aardvarka
přečtené 140
Vybrané kapitoly z dějin kultury
2005,
Alena Odehnalová
Výborné jako středoškolská skripta k dějinám umění. Stručný, jasný výčet.
České křižovatky
2001,
Jaroslav Krejčí
Poměrně zajímavé a navíc stručné. Vztahy Čechů a Němců a Čechů a Slováků. Genius loci a duch času a jejich vliv na naše dějinné mezníky. Elity a exily, atd. Vlastně je na tom zajímavé i to, jak se za 20 let od napsání knížky změnil svět.... celý text
Tabu dějin
2010,
Marc Ferro
Těžko soudit. Těžké čtení, ale spíš kvůli překombinovaným souvětím, ze kterých se vytratil smysl. Na druhou stranu je v tom mnoho zajímavých informací (a pokud si je autor nevymyslel, tak občas dokonce i faktů). Po úvodu o Johance z Arku, o které se některé věci neříkají a je proto vhodným příkladem historického tabu, tu máme čtyři kapitoly: 1. O druhé válce. Francouzský (komunistický a nekomunistický) a italský odboj, prvotní opomíjení židovských obětí války, kolaborace obhájců Dreyfuse s nacisty - mírumilovných slušných lidí, zatímco váleční štváči, šovinisté a royalisté bránili vlast -, snižování zásluh Rudé armády a ruské válečné výroby mezi západními historiky. 2. O vyvraždění carské rodiny. Respektive jejím možná neúplném vyvraždění - a o přehlížení svědectví, osob a zdrojů, které se zaobírají osudem některých třeba přeživších velkokněžen, zejména Anastázie (ale nejen jí, což pro mě byla novinka). Vlastně vývod je ten, že britská královská rodina má nárok na trůn (jak víme z Ikony od F. Forsytha) a tak není z britské strany zájem uvádět, že by to tak být nemuselo. Tohle je vlastně opravdu tabu, protože všichni přeci víme, že je to jen konspirační teorie a romantická zkazka, no ne? 3. Cosi o židovských konvertitech v severní Africe. To bylo moc zajímavé, ale důsledky a vlastně i příčiny, které autor konstruoval, mi trošku utíkaly. 4. A pak něco o nějakém německém režisérovi, který točil filmy, které se divákům nelíbily. Nic jsem od něj neviděla. Asi bych si měla doplnit vzdělání, ale Ferro mě k tomu zrovna nenavnadil. Celkově... smíšené dojmy. Byla bych si ráda přečetla podobnou knihu pro české prostředí. Myslím, že naše dějiny (a dvojnásob ty moderní) by byly vhodné pro zamýšlení se nad tabuizovanými tématy.... celý text
Kapesní průvodce po muzeu a muzejnictví
2017,
Jiří Žalman
Pěkné, většinu knihy zajímavé. Protože v muzejnictví nepracuji, částí o evidenci sbírek jsem se trošku prokousávala. Autor se také trochu opakuje (zejména v první části knihy) a nad některými neskutečně naivními dotazy fiktivní slečny jsem občas vrtěla nesouhlasně hlavou (ale věřím, že je takových v reálném životě spousta). Pozitivem jsou výborné historky, kterých je kniha plná. Zejména poslední část, 50 let s českým muzejnictvím, je jimi přímo narvaná (dělnické hnití, Alena Ladová) a nesmírně čtivá a podává upřímné svědectví o duchu doby. Stejně tak i různé odstrašující příklady z doby současnější pobavily. Naprosto výborné jsou ilustrace. Vtipné, vkusné, tematické - velký palec nahoru! ("Mladíku, to je fronta na banány?" "Kdepak, paní, na mamuty.") Knihu jsem četla déle, než jsem na začátku předpokládala (vzhledem ke zvolené formě vyprávění), ale nestěžuji si. Líbilo se.... celý text
Prezidentův vězeň - Na hradě plném bláznů
1990,
Vladimír Škutina
Pár (myslím že velmi příznačných) ukázek: 1. Pak se z ničeho nic zeptal, jestli je má žena prostitutka z povolání, nebo jen příležitostná. Požádal jsem o ochranu dozorového prokurátora a písemně jsem si na vychovatele stěžoval. Cenzor mou stížnost nepustil, a když jsem si stěžoval na cenzora, bylo mi řečeno, že budu potrestán pro napadení příslušníka Sboru nápravné výchovy… Dovolil jsem si bachaře zeptat, co by říkal Lenochod, kdyby stejným způsobem někdo urážel jeho manželku. Bachař se usmál. Lenochodovi se to nemohlo stát. Nemá manželku. Je homosexuál. 2. Velitelem směny byl Pepa Vodorovný. On se určitě nějak jmenoval, ale nikdo ho jinak neznal než jako Pepu Vodorovného. Jeho oblíbeným úslovím při sčítání bylo: „Postavte se vodorovně!“ 3. „Ta bestie mi může bejt ukradená. Ale tomu Urbanovi se podepíšu na ksicht!" prohlašoval Rosomák, jakmile se stočila řeč na jeho návrat domů. Ptali jsme se, jestli ví, co je to za Urbana a kde bydlí. Nevěděl. Když pak Rosomáka pustili, hledal jsem v novinách v Černé kronice titulek „52 pražských Urbanů napadeno neznámým surovcem“. Rosomák byl skutečně zpátky na hradě. Ale ne proto, že by býval napadl toho Urbana. Už na cestě zpátky z kriminálu domů ve vlaku začal hrát s nějakými třemi chlapíky karty. Na kufru. Jiný cestující kibicoval. Rosomák ho třikrát slušně požádal, aby si hleděl svého. Počtvrté už neřekl nic, popadl kibice a vyhodil ho z jedoucího vlaku okénkem ven. Chlápkovi se nic nestalo. Ani se neodřel. Musel mít nejmíň dva anděly strážné. Ale protože ho Rosomák vyhodil zavřeným oknem, byl souzen podle paragrafu 262 odstavec b trestního zákona o používání zakázaného bojového prostředku. Dostal 3 roky. Ten chlap, co ho vyhodil, se jmenoval Urban.... celý text
Figarův pohřeb
1976,
Ellis Peters (p)
Četla jsem kvůli opernímu prostředí, nalákal mě znamenitý název. S výjimkou nemastného detektiva, který se navíc nedobere ke správnému řešení, jsou postavy zajímavé. Detektivní zápletka mě zklamala, ale naštěstí to nebylo dlouhé. Nejsem ovšem čtenář detektivek a nechci být ke knize nespravedlivá. Pokud budu brát samotný koncept vraždy v opeře, kdo se jak pohyboval po jevišti, jaké kdo měl motivy a jak jeho chování kontrastovalo s rolí, kterou ztvárňoval, tak v těchto bodech Figarův pohřeb určitě obstojí.... celý text
Rašínův památník
1927,
Josef Penížek
„Měl jsem často různé touhy, někam do ciziny se podívat, koupit si něco apod. Přistupoval-li jsem s tímto přáním k otci, byla jeho odpověď: Nemám nic proti tomu, vydělej si! Výstižnější však, než cokoliv jiného, jsou dva řádky, které mi otec připsal na korespondenční lístek, posílaný mě matkou do Krkonoš: Srdečně Tě pozdravuji. Neutrácej, bylo by zle. Tvůj taťka." Mezi třemi a čtyřmi. Nemálo příspěvků je trošku nicneříkající, ale jsou tam také vzpomínky velmi osobní a zajímavé. Nejvíce o Rašínově osobě vypovídají samozřejmě ty od jeho manželky a synů (proč zde není nic od dcery?) a pak ještě několik, které se zaměřují na omladinářskou či ministerskou etapu jeho života (Škába, Šejnost) či na jeho soukromý život (dovolené v Písku).... celý text
Továrna na Absolutno
1947,
Karel Čapek
„...Místo toho by s větší chutí vykreslil například příjezd beduínů v bílých turnusech do Ženevy s napíchanými hlavami nepřátel na dvoumetrových kopích; nebo milostné příběhy francouzského chlupáče v Tibetě; kavalkády ruských kozáků na Sahaře; rytířské půtky makedonských komitů se senegalskými tirailleury na březích finských jezer. Jak vidíte, látka je velmi rozložitá. Bobinetovy vítězné pluky doletěly; abych tak řekl, jedním elánem po stopách Alexandra Velikého přes obě Indie do Číny; ale zatím žlutá záplava čínská dorazila přes Sibiř a Rusko do Francie a Španělska, čímž odřízla musulmany operující ve Švédsku od jejich mateřských zemí. Ruské pluky, ustupující před drtivou převahou čínskou, octly se v severní Africe, kdež Sergej Nikolajevič Zločin založil své carství; byl však záhy zabit, protože jeho bavorští generálové se spikli proti jeho pruským atamanům, načež nastoupil na carský trůn v Timbuktu Sergej Fjodorovič Zlosin.“ Hravé vylíčení té největší (ale opravdu ze všech, potěší-li to přeživší) náboženské války ve světových dějinách. Jako vždy trefné a mistrovsky zpracované, velkolepé i komorní, i když to nedosahuje té mrazivé realističnosti děl z let třicátých.... celý text
Karel Kramář
2007,
Martina Lustigová
Jen houšť a větší kapky. Ucelený pohled na velmi zajímavou a nepochybně i velmi lidskou postavu našich dějin. Moc povedená kniha.
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
2012,
Jonas Jonasson
Já jsem Alan Emanuel. Poslouchali jsme doma jako audioknihu a opakovaně jsme brečeli smíchy. V rukopisu je znát vliv F. Forsytha a je znát také v posedlosti některými stěžejními tématy studené války, ve skákání v časových linkách nebo v pravidelných dávkách reálií. Najdete tu všechno: atomovku, pálenku z jačího mléka, vesmírné závody, špiony, mrazák, operu, výbuch sopky, studentské bouře, slonici, miliony v ukradeném kufru a Brežněva, který smrdí. Je to zhuštěné do naprosto nepravděpodobné a neodolatelné jízdy, která za mě dosáhne vrcholu, když Alan s připitomělým Herbertem Einsteinem vypálí Vladivostok a pokoušejí se utéct ze SSSR přes Severní Koreu, protože z té je to přeci do té Jižní jenom kousek.... celý text
Studené slunce
1991,
Jiří Mucha
Zajímavá kombinace, jak se tam mísí povídání o lágru a těžbě se vzpomínkami na krásu. Mucha mi nejprve trošku vadil, ale pak jsem se ztotožňovala s tolika jeho názory a pocity, až jsem ho vzala plně na milost. To jeho povídání o balastu nebo o slavících v zapomenuté zahradě…... celý text
Rubín v kouři
2002,
Philip Pullman
Dobrodružství z viktoriánského Londýna, pro mládež jednoznačně vhodné, napínavé, oplývající sympatickými postavami a padoušskými lotry v čele s babiznou, která nosí zuby po nebožtíku manželovi, co umřel na choleru.... celý text
Vernisáž
1975,
Václav Havel
Geniální. A navíc srdcovka, protože takové lidi, o jakých je to psáno, opravdu znám. A můžu říct, že hra není zdaleka tak nadsazená, jak by se mohlo zdát.
R.U.R.
2004,
Karel Čapek
Opět jedna skvělá vize. Jen postavy si mě tak naplno nezískaly, jak to mají u Čapka ve zvyku. Je tu ale několik naprosto špičkových výjevů: Moc jsem se nasmála pojmenování dvojice Marius a Sulla ("Oh, myslili jsme, že Marius a Sulla byli milenci.") nebo jak Nána čte noviny: „Po-sled-ní zprá-vy. V Ha-vru se u-sta-vi-la prv-ní or-or-ga-ni-zace Robotů.“ – To nic není. Tomu nerozumím.“ A vrcholová: „Ukážu vám v muzeu, co spackal za deset let dohromady. Měl to být muž, žilo to celé tři dny. Starý Rossum neměl trochy vkusu. Bylo to hrozné. Bylo to hrozné, co udělal. Ale mělo to uvnitř všechno, co má člověk. Skutečně, úžasně piplavá práce. A tehdy sem přišel inženýr Rossum, synovec starého. Geniální hlava, slečno Gloryová. Jak uviděl, co tropí starý, řekl: „To je nesmysl, vyrábět člověka deset let. Nebudeš-li ho vyrábět rychleji než příroda, pak na ten celý krám nakašlat.““... celý text
Komu zvoní hrana
1946,
Ernest Hemingway
Příběhově skvělé, čtivé (i když dlouhé), nešetří se válečnými hrůzami, asi největším positivem jsou zajímavé a sympatické postavy. Je zde snaha o objektivitu, ať už jde o dvě vyprávění ženských postav, nebo postavu slušného fašistického důstojníka. Pokud si ale člověk přečte Orwellův Hold Katalánsku, všimne si marginalizace osudu POUM nebo vykreslení zpitých, nepoužitelných anarchistů (v Holdu hlavních tahounů války. Což se klidně mohlo změnit, vzhledem k tomu, že se s nimi komunisté nedělili o své materiální dodávky ze SSSR...) Zatímco na Orwella a jeho kamarády zhruba o rok dříve, než se Komu zvoní odehrává, komunisté udělali hon, pro Hemingwaye jsou – chtě nechtě – tou silou, na které stojí demokracie Španělska. Aby to bylo objektivní, i zde je ukázána výjimka v podání komunistického psychopata, před kterým postavy zachrání slušný (!) novinář Pravdy (v obou případech jde o historické postavy, což mě potěšilo). Nu co, je to román a navíc ještě hodně dobrý román, ze kterého si člověk odnese, že občanská válka je svinstvo, ale lidi jsou pořád úžasní.... celý text