.06.2020

Vančurův nezaměnitelný styl psaní je možná jediná věc, která pro mě držela knihu nad vodou. Příběh o předobráckém pekařovi si leccos vypůjčil z naturalistické literatury a och bože, jak tu já nesnášim. Čtenáři se až chce křičet, protože bezvýchodnost nesnadné situace se mu vůbec nemusí zdát tak absolutní, aby to všechno špatně dopadlo. K čemu je tedy román, který se snaží vzbudit sympatie, ale nemůže se mu to povést, protože si zrovna tenhle čtenář myslí, jak je Jan Marhoul zabedněnej pitomec. No jo, nářek privilegovaných. Jak se snažím naznačit, kladně tu dokážu hodnotit jedině formu.

1 21.09.2017

Hrozně dlouho jsem se nemohl zbavit pocitu, že je Ajvaz buď psychopat, matlal, anebo na drogách. Jestli platí všechny tři věci, pak by mi to docela vysvětlovalo všechny monologické pasáže obyvatelů druhého města, u kterých jsem prostě začal vypínat, a za neslyšného vzdychání očima polykal další nicneříkající obrazy zřetězené do nekonečného zbytečného tlachání. Pičuská fascinace obrazotvorností lidského myšlení a nekonečnými dálkami orientálního nádechu patří do literatury začátku minulýho století, v současný Praze je tak moc jako pěst na oku, že je úplně jedno, jestli autor v další nesmyslné promluvě postav použije místo spojení slov ‚rýžový kartáč‘ zrovna ‚třtinový ručník‘, výsledek je úplně totožnej. Nadto mě absolutně serou všichni, kteří se s Druhym městem v knize kdy jakymkoliv způsobem setkali, protože jejich celková lhostejnost je naprosto iracionální a vytáčí mě. To není jen protagonista, i když protagonista je v tomhle mistr. Týpek z hospody je alespoň ztrátou své dcery zarmoucen. Když ale vypravěče vyvede Klára na věž a tam na něj vypustí žraloka, kterej mu užuž má ukousnout hlavu, a jeho první myšlenka druhej den u snídaně zní: „…škoda, že tam nahoře nebyla vhodná situace, abychom si o tom popovídali,“ tak ty vole. Kde jsme? Kde to kurva jsme? To už jsem se musel jen nahlas smát. Chechtal jsem se všem těmhle občasnejm ňoumovskejm poznámkám, který následovaly. K dočtení mě nutila jedině touha najít v závěru něco, čeho bych se chytil, co by snad chobotnicím na střeše nebo tekutým psacím strojům dalo novou perspektivu. Samozřejmě se nic takového nedostavilo a Druhé město pro mě zůstalo slátaninou, kterou strčí do kapsy vobyčejná druhořadá fantasy.

Otevřenost výpovědí postmoderní literatury je jedna věc. Otevřenost postmoderní literatury je věc druhá. Samozřejmě, záměr je protřelému čtenáři jasný, a když jsou zkrátka některé konvence vyprávění vynechány – konvence jako vypointovanost, poselství, dokonce i téma – čtenáře to spíš donutí se ptát: „Oukej. Proč? Proč jsem měl tohle číst?“ A tahle otázka by měla být položena čtenářem u každého titulu. Kniha jako taková samozřejmě nedluží odpověď, nicméně odpověď by dle mého existovat měla. A její uspokojivost by pak měla odpovídat hodnotě literatury. Balabánovy Prázdniny jsou jednou z těch knih, které pro svou otevřenost nabízí tak širokou škálu odpovědí, že může jít o dílo stejně tak bezvýznamné jako dokonalé. Shodou okolností se dá tahle škála aplikovat i na vztah postav k reálnému světu. A jelikož to označuju za shodu okolností, hodnotím knihu celkem průměrně. Nejpozději do měsíce se na ni budu horko těžko rozvzpomínat.

12.05.2017

Umbrianě vládně nekonvenčnost, ale já jako jen příležitostní čtenář poezie těžko rozeznám, je-li unikátní právě této sbírce, či se shoduje s moderní poezií doby. Vlastně jsou mým lyrice slepým očím básně nerozeznatelné od drtivě většiny veršů, s kterými jsem se pokusil seznámit. Začínají mi připadat tyhle moje záznamy u básnických sbírek jako deník ztroskotance na širém moři – den sedmý, na horizontu stále žádná loď…

1 05.02.2017

Vzhledem k označení 'socialistický realismus' a předchozímu setkání s Řezáčovou tvorbou v knize Rozhraní jsem od Nástupu čekal ledacos, jen ne dobrodružné vypravování o osidlování pohraničí. Dílo ale začíná přestřelkou v opuštěné vile, takže hned z kraje působí jako film o mafiánech, nikoliv jako literatura o boji čistě politickém. Přesto si tu člověk politiky užije ažaž, a Řezáč tu dělá něco podobného jeho počinu z Rozhraní – kombinuje dva celkem odlišné příběhy, každý s vlastním tónem a cíli, jakoby se snad snažil pochytat co nejširší okruh čtenářů. V obou knihách to svým způsobem funguje, zde v zosobnění turbulentních politických a osobních vztahů mezi postavami v neustálých kriminálních činech, sabotážích, intrikách a ano, střílení, jak kdyby právě v sudetském Německu válka doznívala nejhlasitěji. Když jsem se ale ještě připravoval na přídomek 'socialistický', čekal jsem rozdělení na hrdiny a padouchy mnohem jasnější. Řezáč mě v tomhle překvapil i nepřekvapil – překvapení tkvělo v komplexitě přístupu k osidlování a odsunu, v myšlenkových pochodech postav, uvědomělé složitosti rozhodování a celkové nečernobílosti. Nepřekvapivé naopak bylo, že se to zrodilo právě u autora psychologicky laděného, a zároveň ve výskytu několika málo postav plochých jako deska k rýsování a stejně tak jednotvárných. Jmenovitě jde o rudou skautku Zdenu Dejmkovou a Hitlerjugend Elsu Magerovou. Zatímco Bagár je skvělá hlavní postava, protože je i přes svou neochvějnou víru v úspěch komunismu přemítavý, Zdenka a Magerová mluví ve frázích, nikoliv ve větách. A tahle náhlá jednoduchost se bohužel místy stává i vyprávění samotnému, takže kniha i přes překvapivost přístupu k tématu tahá na noze nevzhlednou kouli společenské objednávky doby. Však proč ne, ať ten mrtvej komunismus žije navždy, vole.

5 05.02.2017

Postmodernistická rodinná sága v plné parádě, s velkými dějinnými událostmi redukovanými na epizody v životě lidí, které přinejlepším slouží jako milníky mezi životními etapami Berezinků. Ačkoliv se knížka moc nebojí sáhnout pro inspiraci až do vod magického realismu, zůstávají všechny ty fantastické elementy světu víceméně utajeny, světem ignorovány, a podobně jako v Bílých zubech Zadie Smith jsou jen kolosálním spiknutím proti postavám, a nahrazují v bezbožné literatuře jednadvacátého století biblické rány a zkoušky, s velkým potenciálem pobavit čtenáře. Protože co vlastně člověku dneska tváří v tvář tomu nejhoršímu zbývá, než se smát? Upít se k smrti? Zbláznit se k životu na hřbitově? A čím obyčejnější život se budete snažit vést, čím konformnější představy o štěstí budete mít, tím grotesknější propast se pod vámi rozevře.

3 05.02.2017

Vzhledem k tomu, že jde o zápisky z vězení, nemůže člověk ani čekat nějakou zázračnou narativní strukturu, Muchovi se nicméně podařilo i těmto deníkovým záznamům vtisknout jasnou vyprávěcí základnu, včetně velmi uspěchaného, stísněného konce přesunu do Jáchymova. Zajímalo by mě tedy, jak moc bylo Studené slunce dílem edičních zásahů. Tak jako tak musím ocenit tuto knížku daleko víc, než takovou Reportáž psanou na oprátce – určitě ne kvůli formě samotné, ale především kvůli mnohem introspektivnější povaze textu, mnohem méně ublíženému obsahu a taky kvůli těm pasážím o literatuře. I ty ale přispěly k obrovské propasti mezi víceméně popisnými oddíly, které se věnovaly čistě technické stránce života v táboře, a sekcemi, co tu zkušenost zatahovaly do širších konceptů. Když jsem chválil narativní strukturu, tak jsem vlastně chválil dvě. Ale já bych to asi v přestávkách mezi fáráním jen těžko napsal líp.

1 05.02.2017

Četl jsem jenom Kalvárii, neboť jsem ji měl povinnou, a času na všechny knihy v seznamu mám málo. Měl jsem chvilku chuť přečíst si i Kompensaci, jen abych věděl, jestli druhá postava, která se příběhem „pronudí“ (jak píše doktor Špirit), je také takový nesympatický skličující čurák, a hlavně jestli k němu okolí přistupuje jinak. Je mi totiž zatěžko představit si tohodle Vodseďálkova nadčlověka v prostředí reálném, ale shodou okolností to je přesně to místo, kam se ho autor rozhodl násilně vecpat. A říkám sice násilně, ale nemíním v tom slově ani trochu hanlivosti, neboť přítomnost reálií socialismu v Čechách je jako šmirgl papír k bavlněnému romantickému protagonistovi, takže ve finále je próza zajímavě nacupovaným (tzn. ne zcela rozcupovaným, pro vysvětlení tohoto novotvaru) příběhem. Vytváří to zvláštní napětí a přidává možnou symbolistní interpretaci. Nakonec se ani snad nelze zlobit na ženské postavy, které se proti všemu rozumu zblázní do bezcharakterního, nihilistického ducha potlačené svobody, neboť je pro ně ve finále destruktivní. Přesto nechci hodnotit lépe. Nemám totiž rád tyhle bohem zatracené postavy, ať už reprezentují cokoliv.

2 02.02.2017

No, neměl jsem přímo zjevení, ale musím uznat, že Seifertův básnický talent dokáže oslovit i amatérského čtenáře poezie při prvním setkání s jeho verši. Býti básníkem sice není moje první setkání se Seifertem, ale zatím jde o jedinou čistě lyrickou sbírku, kterou jsem od něj četl, a lyrika je pro mě obvykle velká počáteční překážka. Soustředit se na slovomalířství spíše než na dějovou obrazotvornost mi zkrátka moc nejde, nicméně Seifert pracuje se slovy s tak zdánlivou lehkostí, že mu musí porozumět kdejaký vandrák. Motivy hledá na místech obyčejných, pro básníka přesto nezvyklých. Užívá slov lehce provokujících lidský úzkoprsý cit pro to, co má být krásné, i obrazy jsou vystavěny na víceméně nepoetických základech, ale tyčí se do výše v konvenční kráse. Kniha je svým způsobem odpovědí na otázku naznačenou v titulu. Jaké to je, býti básníkem? A Seifertova odpověď je dobrá.

3 02.02.2017

Z knihovny jsem si ve skutečnosti půjčil verzi s textem Jiné oči Jiřího Mahena od Milana Suchomela, který, pochopil-li jsem to dobře, by měl být odbornější statí zabývající se právě sbírkou próz Měsíc. Bylo tam zdánlivě vše od kontextu díla, přes poodhalení témat a motivů, až po recepci. Asi jste již podle mých dosavadních slov poznali, že jsem tuto část knihy nečetl. Přitom by docela klidně mohla vylepšit můj názor na Mahenovu tvorbu, ale v samotných fantaskních mini-povídkách údajně ve stylu poetismu jsem našel málo důvodů, proč si ji přečíst. Jen zběžným prolistováním a přečtením doslovu (snad z pera Ludvíka Kundery?) jsem pochopil, že dobová recepce díla nebyla zrovna vlídná a musím říct, že se kritikům nedivím. Těžko se v tom hledalo… cokoliv. Snad krom té „čisté fantazie“. A to má být tedy ono? Přijde mi, jako by si předmluva a samotné kapitoly měsíce protiřečily. Nebo třeba má jít o důvtipný manifest l’art pour l’artu. Případně jen prosté vymezení se účelnosti literatury gestem v duchu modernistickým. Ať je to, jak chce, prozatím odmítám knize věnovat více pozornosti a snad bych si ji uměl představit lépe jako poezii.

31.12.2016

Co je asi nejúžasnější na téhle novele, že Procházka dokázal vytvořit ten nejživější obraz postav malé návsi v sotva stech stranách. Není to překvapivé výhradně kvůli rozsahu – druhá věc je, že jakákoliv promluva, která by měla tu drzost rozrůst se ve větší monolog, je pečlivě rozkouskována na stejně fragmentární záznamy, jako celý zbytek dialogů. Čtenářova pozornost je proto velmi přirozeně svedena k samotnému dění, k náznakovému a velmi, velmi atraktivnímu osobitému popisu. I díky tomu je těžké nevypěstovat si určité sympatie i k takovému zdánlivému zjevu, jakým je Picin, zvláště s ohledem na to, co se mu stane ke konci díla. Sebevražda jedné z postav na začátku zase působí velmi in medias res, teprve po ní se postupně seznamujeme s celou situací ve vsi, načež příběh začne opět gradovat a nabírá pořádně biblických a mytických rozměrů. Závěr… nevím, co si o něm myslet, ale v tu chvíli už mi to bylo jedno. Když jsem se k němu dočetl, měl jsem za sebou parádní čtenářský zážitek tak jako tak.

1 20.11.2016

Skvělej nápad, inovovat jazyk v něčem už samo o sobě tak matnym, jako jsou básnické obrazy… Přesto jsem se dokázal i v Halasových verších ztratit – a to v dobrym i ve zlym. Jako většinu poezie, i tuhle si budu muset dát na seznam těch, kterejm věnovat trochu víc času, než to naprostý minimum před zkouškama.

20.11.2016

Pořádnej komentář si nechám na příští čtení (jestli nějaké bude), hodnocení nechám standardně tak, jak moc mi utkvěla sbírka v paměti. Moc ne. Pamatuji si víc okolnosti vzniku, než její obsah.

20.11.2016

Tuhle knihu nelze, než doporučit. Nejrůznější bubáci jsou naprosto kouzelní sami o sobě, ale teprve jejich střet s lidmi vytváří ty nejfantastičtější okamžiky, které poodhalují lidskou zabedněnost v té její nejnevinnější podobě. Je to trochu kocourkov, trochu brouk-pytlíkovství, z největší části jde však o něco tak osobitého, že je velká škoda, jak je tahle knížka přehlížena například u seznamů povinné četby. Má to svůj lehký humor i satirickou rovinu, je to pohádkové i přemýšlivé, hlavně to ale nastavuje zrcadlo lidství, které je možná značně pokřivené, přesto však ukazuje podobu v mnohém pravdivější.

5 10.11.2016