Yarwen
komentáře u částí děl
Zastávám názor, že pokud chce autor tvořit nějaký příběh v rámci již existující legendy, má jej do ní vhodným způsobem zakomponovat a ne legendu nějak ohýbat či měnit - to už je lepší stvořit příběh zcela unikátní. Sapkowski se vydal bohužel opačným směrem, samotná povídka navíc vypadá jako jedna z jeho prvních, krapet neohrabaná, s opakujícími se výrazy, spíše naivní, svou kvalitou zaostává za známějšími prózami Sapkowského. (32%)
Sapkowski označil svou práci za esej, ve skutečnosti, při vypuštění subjektivní ironie (která je ale jinak pro čtenáře zábavná), by to mohla být slušná diplomová práce. Autor očividně prostudoval množství materiálů a dal dohromady výborné pojednání a srovnání zejména postav, jejich osudů i interakcí s příběhem. Výborné, místy ovšem nudné. (57%)
Povídka pro náročnějšího čtenáře, plná náznaků a tápání, o co tady jde, jaký je cíl a pointa. Přestože šlo možná text podat jednodušším způsobem, pořád na mě z řádků dýchá kvalita povedeného minidílka, proto nakonec dávám tři hvězdy. (57%)
V úvodu se o autorovi píše, že píše poezii, ale dle úvodní rýmovačky, kterou doprovází gramatická chyba, to asi nebude slavné. Celá povídka se pak vznáší ve velkém otazníku, co je za tím vším, závěr to sice objasňuje, ale zároveň pohřbívá celou pointu do bažiny podprůměru. Jediné, co zde stojí za zmínku, je krásné přirovnání "Noc byla jako pečlivě uzavřený měšec s jediným zlaťákem". Ale kvůli jedné větě tři hvězdy opravdu nedám, ty si nechávám pro kvalitní čtivo. (42%)
Povídka nás krásně vtáhne do děje, ve kterém se prolíná náš svět s Tolkienovským. Nabírá to grády, čtenář se dozvídá, co je příčinou otřesů a vše to spěje ke čtyřhvězdičkovému závěru - který je ale nepovedený, téměř odbytý, namíto třešničky na dortu dostáváme shnilou tečku. Je to škoda, ale dohromady stále nadprůměr. (66%)
Krátká povídka nemá potenciál, aby nahnala strach, nebo zaujala čtenáře natolik, aby o ní přemýšlel déle, než za ní obrátí list. Neurazí, nenadchne, taková typická dvouhvězdičková záležitost za rovných 40%.
Bombastické! Neskutečně zábavně a vtipně napsané, číst tuto povídku byl pro mě zážitek a proto dávám pět hvězd. V jednu chvíli jsem si už myslel, že autor dostal příběh do takového bodu, že už nemůže skončit dobře, ale Vosák je Vosák - sice se snaží jenom dostat na Hlavní nádraží, ale přitom zachrání svět, aniž si to uvědomuje. Michala Špačka si značím, o Vosákovi si chci přečíst víc! (94%)
Vtipnost a zajímavé slovní obraty bojují proti prostoduchému příběhu - autor jede v zajetých kolejích, podobně jako v sérii JFK, kde jakékoliv další překvapení je dáno novou vymyšlenou schopností či kouzlem, jen aby to obrátilo děj žádoucím směrem. Za mě tedy necelý průměr (49%).
Od autorky jsem četl pouze první díl její upírské ságy a nezbylo mi tenkrát nic jiného než dát odpad, takže k její povídce jsem přistupoval se skepsí. Úvodní zápletka je hanebně odbyta, snahou bylo asi dostat se co nejrychleji k útěku, byť naše ústřední dvojice by spíše měla pronásledovat než utíkat, protože pobíjí všechny okolo. Nicméně není to špatné, má to jakž takž hlavu a patu, takže za mě 34%.
Krásná povídka, která mi navždy utkví v hlavě, ten námět jakoby z oka vypadl románu Dallas 67 od Kinga (mimořádně skvělá záležitost, doporučuji), jen ta logika hodně hapruje - jednak koncepce "tramvají navíc" sama o sobě, a také ty řidiče možná někdo postrádá (nebo jsou "odjinud"?). Líbilo se velice a vyvolalo hrůzyplné představy (71%).
Upadající Tanychin je popsán skvěle, ostatně popisný sloh je v této povídce více než vydařený. Jen mi dosti neštymuje duše města, která, pokud má své město ráda, by spíše měla svou přítomností mu vracet zašlou krásu, než působit destruktivně. (51%)
Žamboch si zde našel svou lepší chvilku (tady narážím na některé logické chyby, které se mu stávají v románech, a samozřejmě na zvraty, způsobené novou schopností hlavního hrdiny, vytaženou najednou z rukávu) a ačkoli je příběh v povídce snadno předvídatelný, je napsaný skvostně, čte se skvěle, opravdu se povedl.
Velmi originální námět a z hlediska kvality zároveň i povedené. Elfové zde sehrávají spíše zápornou roli, což je docela vzácný úkaz. Autor prokličkoval veškerým logickým kiksům a všechny zvraty smysluplně vysvětlil. (58%)
Hlavní hrdinka se chová nereálně, jakoby byla duševně méněcenná - neví kam jde ani proč, celá povídka je tak slabá. Zasazení do japonského prostředí působí zpočátku tak, že se chtěla autorka blýsknout znalostmi ze svých studií, teprve se závěrečnou pointou to dá smysl - s tím ale souvisí jiný problém - Japonci za poslední války spáchali neskutečná zvěrstva, za která se - na rozdíl od Němců - dodnes odmítají omluvit. A proto postavit je v této souvislosti do pozice chudáčků je morálně nesprávné. Od odpadu povídku zachraňuje jen příjemná melancholie večerních stínů. (13%)
Mírně naivní začátek, dobrý střed a nepovedený a trochu zmatený konec. Autor nás postupně provází různými příhodami, které si vymýšlí na lusknutí prstů tak, aby posunovaly děj žádoucím směrem, protože žádná pravidla daného světa nejsou dána a možné je cokoliv. Sice to působí akčně, ale zároveň i rozháraně. (42%)
Povídka pojednává o nalezení zapomenuté planety, na které přistáli poslední obyvatelé Země. Příběh samotný je však mnohdy nesrozumitelný, někdy jsem vůbec netušil, kdo s kým mluví a o čem, neboť autor hned zpočátku pro každou hlavní postavu (člověk, robot, palubní počítač a robot na opuštěné kosmické lodi) používá dvě až tři jména, do textu hází mnoho odborných slov a několikrát ulítne mimo, kdy některé věty jsou mimo kontext a čtenář nemá šanci vytušit, co tím bylo míněno. Připadá mi, jakoby si nikdo tento text nepřečetl předtím, než byl vydán, protože v této podobě rozhodně pro vydání není připraven. (13%)
Po výborném Krvavém pohraničí jsem čekal od autora něco v podobné kvalitě, opak je ale pravdou. Příběh odehrávající se z větší části v rozvráceném Česku provázejí zásadní logické kiksy a nakonec přijde to nejhorší - odbytý závěr, u kterého mi přišlo, jakoby po půl roce psaní textu ho chtěl Šlechta najednou během deseti minut ukončit, aby se mohl věnovat něčemu důležitějšímu. Škoda. (26%)
Už úvodní odstavec dává tušit, že čtenáře čeká něco mimořádného a následující text to potvrdí. V Československu nedojde k sametové revoluci a pomyslné žezlo od komunistů přebírají ještě horší vládci - mimozemští Oratové - jež si chtějí podřídit celý svět. Jsou takoví, kteří - stejně jako za komunistů - drží ústa a před realitou ohýbají záda, jiní udávají či slouží krutovládcům, a pak i tací, kteří jim vzdorují, jako naši hlavní hrdinové. Konec by si možná zasloužil větší autorčinu péči, přesto je ale povídka výborná, postavy se v ní chovají reálně, a tak si dílko zaslouží vysoké hodnocení. (82%)
Píše se moderní historie a rod Přemyslovců stále trvá, dynastie o třiceti členech vstupuje na univerzitu do kurzu tvůrčího psaní. V této krátké povídce je však zápletka pouze prostředkem k tomu, aby autorka udělala z "Přemků" bandu úchyláků a duševně chorých, je to naivní, trapné, bez děje či nějakého napětí. Pokud si budu chtít přečíst něco o úchylech, sáhnu po 120 dnů Sodomy, nikoliv po něčem podobně plytkém. Rozhodování o tom, zda povídce přiřadit odpad nebo jednu hvězdu, bylo těsné, nakonec jsem se, s přihlédnutím k několika vtipným chvilkám, rozhodl pro hvězdu. (11%)
Čte se to dobře, příjemně, ale konec je uťatý, nevede v žádnou pointu a posouvá tak povídku pod průměr. Navíc si nemyslím, že by jeden leták dokázal přeměnit strach člověka v odvahu takovou otočkou o sto osmdesát stupňů. (45%)