Weiler
komentáře u knih
Restaurant na konci vesmíru
Douglas Adams
Restaurant na konci vesmíru mě bavil o něco víc, než knižní prvotina, ale stále postrádal nějakou pořádnou kostru a místo toho byl směsicí random humoru, který mi ovšem přijde kolikrát vtipnější, než suché hlášky, inteligentní anekdoty, sarkastické poznámky a ironické situace. Jenže víte, co je na tom nejkomičtější? Že kniha je sbírkou naprosto nahodilých suchých hlášek, inteligentních anekdot, sarkastických poznámek a ironických situací. Douglas Adams nepsal sci-fi, psal humorsitické dílo groteskně popisující hloubku vesmíru očima člověka, kterej snad neviděl ani svět za vlastním prahem. Všední věci roztažené do nekonečna, aby nabyly pocitu exotična. Místy se to může zdát v křeči, možná, že to i křeč je, ale stejně jako nepříliš nebezpečný pád po křeči v noze vás to klidně i rozesměje. Možná i to stačí.
Stopařův průvodce Galaxií
Douglas Adams
Douglase Adamse respektuji předevšim jako tvůrce. O trochu míň jako spisovatele. Ale vážně jen trošičku. Já chápu, proč stopař vzniknul původně jako show v rádiu, protože to je asi formát, který mu bude slušet nejvíc, protože do knižní podoby se tahle taškařice přepisuje těžko. Ten humor je skutečně, jak by řekl Angličan, out of this world, nicméně knížka je kvůli takovému druhu humoru poměrně statická a asi za to může moje platonická láska k Zooey Deschanel, obdiv k Martinu Freemanovi a fakt, že jsem snímek s tak mimořádným obsazení viděl první, mám ho radši, než knížku. Jelikož tvůrci snímku dokázali převést látku do filmové podoby, knižní Stopař je prostě Stopař ve formě knihy, nikoliv opravdický Stopařův průvodce v knižní podobě, jestli mi rozumíte. Pravděpodobně ne... nic to nemění na faktu, že co se humoru týče, je Douglas brilantní, vyprávění ovšem drhne a je to škoda. Knize navíc chybí konec a to vás nechá s pocitem takové neškodné prázdnoty... kterou ovšem toužíte zaplnit něčím z Restaurantu na konci vesmíru.
Úžasný Mauric a jeho vzdělaní hlodavci
Terry Pratchett
Někde jsem se dočetl, že je Mauric Pratchettův pokus o dětskou literaturu, ale teda těžko říct, kterej kluk nebo holka by tohle mohli číst a neztratit se na prvních stránkách. V záplavě krys jsem měl zpočátku Ďábelský Guláš, ale jde hlavně o ty myšlenky a povahu zmíněné postavy. I Mauric je správnej prototyp antihrdiny a přišlo mi celkem těžký si ho neoblíbit, Zlomyslena byl nádherně střelenej prvek. Mauricova knížka je mezi Pratchetty takovou spíše jednohubkou, nicméně rozhodně nemůže uškodit mezi všemi těmi výtečnými hlavními chody.
Noční hlídka
Terry Pratchett
Noční hlídka je drsný návrat ke kořenům - do dob, kdy v hlídce ještě nesloužili Navážka, Karotka a vlastně ani Noby, jejichž často i pouhá přítomnost vyvolává úsměv na tváři. Tohle je pro Elánia hledání sebe samého v době, kdy se ideály nedají pohřbívat, jelikož se žádné ani nenarodily. Tohle je stará hlídka bez valného smyslu pro humor, ale ze začátku hlavně beze cti. A potřebuje Elánia z budoucnosti, tu přirozenou vůdčí autoritu, která je nakonec schopná vytáhnout kus charakteru z každého. Krom Karcera. Ten je naopak nejzlověstnějším padouchem Zeměplošské série od dob Trémona. Méně humorné ladění dává prostor pro vážnější psaní a ta změna, byť pro mě celkem nepatrná, jelikož Pratchetta čtu od plně směšných počátků až po zadumanější díla, rozhodně není ke škodě. Jako obvykle vás kniha vtáhne do děje hned od začátku a na konci to trochu uspěchá, ale stále dokáže příjemně překvapit.
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien
Vrátil jsem se k Hobitovi u příležitosti nadcházejícího filmu a dobře jsem udělal, protože z někdejšího čtení jsem si pamatoval asi čtvrtinu. Se znalostí Pána prstenů je ovšem Hobit, jakási Tolkienova fantasy prvotina, docela dětská knížka a spíše než kované fantasy teprve pohádka. Je poznat, že v té době o Středozemi Tolkien ještě neuvažoval tak, jako tomu bylo u Pána Prstenů a později. A tak místo řady úžasných bytostí, které by tam možná bývaly, vznikl-li by Hobit později, je kniha plná mluvících zvířat a zpívajících čísel. Přesto s nakreslenou mapou okolí Ereboru, hobity, Meddědem a podobnými prvky je to pořád invence nebývalých rozměrů a těžko se dá knížka kritizovat za to, že byla prostě první... dokonce první svého druhu. Jo, je to knížka hodně jiná, než Pán prstenů a ostatní příběhy Středozemě, ale musí se s tím tak nějak počítat a na ten první krůček do světa fantasy je to sakra dobrá pohádka.
Klub rváčů
Chuck Palahniuk
Přečteno v originále i v českém překladu: Samozřejmě mě k přečtení knihy donutil na její motivy natočený film. Chuck sám se o něm zmínil jako o lepší verzi jeho Klubu Rváčů, ale já bych to až tak definitivně neviděl. Obě díla jsou skvělá, každé má cosi do sebe a v knize je toho šokujícího možná trochu víc. To dokazuje už jen rebelský Palahniukův přístup k napsání knihy, která by šokovala ještě víc, než jeho tehdy nepřijatá prvotina. Styl, jakým autor píše, je unikátní a nezaměnitelný a je to takový stravitelný proud vědomí. Poselství knihy navíc jakoby mluvilo z duše své generaci a tak není divu, že se kolem Tylera Durdena utvoří tak početná armáda. Jak kniha, tak film pro mě zůstanou důležitými díly konce tisíciletí.
Hold Katalánsku
George Orwell (p)
Neumím Orwellovi dát jinak, než pět hvězdiček? Hold Katalánsku je prostě deník o Španělské občanské válce. Zní to nudně? I mně by znělo, ovšem George Orwell píše stylem dost čtivým i na to, aby se z nudného deníku stal jakýsi sociální komentář plný poctivého spisovatelského řemesla. Autor rozhodně není objektivní, ale to se po něm ani nežádá a když se pak sám za svou neobjektivnost omlouvá, pak nejde, než ho prostě brát. Orwellův styl psaní mi sedí tak moc, že se s lehkostí přenáším přes některé jeho názory, které mi naopak nesedí snad vůbec. Pokud (tak jako já) o občanské válce ve Španělsku nevíte vůbec nic, není špatný nápad se o ní něco málo dozvědět právě v této knize.
Trpaslíci
Markus Heitz
Autor má mé sympatie za to, že si do své knihy jako protagonisty vybral právě trpaslíky. Tam ale mé sympatie asi končí. Trpaslíci začínají s postavou vytrženou ze svého rodného prostředí, pak mu ovšem dopis změní život a on se vydává za svým pravým posláním. Takhle na začátku to zní a vlastně je dost lákavé, ale po chvíli člověka zaskočí zbytečné odbočky ve zdlouhavém Tungdilově putování. Postavy nejsou moc uvěřitelné a spoustu z nich člověk pozná, aby hned záhy pochcípaly jak mouchy. Občas je ta smrt až hororově nechutná a její šokující popis hodně zvláštně kontrastuje s celkovou naivitou díla. Ano, neváhám Trpaslíky označit za knihu naivní, neboť si vypráví svůj malý příběh podle nejlepších osnov učebnice psaní fantasy, ale moc kreativity a vlastní mytologie v ní nenajdeme. Velké trpasličí klany jsou očíslované od jedné do pěti, země antagonistů se jmenuje prostě Mrtvá, hlavní protivník vypadá jako elf, ale není to elf a tak má místo e na začátku a, další bolestivě nenápadité spoilery následují. A celou knihu provází deterministické fráze typu "vychován mezi lidmi, ale duší trpaslík" a "ve svém nitru pociťoval nenávist k šikmouchým, i když předtím žádného nepotkal" a to se mi prostě příčí. Vlastně mně kniha ani tolik nevadila, dočetl jsem jí a v pohodě, ale do dalšího dílu už se asi nepustím. Zkrátka a dobře mě neštve obsah knihy, ale fakt, že se i takhle jednoduše dá napsat fantasy bestseller.
Ostrov pokladů (komiks)
Fiona MacDonald
To, co snad většina fanoušků Ostrova pokladů považuje za největší klady díla, jsem paradoxně viděl jako strašné zápory. Ta přímočarost děje nad nějakým hlubším pozastavením se pro lepší vykreslení postav, nahlédnutí do jejich motivů a určitého vybroušení jednotlivých charakterů - nevím, chyběla mi tam nějaká myšlenka za celým tím dílem, místo toho se mi dostala jen zběsilá honička z místa na místo bez hlubšího poselství nebo dokonce pointy. O spisovatelských kvalitách Roberta Louise Stevensona nechci a rozhodně nehodlám po přečtení první knihy pochybovat, zvláště po tak nezvyklém stylu vypravování, to mu zase musím nechat, ale asi už mi i v tomhle věku chybí to mladické nadšení pro akci a dobrodrůžo. Pokud je Jekyll a Hyde dílem "vyzrálejším", rád se do něj ještě někdy v budoucnu pustím, nicméně tenhle příběh o pirátech mi přišel docela průměrný.
Zabiják
Émile Zola
Povinná literatura a narozdíl od mnoha jiných titulů, tahle pro mě povinnou literaturou, kterou jsem četl kdysi na střední, navždy zůstane. Udělal jsem tu chybu, že jsem si knihu vybral kvůli názvu. Ale že mě naturalista Zola zaskočí alkoholem, to bych nečekal. Je to příběh o ženě, která si otevře prádelnu, chvíli je všechno fajn, ale pak se všichni hromadně zpijí do hrobů. Co je na tom nejhorší? Že je to nehorázná nuda, statické, nudné, popisné, nudné, rozvleklé. Co by se dalo sepsat do tří set stran... co tří, dvou set padesáti klidně, je hnusná tlustá naturalistická bichle o obyčejnejch lidech a jejich obyčejnejch starostech, který při svý obyčejnosti nedokážou ukočírovat. Necítil jsem sympatii naprosto k žádné postavě, i když u Gervaisy se mi to místy málem podařilo. Ale je to kniha, od které odrazuji naprosto všechny, když na to přijde řeč. Nepřesvědčilo mě to, stejně se pořád chci stát alkoholikem a víte co? Možná je to i kvůli téhle knize!
1984
George Orwell (p)
Orwell se v popisu totalitních režimů našel, ať už jde o zvířecí alegorie, nebo světy rozdělené na tři velké země. Velký bratr, newspeak, doublethink, místnost 101 - to všechno jsou věci, které se staly kultovními, slovy pro to, co v románu znamenaly. Od tísnivého začátku, po děsivý konec, tahle kniha má tu moc si vás podmanit.
O myších a lidech
John Steinbeck
George je nejlepší "bratr", jakého si kdokoliv může přát. Dynamika vztahu jeho a Lennieho je dokonalá, dojemná a tragická. Dělnické prostředí má akorát tu atmosféru, aby jste se na statku brzy cítili jako jedni z pohůnků, kteří prožívají příběh společně s ostatními. Použití Curleyho ženy jako jakéhosi symbolu bylo neuvěřitelně prozíravé. Dokážu si představit, že zobrazení Crookse způsobem, jakým to udělal, muselo být pro Steinbecka ve třicátých letech velkým krokem. Stala se jednou z mých nejoblíbenějších knih hned po té cestě vlakem.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
Když jsem Malého prince četl na základce, dokonale jsem ho nesnášel. Když jsme ho v rámci hodin literatury společně četli ve třídě, okamžitě jsem si ho od spolužáka půjčil a o přestávce na chodbě dočetl. Jenže tentokrát jsem ho miloval. Nejdříve totiž musíte vyrůst, aby jste správně znovu objevili to děcko, které vám tam někde ještě zůstalo. Tahle kniha je zcela očividně jiná v každé fázi života, ve které jí čtete.
Báječná léta pod psa
Michal Viewegh
Vieweghův opus magnum a zřejmě právem - styl, kterým píše, je docela neotřelý a přesto čtivý. Období, které si pro děj vybírá, přidává hodně na kvalitě a tak jediné, co pro mě sráží hodnocení na čtyři hvězdičky, je vejtaha Kvído, který mile rád ukazuje světu, že je nadprůměrně inteligentní děcko, což jsem, vzhledem k pseudoautobiografickému charakteru knihy, nemohl odpustit.
Mladík v odboji
C. D. Payne
Byla to jedna z nejpodivnějších knih, které jsem kdy četl. A to mi přišla naprosto dokonale ujetá, i když jsem v té době byl v nejvrcholnější části puberty. Kdybych měl někomu knihu doporučit, pak nevím, jestli odrostlým lidem, kteří jsou ochotni v literatuře skousnout všelicos, nebo dětem v těsném předpubertálním věku. Rozhodně by to nebylo teenagerům, což je trochu paradox. Nicméně kniha je čtivá a rychle uteče, nemá, kde nudit. Je to šílenost, ale snad proto si získá čtenáře.
Labyrint zla
James Luceno
Labyrint zla bylo mé první setkání s románem z prostředí Star Wars a vlastně docela ušlo. Byť nemám s čím porovnávat, neznám ani mnoho jiné sci-fi literatury, nicméně pokud jste fanouškem Universa jako já, není důvod se knize vyhýbat. K výtkám - místy je to hloupě statické a skoro odhalení lorda ze Sithu mi přišlo jako zbytečná snaha o zdramatizování děje.
Nohy z jílu
Terry Pratchett
Jak zabít patricije? Nikdy bych si nemyslel, že je to možné. Ale tenhle dokonale detektivní Pratchett je něco víc, než jen další Zeměplocha. Je to o tom, že nejste nijak stvořeni, jde o to, čím se rozhodnete být.
Carpe Jugulum
Terry Pratchett
Pratchettova kniha představuje upíry ve vší parádě. Návrat Magráty, jako jedné z mých nejoblíbenějších postav, potěšil a ani nebyl na úkor Anežky. Bábi taky zažijete, jako ještě nikdy předtím. A kdyby to snad nestačilo, máme tu fantastického Igora.
Pátý elefant
Terry Pratchett
Mám rád ty malé filosofie o tom, jak se sekera mění při předávání z generace na generaci, ale pořád je to ta samá sekera :) A Igory mám taky rád.
Hrrr na ně!
Terry Pratchett
Hlídka nezklame a dokáže jen příjemně překvapit - Noby objevující svou ženskou stránku. Jeho a kolegy Tračníka cestování s Vetinarim a Leonardem nemá chybu, naopak konflikt o kus země, který nikomu nepatří a závěrečný "souboj" Klačanů a Ankh-Morporčanů vyvolaný kapitánem Karotkou hezky ukazují, jak většina válek v důsledku vyzní. Terry v knize navíc dokazuje svojí... jak to tak podat... renesančnost, když přináší trochu kvantové fyziky v podobě Elániova skřetího strojku.