Bonda
přečtené 1122
Dívej se do tmy, je tak barevná
1996,
Karel Šebek
Časoprostor téhle poezie je fantaskní, groteskní, plný násilí a ohrožení. Potkáte tu tisíc hyperbol a bláznivých změn měřítka (opěradlo sahající až do nekonečna, les, kam lze schovat ruce apod.), zaskočí vás neobyčejné proměny věcí jedna v druhou zejména v rámci okruhu oblíbených předmětů (rohlík je člověk, člověk je bůh, babička je psací stroj, brambora je báseň, Šebek je včela) – mnohé z těchto předmětů mají punc banality, takže jejich použití shazuje báseň, která se vždycky snaží dosáhnout vysoko a má plnou pusu absolutna. Typické jsou absolutně syntetizující výroky („všechno se stalo v okamžiku, kdy jsem omylem zemřel“) ve spojení s podivnou, často zákeřnou kauzalitou („lidstvo hyne, jakmile smeknu klobouk“). V tomhle neobyčejném prostředí vás navíc udeří přímo do očí divoké a drastické obrazy („krev teče na všechny stany a zalévá obzor“). Výjevy vyhroceného, absolutního násilí (často sebe-násilí) se proplétají s obrazy stejně maximální a absolutně syntetizující lásky, něhy a osvobození - s oběma polohami se pracuje, jako by byly tímtéž („milostné jatky rozbořené jak betlém“ „dorozumíváme se kulometem... šťastni na světě“). Je v tom něco mystického, transcendujícího. „Ano“ a „ne“ jsou v tomhle případě jedno slovo. Osvobození je násilí, láska je brutalita, a není otázka k řešení, zda je tato jednota dobrá nebo špatná. Prostě to tak je. Vyvraždil jsem lidstvo, abych tě našel. Výrazná věc, které jsem se jako čtenářka zachytila a vždycky se mě znova dotkne: niternost a citovost. Tyhle verše se vaří, je to vroucí poezie, dramatické prožívání života (i ty hyperboly a drastičnost mám tendenci číst jako prostředky, jak vyjádřit citovou intenzitu). Básně jsou mnohdy stylizované jako vyznání v sebevražedných stavech (vražedná chvilka v přímém přenosu), čtenáře ovane citová bezprostřednost a syrovost a také pozorný ponor do nitra, detailní pozorovatelský vhled. Uvnitř se jako mocné vlny přelévají pocity viny, existenciální úzkost z ontologicky nezajištěné, nezakotvené existence, touha, láska, potřeba účtovat sama se sebou a se svým životním selháním. „Vlčice úzkosti vztyčila svou zkrvavenou vlajku nad všechny dny mého života.“ Jímavá vyznání jsou ale průběžně „brána zpět“ – odcizováním, výsměšnou ironií („ještě orazítkovat si oči, aby slzy byly opravdovější“), velmi efektním matením vedoucím k absurditě. Šebek je bravurní v destruktivních, zcizovacích strategiích (využívá víceúrovňového fikčního světa, matoucího a fantaskního prolínání mezi vrstvami, matení, popírání již řečeného). Paradox a chaos jsou jeho jediným, ačkoli tak nehostinným a nepohodlným domovem. Šebkova výpověď sama v sebe nevěří, není možná – nevěří ani obecně možnosti sdělování ani existenci nějakého uceleného a stabilního já, které by mohlo samo sebe sdělit. Je to vědomě bezradná výpověď. Nepředstaví nám pevný bod v cítícím a mluvícím „já“, dostředivost konfese končí v neexistujícím středu, z „já“ se stává „šebek“ (oblíbená postava Šebkovy poezie – „šebka znám, jednou jsem ho viděl tramvaje“), ale i bez něj je v Šebkově světě nastoleno úplné sebezcizení. Žádná záchrana: prázdno je vždy znovu výchozím místem, s ničím se nelze ztotožnit, každé vnímané já je ne-já a každá řeč je pouhé stavění dalšího fatálně uzavřeného světa (uzavřeného i pro toho, kdo řeč řekl). Ano, slyšíme sice mluvit vědomí, které (osvobozeně) produkuje disparátní „odstředivé“ imaginativní výjevy a obrazy, jejichž úběžník by měl být v nevědomí, ale přesto se nesetkáváme se skutečnou úlevou z jejich artikulace. Řeč je děravá síť, z podstaty neschopná cokoli zachytit, jakkoli ulevit či osvobodit. A ještě víc - nakonec je řeč stejně ohrožující a odcizující jako svět a jako (iluzivní) já. Není jen produktem bytostné krize vědomí, ale dokonce nástrojem další dezorientace a zkázy. Psát znamená „stavět si blázinec ze slov, žalář ze zlata, kde trávím celé dny“, básník se „marně hledá v cirkusu básně“ a „míjí stonožku svého života, zatímco živí žraloka své poezie“. Holou rukou rozviřovat kyseliny bublající v kotlíku a přitom vědět, že se stejně magicky nepročistí a nepromění. Řeč nás mluví – rozbijme tedy její zautomatizovaná pravidla. Co pak ale bude pravda? Je nějaké (dosud umlčené: nevědomé) vědomí za řečí, které pak může promluvit za sebe – nově? Vždycky se mi zdálo, že Šebek se svými sémantickými experimenty pokročil daleko v hledání téhle odpovědi. Ale já jsem se jí ani s jeho pomocí nedokázala přiblížit.... celý text
Stará láska
1990,
Isaac Bashevis Singer
Tuhle knihu čtu dokola třicet let a třicet let ve mně se stejnou silou probouzí okouzlení, strach, soucit, obdiv, hrůzu, pocit útěchy. Nejsilnější se mi zdá povídka Interview: rebelka Machla Krumbeinová a její statečná samota, anebo Jeden den štěstí. Kniha dávno přišla o obálku, hřbet je rozpadlý, stokrát spojovaný lepenkou, na jedné ze stran mám tužkou vepsanou báseň inspirovanou čtením a na jiné poznačený "poznatek" Everybody is you. Povídky jsou úžasně přeložené (obličej šerem proměněný v chumel stínů...), štědře uváděné tělesné detaily pomáhají vcítit se do postav, které jsou navíc velice emocionální a prožívají uvěřitelná osobní dramata.... celý text
Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem
1998,
Joanne Greenberg
Nejautentičtější přiblížení schizofrenního světa. Věrohodně autobiografické. Debora je děvče s maskou, sarkastickým vtipem a výtvarným talentem. To, co prožije ve viditelném světě, má svůj dozvuk v zemi, kterou zná jen ona a ve kterém duchaplně rozmlouvá s bohy, přijímá od nich rozkoše, tresty, Jámu. V léčebně se dostane do péče lékařky, která jí postupně přivádí k vědomí, že umělý svět je jejím vlastním dílem a že jej může přestat vytvářet. Ukázky: „Je to tajný jazyk a existuje i polatinštělý náhradní jazyk, který někdy používám - ale je to skutečně jen krycí pláštík, padělek.“ „A ty nemůžeš pořád používat ten skutečný?“ Debora se zasmála, protože otázka byla nesmyslná. „To by bylo jako nabíjet světlušku kulovými blesky.“ „Quaru…“ opakovala. Tahle srážka ji znervózňovala a Debora slyšela, jak její vlastní hlas říká bohům: ale já jsem slíbila. „Znamená to… znamená to vlnovitě a vzbuzuje to představu čehosi víc mořského, někdy chladu nebo také toho hebkého, svištivého zvuku. Znamená to jednat tak, jak jedná vlna.“ „Proč tedy neřeknete jen vlnovitě?“ zeptal se. „No… nastoupil temný pot, který byl předehrou Trestu. „Používá se to k označení všeho, co je vlnovité, ale vzbuzuje to zároveň představu moře a to může být někdy velmi krásné.“ „Rozumím,“ přikývl. Věděla, že nerozumí. „Někdy to můžete použít pro vyjádření toho, jak vane vítr, nebo pro označení krásných dlouhých šatů, vlasů, které se kadeří, nebo… nebo odchodu.“ „Znamená to i odchod?“ „Ne…“ odpověděla Debora. „Je ještě jiné slovo, které se používá pro odchod.“ „Jaké slovo?“ Znělo to jako žádost. „Závisí na tom, zda se uvažuje o návratu…“ vykoktala nešťastně. „Velmi zajímavé,“ poznamenal. „Je také jedno úsloví.“ (Právě si ho vymyslela, aby zachránila sebe i je.) „Zní: nestřílej sekerou.“ „Střílet sekerou?“ podivil se. Asi je to amerikanismus; zkusila to tedy znovu: „Neoperuj mozek krumpáčem.“... celý text
Pavilon číslo 13
2003,
Václav Ryčl
Kdyby se měla z české literatury zachránit jediná kniha, hlasovala bych pro Pavilon. A to i přesto, že v druhé polovině nabývá rysů málo kontrolované výpovědi zastřeného vědomí. Ostrý cit v pozorování, zachycený sugestivně přesnou a plastickou obrazností, věnovaný mikroudálostem vlastního vnitřního světa i „bohatého-chudého“ světa jednoho psychiatrického oddělení. Geniální a lyrická portrétní zkratka při charakterizaci pacientů i personálu, přesná dramatická výstavba malých příběhů, bohatství originálních pojmenování, konkrétnost, detail, jednoduchost, výstižnost, bezprostřednost, vnitřní pravda a její nezkorumpované svědectví. Která jiná kniha tohle má? Dvě malé ukázky: Za to mu dal Oplt druhou do břicha. Madani stulený na zemi ječí: „Pomóc, sestříí, nechte mě, nechte měéé!“ Oplt ho přimáčkl kolenem ke zdi: „Drž hubu!“ Ze sesterny vyběhla sestra, plášť jí vlaje: „Kluci, prosimvás, nechte ho bejt, dyť se nakonec zblázní úplně!“ „Zaslouží si to, dobytek!“ Blonďák má výraz kata bez kapuce. „Já vim, já vim,“ sestra se kroutí, „ale na to se musí jinak, tohle přeci nejde, abyste ho bili!“ Obrátí se na Madaniho: „A ty tu neřvi, nemáš proč!“ Madani jde do sálu, chce něco říct, ale kuklí se do sebe jako šnek. Ještě dostane, večer bude bič, každý večer bude nářez; Madani pláče. To se mě ptal chronik Bruntorác, plešatý hipík. Chybí mu v hlavě právě ta kolečka, co dělají z legrace nudu. Má v puse poslední dva zuby jako kanec. Když se zasměje, připomíná klauna z periférie, hodím mu pěťák, on se sehne a začne šišlat jako babička na kanapi. Je to tramvaj plná dětí, která objíždí poledník, je to slečna v mini, která venčí pudlíka – běží za ní hejno kluků a pískají, je to rybář, kterému došly žížaly, a tak loví na titěrná slůvka o lásce. Je to cukroví a staniol, stříbro a mraky kobylek, které se ženou krajem.... celý text
Neplač, muchomůrko
1981,
Daisy Mrázková
Milovaná knížka mého dětství, přestože má několik děsivých momentů. Ale to k ní už patří - nevyhýbá se zobrazování násilí, a to ani na polidštěných zvířátkách. A tatínek je svrchovaná dominantní figura zvyklá udělovat tresty smrti a okamžitě vykonávat exekuce, byť třeba i za pouhou posměšnou poznámku na svou adresu. Je to první knížka autorky, poprvé vyšla u v roce 1965. Dostala za ni nakladatelskou cenu, bohužel vlivem bizarních událostí nedošlo následně k překladu do angličtiny, jak by se bylo standardně stalo. Autorka si knihu cenila výše než svou následnou prózu Byla jedna moucha (1971), která se jí zdála příliš výchovná. Já nemám Muchomůrku nejvýš, právě kvůli zobrazování násilí, ale svět lesa se tu rozevírá velkolepě a barvitě a některá důležitá poznání o identitě (já jsem já, laň Albínka...) a vztazích či o hodnotách a o smyslu a podstatě světa jsou tu zobrazena v geniální zkratce.... celý text
Vrhnout
2010,
Hana Lundiaková
Povinná četba pro dívky. Pokud už mají problémy s identitou, která nezapadá do škatulek, četba jim přinese úlevu. Pokud se sebevymezením potíže nemají, může jim rozšířit obzory. Zapeklitý a vrstevnatý, nesamozřejmý a sebevědomý text. "Bezmyšlenkovité šukání po bytě se po roce a půl lepí na dlaně jako guma-stigma a působí jako jistá ochrana. Může to vést na dvorek, z doupěte, může to vést na chodník, ze dvorku. Může to vést do příkopu, z chodníku – a tam se to otelí. Z trávy vyleze hologramová postava, tvořená bezpočtem hemžících se nanotelat, barevných sice, ale průhledných, a štráduje si to zase zpátky do doupěte, vyvenčená, navoněná vnějškem. Klinká už z dálky pavoukovitým svazkem klíčů, dlouho trvá, než se trefí do zámku, a ještě déle, než projde rituálem vyzutí."... celý text
Úplně zpřeházené myšlenky
1998,
Margita Bartošová
Z téhle knihy jsem byla kolem dvaceti úplně paf, přišla mi skoro zázračná. Mnohokrát jsem se pokoušela dopátrat autorku (napsala ještě jednu spíše deníkovou knihu, víc o ní nevím). Pro mě záhadný knižní případ. * Kytice růží. Vím, jak to myslím. Říkala jsem si, co to je, a ono to bylo: kus peří z peřiny ve škvíře pod dveřmi. Stromy, které jsou stropem země. Prší a déšť je kontinuita. Hned brzy zrána řeka mrazivě šeptala, polykala a žbluňkala a šedomodře se rozplývala stromy. Sníh se lepil na kolo. To mé samotě hrdlo přeteklo. * *... celý text
Dopis zmizelému
2003,
Milena Honzíková
Krásná a tichá kniha, která probouzí úctu. Autorka byla jako náctiletá zapojená do odbojové činnosti. Prošla vězněním a mučením, které ovlivnilo její důvěru k lidem a intimní vztahy. Novou zkušeností se pro ni stal vztah ke konkrétnímu mužskému adresátovi „dopisu“, do kterého je text stylizován. Dalším zajímavým tématem je proměňující se postoj ke komunismu, kterého se text také dotýká. „Léta a léta jsem takhle zůstávala, i když jsem nechtěla, i když jsem se snažila, moje citlivost byla citlivostí povrchu, hned se vytrácela, proto jsem se nikdy neuměla dávat, věděla jsem to a bezděčně se stahovala, a zase nevěděla, co se to po mně může chtít.“... celý text
Přervaný život - Deníky z let 1941–1943
2005,
Etty Hillesum
Na začátku sedmadvacetiletá velice nevyrovnaná dívka, která vám svou sebestředností, neustálým nemilosrdným sebezpytováním a přísnou sebevýchovou může lézt na nervy. Vyrovnává se s nenaplněností tzv. ženského údělu (jde na potrat a prožívá rozkoše a pády vztahu se ženatým starším mužem), rekapituluje svůj bohatý a nekonvenční milostný život (zdá se, že její přemítavost doplňuje divoký temperament a odvaha v komunikaci s lidmi). Ptá se sama sebe, proč vlastně tolik touží být milována jako žena. Nebojí se jít rychle k jádru věci a přemýšlet přímočaře, je spravedlivě kritická k sobě i k ostatním a má perfektní pozorovací talent. Vědomě se rozhoduje věnovat svou lásku ne jednomu muži nebo dítěti, ale "všem lidem". Vymezuje se proti všeobecné nenávisti vůči Němcům, snaží se najít a probudit v každém to dobré, je laskavá a nápomocná. Na závěr čteme zápisky ženy, která dokáže být vyrovnaná, laskavá a obětavá v otřesných podmínkách a je rozhodnutá být mezi svými zoufalými spoluvězni "myslícím srdcem bloku". Zachovává si přesnost myšlení, poctivost citu, důstojnost, odvahu i víru. A jakkoli se to zdá neuvěřitelné, píše i o vděčnosti a o štěstí a působí to opravdu věrohodně.... celý text
Murphy
1995,
Samuel Beckett
Při četbě se pořád tak trochu zahanbeně usmíváte a zároveň máte příjemný pocit, že vám to myslí a jste skoro na stopě nějakého skutečného poznání. Kniha psaná s poťouchlým a svěžím vtipem. Nakonec vám už navždycky zůstane v hlavě ústřední, s nezbytnou ironií položená otázka: proč se vlastně za čímkoli pachtím? Není lepší uklidit se jako Murphy do ústraní blázince a nalézt zde spokojené společenství s dalšími „uprchlíky z tohoto kolosálního fiaska“? Můj oblíbený citát: „Obávám se, že syndrom život je příliš difúzní na to, aby mohl být zkonejšen.“... celý text
Doktor Živago
2005,
Boris Leonidovič Pasternak
„Kluci si hráli na tu nejstrašnější a nejdospělejší ze všech her, na válku, a přitom na takovou, že se za účast na ní věšelo a posílalo do vyhnanství. Konce pláštěnek ale měli zezadu zavázané tak, že to prozrazovalo děti v nich a dávalo najevo, že ještě mají otce a matky. Lara na ně hleděla jako velká na malé. Na jejich nebezpečných zábavách ležel nádech nevinnosti. Týž nádech se přenášel na všechno ostatní. Na mrazivý večer, pokrytý tak huňatým jíním, že se pro tu hustotu nezdálo bílé, ale černé. Na modrý dvůr. Na dům naproti, kde se chlapci schovávali. A hlavně, hlavně - na výstřely z revolverů, které odtamtud celý čas štěkaly. Kluci střílejí, myslela si Lara. Myslela si to nejen o Nikovi a Patuljovi, ale o celém střílejícím městě. Správní, poctiví chlapci, myslela si. Jsou správní, proto střílejí.“ I z téhle ukázky je zřejmé, jak je text zaměřený na detail, na nejjemnější vnitřní záchvěvy a jiné pohyby v konkrétní malou chvíli. A těch několik fascinujících osudů představí právě takhle - vidíme postavy v několika výmluvných a běžných momentech jejich života. Nejpůsobivější je pro mě chvíle, kdy se Lara (ruská Lolita) a mladý Živago vidí poprvé, to je nezapomenutelný popis. Pointa Lařina příběhu má v sobě moudrost, kterou docení, kdo ví.... celý text
