atom018
přečtené 116
Evžen Oněgin
2017,
Alexandr Sergejevič Puškin
Opravdu překrásný román vskutku mistrovské dílo, když uvážíme, že je to román verších, který se rýmuje, dokonce ani sám Milton to nedokázal, prostě dechberoucí. Sonda do života v Rusku 1. polovině 19. století. O děj, který všichni známe v něm totiž vůbec nejde. To co všichni známe jako zápletku: dopis Oněginovi, souboj, ona ho chce a on ji nechce a naopak. Tento děj se odehrává jaksi na pořadí, jinými slovy, u toho, u čeho bychom my jako čtenáři, čekal Puškinův důraz tam není. Tento román ve verších je o ruské společnosti. Společnosti, která dogmaticky klade důraz na tradice, kterým nikdo nevěří a které způsobují lidem neštěstí. Podívejme se například na souboj Oněgina s Lenským v jistém bodě ho oba chtějí odvolat, společnost jim to však nedovolí, Oněgin je tak nucen zabít svého přítele, načež se psychicky zhroutí. To stejné můžeme vidět i v důrazu společnosti na institut manželství. Táňa, která je na začátku knihy naivní romantičkou, má však své ideály za kterými si stojí a je vysmívána za to, že chce v manželství zůstat věrná. Zde můžeme vidět to pokrytectví, na jednu stranu je manželství nejvýše hodnotou, má však vyprázdněný obsah, což můžeme vidět na konci, kdy Táňa chce zůstat věrná manželovi, i když není a nikdy nebyla šťastná. Důraz společnosti na patriarchální hodnoty, všechny svazuje a všem škodí. Nevím jestli není trochu nadnesené, že se jedná o text s prvky feminismu, protože hlavní oběti tohoto systému vyprázdněných tradic je žena - Táňa, která je narozdíl od své sestry Olgy nezávislá a proč by Puškin vytvořil takovou tu postavu? Možná však vidím v textu něco co tam vůbec není. Každopádně velmi zajímavé a krásné, rozhodně všem doporučuji.... celý text
Nová Evropa
1994,
Tomáš Garrigue Masaryk
Masarykův text obsahují československý boj za nezávislost. Souhlasím se zde uvedeným komentářem Juliany H, v tom smyslu, že se vskutku jedná o nikoliv vědecké, ale propagandistické dílo, co však jiného čekat? Vzhledem k době ve které byla sepsána to opravdu netuším. Onen dualismus teokracie vs demokracie je očividný, na co jiného by měl Masaryk upozorňovat? Každopádně se jedná o klíčové dílo, které jsou obhajobou československého boje za nezávislost. Přispělo velkou měrou vytvoření samostatného, demokratického a především svobodného Československého státu, zacož bychom dle mého názoru velice vděčný.... celý text
Druhé pojednání o vládě
1992,
John Locke
Než začnu komentoval samotný Lockuv spis chtěl bych se zastavit u předmluvy pana Krejčího, ten tuto předmluvu napsal v květnu 1989, takže je pochopitelné, že ještě "nepřevlékl kabát". Jeho kritika Lockova konceptu, který údajně neuvědomoval dopady buržoazie( čtěte zlé buržoazie). Jak je známo známo, již od dob Hayekových: “If socialists understood economics they wouldn't be socialists. Abych však autora předmluvu pouze nehanil souhlasím s ním v tom, že samotná Lockova politická koncepce, postrádá jakékoliv empirické základy, ač je Locke považován za predstavile tohoto filosofického směru. Další věci, která mě přičtení trochu štvala, je Lockův důraz na přirozenost, což souvisí s nedostatkem empirického základu, který jsem zmínil již předtím. To mu že Locke odvozuje od toho, že Locke odvozuje od přirozeného stavu - stavu absolutního svobody a koncepu vlastnictví, lidská potažmo politická práva je přelomové a brilantní, avšak já zkrátka nemohu věřit té koncepci přirozenosti. Locke například tvrdí, že člověk je v přirozeném stavu dokonale svobodný, ale nemůže usměrnit sám a ani předvést vlastníci svého života na někoho jiného. Proč? Protože Bůh. Takže celá Lockova teorie nemá žádný sekulární základní a tím pádem je v sekulární společnosti naprosto nevalidní. Což je taková hnidopiška poznámka. Uznávám, jelikož musíme hodnotit myšlenky Druhého pojednání v historickém kontextu doby ve kterém vzniklo, stejně s tím mám však ten samý problém, argumentaci vágními pojmy, jako přirozenost. Například v kapitole O PREOGATIVĚ Locke uvádí: ,,Kde moc zákonodárná a výkonná jsou v různých rukou (jako je tomu ve všech umírněných monarchiích a dobře uspořádaných vládách), tam dobro společnosti vyžaduje, aby některé věci byly ponechány rozvážnosti toho, kdo má výkonnou moc. Protože totiž zákonodárci nejsou s to předvídat a opatřit zákony vše, co může být užitečné spo- lečenství, vykonavatel zákonů, který má moc ve svých rukou, má ji podle obecného zákona přiroze- ného užít pro dobro společnosti v mnoha mnoha případech, kde pozitivní zákon nedal žádnou směrnici, dokud se legislativa nemůže náležitě shromáždit, aby to opatřila. Je mnoho věcí, jež zákon nemůže nikterak opatřit, a ty musí být nutně ponechány rozvážnosti toho, kdo má ve svých rukou výkonnou moc, aby jím byly zařízeny tak, jak budou veřejné dobro a veřejný prospěch vyžadovat." Kde mého závěru nic jako veřejné dobro či veřejný prospěch neexistuje, veřejné dobro je dle mého názoru eufemismus prosazení sobeckého zájmu většiny, toto není v žádném případě kritika demokracie, ale konstatování faktu, proto je v tomto jediném ohledu sympatičtější Hobbesova koncepce války všech proti všem. Občanská vláda válku totiž podle mě totiž stavu války nezamezuje, pouze ho tranformuje do formy Politics. Každopádně Locka jako zakladele liberalismu pokládám za jeden z nejdůležitějších vlivů ve formování mých pohledů na svět.... celý text
Původ totalitarismu I–III
1996,
Hannah Arendt
Abych byl upřímný, necítím se dostatečně inteligentní, abych tento opus komentoval, dovolím si však několik drobných poznámek. 1. Antisemitismus Autorka v této části předkládá čtenářům ve své době možná i dnes poněkud skandální tezi a sice odmítnutí "věčného antisemitismu" tedy to, že jsou Židé obětní beránek, objektem věčné nenávisti, z toho vyplývá, že jakkoli zrůdný čin vůči Židům, je "legitimován" právě tímto věčným antisemitismem. Arendt tedy za pomoci historických skutečností dokazuje, že se mohli vůči hrůzám, které i přesto, že je nemohli v plném předpokládat, tak se pro ním za pomoci svých značných finančních prostředků zabezpečit. Židé udělali osudovou chybu, že se nedokázali přizpůsobit novým poměrům, vzniklých imperialismem na konci 19. století, zkrátka nedokázali přetavit své finance v politickou moc. Během tzv. zlatého věku (cca 1870- 1914) těchto apolitických postojů využila buržoazie. Vzestup antisemitismu je také v nepřímo úměrném vztahu s úpadkem národních států, což v například v kontextu národního socialismu, může znít na první pohled paradoxně, dává to však smysl, jelikož vlivem nových společenských poměrů, došlo k nadprodukci kapitálu. Velmi zajímavá je také analýza Dreyfusovi aféry. 2. Imperialismus Jak jsem již zmínil v předchozí části komentáře, buržoazie vznikla v důsledku imperialismu, nalezl se nové odbytiště kapitálu velmi zajímavá je taká analýza rozporu mezi národními státy. Dále vznik sporu mezi imperialismem a pan- hnutími, který přetrvává dodnes v onom sporu mezi mořskými a zemskými národy, prezentovanou Duginem a podrobnou koncepci měl Carl Schmitt ve svých Großraumech, takže velmi zajímavé sledovat historický vývoj těchto geo- politických teorii, které bohužel stále ovlivňují dnešní svět. Analýza rasismu je také velmi užitečná. Poslední poznámku si dovolím Hobbesovi, kterého Arendt nazývá "prvním teoretikem buržoazie." 3. Totalitarismus Vůdcové totalitních hnutí se opírají o sílu mas. Z mas vzniká atomizovaný jedinec, jedinec bez sociálních vazeb, totalitní společnost můžeme tak chápat jako souhrn atomizovaných jedinců. Z tohoto ovšem logicky vyplývá že tomuto souhrnu stačí, jakožto cíl pouhé vítězství, jelikož nemá žádné vlastní zájmy. Arendtová také uvádí že definiční rys totalitních hnutí je násilí, do doby vzniku těchto hnutí, tyrani využívali násilí pouze nástroj k likvidaci politických odpůrců. Totalitní hnutí, však využívají násilí, jakožto prostředku k vládnutí. Poslední poznámku si dovolím k pojmu ideologie. Samotné slovo ideologie - idea ( myšlenka) a logos (věda) tedy věda o myšlence. Dává jakékoliv myšlence nehledě nato, jak zrůdné, nálepku vědeckosti, což nás vede k tomu že:Pokud se řekne A musí se říct celá vražedná abeceda až dokonce." Jinými slovy pokud si na začátku stanovíme axiom, jakožto pravdiví musíme v něm deduktivně pokračovat bez ohledu na to kam nás vede, slovy Camuse: ,,Na konci každého racionalismu je masový hrob." Ono obecně zajímavé, že na tom, že Osvícenství "vedl do plynové komory", se shoduje Arendt, postmoderna, Frankfurtská škola a Camus. Což je prostě fascinující. Abych to shrnul kniha i přes svou náročnost rozhodně stojí za přečtení! Je v ní totiž mnohem víc myšlenek, než těch, které jsem zvládl pochopit a v tomto komentáři nastínit!... celý text
