BabaJaga11 přečtené 460

Takoví jsme byli 1993, Arthur Laurents

Zpočátku jsem měla trochu problém se na knihu naladit. Připadalo mi, že film je mnohem lepší. Ale ve skutečnosti to tak není. Film je poněkud živelný, hlavně díky hlavní hrdince Katie – a kniha je na tom úplně stejně. Ovšem živelnost v knize je trochu obtížněji stravitelná. Hodně přímé řeči, hodně postav, rychlé střídání různých míst, kde se děj odehrává, občas posun v čase o něco zpět... trochu jsem se ztrácela a zase nacházela. Kniha rozhodně za přečtení stojí. Na pozadí milostného vztahu dvou mladých lidí ke čtenáři probleskují události americké i světové historie a to, jak je prožívali obyčejní lidé i ti o něco výše postavení... Mnozí z nich bojují za své ideály a – alespoň si to myslí – za lepší svět. Všechno je ovšem marné, když se člověk dostane do soukolí "boje s vnitřním nepřítelem". Je úplně jedno, jak demokraticky se snaží režim tvářit, všude se najdou lidé, kteří to nemají v hlavě úplně v pořádku, případně sledují své osobní cíle, a neváhají kvůli tomu ničit život ostatním. Stejně tak se všude najdou takoví, kteří udávají své přátele, jen aby získali nějaké výhody, anebo unikli vyhrožování.... celý text

Intenzivní péče 1996, Leonard S. Goldberg

Kniha není dlouhá a čte se dobře, jde o zajímavé téma a napínavou zápletku, navíc příběh alespoň pro některé hrdiny končí happy endem, i osud jiných se uzavřel tragicky – ale takový je život, bohužel. To, jak rychle byl zaveden nový lék na rakovinu, kolem něhož se dodatečně objevila spousta pochybností, mi připadá trochu nerealistické, na druhé straně kdo má peníze, má i moc a může si ledacos dovolit, v USA to pak platí dvojnásob (ovšem tady šlo o ušlechtilý cíl – záchranu života smrtelně nemocných pacientů – i když nějaká ta sláva a věhlas taky nebývá k zahození). Co mi v knize hodně chybělo, bylo lepší vykreslení psychologie jednotlivých postav, tak, jak to najdeme třeba v knize od A. Haileye "Konečná diagnóza". V knize "Intenzivní péče" může čtenář získat mylný dojem, že vědecké bádání a léčení je v podstatě pohodička, žádný stres, pokud do toho člověku nikdo nekecá, má po ruce pomocný personál a dostatek peněz. Taky to, co se dělo v myslích pacientů stižených rakovinou a jak to prožívali jejich blízcí, je pojednáno jen zkratkovitě. Za mě je kniha spíše oddechovou četbou na dovolenou nebo do vlaku, která nezklame, ale asi ani nezůstane v paměti příliš dlouho.... celý text

Babiččin kapsář 1985, Jindřich Šimon Baar

Laskavá a moudrá knížka povídek z Chodska, z nichž mnohé zachycují krásné chodské nářečí a starodávné venkovské zvyky. Knížka vypadá obyčejně, ale moc dobře se čte. Najdeme v ní lidový humor a takové to české furiantství, ale i obětavost, lásku a odvahu probíjet se životem, ať je jak chce těžký... Rozuzlení většiny povídek je dost překvapivé – někdy úsměvné, jindy předává čtenáři morální ponaučení. Knížka psaná sice pro děti, ale možná, že v dnešní době se bude spíše líbit dříve narozeným čtenářům :-).... celý text

Chytání naděje 1986, Vlastimil Brouček

Nenápadná knížka, o které jsem se dozvěděla vlastně úplnou náhodou. Ve vyřazených knihách z obecní knihovny jsem narazila na knihu "Fotografie po tatínkovi", která se mi moc líbila, a tak jsem pátrala, co dalšího její autor, pro mě do té doby zcela neznámý, ještě napsal. Mrzelo mě, že jen jednu knížku, alespoň na DK jich víc není, a nejspíš jich V. Brouček skutečně víc nenapsal, protože působil hlavně jako překladatel. O to víc mě potěšilo, že knížka je o rybaření. Na toto téma jsem přečetla řadu knížek a "Chytání naděje" bych hodnotlila jako jednu z nejlepších. Je v ní nejen humor a vyprávění o více či méně uvěřitelných zážitcích "tichých bláznů", ale v mnoha povídkách nechybí ani silný morální podtext. Autor – rybář a vypravěč příběhů – se neprezentuje jako borec, který přelstí každou rybu a k tomu ještě u vody po nocích zvládá pít za dva a obšťastňovat milenku, ale jako člověk chybující, někdy možná až klukovsky naivní a skromný. Právě tím si mě jeho povídky získaly, na rozdíl od knih některých mladších autor. Nemyslí jen na sebe a na ulovení ryb (a pokud k tomu sklouzne, sám sebe napomíná), ale leží mu na srdci osud našich vod a přírody jako celku, i lidí, kteří si přírodních krás dovedou vážit. Je mi upřímně líto, že pan Brouček zemřel krátce poté, co oslavil padesátku, a nedožil se vydání ani jedné ze svých dvou knih. Byl by zasloužil pobýt mezi lidmi i rybami déle. A jestli se dívá od nějaké nebeské řeky či rybníka, chci mu vzkázat, že mu moc děkuji aspoň za ty dvě knížky, které napsal...... celý text

Pes druhé roty 1992, František Langer

Knihu jsem loni koupila za pár korun v antikvariátě, s tím, že ji po přečtení pošlu dál. Vypadala jako nová, asi nevhodný dárek pro nějaké dítě... nu, nedivím se. Myslím, že v dětském věku by mě asi také nezaujala, alespoň ne tolik, jako dnes. Hlavní dějová linie sleduje osudy československých legionářů čekajících po skončení 1. světové války na západní Sibiři na rozkaz cestovat po transsibiřské magistrále na východ do Vladivostoku a odtud lodí do Evropy. Tímto čekáním na cestu domů se prolínají vzpomínky na domov, na boje, padlé kamarády i veselé historky. Navíc se s osudem vojáků spojí osud i opuštěný polodivoký pes, odrostlé štěně, a tak se dozvídáme i o jeho osudu. Líbila se mi "vyprávění mezi psy", do nichž autor začlenil nejvyšší morální hodnoty člověka – lásku, statečnost, obětavost, kamarádství... Vlastně jen díky těmto hodnotám dokázali legionáři vzdorovat dlouhému odloučení od rodin, oslovovat jeden druhého "bratře". Těžké je ovšem smířit se s tím, že i tito muži, stejně jako miliony jiných ve válkách na celém světě během mnoha staletí, tito vzorní otcové, manželé a synové, byli nuceni zabíjet. Aby přežili, aby uhájili nejen své životy, ale i životy jiných lidí, ať již v Rusku nebo těžce se rodící nové vlasti – Československu. Vždycky si říkám, kdy už to lidstvo dostane rozum... ve válce proti sobě často stojí lidé, kteří třeba ještě včera seděli u jednoho stolu, kteří, kdyby nebyla válka, by spolu zašli na pivo nebo na fotbal. Najednou "ti druzí" dostanou nálepku "nepřítel" – a všechno je jinak. Knihu jsem si každopádně přečetla moc ráda, a to hned z několika důvodů – kvůli příběhu psa Rafa (přiznám se, že jsem se o něj strachovala o něco víc než o legionáře), kvůli tomu, že se děj odehrává na Sibiři a také proto, že jsem se dozvěděla něco nového, co patří k našim dějinám. Och, jak jsou ty dějiny někdy zamotané a komplikované a jak málo stačí – jedno hloupé rozhodnutí někoho mocného – aby se zamotaly ještě více. A žertovné vyprávění o smažených telecích nožičkách ukazuje, že vlastně někdy stačí k vyvolání mezinárodního konfliktu i drobné nedorozumění, ale že obyčejné vylíčení pravdy, byť se zdá jakkoli nepravděpodobná, dokáže někdy zažehnat i velký průšvih. Knížka může být inspirací pro kohokoli bez ohledu na věk. Je napsána s laskavou moudrostí a jemným humorem a promlouvá k nám pěkným, i když trochu archaickým jazykem ze začátku 20. století. Mně se moc líbila!... celý text

Krutá láska 1988, Jaromíra Kolárová

Z téhle knihy jsem poněkud rozpačitá, a to i přesto, že byla vydána přes 30 lety a je jasné, že možnosti chovu domácích zvířat byly tehdy jiné než dnes, ani ve městech nebyl veterinář na každém rohu, speciální krmení pro zvířata se těžko shánělo a usmrcovat nechtěná koťata či do lesa vyhodit psa bylo zcela legální. Líbil se mi velký časový záběr, průřez celého autorčina života se zvířaty, který mapoval období od jejího raného dětství až po babičkovský věk. Knížka taky obsahuje některé zajímavé informace o různých druzích živočichů, včetně takových, kteří nepatří k častým domácím mazlíčkům. Příliš mi nesedla forma. Kapitoly jsou dlouhé a všelijak propletené, u podobného žánru mám mnohem raději krátké kapitoly, z nichž každá je věnována konkrétnímu zvířeti či příhodě. Také jsem se nemohla zorientovat v autorčině rodině – někde sice uvedla, že ten a ten je její syn, ta a ta je teta, ale zejména u vnuků se často objevila jen jména, že jde o vnuka/vnučku, se člověk často dověděl až o několik stránek dále. Připadalo mi, jakoby autorka původně psala jen pro svoji rodinu či blízké přátele, pro které podobná vysvětlení nebyla potřeba. Ostatně v závěru sama přiznává, že vlastně ani neví, proč knížku napsala. Ač osobně považuji pořízení zvířete za čin, který by měli mít na starosti dospělí a měli by jej předem řádně promyslet, někdy mi připadá, že autorka svá varování až přehání. Zejména když varuje před zachraňováním zvířat z ulice (mají choroby apod. – jenže přenosné choroby mnohem snáze chytneme od jiných lidí; souhlasím ovšem s tím, že by takové zvíře mělo být vyšetřeno veterinářem) a před přílišným upnutím se dětí na zvířata, z toho důvodu, že smrtí zvířete jsou děti obvykle velmi zdrcené. Jenže smrt je součástí života – a jak se naučit ji přijímat, když v dětském věku nemůžete mít a posléze oplakat morče, kanárka nebo kočku? Jak se později naučit vyrovnat s mnohem horšími ztrátami? A jak se naopak naučit vnímat konečnost života a radovat se z každé chvíle s někým milovaným, ať již jde o zvíře nebo o člověka? S tímto se opravdu nerodíme a může nás tomu naučit jen škola života... Některé myšlenky autorky jsou však až nebezpečně prorocké. Zamýšlí se například nad životem hospodářských zvířat, která jsou určena jen pro produkci. Je to ještě život? A je ještě životem každodenní lidský koloběh vstávání do práce, vydělávání peněz, nákupů a konzumu? Co by asi autorka řekla současným poměrům, kdy toto všechno nabylo mnohem obludnějších rozměrů než před 30 lety? Nedokážu říct, že je tato kniha krásná, taková mi totiž nepřipadá. Ale je poučná. Možná Vás místy vytočí, tak jako vytočila mě, ale vede k přemýšlení, a proto stojí za přečtení.... celý text

Fotografie po tatínkovi 1989, Vlastimil Brouček

Útlá knížka vyřazená z knihovny. Na výpůjčním lístku uvedena jediná výpůjčka v roce vydání, pak už nic. Kniha měla tak trochu smůlu, že vyšla v roce 1989 - druhá světová válka a osvobození nebyla zrovna témata, která by v té době někoho zajímala. A další smůla – i když možná se týkala jen výtisku, který se mi dostal do ruky – několik stran textu v úvodní části knížky chybí, jsou tam jen prázdné stránky. Je škoda, že si tato knížka nenašla ke čtenářům cestu. Je moc hezky napsaná a dobře se čte. Autor popisuje válečné události takové, jaké skutečně byly. Spolu s chlapcem Jeníkem prožíváme mnoho ran osudu, mnoho věcí, které jsou pro něj nepochopitelné a setkává se s nimi poprvé v životě. Jak někdo může jen tak ubližovat druhému člověku, nebo ho dokonce zabít? Jak někdo může srovnat se zemí celou vesnici? Proč po nás střílejí spojenecká letadla? A nakonec... co se stalo s těmi sebevědomými německými vojáky, teď, když už nemají zbraně? I zde, podobně jako v jiných válečných knihách a filmech, se setkáváme na jednu stranu se statečností a obětavostí i u lidí, od nichž bychom nic takového nečekali, kteří vlastně nejsou žádní superhrdinové, mají strach o své rodiny i sami o sebe, ale zkrátka se jim příčí zachovat se nečestně. A pak jsou tu lidé, kteří se neštítí ničeho, přesně podle úsloví "kam vítr, tam plášť". Kniha je určena především mládeži, ale ani nám, dříve narozeným, neuškodí připomenout si důležité lidské hodnoty, na něž mnohdy v každodenním shonu zapomínáme. Sílu rodiny, přátelství, prostého člověčenství... o tom všem je tato kniha.... celý text

Kocourův pejsek 1995, Thomas Perry

Ač thrillery a krimi nejsou zrovna literární žánr, po kterém bych sáhla často, tady musím říct, že jsem si knížku skvěle užila. Přitom hlavní důvod, proč jsem si ji vybrala v Českobudějovické nádražní knihovně, byla obálka se psem a kocourem a anotace slibující, že kocour je důležitá postava příběhu. No, nečekejte, že je to knížka o zvířatech, ta se tam mihnou občas, i když nutno říct, že jejich role rozhodně není druhořadá a že i některé zápletky by bez nich vypadaly úplně jinak. Zpočátku jsem si tudíž říkala, zda jsem nešáhla vedle, hlavní hrdinové jsou kriminální živly, proti nim mafie a CIA - no nazdar, v tomhle najít sympatického hrdinu, kterému bych mohla držet palce? Nakonec to byli "živlové" o koho jsem se strachovala, alespoň měli rádi zvířata, evidentně se neprojevovali jako hlupáci (na rozdíl od některých mafiánů a agentů CIA), byť občas tak navenek mohli trochu působit (možná kvůli zmatení nepřítele :-)) a nakonec i jejich jednání celkově zdaleka nebylo tak kruté, jako u ostatních zúčastněných. Jestli ovšem CIA opravdu funguje třeba jen z 10 % tak, jak ji popisuje nejen tato kniha (a upřímně, obávám se, že to je víc než 10 %), tak musím přiznat, že mě z toho mrazí...... celý text

Děvče a štěstí 1988, Oľga Feldeková

Příjemná kniha do vlaku, kterou si možná spíše než dospívající dívky přečtou dospělé ženy. Třetí a částečně i první povídka obsahují různé fantaskní prvky, které lze interpretovat různě – například jako fantazii dítěte, ale třeba také jako "kouzla" dějící se v tajemné oblasti slovenské Oravy. Zejména třetí povídka mi tajuplnou atmosférou trošku připomíná Žítkovské bohyně. Každopádně obě uvedené povídky mě přiměly vzpomenout si na "záhady" a "taje" prožité během mého vlastního dětství. Prostřední povídka je psána zcela střízlivě a realisticky. Hrdinkou je dospívající dívka ve svém prvním zaměstnání. Zezačátku naráží na různé překážky - asi jako každý v nové práci. Ale vše se dá překonat... povídka je celkem pěkné povzbuzení pro lidi v podobné cituaci.... celý text

Psí hřbitov a jiné kratochvíle 1985, Jaromír John (p)

Knihu jsem si loni vybrala v nádražní knihovně v Přerově, kde mě zaujala svým názvem a i podle náhodné listování vypadala, že by mohla být čtivá. Měla jsem však s sebou na dočtení ještě jinou knihu, a tak jsem tenkrát stihla z knihy Psí hřbitov přečíst jen předmluvu od Heleny Šmahelové. Pak jsem knihu na dlouho odložila. Dost možná, že k tomu přispěl i fakt, že kniha měla dosud na DK jediné hodnocení, a to v kategorii "odpad". Dokonce jsem si ji zapsala do čtenářské výzvy jako knihu od autora, jehož jméno a příjmení začíná na stejné písmeno, ale posléze jsem namísto ní přečetla Chlapce na dřevěné bedně od Leyona Leysona. Minulý týden jsem si ale řekla, že mi kniha zabírá příliš místa na polici v knihovně a že je nejvyšší čas poslat ji znovu "do oběhu". Jelikož výtisk měl originál nálepku projektu kniha ve vlaku, bylo jasné, jaká forma oběhu by byla nejvhodnější. A protože se do nádražní knihovny dostanu jen jednou za čas (vlakem jezdím hodně, ale především ze a do stanic, kde knihovna není) a nejbližší cesta do města s nádražní knihovnou připadla na dnešek, vrhla jsem se na knihu, půl přelouskala cestou z práce a přes víkend, druhou půlku dnes cestou na dovolenou. Dočetla jsem asi 20 minut před příjezdem do Českých Budějovic, kde jsem knihu uložila do police tamní nádražní knihovny. Jsem zvědavá, na jak dlouho – v Budějicích totiž bývá o knížky rvačka. Třeba přece jen bude víc lidí, kterým knížka alespoň něco dá, podobně jako mně. Knížka vyšla až po smrti autora a k tisku ji připravily dvě redaktorky, s pomocí poznámek s plány na knihy, které již autor nezrealizoval. Drtivá většina próz však byla na sklonku 1. světové války a krátce po vzniku 1. republiky zveřejněna v novinách či časopisech. Patrně šlo o sloupky a komentáře dosti populární, když vycházely pravidelně. Zprvu jsem nechápala - nechápala jsem, jak to někomu něco mohlo říkat, ale hlavně jsem nechápala, o čem autor píše. Texty mi připadaly zbytečně vyumělkované (i na 1. polovinu 20. století) a že se z nich vlastně čtenář nic nedozví. A to přitom první oddíl knihy, nazvaný "Z válečného zápisníku" obsahuje prózy vztahující se k 1. světové válce, kde by člověk čekal cokoli, jen ne texty nejasného obsahu. Povídkou s pěkným a čitelným poselstvím pro mě byla hlavně "Příběhy psa". Ve válce netrpí jen lidé, ale i zvířata, která nic nezavinila. Přestože nic nechápou, snaží se přežít, a dál to nejlepší těm, které milují. Když jsem se nad oddílem podrobněji zamyslela, došlo mi, že v té povídce jsou témata, důvěrně známá i dnes. V některých jiných prózách figurují různá jména a průpovídky, k nimž patrně ve své době nebylo nezbytné žádné vysvětlování, ale dnes by člověk k pochopení potřeboval hlubší znalosti příslušného historického období, zejména pokud jde o politiku a kulturu. Je to asi podobné, jako kdybychom dnes vystříhli z novin komentář k nějakému aktuálnímu tématu, třeba se jménem odstupujícího ministra a hodnocením jeho činů a dali to přečíst lidem za několik desítek let. Asi by také mnohé nechápali. A další věc – v mnoha prózách J. Johna se projevuje tu jemná, tu břitká ironie, opět obtížněji pochopitelná, když neznáme kontext próz. Druhý oddíl nazvaný "Očima zpravodaje" obsahuje autorovy prózy z jeho pobytů v Německu a zejména ve Francii. Někde je líčena spíše atmosféra zemí a jejich měst, děj u těchto próz většinou nenajdete. Na mě nejvíc zapůsobily prózy "Auta a "Dvojí vidění" věnované Paříži. Zejména první povídka je velmi sugestivní, takže jsem měla pocit, že jsem se do Paříže 20. let 20. století skutečně přenesla. Třetí oddíl s názvem "O lidech a kratochvílích" bude asi většině dnešních čtenářů nejbližší. Na pozadí próz ze života lidí za 1. republiky se zrcadlí závažná témata jako chudoba, čest a další. Tato část je podle mě také nejvíce nabita emocemi - např. povídka Ramses. Nejsympatičtější mi byla povídka "Olivový olej", kde na drobné rodinné zápletce autor ukazuje, že není třeba mít vše a že to, co je dobré pro jednoho (člověka nebo národ), nemusí být dobré pro druhého, že přejímání novinek bez rozmyslu nás nikam dál neposune, někdy právě naopak. Čtvrtý oddíl opět obsahuje prózy se zřetelným zobecněním dobových problémů. Překvapivá pro mě byla např. povídka s výčtem památek, které byly v prvních letech nové republiky zničeny - ve jménu svobody, budování potřebnějších staveb než jsou zámky či altánky a dalších "ušlechtilých cílů". Je pozoruhodné nejen to, jak se historie opakuje, ale i to, že se na události staré jen několik málo desítek let velmi snadno a rádo zapomene. Některé prózy ze 3. a 4. oddílu jsou i dnes do té míry aktuální, že jsem si říkala "No Jaromíre, kdybys to viděl dnes...". Víc už neprozradím – přečtěte si to :-).... celý text

Tvůj sluha pes 1992, Rudyard Kipling

Milá a laskavá knížka, kterou vypravuje pes jménem Bota. Jeho osud se prolíná osudem jedné venkovské rodiny v Anglii a dalších obyvatel kraje psů, lišek a ohrad s dobytkem. Knížka pobaví – zasmějeme se lumpárním Boty a jeho psích kamarádů – ale i poučí. Rudyard Kipling byl bezesporu velký znalec a milovník přírody a zvířat, a to je vidět i v této knize. I když zvířatům vystupujícím v knize jsou vkládány lidské myšlenky a řeč, má i to reálný základ – nejen zvířata patřící ke stejnému druhu, ale i jednotlivé druhy zvířat mezi sebou dovedou komunikovat, uzavírat přátelství, anebo alespoň tiché příměří, mnohem vzácněji pak otevřené nepřátelství. A i to leckdy přeroste v náklonnost. Mohli bychom si vzít ze zvířat příklad...... celý text

Dobrodružství lesů 1947, Mikkjel Fønhus

Příběh života a smrti stříbrného lišáka jménem Jaampa se odehrává kdesi ve Skandinávii. Zpočátku jsem nevěděla, co od knihy čekat – nebude to nuda? Rozhodně ne! I když autor věnuje dost prostoru léčení skandinávské přírody, má to svůj účel. Dozvíme se, kde v takovém prostředí žijí, loví a vychovávají mláďata lišky. Kde se v doupěti obyčejné zrzavé lišky vezme liška stříbrná. Jak se někdy osud dovede zamotat – nejen člověku, ale zvířeti. Knížka je smutná – tak, jako je smutné mnohé počínání člověka v přírodě. Na druhou stranu, smrt je přirozená jako život sám, něco musí zemřít, aby něco jiného mohlo žít.... celý text

Chlapec a hvězdy 1956, Jaroslav Seifert

Nádhera! I když knížka vyšla v někdejším Státním nakladatelství dětské knihy, myslím, že ani tak docela pro děti není. Tedy ne, že by si ji nemohly přečíst, nebo že by jim z ní nemohli předčítat dospělí - ale spoustu těch básní dítě nejspíš pochopí jako hezký rým doplněný hezkým obrázkem, a teprve až dospěje a něco prožije, bude umět prožít i slova těch básní a vidět, co tím vlastně básník chtěl říci... Mě nejvíc zasáhla ta úplně první - Píseň o dětství: "Dejte mi, chlapci, trochu hlíny, chtěl bych si s vámi stavět hráz a nedívat se na hodiny a neslyšet, jak míjí čas. A brouzdati se chladnou strouhou, vždyť ruce, nohy nezebou. A život, cestu krásnou, dlouhou, teprve míti před sebou. Když je nám pět nebo deset, to všechno je taková samozřejmost, že nám připadá zbytečné o tom psát... a o čtyřicet či padesát let později už možná ani nevěříme tomu, že jsme se kdysi brouzdali v potoce, hlavně nechápeme, jak to může být tak dávno, jak to všechno mohlo tak rychle utéct... díky, milí pánové, za tuhle knížku, je příjemné vědět, že i Vy jste to kdysi prožívali podobně...... celý text

Záchranná plavba Poseidónu 1988, Anatolij Sobolev

Ke knihám s mořskou tématikou tíhnu už řadu let, a tak mi i tahle udělala radost, přestože je určena především -náctiletým. Myslím si však, že i člověk pokročilejšího věku si tam najde svoje. Zatímco mladý člověk bude oslněn dobrodružstvím a statečností námořníků záchranné lodi, starší se pousměje nad vzpomínáním některých členů posádky na doby jejich mládí - jak je nám to všechno povědomé, a to ani nemusíme pracovat na moři! Trochu mě překvapil otevřený konec, ale je fakt, že tím autor elegantně vybruslil z laciného happy endu - prostě na moři se stále něco děje, víc neprozradím :-).... celý text

Haldy 1977, Anna Maria Tilschová

Drsná, chmurná knížka plná smutku, beznaděje a černého uhelného prachu. Postavy, které jsem si v ní oblíbila, buď dopadly špatně, anebo se ze závěru knihy, který konečně přináší naději i ztrápeným chudákům (i když dějiny ukázaly, že to ani pak žádná selanka nebyla), jaksi vytratily. Naopak největší vydřiduši přežili. Cože za thriller jsem si to přečetla? Bylo by fajn, kdyby to byla pouhá fikce. Jenže tak bídně se na Ostravsku v době 1. světové války skutečně žilo. Hlad, nesvoboda, nekonečná dřina, otřesné pracovní podmínky, kde každý den umírá někdo z dělníků jen proto, že zvýšení bezpečnosti provozu by majitele stálo peníze... Kniha je nesmírně sugestivní... chvílemi mně běhal mráz po zádech. Autenticitu zvyšuje ostravský dialekt i rozmluvy vojáků a majitelů dolů a továren v němčině. V knize je slovníček, hlavně na tu němčinu, bez toho bych se obešla, ale některé ostravské výrazy jsem musela vydedukovat z kontextu, k některým pojmům už se dnes člověk nedostane.... celý text

Živí a mrtví 1962, Konstantin Simonov (p)

Pro mě cenný nález na polici knih vyřazených z obecní knihovny (ale razítko nemá, takže tam knihu donesl někdo z místních lidí). Nemůžu si pomoct, ale musím dát pět hvězdiček. Je to tvrdá kniha o tvrdé době. Nejenže v ní umírají tisíce lidí ve válce (což se u válečného románu tak jaksi čeká), ale navíc doplácejí na špatnou organizaci, nedostatečné vybavení, nedůvěru... Že byl tehdejší Sovětský svaz na počátku 2. světové války špatně vyzbrojen, jsem věděla, ale netušila jsem například, jaký chaos na bojištích zpočátku panoval, že důležitější než dobře bojovat bylo neztratit doklady (nedovedu si představit, jak to vlastně měl člověk v boji zařídit) a co všechno musel člověk podstoupit, pokud je ztratil. Nedůvěra k lidem, kteří se probojovali z obklíčení, se zbraněmi, které museli nejprve odebrat protistraně, aby vůbec mohli bojovat, je až zarážející. Říkám si, že je vlastně zázrak, že se Hitlera podařilo kousek před Moskvou zastavit... Někomu možná může připadat přehnané líčení hrdinství sovětských vojáků. Jenže bojovat za vlast znamenalo bojovat o život. Ani v tom nepanovala jednota, ne každý byl hrdinou (tak to prostě chodí), leckdo by se raději někde ukryl, jiný se trápil, když musel čekat v nemocnici, až se uzdraví ze zranění. Líbilo se mi psychologické vykreslení postav - jejich zmatků, tápání... rozhodně nebyly černobílé. Bohužel některé zemřely dřív, než se stačil jejich příběh jakkoli rozvinout - a mně mnohých bylo skutečně líto, tím spíš, že jejich konec byl vylíčen syrově, zkrátka voják padl... A jestli byla německá vojska vylíčena v horším světle, než jaká skutečně byla? Nemyslím si, i u nás Němci ještě po kapitulaci způsobili spoustu neštěstí a sotva se můžeme divit, když německá mládež byla již roky před válkou cíleně vychovávána k nenávisti k "nižším rasám". Asi by bylo logické, kdyby na počátku ofenzivy v SSSR Němci vzali nohy na ramena a nezdržovali se zapalováním vesnic, ale ať už z vlastní nenávisti nebo z pověření svých nadřízených se snažili způsobit co největší škody, i když už bylo zřejmé, že nemají šanci válku vyhrát. Autor vkládá některým ze svých hrdinů do úst kritiku poměrů na začátku války, ptá se, jak je možné, že Stalin nevěděl, co se chystá... anebo věděl? A komu prospěl všechen ten chaos a nedůvěra? Kniha ovšem byla napsána a v SSSR poprvé vydána až po kritice Stalinova kultu osobnosti N. S. Chruščovem. Tím nechci její význam nijak zlehčovat, je jisté, že dříve by ani vyjít nemohla a že autor by navíc dopadl velmi špatně. Pro mě osobně má daleko větší smysl, že svědectví vyšlo. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je v ní spousta přímé řeči a i když má přes 400 stran, četla se mi moc dobře a přečetla jsem ji během několika dní.... celý text

Stopy pohřešovaných 2011, Susannah Charleson

Od knihy jsem čekala trochu něco jiného - příběhy, v nichž autorka spolu se svým psem zasahuje v případech, kdy jde o záchranu lidského života, zdraví, pátrání po ztracených dětech... Tak nějak je to psáno i v anotaci knížky - a ta je bohužel poněkud zkreslená. Autorka se v době, kterou v knize popisuje, věnovala práci v týmech se záchranářskými psy, ale vlastního psa dlouho neměla. Nakonec se rozhodla pořídit si fenku zlatého retrívra, kterou pojmenovala Puzzle, a začala s jejím nejprve základním výcvikem a postupně i s výcvikem na psa-záchranáře. Větší část knihy se tudíž věnuje zasahování u případů ještě předtím, než se autorka stala majitelkou Puzzle, případně v době, kdy ještě Puzzle na záchranářské akce nemohla, a pak taky výcviku pejska. Netvrdím, že to nebylo zajímavé - bezesporu bylo, ale nadšen by byl hlavně člověk, který sám trénuje psy na profesionální úrovni, pro mě byly popisy výcviku místy příliš zdlouhavé a nudné. Knihu jsem dlouho nechávala rozečtenou a až teď jsem se přiměla dočíst, abych ji následně mohla věnovat do nějakého dobročinného bazaru. Asi tak poslední 1/3 knihy mi připadala nejzajímavější, neboť nejvíc odpovídala tomu, co jsem od knihy čekala. Určitě klobouk dolů před autorkou, která se nevzdala tréninku pejska ani v době, kdy bojovala s vážnou chorobou, což v knize také otevřeně popisuje. Krásné je i líčení jejího vztahu s Puzzle i dalšími pejsky - nalezenci z útulku i záchranářskými psy jejích kolegů. Možná by bylo lépe přečíst si knihu v originále - nemohu se ubránit dojmu, že mnohé nedokonalosti má na svědomí především nepříliš kvalitní redaktorská práce a odfláknutá korektura českého vydání. V knize je totiž poměrně dost překlepů - chybějící nebo naopak přebývající slova, chybějící mezery mezi slovy apod. - stejně tak na řadě míst by nějaké slovo bylo vhodné nahradit jiným, do kontextu lépe zapadajícím výrazem. Stejně tak i anotaci bylo možno lépe vyladit. Přitom by bylo bývalo stačilo jedno čtení a kniha mohla vypadat podstatně lépe a mohla se i lépe číst.... celý text

Měděný knoflík 1959, Lev Ovalov (p)

Zachtělo se mi přečíst si nějaký válečný román, a tak jsem sáhla po románu Měděný knoflík. Už jsem nějak zapomněla, že jde o špionážní román, takže začátek mi moc nesedl (protože jsem vlastně chtěla číst něco jiného). Brzy jsem však byla vtažena do děje, který byl tak napínavý, že jsem knihu přečetla za několik dní během cestování MHD do práce a zpět. Netuším sice, do jaké míry se autor opíral o historická fakta, včetně toho, jak pracovaly tajné služby jednotlivých států během 2. světové války v Lotyšsku (a bohužel není jednoduché něco o tomto tématu zjistit), ale zcela jistě toho na dané téma věděl dost. A i když nemusíme souhlasit s tím, že kontrarozvědky západních států byly vždy vedeny hlavně touhou po moci a penězích, zatímco sovětské kontrarozvědce šlo především o zastavené Hitlera, z některých rozhovorů, které vedou hlavní postavy, až mrazí. Zejména pokud si uvědomíme, že to, co je líčeno jako románová fikce, je dnes nepopiratelnou pravdou. Např. vychloubání představitele jisté západní velmoci "My budeme vládnout světu" se (bohužel) naplňuje do puntíku. Stejně tak plánování nového rozdělení světa po skončení války v době, kdy na bojištích umíraly tisíce lidí. Kniha poprvé vyšla v roce 1958 (originál), tedy 13 let po válce, kdy samozřejmě již bylo mnoho věcí jasných, lecos se však začalo ve větší míře projevovat až mnohem později. Doporučuji k přečtení a hlavně zamyšlení.... celý text

Doktorka z domu Trubačů 1979, Ilona Borská

Pozoruhodná kniha o pozoruhodné ženě. O životě dr. Kálalové-di Lottiové ani o událostech na sklonku druhé světové války na Táborsku a Písecku, které do života této statečné lékařky velmi tragicky zasáhly, jsem dosud neměla tušení. O to víc mě potěšilo, když jsem zjistila, že Prácheňské muzeum v Písku loni připravilo literární pásmo, v němž byl připomenut život dr. Kálalové. Je vidět, že tato postavou drobná, ale vnitřně nesmírně silná žena skutečně pozitivně ovlivnila život mnoha lidí a že se na ni nezapomíná. Život dr. Kálalové, ač se nedožila nijak závratného věku, by vydal na několik životů, a může nás inspirovat i dnes. Jsem vděčná, že Ilona Borská sepsala knihu o jejím životě, ač sama se s dr. Kálalovou setkala jen kratičce. Dostala však k dispozici rozsáhlou korespondenci, kterou dr. Kálalová vedla se svojí rodinou a přáteli, mnoho lidí přispělo vzpomínkami, a tak vznikla kniha čtivá, povzbudivá (byť místy smutná, dokonce vemi smutná...) a přesto plná zajímavých faktografických údajů. Velice se mi líbilo, že autorka nezastírala ani slabé stránky povahy dr. Kálalové, protože zkrátka nikdo není dokonalý a s ženou, která byla velmi skromná až asketická, a ve svém konání perfekcionistická, nemuselo být pro její okolí vždy jednoduché vždy vyjít po dobrém. Stejně tak nerozhodnost a výčitky, jimiž se občas trápila a svěřovala je v dopisech svým nejbližším, autorka v knize zmiňuje, a činí tak hlavní postavu svojí knihy lidsky přístupnější co nejširšímu okruhu čtenářů.... celý text

Lovci mamutů 1980, Eduard Štorch

Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Četla jsem ji tenkrát nejmíň 3x nebo 4x, spoustu částí jsme i s bratrem znali nazpaměť. Dnešní vědecké poznatky sice dokazují, že to s lovci mamutů bylo trochu jinak, byli na vyšší úrovni, než se v době prvního vydání tohoto historicko-dobrodružného románu soudilo (to je ostatně v doslovech k novějším vydáním i uvedeno), ale myslím, že ani tak knížka neztrácí nic ze svého kouzla. Přečetla jsem ji 2x i v dospělosti (dárek od kamaráda :-)) a nepřestala se mi líbit. Doporučuji každému s trochu dobrodružnou duší :-).... celý text