Weiler komentáře u knih

Přečteno v originále: Vážně by mě zajímalo, jak vypadá překlad téhle knížky, protože při čtení v angličtině jsem měl tu výhodu, že jsem význam Nadsatu celkem podchytil a zajímalo by mě, do jaké míry bych rozuměl bez pomůcky znalosti slovanského jazyka. Jinak však nemůžu o knížce říct nic moc revolučního, jen mi přijde celkem… meh! Měla pár dobrých myšlenek, a co se konfliktu vůle vs. poslušnost týče, jde rozhodně o zajímavou a stále živou otázku, jenže Burgess jí bohužel vyřeší za čtenáře. A osobně nemám nic proti poslední kapitole, o které se vedou spory, jestli tam být má nebo ne, jestli na ní Anthony trvá, pro mě za mě. Problém toho, jestli je knížka (podle slov samotného autora) příliš didaktická na to, aby byla umělecká, čili nikoliv, totiž nespočívá v oné poslední kapitole. Ta tento problém jen zvýrazňuje. Já totiž musím souhlasit s názorem, že knížka je příliš didaktická. Na druhou stranu je tu skvělá hra s jazykem, která zde není jen čistě kvůli experimentaci, ale má svojí funkci, plus jsou zde momenty hraničící s genialitou. Ve výsledku to u mě vydá na lehký nadprůměr.

14.07.2015

Chandler je, jak se zdá, zastáncem stejné filosofie, totiž když může mít člověk nějaké umění a nějakou zábavu, proč by nemělo být to nejlepší mít obé v jednom. A musím říct, že nejsem žádným vášnivým čtenářem detektivek. Zřejmě ze stejného důvodu, proč zaryté fandy detektivek právě tento žánr baví. Já nepotřebuju přemýšlet nad jaksi… „věcnou“ podstatou rozprostřené látky. Totiž, nezajímá mě ani tolik, jak je příběh zajímavý, ale spíše jak zajímavě je podaný. Ne, že bych se přitom zásadně vyhýbal literatuře, která je psaná pro zábavu především, nicméně od detektivek ani nečekám, že by dokázaly přinést i něco jiného. Paradoxně mě právě proto nebaví. Naopak Hluboký spánek mě bavil neskutečně, neboť měl v sobě i důležitou otevřenost výpovědi a položení několika vážných otázek čtenáři. Zkrátka knížka kvalitní a umělecká, zabalená v papíře nesmírně zábavné detektivky. Krom toho je Phil Marlowe postavou tak zajímavou, že by udělal dobrou knížku i z jinak naprosto nezajímavého braku. Jestli bych knížce něco vytknul, je to její až zbytečná zamotanost, především při začátku.

2 09.03.2015

Přečteno v originále.
Joseph Conrad měl zřejmě mokré sny pokaždé, když se mu ve snu zjevil zmatený čtenář jeho knížek. Velkej úspěch u týhle knížky je pro její těžkopádný styl se jen prokousat prvními stránkami. Rozhodně tomu nepomohla ani verze, kterou jsem měl já a ve které rozčlenění na odstavce odpovídalo zároveň rozčlenění na kapitoly. Slyšel jsem však teorii, že je autorův styl psaní ovlivněn jeho slovanskými kořeny, takže když se člověk jednou začte a zvykne si, možná mu bude při čtení Heart of Darkness pohodlněji, než rodilému mluvčímu. Na rozdíl ale například od Joyce je návratnost vložené pozornosti znatelně menší a čtenář je spíše pobídnut interpretovat, nežli poslouchat. Což na jednu stranu přikládá knize na atraktivitě, na stranu druhou však existují díla, která nabízí něco podobného a přitom nejsou až tak vágní. Druhá věc je objektivizace Afričanů, kteří nemají v celé knížce jedinou významnou postavu, ale to je samozřejmě z velké části stížnost člověka „rozmazleného“ přístupem jednadvacátého století. Možná kdybych knihu četl před nějakými těmi sto lety, nedej bože ještě v (post-)koloniální Anglii, třeba by při stejné míře účasti na mě dílo zapůsobilo víc. I když s dobovým zájmem toť otázka.
Dlouho jsem přemýšlel mezi třema a čtyřma hvězdičkama – ačkoli jde o dílo nesmírně sugestivní, trpí svými neduhy, čte se jako žvýkat štěrk, což ovšem k zážitku patří, z dnešního hlediska se dílo také zdá být náhledem na celou konstelaci obou kontinentů zastaralé a jednostranné, byť ve své době bylo námětem poměrně revoluční. Nakonec dám jen tři, ale budu se těšit, až dohoním ostatní resty, tedy pustím si Apocalypse Now a zahraju Spec Ops: The Line a k Heart of Darkness se vrátím navíc ještě v trochu vyzrálejší čtenářské poloze, abych případně přehodnotil.

2 02.03.2015

Nad touhle knížkou bych mohl sedět hodiny a snažit se přijít na to, proč přesně je tady Zeyerův rukopis tak strašně přitažlivý a buď bych vám mohl vyjmenovat důvodů sto, nebo nepřijít na žádnej. Tenhle počin je trochu psycho, trochu trip, trochu romantismus, symbolismus, mystično, hlavně je to napsaný tak strašně úchvatně, že jsem se ještě pár hodin po dočtení vzpamatovával a přemejšlel, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Je to hodně zvláštní pocit, ale můžu vám říct, že ne nepříjemnej. Takže abych to uved na pravou míru: nedávám pět hvězd z nějakýho zmatení, nýbrž protože mi tahle knížka až strašidelně zvláštním způsobem učarovala.

5 04.11.2014

Karel Čapek a já, to nikdy nebyla záležitost hit or miss, totiž že bych jeho díla buď zbožňoval nebo nenáviděl. Nikdy jsem zvlášť nepřilnul k žádnýmu jeho počinu, byť se dotýká vždycky látky zajímavý a zpracovává jí povětšinou umně. Tohle drama je přesnou ukázkou toho, proč mám k Čapkovi takovej vztah. On spoustu témat určitym způsobem naťukne a pak zpracovává s jistou mírou naivity. A v jinejch dílech mi to pořád skřípe, ale alespoň je z toho pěkně cítit jeho pověstný humanismus. Tady z toho však pramení jasnej prvoplán. Bohatý téma rozpitvaný do kratičkých úvah a nic z toho, ale především postavy jako archetypy, láska informovaná výlučně skrze dialogy a příběh ohnutý okolo potřeb vyprávění a ne naopak. Jestli bych jedno dílo od Karla Čapka označil za vyloženě odfláknuté, bylo by to tohle.

1 04.11.2014

Světlá mě překvapuje jako autorka-žena. V době, kdy má nejen prokázat cenu ženy jako spisovatelky, ale má šanci vyzdvihnout ženu ve společnosti, volí tři výrazné postavy. První z nich je žena, která je plná chyb a chová se jako manipulativní mrcha. Když jsem pak (ve spojení s druhou výraznou ženskou postavou) našel větu: "přiučila se za málo okamžiků vší lsti a obratnosti, jíž slyne od počátků plémě Evino." říkal jsem si, že moderní feministka by Káje možná s chutí střelila políček. Zato Antoš, to je pane postava jako lusk. Dře jako ideál socialismu a chová se jak Ježíš Nazaretský. A víte co? Možná je to konečně krok do moderního vnímání ženy jako rovnoprávné osoby. Když si vemu, jak se kolikrát mužský autor dosud stavěl k ženě jako k objektu, vnímal ji jako jen o málo více, než pěkný obraz nebo elegantní sochu. Samozřejmě, že existovali i autoři, kteří se věnovali ženě, ale snad všichni, pokud ji nekarikaturovali, vykreslí ji jako postavu silnou, morálně neoblomnou. Pak tu máme Němcovou a její babičku, která svou dokonalostí může Bohovi lízat prdel. Chce to ženu autorku, aby sabotovala vlastní řady a idealizovala muže v postavě uvěřitelné, aby byl kruh kompletní. Pak máme konečně náhled na svět ze všech úhlů. I ženy si tu můžou najít svůj idol v podobě Sylvy, ale ta má povahu nesmírně vrtkavou a jí k dokonalosti pár kroků zbývá. Od začátku je pak v románu cítit vliv realismu, Světlá však prokládá celou knihu ryze nedistancovanou nevlastní přímou řečí, pročež je knížka ke konci divokou směsicí realistického díla a… něčeho jiného. Ne, že bych se za to až tak zlobil, to, že závěr na mě působil neutěšeně, může znamenat jedině citovou investici do díla. Přesto to není knížka dokonalá a zřejmě přítomný patos pro mě sráží o jednu hvězdičku.

2 23.06.2014

Četl jsem, že Maryšu koncipoval Alois původně jako román a popravdě bych si ten možná přečetl radši. Pokud by to byl ale striktně realistický román, možná bych přeci jen zdráhal. Maryša je výborná postava a je důvod, proč se z ní stalo jedno z nejznámějších jmen české literatury. Nářečí pro dokreslení atmosféry mi nevadilo, ale pravdou zůstává, že i při zasazení do prostředí kterékoli české vesnice bych četl dílo stejně. Já totiž Maryšu nečetl moc jako realistické drama, spíše jsem v něm vnímal obecně platné zásady a s přimhouřením oka by se příběh dal zasadit do kterékoli doby a kteréhokoli prostředí a s drobnými úpravami by fungoval. Úpravy, to je přesně to, co mi celou dobu běhalo hlavou – jak bych co pozměnil, kde bych čemu dal jiný význam. Právě proto říkám, že bych chtěl vidět Maryšu jako román. V něm by snad i musela fungovat trochu jinak. Neříkám ale, že mi přišlo drama špatné, naopak – dílo, které mě donutí se nad ním zamyslet, hledat skryté roviny a inspiruje mě, si jistě zaslouží plné hodnocení.

2 23.06.2014

Okamžitě jsem se zamiloval do postavy Převora. Což o to, Rozina je sice popsána tak, že bych do ní s radostí šel: mladá snědá holčina, která si nenechá nic líbit a dlouhou dobu je naprosto nezávislá. Jenže to je vono, jakmile jí Nikolo zlomí srdce, jakmile na ní dolehne plná tíha života sebrance, tak rupne jako párátko a spousta tý její morální integrity jde bohužel do háje. Takže si vlastně svůj konec zaviní sama, což ovšem neznamená, že s ní nemůžeme sympatizovat. Jedna chyba stačí a život vám jí dá sežrat. Kdyby se Rozina po rozchodu s Valachem zatvrdila, stala by se z ní zapšklá ženská, která by se vrátila ke starejm zvykům, mohlo to dopadnout jinak. Jenže ona se rozhodla svým způsobem pomstít světu, ukázat mu, že když jí budete nadávat do sebranců, tak se jako sebranec chovat začne. Jenže je něco krásně přitažlivého na vykreslení Roziny Winterem. Čtenář prostě celou dobu s hlavní hrdinkou soucítí a fandí jí, Zikmund nedává ani trochu prostoru při čtení pochybovat o tom, že je Rozina postava kladná a že je navíc obětí okolností. Ale abych se vrátil k Antonínovi, co vám budu povídat. Hartusící převor, který má ale srdce ze zlata, mi učaroval jako málokterá postava poslední dobou. A to budiž výtka všem kritikům zvoleného jazyka – nemiloval bych převora Antonína ani z poloviny, kdyby nenadával svoje: „accidenti“. Holoto, do pinvice vás vsadit. É, brutto birbone!

3 23.06.2014

Temno se mi četlo neuvěřitelně dobře, a i když jsem viděl, že je to docela bible, moje obavy o prokousání se knihou zmizely hned tak po padesáti stránkách. Jirásek z mýho pohledu píše velmi čtivě, i přes celkovou popisnost do knihy komponuje děj tak, aby se obě složky neoddělitelně proplétaly, a myslím si, že by kniha byla dost atraktivní, i kdyby vyšla dnes, možná o to atraktivnější, že by neměla ještě status kanonického díla a školní literatury. Trošičku mě mrzí ještě černobílost postav – vždycky, když se nějaký katolík začne profilovat jako skeptik, vyleze z něj nakonec evangelík. Na jednu stranu to v době Temna dává smysl, na stranu druhou i fanatici jako románová verze Koniáše mají v reálu občas pochybnosti o tom, jestli jsou na správné straně barikády. Hospoda funguje jako perfektní místo odlehčení, celá linka s myslivcem, jeho dítky, Helenčinou láskou k Jiřímu, přispívá k obrovskému napětí, které výborně vrcholí v závěru. Připočítejte historickou rovinu a z Temna se stává neuvěřitelně všestranná knížka, s hodně dobrou uměleckou rovinou, i zábavná pro čtenáře.

4 13.05.2014

Kalibův zločin mě moc nebavil, neumim si představit sedět třeba tři hodiny a koukat, jak herci na scéně probíraj ten vyloženě materialistickej přístup ke světu. Celý drama se věnuje tomu, že si holka veme člověka, aby si do budoucna zajistila život, ale stane se, že se chudák Vojta pro svou antisociálnost do ní zamiluje. Z lásky se pak u něj rychle vyvine zášť, když zjistí, že jeho syn není jeho. Kaliba je vlastně v celym románu jediná pochopitelná postava, čímž samozŘEJMĚ NECHI ŘÍCT! že by se s ním čtenář ztotožnil, ale on jedinej jako postava působí plasticky. Ostatní jsou tam v zásadě jenom, aby ho nasrali nebo drželi s ním. Dejme tomu, že Kalibova rodina je v tomhle ohledu vykreslena líp, paradoxně skrze dialogy lidí z Kadliny strany a svým působením spíše v pozadí – hodně se o nich dovíme, málo se toho dovíme od nich. Vyvstává zajímavej konflikt, kdo je vlastně tady zlej, víme jistě jen, že Kaliba to není, že to je spíš chudák. Stejně: umim si představit, že by se tahle látka dala zpracovat líp.

29.03.2014

V Povídkách malostranských člověk uvidí spoustu svého okolí… hlavně teda všechno to podivínské. Přesto Nerudovy povídky působí, jako když píše o zcela obyčejných lidech a to hlavně díky jeho vztahu k postavám, jeho sondě do duší, jeho přístupu "more than meets the eye" – to vše plyne z textu přirozeně a čtenář se do něj snadno ponoří, chce postavy každé povídky poznat o to víc, o co zná ty předchozí. Snad nosná povídka Den v tichém domě mě přitom bavila nejméně, byť v ní vztahů a postaviček bylo přehršel – soustředí se příliš na mikrokosmos Malé Strany jako celku, aniž by nám ho představoval skrze jednu postavu, jako to činí ve zbytku. Naopak povídka Figurky mě bavila neskutečně. Ono, když vnímáte pro sbírku tak charakteristickou psychologizaci-nepsychologizaci, zjistíte, že právě díky vyprávění z pohledu Krumlovského se právě do něj vžijeme nejvíce, přijde nám nejnormálnější a obklopen samými bizarními charaktery. Kdyby však příběh sledoval kteroukoli z nich, ba se přímo nechal vyprávět jejich očima, zřejmě by nám nejnormálnější přišel ten a onen soused, naopak Krumlovský by byl hodně pitoreskní postavou. Zářným příkladem toho je příběh vdovy, která vodí na hřbitov pokaždé jiné děvčátko, což nám začne dávat perfektní smysl, jen co nám vypravěč vysvětlí její minulost, nastíní její motivaci. Z Nerudova díla tak přirozeně sálá jakýsi laskavý přístup k víceméně nelaskavému prostředí (ó, kolik toho na Malé straně dokážou napáchat drby a pomluvy). Podtext hovořící o tom, že nemůžeme poznat lidi na první pohled, implikuje i, že nelze poznat ani Malou Stranu, aniž byste byli Malostraňáci (alespoň na chvíli), a tak to platí v životě obecně. Díky Nerudovi máme šanci nahlédnout pod pokličku, ale pointu bude mít vždycky neuzavřenou, jelikož život jde dál i po skončení povídek.

3 25.03.2014

Á, jak já nesnášim lyriku. Tadyto je navíc lyrika převážně přírodní a já jsem taková městská krysa, že mi kytky smrdí a radši čuchám benzín. Snažil jsem se k básním najít cestu, opravdu jsem se snažil na verše soustředit a číst je tak, aby na mě nějakým žádoucím způsobem zapůsobily, jelikož učitelé mě budou básněma mučit ještě pěknou řádkou let, ale nic. Nemohl jsem se na to ani soustředit. Každá z básní mi proletěla očima a každým povzdechem sem jí zas vyzvrátil ven. Dojímání se nad stromovím, nad letními opary a barevnými podzimními listy mi zkrátka nic neřiká. A co je to vůbec se Sovou a s barvama? Z nějakýho důvodu jsem byl furt zaměřenej na používání barev v textu, asi od tý jedný básně, z který si právě pamatuju akorát to, že v ní bylo vyjmenovanejch asi sedm barev. Sivé, hnědě, zlatavý, bílý - nemoh jsem se soustředit na nic jinýho. Jsem básnickej ignorant, jasně, ale ty vole, já u toho fakt trpěl. Dvě básně se mi ze sbírky líbily: Háj chorých při sanatoriu a Naivní rozhovor, pak mi přišel zajímavý Zasněný flirt a tak tyhle tři počiny jsou jedinym důvodem, proč nedávám jednu hvězdičku. Rozhodně nechci nikoho od knihy odrazovat, jestli máte rádi přírodní a intimní lyriku, pak vás tohle asi nadchne - A. M. Píša, autor doslovu, nad nima dokonale slintal, což je taky důvod, proč jsem neměl sílu dočíst ani ten. Pokud vás ale zvyšující se míra CO2 v ovzduší netankuje a chodíte radši po dláždění než lesní stezce, pak se týhletý sbírce raděj vyvarujte. Úplný vnitřní krvácení vám to nezpůsobí, ale budete z toho mít hovno a ztratíte čas, kterej jste mohli strávit čtením nějakého pěkného románu.

3 21.12.2013

Začátek knížky je možná takový falešný tahák, jelikož skáče dost do děje, zatimco zbytek knihy se nese ve znamení popisů. Vlastně to skoro vypadá, jakoby můj jmenovec měl v šuplících nepoužité ódičky na Prahu a chtěl je někde prezentovat, tak okolo nich postavil skoro až neumně působící příběh študentíka Jordána. Nevim, jak to vypadalo tehdá, ale dneska se při představě rodilého Moraváka slintajícího nad krásou osudové Prahy, nemohoucího oka zahmouřit dokud nebude spát v jedné z jejích postelí, smíchy lámu v kříži. Jordánův láskyplný vztah k matičce měst je mi přirozeně blízký, ale minimálně z dnešního pohledu je myslitelný tak možná pro rodilého Pražáka. K sakru, kdybych se já narodil na Moravě, tak si nejspíš jedu Brno a na to jsem hrd. Tyhle statické pasáže však mají (i s přihlédnutím k závěru) pravděpodobně působit jako hyperbola, nad čím ale kroutím hlavou doteď jsou občasné monology, které působí v rámci díla naprosto nepřirozeně. Naopak se mi líbila Jordánova dostaveníčka s Klárou, která dýchají životem a navozují ve čtenáři ten správný pocit jemně okázalého, hravého a mladistvě naivního flirtu, jehož hranice s opravdovou hlubokou láskou je tenčí než pavučinka. Román z toho nakonec vyjde jako poměrně střízlivý příběh plný deziluzí, tragický svým vyzněním, umělecky však sahá do sfér, o kterých si nejsem až tak jist, že na ně má. Jako stravitelná obdoba naturalismu nicméně výborné.

1 16.12.2013

Vliv obrození je na díle hrozně znát a rozhodně to nepůsobí historicky, nýbrž jakoby jistá skupinka obrozenců cestovala v čase, navlíkla si kostýmy a hrála si na dobu Husovu. Dekret kutnohorský je výrazně glorifikován jako nejklíčovější listina české historie a i přes její reálné negativní dopady je v knize popisován jako to nejlepší, co se všem přítomným mohlo přihodit. Přitom Boček se rozejde se svojí německou kundicí, se kterou se ovšem na začátku díla hrozně milujou a i vypravěč tak nějak naznačuje, že na tom neni nic špatnýho, když se maj rádi dva lidi z jinýho národa, jenže pak v básníkovi z nepochopitelnýho důvodu národní hrdost naprosto vytlačí veškerý myšlenky na pěkný Bavorky a happy end je kde? Král Václav je tu zobrazenej jak největší fellák, co si chodí po Praze a baví se procvičovánim svý moci, což ovšem k tomu celkovýmu ladění docela sedí a jeho vedlejší dějová linka s chudákem Sekyrkou působí jako zábavný odlehčení. I když to může znít, jakože považuju Dekret za neuvěřitelnou slátaninu, hodnotím veskrze kladně, jelikož Tyl dokazuje své spisovatelské schopnosti a kniha umí bavit i přesto, že se tam vlastně děje úplný hovno.

09.12.2013

Jako drama, které má co nejjednodušší formou šířit vlastenectví, funguje Strakonický dudák slušně, ale na hře mi vadily dvě věci: tak zaprvé Rosava, na to, že to měla být nesmrtelná bytost, co se nesmí vměšovat do světa lidí, pobíhala po scéně jako Deus Ex a neuvěřitelně příběh ruší. Druhá věc je patetický páreček dvou hlavních postav, které jsou tak klišoidní, že pěkně kapírujou dramatickou křivku hollywoodské produkce: kluk miluje děvče, děvče kluka, kluk něco posere, děvče se nasere, jsou chvíli uražení, později si ale uvědomí, že jejich láska i hory přenáší a končí šťastně jeden druhému v náručí. Tohle naštěstí zachraňuje ženatej Kalafuna, kterej má se svou starou tak trochu italskou domácnost, je to takovej pitomej ňouma, ale má kurva zlatý srdce a jeho žena to moc dobře ví, takže mezi nima ta romantika funguje moc hezky a zahřeje tady v hrudníčku. Má to bejt Tylova klasika, chápu proč, ale pevně doufám, že dokázal napsat i lepší hry.

2 09.12.2013

Vaškova stylizace je natolik autentická, že náhle neexistuje státní úředníček, nýbrž ramenatý bard, který v uhelném dole cedí krev na papír a vznikají z toho básně. Mezi nimi se najde celá řada přímo monumentálních hymnických veršů, které navíc úžasně vykreslí atmosféru a připodobní slezský národ k odevzdanému, přesto silnému lidu porobenému Němci a (paradoxně) Židy. Samozřejmě z toho cítíte velkou míru nadsázky, jenže se nedá nevyhnout momentům, kdy díky Petru Bezručovi cítíte touhu všechno rozbít, udělat revoluci a bít Poláky přes zátylky. Ne celá sbírka se však nese v tomhle duchu a možná je to i tím, že poezii moc nerozumím, nicméně rytmicky mi nesedělo víc, než pár řádků a ne vždy jsem v tom cítil záměr. Bezručova chmurná vize Slezska by každopádně byla dobrým materiálem i pro dramatickou adaptaci a rozhodně je to dobrá kniha, po které sáhnout, když máte pocit, že trpíte bezprávím, protože litovat se je nejlépe se zaťatou pěstí.

1 19.11.2013

Ne to nejlepší, co jsem od Čapka četl, i když jsem dosud četl převážně prd. Boží muka jsou sbírkou se silnými lyrickými elementy a v próze mi to ne vždycky sedí... spíš nikdy. Většina příběhů mě přitom ze začátku chytla, jak ale u každé přibývalo stránek, tak mne spíše otupovala: sposuta statických a zamyšlených pasáží, jakési filozofování. Absurdní je chování některých postav, dialogy přestřelené a například v Lídě tak relativně slušnou premisu totálně rozbije náhlý a nicneříkající konec. Aby se ovšem Lída vrátila v pokračování o pár stránek dále, tentokrát totálně mimo mísu, rozebírající cokoli bylo na první povídce ještě tak půvabné. V díle se však i vyskytují povídky, nad kterými se ne úplně pozastavíte, možná jednou dvakrát, ty se čtou dobře a nenechají čtenáři v hlavě takový bordel. Povídka Na zámku je sama o sobě úplný skvost, té samotné bych s klidem napálil pět hvězdiček, obecně Trapné povídky považuji za tu lepší polovinu knihy, takže budu milosrdný a nechám hodnocení někde na průměru, lehce nad průměrem: jsou to tři hvězdičky s výrazným plusem.

15.11.2013

Přečteno v originále: Lewise Carrolla můžete podle jeho stěžejního díla považovat za náruživého uživatele tvrdých drog nebo génia. Já se přikláním spíše k druhé interpretaci, jelikož bych neřadil Alenku do literatury nesmyslné, nýbrž pouze absurdní. Celá řada věcí totiž v obou knihách dává smysl a je naopak úžasnou hříčkou s náladou, s vnitřním dítětem, s jazykem - právě to mě na knížce dost přitahovalo a osobně si neumím představit knihu přeloženou do češtiny. Vlastně se ani místnímu poměrně nízkému hodnocení nedivím, protože množství věcí, které se ztratí v překladu, je tu nezměrné. Humor je často postaven na vršení jednoho nesmyslu na druhý, perfektní je královnina neustálá touha sekat hlavy i když nikomu o kejhák nikdy nejde. Příběh za zrcadlem je již o něco vážnější a možná by mu slušelo umístění spíše před Wonderland, ale jediné, co mě na celé knížce vyloženě mrzelo, byly oba konce, jelikož literární sny jsou tu do toho, aby se prožívaly - rozhodně se z nich nechceme za žádných okolností probudit, smést to ze stolu konstatováním, že se to celé děje v Alenčině hlavě... ať si, ale čtenáři to prosím neříkejte.

1 15.11.2013

Nejsem s Životem, vesmírem a vůbec nespokojený (hehe), ale z celé série mi dal nejmíň. Rozhodně má brilantní momenty: narafičení vesmírné lodi na planetu mírumilovných lidí, kteří chtějí posléze zničit celý vesmír, jelikož je urazil svojí existencí; pozůstatky Arturova jeskynního původu. Na druhou stranu mi přišla apokalyptická zápletka zbytečně naroubovaná a rozřešení s padouchem vyloženě nesmyslné. Zdánlivě ke škodě celé konstelace rozváže osudy hlavních hrdinů, ironií osudu však je, že Arturovo sólo v knize příští mi svou přízemností (byť Artur ne vždy tráví své chvíle při zemi, zato opět při Zemi) učarovalo o mnohem víc.

2 15.11.2013

Je to paradoxní, ale zaláskovanej stopař, kde bylo nejméně Marvina a nejméně Forda Prefecta, mi doposud přišel jako nejlepší titul v sérii. Zatímco u předchozích jsem četl, nad stránkami se bavil a pak na ní hned zapomněl, abych se věnoval jiným věcem, Sbohem, a dík za ryby jsem hltal, nad stránkami se opět bavil, tentokrát jsem se však nemohl dočkat opět cesty z práce, až se zase v autobuse do knihy ponořím. Arturův nevynucený románek, který paradoxně není s Trillian (a to už jsem si myslel, že ten filmový kniha nemůže překonat), je psaný laskavým jazykem a s lehoučkou romantikou, těch několik tajemství v pozadí pak žene děj neustále dopředu - ano, to je ta dynamika, která mi v předchozích knihách chyběla. Poustevník na konci knihy, ale hlavně humorná příhoda se sušenkami na nádraží byly skutečně nezapomenutelné motivy a jsem zvědavý na pátý díl téhle trilogie.

1 15.11.2013