brigita1501
přečtené 635
Drasticky děsivý Dexter
2010,
Jeff Lindsay (p)
Formou audio-knihy. Poslech za nějž vděčím služební cestě a kolegyni, libující si v seriálu dle této knihy natočeném. K poslechnutému. Klady. Interpret audio-verze knihy. Zápory. Zápory přímo ne, ale hned dvě „ALE“. „Ale“ za-prvé: Po stránce literárního zpracování tématu podprůměr. Příběh je vyprávěn z perspektivy „drasticky děsivého (d.d.) Dextera“, krevního analytika občanským povoláním, jehož koníčkem jsou sadistické vraždy; ale odpravuje pouze „špatné“ lidi, takže vlastně sympaťák (?!). Popravdě i u „moderních“ kriminálek dám přednost klasickému schématu dobro proti zlu, a úchylný sadista pro mne není synonymem pro dobro - k tomuto drobná poznámka níže. Vykreslení postav podprůměrné, postavy prázdně ploché, programově přihlouplé, nadměrně přisprostlé a vůbec nesympatické. „Ale“ za-druhé: Po stránce detektivně-kriminální opět podprůměr. Příběh sice nabízí, jak je u detektivek a krimi obvyklé, vraždu respektive sérii vražd, ale o vyšetřování se příliš hovořit nedá, namísto odkrývání stop intelektem, se zapojuje náhoda, štěstí a přečasto paranormální, parapsychologické, telepatické či od jakého to čerta přidělené schopnosti soukromého pátrače, pana d.d. Dextera. Zkrátka dopouštět se činnosti zločinné v destinaci, chráněné detektivy, které si vytvořila páně autorova fantasie, musí být za chvíli nuda k uzoufání - pokud nejste sadistický masový vrah, to pak máte na krku, respektive za krkem, pana d.d. Dextera. Poznámka ku hledisku morálnímu. Ne nebudu lkáti, kam že se to ubíráme, nahrazujeme-li Sherlocka Holmese, Hercula Poirota, slečnu Marplovou, Otce Browna, jejich mladší kolegy Endeavoura Morse, Adama Dalglieshe, kolegy nejmladší Roberta Huntera a další úžasně úchylnými masovými vrahouny. Vždyť nemusím podobné knihy číst, poslouchat, filmy sledovat. Navíc musím přiznat zálibu v sérii, knižní i filmové, věnované osobě doktora Hanibala Lectera (i v H.L. v podání Anthony Hopkinse). Jen mne kniha přivedla k otázce zda je horší psychopatický vrah, který si jaksi z důvodu vrozeného či pod vlivem nějakého toho super traumatu jaksi „nemůže pomoci“ (ne to není žádný projev soucitu, pochopení, omluvy pro tyto jedince) nebo průměrný, běžný, zákon neporušující občánek, který se za určitých podmínek, podmínek vytvořených totalitními režimy (ať již rudými či hnědými), povolně zapojí do vraždění státem schváleného. No vážně, kdo z nich je větší stvůra. Jaké utrpení může pro jiného člověka vymyslet a na něm spáchat masový psychopatický vrah, které by nebyl schopen vykonat kterýkoli průměrný, za normálních okolností vcelku slušný občánek, stane-li se zaměstnancem totalitní moci.... celý text
