Bess.h
přečtené 664
Vášnivé touhy
2020,
Elizabeth Hoyt
„Hero,“ zasténal. „Grifine,“ hlesla. „Proboha,“ zamumlal znechuceně někdo poblíž. Musím souhlasit s třetí osobou. Tentokrát autorka ustřelila a po skvělém prvním dílu, kde jsme řešili zajímavé psychologické traumata hlavních postav, jsme dostali v díle druhém klišé za klišé. Lady Hero ze začátku působila jako správná lady vědoma si svého postavení a tak se mohlo zdát, že se pokusí nabourat konvence ale tou správnou cestou a ono nic. Prostě se jí jen zapálili lejtka a ona zblbla. Naštěstí její protějšek zblbl ještě víc. A takovej trvďák, jak se nám ho snažila autorka vylíčit, taky nebyl. Ale abych nebyla jen negativní, kniha měla spoustu skvělých momentů. Snoubenec lady Hero není vyloženě záporák, ale taky člověk se svými touhami a nakonec i on měl happy end, pak stále sledujeme osud sirotčince a pekla na zemi St. Gilesu. Škoda že Temperance se neukázala alespoň na skok, no... alespoň se nám rozjíždí linka s její sestrou. A tohle je opravdu zajímavý prvek, autorka nám tady už od první knihy předkládá další příběh, který je souběžně s hlavní dějem a vyvrcholí nám v další knize. Závěrem: nejsem sice tak odvařená jako u knihy první, ale pobavila jsem se. Prostě oddechovka jak má být a už se těším na knihu třetí.... celý text
Strom viselců
2018,
Ben Aaronovitch
A nabíráme na obrátkách. Tentokrát se Ben neobtěžoval osmdesátistránkovým uvedením do případu a hned nás vrhl do spirály akcí a následných reakcí. Autor už prostě sázel na to, že jsme předešlé knihy četli a tak nějak si pamatujeme všechny souvislosti. A mě to sedlo a nehorázně bavilo. Ben Aaronovitch nám na jednoduše vyhlížejícím případu ukazuje, že náhoda je svině (možná ještě horší než karma) a konečně se dostáváme Muži bez tváře na kobylku. Navíc si Ben vyhrál s momenty, kdy se v šetření případu vždy něco vyrojilo a našeho hrdinu odválo někam úplně jinam. To jsem si vždycky pomyslela: proboha proč se to děje zrovna teď a ruší to v lince vyprávění o pátrání, abych v další kapitole udělala: jo... aha... tak proto. No a na pozadí všeho toho zběsilého běhání po Londýně se nám tu krásně vykreslují vedlejší postavy: Lady Ty, nidža policajt Sahra a přidávají se další. A Peterovi se zachtělo zahnízdit - no nebyla tohle ta nejvíc cute věc? :-) Závěrem. Dávám pět zasloužených hvězd a už se nehorázně těším a zároveň děsím posledního dílu. Fakt jsem si na Petera zvykla a nechce se mi ho opouštět.... celý text
Volání vlka
2020,
Anthony Ryan
Tahle knížka byla pro mě, jako návrat domů. Předcházející trilogie Stín Krkavce byla pro mě přelomová v tom že jsem s ní zabrousila do pro mě tehdy temnější fantasy. A teď, kdy jsem procestovala pár dalších míst světové i české fantastiky se vracím domů k Vélinovi. Bože ten chlapík je pořád stejný, jak si ho pamatuju a děsně mě baví. Jen... může mi někdo k sakru říct jak je Vélin starý? Já v tom mám bordel. Konec rozplývání a teď ke knize: autor ukazuje jak válka poničila životy našich hrdinů a jak ani čas spoustu ran nezahojil. Tahle část je skvělá, protože tohle nahlédnutí většinou nedostaneme a knihy nám končí stylem a žili šťastně až do smrti. Navíc tu máme novou, nebo spíš staronovu hrozbu a tentokrát z jiného konce světa. Inspirace Asii a Čingischán je super a může ji jen vyzdvihnout. Nakonec malá výtka... proboha ta bitva na osmdesáti stránkách mě málem zabila taky, jen tady jsem se zasekla a měla jsem problém to vůbec dočíst, ale to se mi stávalo už v předchozí trilogii, prostě moc popsaných stránek o jedné bitvě na mě. Suma sumárum, super návrat za pět hvězd a už se těším na pokračování.... celý text
Hra tety Hortenzie
2020,
Maryla Adamcová
Jak už řekl Lustig (postava z pohádky Lotrando a Zubejda): „Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze.“ V tom to případě vesmír je malý a o náhody tu není noze ve stejné míře, jako je ve vesmíru sluncí, asteroidů a kolonizovaných planetek. A tak se podruhé setkávám s majorem Smithem a na rovinu můžu říct, pořád mě tenhle týpek, co klame zjevem, baví. Ve druhém pokračování naší party z UFA máme tentokrát jednu menší misi, která trochu nabourá pořádky na UFU, ale to by nebyl major Smith, aby toho nevyužil i ve druhé, větší misi. Větší mise se tentokrát odehrává na vesmírné stanici, kde mi lehce přišlo, že major Smith hraje druhé housle, že si jen tak přiletěl (zřejmě vypil Felix Felicis) a pak čekal až mu souhra náhod připraví půdu pro velkolepí nástup. Ale to je jen menší výtka. Asi jsem si až moc přála podobnou akci jako byla na Waterlandu v první knize (možná ještě velkolepješí a promakanější). Tak snad příště? Protože doufám, že nějaký příště bude. Pořád tady máme spoustu otevřených oken a já se do nich chci podívat. Příkladem: kdo je Johny Doe? Pro koho pracuje Begonie? Co bude s Oldou? A kdo je, ksakru, strýček Jeroným? Tohle chci vědět a možná ještě víc, protože se mi líbí tenhle svět, kde není zbytečná brutalita, vraždění, příliš smutné líčení bezpráví. To všechno vidím jen když zapnu večerní zprávy. Proto je fajn od toho utéct a proč ne do širokého vesmíru a jeho okolí. Je sice pravda že tahle, ani předešlá knížka, není pro zaryté fanoušky žánru Sci-fi, ale pro mě, jako člověka který z Sci-fi žral nanejvýš Hvězdnou bránu, Star Trek viděl max jednu dvě epizody, a u Star Wars nikdy neviděl celé epizody 4, 5 ani 6, je to to pravé. K tomu si připočtěte příjemné tempo, které člověka tak nějak uklidní. Závěrem shrnutí: hodnotím čtyřmi zaslouženými hvězdami, pro ten uklidňující pocit, co ve mě knížka zanechala. První knížku jsem přečetla třikrát, schválně kolikrát přečtu tuhle, než vyjde třetí díl... à propos: docela by mě zajímal příběh, kde by majoru Smithovi nevyšel plán B, C, X ani 12, a byl by odkázaný na schopnosti svojí posádky, od který by byl oddělený. Možná by mohl mít (alespoň pro útěchu) u sebe Dashu Vlcek. Kdo ví, jak to s nimi bude dál ...?... celý text
Prokleté domovy
2017,
Ben Aaronovitch
„To mě poser,“ řekl jsem Tobymu. „Vždyť mi bydlíme v Železném pasu.“ Už jsem asi, a to ASI chci zdůraznit, protože si stále nejsem jistá, jsem přišla na Aaronovitchovu hru. Přijde mi, že autor se nás snaží zkoušet jestli udržíme při čtení koncentraci a zasypává nás hromadou detailů, které se tváří, že jsou naprosto zbytečné, aby nám na konci knihy všechny zapadli do sebe a udělali vau efekt. Musím se přiznat, že jsem u předchozích knížek nevydržela ten vleklý asi 80-stránkový rozjezd a knihu jsem si vždycky na chvilku odložila. Samozřejmě pak přišlo to hrozný období, kdy se knížka rozjela a já to nepobírala páč jsem první část už zapomněla. Tentokrát jsem se tomu chtěla vyvarovat a urputně jsem se držela abych čtvrtý díl četla kontinuálně. Jako na potvoru jsem si vybrala ze čtyř dílů zrovna ten nejrozvleklejší. Dvě stě stránek rozvláčného tempa aby se to pak rozjelo na posledních padesáti. Ale pak jsem byla odměněna. Vau efekt se dostavil... a já se zamilovala. Doslova jsem se zamilovala do Aaronovitchova světa. Peter Grant je skvělí hrdina, který v sobě skvěle kloubí nadšeného vědátora a soucitného člověka. Skvěle nastavuje zrcadlo Nightingaleovi a ukazuje mu, jak moc zamrzl v minulém století, a teď nemyslím co se používání mobilu týče, spíš přístupu k magickým bytostem. Autor to skvěle ukázal na Zachovi, který o všech v Rozmaru mluvil jako o “Isaacovcích“ a rozhodně to nemyslel jako poklonu. Vlastně takhle o Peterovi mluvilo víc bytostí a přesto mu pomáhají a berou ho víc za svýho, než třeba Nightingalea a ani Lesley, která o nic mluvila jako o verbeži. Lesley je vůbec zvláštní, díky větší disciplíně by za chvilku mohla Petera v používání kouzel překonat, ale přijde mi, že jí chybí cit na magii. Dál nám tady autor předkládá spousty informací, které člověk může přehlédnout, ale podle mě jsou důležité. Například máme přesné datum, kdy se magie začala na svět vracet. Vo co, že to bude důležitý. Závěrem: Autor si v této knížce vyhrál a pomalejším tempem nás seznámil z dalšími magickými bytostmi, božskými rituály, větším zaměřením na Peterovu výuku, ukázáním, jak Nightingal zamrzl v Edwardovské době a Britské nabubřelosti stylu, když mi nevychováváme nové čaroděje protože jsme řekli, že magie už není, tak to prostě udělali i všichni ostatní, a svojí lásku k architektuře, kterou vtiskl Peterovi. Ano, knížka byla pomalejší a i nudnější než předešlé tři díly, ale po přečtení jsem měla pocit, jak všechny informace z předchozích dílů víc pobírám. A hlavně toho chci víc a znovu chci vidět magický svět očima Petera Granta.... celý text
