Bonda
přečtené 1122
Vražedné léto
1984,
Sébastien Japrisot (p)
Film natočený podle téhle knihy každého zaujme, protože v něm hraje Isabelle Adjani a její postava je chytrá, opravdu hodně divoká a má tajemné trauma. Knížka je lepší, protože všechno napětí a charisma Eliany drží ve slovech, především v jejích monolozích, které tvoří velkou část knihy. Eliana mluví sarkasticky, vztekle, s nemilosrdným postřehem a ironií, v jejím popisu událostí je rychlost a netrpělivost („čekala s odpovědí, dokud její přiblblá matka nevstala z mrtvých“) a perfektně zbystřené smysly i inteligence. A řeč má pár přidaných efektů: okouzlující nepředvídatelnost, úplnou otevřenost a drzost, přímočaré, jednoduché a přirozené popisy sexuálních scén (řekla bych, že autor znal hodně dobře nějakou upřímnou a smyslově založenou ženu) a k tomu to, co mě vždycky dostane: Eliana o sobě v některých situacích „patologicky“ mluví ve třetí osobě. Na to, že jde v podstatě o detektivku (příběh vůbec nezastírá, že postupuje v linii záhada - pátrání - překvapivé rozuzlení), je Elianin svět komplikovaný a vhled do něj působí autenticky. Jednoduše je to dobře napsaná postava naštvané a zraněné holky, která je dost hezká na to, aby nemusela být milá, protože se vždycky najde dost lidí, kteří jí rádi ve všem vyhoví. A která je bohužel příliš hezká na to, aby ji nechali nejdřív alespoň trochu dospět a vyrovnat se se špatnou rodinnou minulostí. Při dalším čtení mi dochází, že účinek téhle knihy stojí u mě na skvělém překladu (jasan kazan). V tiráži stojí jméno Vladimíra Binara.... celý text
Zlé ovce
2009,
Katja Lange-Müller
Poctivá kniha, která má neobvyklé téma: milostný vztah s narkomanem. Dobré pasáže o ležení a koukání do stropu pod vlivem drog (oblíbená, skromná, leč neproduktivní a pro mnohé nepochopitelná nebo i odsuzovaná zábava), o obdivovaném a pilně trénovaném karate, o těžkostech při hledání pomoci mezi přáteli, o sexu s jednostrannou spoluúčastí AIDS... Hlavní hrdinka je téměř ve středním věku, její láska je přesto romantická, oddaná a vytrvalá.... celý text
Deník americké manželky
1982,
Sue Kaufman
Intelektuálka, která touží po umělecké kariéře, se dobrovolně stane ženou v domácnosti po boku milovaného muže. Po deseti letech zjišťuje, že manžel i dcery se k ní chovají s despektem, v rodině hraje submisivní úlohu a „skáče, kdykoli muž řekne SKÁKEJ“. Ani svou láskou už si není tak jistá. Z manžela se stal snob a nutí Tinu sloužit jako reprezentativní ozdoba na večírcích, za které rodina utrácí spoustu peněz. Tina se nerada podvoluje. Kniha obsahuje realistické, „typické“ pochody v mysli vdaných třicátnic, a stejně realistické dialogy, zřejmě nadčasovou „manželskou klasiku“. Vypravěčka (kterou je sama Tina v ich-formě) má zároveň vtip a disponuje sympatickým nadhledem, ironií a sebeironií. V nezáviděníhodné rodinné situaci pro sebe hledá nové místo a seberealizaci, postavení, v kterém by se cítila sama sebou a silná. Při hledání důstojné, smysluplné a naplňující pozice projde také vášnivou nevěrou… Ukázka: „Kde jsi vůbec byla?“ zeptala se mě Sylvie, zatímco si Goodmanovic děvčata zapínala s matčinou pomocí knoflíky a zipy. V tu chvíli se mi vyjevilo mystérium vraždění neviňátek. „Ve městě na vánočních nákupech.“ Sylvie zaregistrovala mé prázdné ruce. „Mělas upozornit Lotty. Málem padla do mdlob, když jsme my čtyři vešly do bytu. A pani Goodmanová už tady na tebe čeká hodinu.“ „Ne hodinu, Sylvie,“ řekla paní Goodmanová vlídně, napřímila se a postřehla výraz v mé tváři. Znenadání se zazubila a v jejích třpytivě modrých očích blýskl výsměšný, sebeironizující výraz. „Já vím, je to téměř k neuvěření, ale i u nás doma budeme žít civilizovaně. Příští týden k nám konečně nastoupí švédská služka a to konečně změní celý můj život. Co kdyby k nám Sylvie a Liz přišly o vánočních prázdninách, a až si je přijdete vyzvednout, zamkneme všechny holky i s tou Švédkou nahoře a konečně se spolu napijeme.“ Zasmála jsem se. Nebyla, jak jsem ji duchaplně pojmenovala, žádná má semblable nebo ma soeur – na to byla příliš zdravá a příliš milá.... celý text
Jaro
2000,
Sigrid Undset
Skvělá knížka o tom, jak se zákonitě vymstí, když člověk přestane čekat na lásku a pod tlakem únavy z čekání, pod tlakem komentářů od okolí či tikajících biologických hodin nakonec rezignuje, sáhne a vybere si prostě z těch, kdo se mu dvoří. Pravděpodobně osud mnoha (později nešťastných) jedinců. Ukázka: A paní Liedová se na ni usmála tím nevýslovně povýšeným způsobem, jakým zkušené ženy pokaždé častují ty dosud neprovdané. „Aber ach, aber ach, die Menschen sind so schwach - Jenže ono se těžko dá pokaždé předem zjistit, zač manžel stojí. Vy jste zastánkyní volné lásky, slečno Stenbocková, viďte? Sama jste to říkala.“ „Ne tak docela.“ A tlumeněji, jako by se důvěrně svěřovala, dodala: „Kdybych někdy chtěla náležet muži, musel by to být takový, ke kterému bych měla neomezenou důvěru - a velkou úctu. A pak myslím, že veškerý povyk se zásnubami a se sňatkem by byl zbytečný -" Torkield se na ni díval. Ta hrdá ústa nikdy nelíbala - a věděl, že Briten půjde raději do hrobu nedotčena sebemenším polaskáním muže, než aby připustila chování, jež by ji mohlo oloupit o nejnepatrnější zlomek její hluboké úcty k životu. „Panebože, Briten“ ozvala se Rosa a její hlas zněl hořce a unaveně, „není přece vůbec jisté, že si dva lidé dokáží zachovat úctu, když už spolu nějakou dobu žili. Třebaže si zpočátku bezmezně důvěřovali.“... celý text
Návrat přítelkyně
2004,
Magdaléna Platzová
Setkání s lesním zvířetem: "Podívala jsem se jí do očí a vyděsila se, tak intenzivně na mě vykoukla její cizí duše, lesní, dravá, nesmírně plachá duše, letící šerem a tmou, plná šelestů a smrtí drobných zvířat, které už stačila zavraždit, myší a ptáků." - Cit pro okamžik je jen část půvabu téhle upřímné, chytré dívčí knihy.... celý text
Je hlína k snědku?
2006,
Jakuba Katalpa (p)
Kniha, která u spousty lidí vzbudila odpor. Recenze kritizovaly pasáže týkající se tělesnosti, ale mně přišly zrovna ty nejlepší. „Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.“ „Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodi, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži. Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané barvy, staré neohebné olovo.“ „Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.“... celý text
Amor a Psyché
1995,
Milada Součková
Kniha založená na konfrontaci několika světů, z nichž každý je představený důvěrně, překvapivě, dynamicky, v malých sugestivních záblescích. Nejvíc o sebe třískají, když vypravěčka - gymnazistka - cituje a komentuje úryvky z deníku své profesorky. Deník oplývá květnatým poetickým obsahem a cudně zachycuje mj. jejich vzájemný milostný vztah. Ukázka: Alžbětu potkalo „v letoš. žalu něco malého, hřejivého, co roste, až se někdy opřu o to. Zářivá oddaná láska dobré dětské duše tak náhle vytrysklá. Podivné, že tato drobná novota, leckde mi dosti znamenala.“ Ó, Alžběto! Kdo vám uvěří, po tom všem, co jsem tu napsala, že já jsem ta dobrá dětská duše! Kdo vám pak uvěří, že láska může náhle vytrysknout. A přece v to dosud věřila většina lidí i spisovatelů. A ty z nich, co by se nám smáli, kdybychom se pokoušeli lépe než oni psát o lásce, bychom vaším způsobem nepřesvědčili. Alžběto! Styděla bych se za způsob, jakým o mně píšete, kdybych jím neusilovala usvědčit ze lži nejen vás, nýbrž i literaturu. Doufám, že hloubka vašeho pokrytectví otřese všemi, kdo by vám chtěli věřit; přejít se shovívavým úsměvem, napíšete-li: zářivá oddaná láska dobré dětské duše tak náhle vytrysklá. Drobná novota bude se líbit víc a v tom, Alžběto, vidím nebezpečí, které mě nutí všechno odhaliti.... celý text
Ztracený deník sovětské školačky 1932-1937
2004,
Nina Lugovská
"Deprese a kluci, kluci a deprese." Tak autorka sama vystihla obsah svých dívčích deníků. Je to skoro tak, ale je třeba k tomu dodat: schopnost skvělého vyjadřování. Zvláštní je pohled na fotografii dospělé Niny z doby, kdy vrátila ze Sibiře. Po někdejší "ošklivosti", kterou sama tak trpěla, není ani stopy. Tvář je ušlechtilá a krásná. "Co je to za hrozný osud, že mi nic nedal: ani hezký zevnějšek, ani schopnosti, ani žádný zvláštní talent, a přitom mě vybavil ješitností a touhou být vždycky nejlepší. To je kruté." "Cítím, že by pominul všechen ten podivný neklid srdce a morální bezmoc, jen kdybych cítila zájem milovaného člověka, jen kdybych poznala ten pocit, že mě někdo miluje." "Dnes přišel do školy Maximov. Stál u okna, opřený o parapet, krásný a přemrštěně hrdý. V šedé bundě a tmavě zelených kalhotách. Hlavu měl vysoko zvednutou. Úchvatná hlava! Světle kaštanové vlasy má husté a vlnité, kroutí se mu v pravidelných kadeřích." "Už nechci být chytrá a seriózní, nechci nic dělat, budu pořád jen tancovat, hlučet, courat se a žít... Konečně mi došlo, že už je mi sedmnáct let a že je to nejlepší doba v životě a já bloudím v jakémsi podivném polosnu, jako by mi bylo třináct, a veškeré radosti prolétají kolem mě... Chci milovat, třeba samu sebe klamat, ale milovat. Vždyť stáří bez lásky, to je zlý sen. Teď v hrůze zjišťuju, že vleču svou hořkou existenci a přitom myslím: To nic, ještě mám čas všechno napravit. Ale za deset let budu šílet, litovat se a proklínat za to, že jsem v životě nic neobjevila, jenže tehdy už nebudu mít v co doufat." "Ve škole se chovám jako blázen, chce se mi udělat něco neobyčejného a významného. Cítím se ohromující a mladá."... celý text
Antikrista
2007,
Amélie Nothomb
Bystré postřehy o zamindrákované mysli introvertního outsidera. Působivý obraz skutečně příšerných rodičů. Černobílé rozvržení charakterů je na hraně schematismu, ale vyhraněnost a jednoznačnost má v sobě zároveň něco provokativně nesmlouvavého – jasný pohled na věc, na vztahy, na jejich skryté motivy.... celý text
