broskev28 přečtené 2205

Vražda za oponou 2018, Antonín Jirotka (p)

Nebylo to špatné čtení, ale my někteří zmlsaní Goffou, Březinou, případně Kopřivou, ho asi úplně nedoceníme. Zajímavá skupina lidí se zajímavým letním programem – kočovným divadlem. „Karel Bičík, klidný poustevnický zjev, přirozený šéf celé party, Honza Červinka, věčně bláznivý kluk nabitý energií k prasknutí, Eda Stašek se svým tichým nenápadným humorem a s očima často zamilovaně upřenýma na Elišku.“ A právě tahle sehraná parta se připlete ne k jedné, ale postupně hned ke dvěma vraždám v maloměstě jménem Karlov, ve městě, do něhož se její herecký kolega, první oběť, vůbec nechtěl vracet. Styl vyšetřování i samotného románu je výrazně odlišný od výše uvedených detektivních autorů, komisař Poláček lehce evokuje starou vyšetřovací školu (alespoň pro mne). Ale jako oddechovka to vůbec není špatné čtení! „Když jsem vjížděl do brány sportovního tábora, zarazil mě velký transparent s nápisem: Přiblížila se hodiny pravdy! V myšlenkách, kterými jsem se obíral, se mi podobné tvrzení zdálo temné a zlověstné. V životě jsou chvíle, kdy se člověk pravdy dost bojí. Bohyně spravedlnosti nedrží pouze váhy, ale v pravici svírá meč.“... celý text

Zachráněný tučňáček 2022, Tilda Kelly

Knížka, která se nám (naší knihovně) celkem neočekávaně objevila v dodaných knihách, i když jsme si ji vůbec neobjednávali. Ale bereme to jako vánoční dárek, který si určitě zasloužíme, a já jsem se do ní hnedle předvánočně pustila. Mé reakce jsou veskrze pozitivní: Štědrý den v Austrálii, knižně zpracovaný pro dětské čtenáře, jsem si užila i já dospělák. Téma ztráty rodiče tady bylo také citlivě podané, podobně jako hledání nových kamarádů a sžívání se s novým školním kolektivem. Takže vlastně jediným „záporákem“ v téhle milé knize převážně růžové barvy (a to doslova i obrazně) byla zmínka o havárii ropného tankeru, a poté vylíčení jejího dopadu na oceánskou faunu. Knihu určitě našim milovnicím zvířat doporučím – po sériích Ema a její ZOO nebo Nové příběhy se šťastným koncem je tohle zase vítaná změna. A ta jediná chybička ve slovese na s.110 se dá pochopit a omluvit.... celý text

Čtvrť za Horizontem Evropa 2022, Martina D. Moriscoová

Italská novelka s obyčejným „hrdinou naší doby“ – běžný život stárnoucího osamělého muže. Zprvu jsem se děsila těch reminiscencí na maminku, ale potom, když se přidaly i vzpomínky na otce, jsem se uklidnila. Zajímavé historické vsuvky a poznámky, paráda. (Pro mě asi nezajímavější byla pověst o Medúze, resp. její osudy před dobou, kdy posloužila Perseovi jako zbraň – o tom jsem slyšela poprvé.) Co mě ovšem vytáčelo od začátku až do konce knihy, to byla jednak špatná čeština („panoval čirý ruch, nezabýval se jimy, počkal na ní před hotelem“) a potom ta zkomolená jména italských panovníků, umělců a hlavně mytologických postav. Era, Artemido; mladá dívka, bohyně ročních období Hóry, Cosim, Buenarotti – to už nelze přičítat tiskařskému šotkovi. Věřím, že v italštině se některá jména píší jinak, ale mladá dívka ani Michelangelovo příjmení se takto obhájit nedá. Já, odchovanec Petiškových Starých řeckých bájí či Zamarovského slovníku (Bohové a hrdinové . . .), jsem se při četbě ošívala, jako by mě zlobily blechy. Název knihy jsem pochopila až na konci, a přestože právě ten podivný, neočekávaný konec mě možná trochu zklamal, přesto zvedám palec a doporučuju – mimo jiné i kvůli tomu názvu a jeho zabudování do příběhu. „Nedávno jsem se v deštivém podvečeru vracel domů a přitom jsem si všiml zvláštního proměnlivého efektu nové budovy. Zvedl jsem hlavu a jako bych ten obří dům, podobající se ohromné výletní lodi značky MSC, neviděl. Splynul s šedým nebem. Bylo to úžasné. Uvědomil jsem si, že se vzhled stavby mění s každou, byť sebemenší, změnou nebe. V ten moment jsem si stavbu oblíbil. Každý večer, když přecházím most vedoucí od vlaku, jež spojuje centrum s periférií a periférii s centrem, s obdivem si ji prohlížím. Miluji ten efekt, který může způsobit jenom sklo nastavené nebi a volný prostor před ním. Je jako chameleon. Přestože se jedná o obrovské neživé monstrum, nabízí mi důvod se na něco těšit a já nabídku přijímám. Kdoví, jaké večerní představení nám dnes připraví, až se budu vracet z práce domů . . .“... celý text

O jezevci, který pořád zpíval 2021, Nina Mav Hrovat

Výchovný přesah možná není až tak úchvatný, já bych spíš sázela na to, že otrava při každodenním drillu nejvíce doléhá na toho, kdo musí pravidelně promrskávat buď stupnice, nebo árie, nebo třeba jazykolamy. Ale je skvělé si uvědomit, jak se tahle každodenní otravná činnost zúročí v okamžiku, kdy je potřeba předvést tu či onu konkrétní dovednost. Mě ovšem velmi příjemně potěšila závěrečná anglická verze: výborný nápad a možnost, jak využít výuku angličtiny v praxi!... celý text

Stínová hůlka 2021, Laurie Forest

Přečteno a nebylo to vůbec špatné, příběh i nadále pokračuje zajímavě. Široká plejáda postav se už ale nezvládne vystřídat ani v té jedné knize (třeba Lupíni se tady ani neobjevili, Ellorenini bratři jakbysmet, podobně jako nezlomená Naga), takže si nedělám iluze, že budu vědět, o koho jde, až za dva (tři, čtyři?) roky vyjdou konečně poslední díly. Za předpokladu, že se jich ovšem v češtině vůbec dočkáme . . . Logické doporučení pro autory: čím méně dílů, tím větší pravděpodobnost dočtení pro nás čtenáře, myslete na to! Ale možná to v cizině funguje jinak?... celý text

Červená, bílá a královsky modrá 2020, Casey McQuiston

Tak tohle bylo výborné čtení, alespoň pro mne. Jak již pravili nemnozí, v hetero provedení by tahle kniha určitě neoslovila tolik čtenářů, ale kouzlo spočívalo právě v té jinakosti. Mně osobně navíc „sedly“ i ty části textu, které propíraly nesmyslné rituály obou zemí, tedy jak monarchie, tak i republiky; popisovaná pravidla a zvyklosti se občas vzpíraly pochopení a hraničily s absencí zdravého selského rozumu. Vtipné, čtivé, v rámci možností a v oblasti sexuálních praktik celkem decentní příběh. Postavy možná jednoduché, ale srozumitelné a sympatické (June, Nora, Zahra, ale také prezidentka i oba její partneři: bejval i ten nynější). Kniha určitě neaspiruje na hlubokomyslné čtivo; pobaví, ale některé z nás možná i trochu znejistí. Za sebe určitě doporučuju!... celý text

Divomor: Síly, jež v sobě objevila Morrigan Crowová 2019, Jessica Townsend

Pokračování mi připomínalo H. Pottera o něco více než Nikdyuš, ale přesto jsem se dobře bavila. Mog stále více zjišťuje, že i Nikdyuš má svá neobjasněná tajemství, a kdyby jen to: i své padouchy! Každopádně to bylo zajímavé čtení, a poprvé jsem se setkala s pro mě nezvyklým psaním slova klakson: klaxon! Ale přesto si troufám tvrdit, že třeba česká série Sedmý smysl (autorka Ilka Pacovská) je lepší: zajímavější, napínavější, a i když je to také dětská fantasy, je tak nějak reálnější a mně osobně bližší. „Morrigan zakroutila hlavou. Nechtěla takové věci poslouchat. Nechtěla slyšet, že je jiná. Poslouchala to celý život a přesně věděla, co to znamená. Odlišnost byla nebezpečná; bylo to břemeno.“... celý text

Krámek se starožitnostmi 2021, Paula Brackston

Prvních pár kapitol mě moc neoslovilo, ale vytrvala jsem a dočkala jsem se příběhu sice nijak originálního, ale docela příjemného a čtivého. Pravda, dost by mě překvapilo, kdyby odborník na Anglii 17.století neměl spoustu výhrad, ale my běžní čtenáři (asi spíš čtenářky) to určitě autorce nebudeme mít za zlé. O konfliktu katolické a protestantské víry v Anglii jsem taky něco málo slyšela/četla, takže mě osud Aliciny rodiny příliš nepřekvapil. Xanthe je sympatická hrdinka, Samuel i Liam pohlední a čestní mužové, Marlborough příjemné a zajímavé městečko. Našim romanticky naladěným čtenářkám určitě doporučím. „Začněme skutečností, že ses vrátila z Milton Keynes, tedy až na to, že jsi tam vlastně nikdy nejela, protože kamarádka, která tam bydlí, tě ve skutečnosti vůbec nepotřebovala, ale někdo jiný tě potřebuje, ale ty mi nemůžeš říct kdo. A tvoje matka nesmí vědět, že jsi tady, a ty mi nemůžeš říct proč. Dobře, zatím je to nad slunce jasné.“... celý text

Našeptávač 2019, Alex North

Už jsem tím opakováním trapná, ale já opravdu nemusím thrillery. Jenže když mě čekají 4 h cesty vlakem a já nemám po ruce nic jiného než právě tuhle knihu, nemohu jinak. A překvapivě – ovšem pokolikáté už? - nelituju. Opět se tady objeví pár nelogických situací (já, slyšet jak Jake mluví cizím chraplavým hlasem, hledám experta na schizofrenii), ale jinak určitě čtivé a dobře přeložené. Při rozhovorech Franka a Peta ve vězení mi běhal mráz po zádech, podobně jako při Peteho sebemrskačských alkoholových „dýcháncích“. Růžová škola mě rozhodně nepřesvědčila, na rozdíl od knihy Síla tří. Autor si zaslouží pochvalu – minimálně za to, jak se vyhnul melodramatu otec/syn i nabízející se romantické lince. „Jenže Lyons byl odjakživa ambiciózní, zatímco Pete si byl dobře vědom, že každý služební postup se neobejde bez střetů a souvisejícího napětí, proto nikdy netoužil šplhat po kariérním žebříčku výš, než kde byl teď. Zároveň si uvědomoval, jak právě tohle Lyonse štve. Když jde někdo za něčím stejně urputně a pracně jako on, nemůže ho nic iritovat víc než vědomí, že někdo jiný by stejného postu mohl dosáhnout s naprostou lehkostí, ale okázale na to kašle.“... celý text

Nikdyuš: Zkoušky, jež podstoupila Morrigan Crowová 2018, Jessica Townsend

Zvláštní, divné, zajímavé, čtivé! Mog, Jupiter (pro synovce Jacka ovšem pouze strýc Joviš, to mě pobavilo!) a Fen – opravdu výjimečné postavy, vlastně celé Nikdyuš, obzvláště ovšem hotel Deucalion! Zaujaly mě čtyři zdejší zkoušky, dokonalé testování přihlášených uchazečů. A což teprve divina a Pavučina, nestačila jsem zírat. Takže teď jen hádám, kdy a hlavně jestli vůbec se dočkáme třetího dílu . . . „Významné veřejné osobnosti by o Vánocích měly vyhlížet nestranně, to patří k dobrým mravům. Ale kdybys měla mozek, uvědomila by sis, že strýc Joviš i já dáváme přednost eleganci a vybraným způsobům před nevkusnými projevy spotřebního myšlení. Santa Claus je jen kapitalistický zazobanec s dobrým reklamním týmem. Vánoční královna má styl.“... celý text

Jak pohlídat dědečka 2019, Jean Reagan

Nevím, jak děti, ale mě knížka nadchla a rozesmála. Zdaleka ne všichni staří lidé se dokážou vrátit do dětských let, ale podle mých zkušeností jsou právě ti nejupjatější (a tedy nejdospěleji se chovající) často těmi, kteří ono hlídání nejvíce a hlavně nejdříve potřebují. Tahle knížečka proto možná potěší/pobaví spíš dospěláky, ale přinejmenším obrázky se určitě budou líbit i těm nejmenším. Podobně jako představa, co všechno by se dědečkové od nich mohli naučit . . . P.S. Děkuju za komentáře ddkk a Hanaluna; už vím, jak se kniha líbí mrňouskům.... celý text

Světlo bylo dokonalé 2022, Caréne Ponte

Několik prvních kapitol ve stylu Deník americké manželky mě znechutilo natolik, že jsem plánovala knihu odložit. Situaci ale zachránila Romy, velmi zajímavá a živelná Meggina přítelkyně, která mě od prvního momentu zaujala, a tak jsem dala knize šanci. Dobře jsem udělala, protože pokračování už bylo lepší. Jistě, pořád je to příjemné a oddychové narůžovělé čtení, ale aspoň je vtipné, dobře napsané (i když minimálně jednou jsem zapochybovala o kvalitě překladu) a nejedna situace je okopírovaná ze života (Lalie coby těžce pubertální fracek). Takže pro mě určitě povedená love story jedné rodiny, v níž tři generace žen hledají svou cestu. Vyloženě jsem se viděla v momentě, kdy babi Lucy vítá situaci, v níž není ničí dcerou, manželkou, matkou či babičkou . . . Jediné, co bych okamžitě vyškrtla, bylo Meggino časté oslovování jejího syna výrazem „míšánku“. Já jsem se se syny mazlila docela dlouho, ale oslovovat desetileťáka míšánku, to už by na mě i na ně bylo moc, to by nerozdýchali . . . „Megg, Megg, Megg . . . Důvěřuj mi, ty potřebuješ úplně jiný plavky. A taky sandály.“ „A co je na mých balerínách špatnýho?“ „Držíš v nich ty svoje palce jako v nějaký base! Palec zavřenej v letní botě, to je jako sýr s nulovým procentem tuku, to by nemělo vůbec existovat!“... celý text

O Vendulce a drakovi 2014, Vhrsti (p)

Začátek mě nadchnul - jak jinak, když celý příběh začíná v knihovně! Knihovnice, pan starosta a jeho šikovná dcera a obecně život města se mi moc líbil, ale postupně se mé nadšení zmenšovalo a nelogičnosti mi začínaly docela vadit. Taky mě vytáčelo, jak nikdo nevěnoval pozornost Graciánovi, přestože bylo jasné, že právě on by mohl situaci objasnit. Obměkčily mě ilustrace, včetně skvělé šupinové předsádky, navíc děti v naší knihovně prostě knihy o dracích milují. Teď jsem ale fakt zvědavá na další autorovu knihu, kterou jsme si do knihovny pořídili: Chci být dospělý.... celý text

Čekání na Vlka 2021, Sandra Dieckmann

Krásná, převážně obrázková kniha, která může pomoci při ztrátě někoho milovaného, s kým jsme prožili krásné chvíle. Jednoduchou formou dětem poradí (a prozradí), co je důležité a co nám zůstává i poté, co nás milovaná bytost navždy opustí. Jak píší někteří, nechtěla bych tuhle knihu dětem předčítat - asi bych bulila jako želva. Ale je skvělé, že takové knihy existují.... celý text

Vzpomínky na úhoře 2022, Anna Cima

Asi se přidám k předešlým komentářům: kniha mi připadala opravdu hodně rozsáhlá, počet protagonistů poměrně velký, navíc někteří se dostali k akci třeba po stu stranách, kdy jsem už zase já málem zapomněla na jejich existenci (El - postava sice okrajová, ale svým způsobem také zásadní - po dvou stech!). Mezisvěty a vodoprostor mě sice zaujaly, ale také mě velmi mátly, podobně jako opico-tygro-hadi, uf. Kdybych vzala jako hlavní linii vztah mezi Sárou a Juko, případně Sárou a Miju, a dále osobní život Juko, vystačila bych si. Jenže postupně se na ně nabalovaly další situace, postavy, děje, navíc v jiných časových údobích, a to už bylo docela náročné, tím spíš, že takovou knihu nepřečtete za den, ani za týden. Takže jsem se místy ztrácela a musela jsem se v textu vracet zpět. Obálka je nádherná, ta se opravdu nakladatelství Paseka povedla. Témat mnoho, zajímavých a fascinujících (třeba úvahy na téma Japonci a cizinci: ostrov, moře, hory – jakýkoli příchozí je jiný; jinakost a její vnímání, pochopení, respektování), ekologická minulost Japonska rovněž překvapivá, pro mě až děsivá. Povodně v japonském provedení. Šintoismus jako velmi tolerantní náboženský směr, jeho svatyně. K tomu přidejte smíšené manželství Češky a Japonce a neukotvenost jejich potomků; pobavil mě celoživotní sen dědy Antonína a jeho nenávist ke kominíkům, o těch jsem slyšela poprvé. A to už nemluvím o životním cyklu úhořů, o jejich vývojových stadiích a o snahách chovat úhoře v sádkách uměle. Spousta opravdu zajímavých informací, příběhů a situací – ale slovo, které je (pro mě) v téhle větě špatně, je možná právě to první. Množství a z něj plynoucí zahlcení. Přesto rozhodně nelituju, že jsem se do knihy pustila, a už teď mám jasnou představu, kterému typu našich čtenářů ji doporučím. Možná mi právě oni pomohou rozluštit třeba dopis, který Kanako napsala Miju (na s.260). "Bylo více než jasné, že Sára v domě není vítaná. Podobně jako letní vedra, vlezlá zima nebo červotoč v trámech. Byla něčím, s čím babička nemohla bojovat, ale také se s tím nehodlala smířit."... celý text

Poťouchlé pohádky aneb co čert nechtěl... ale chtěl 2016, Milan Valenta

Poťouchlé pohádky měli v Albatrosu ve výprodeji; po zkušenosti s Muřinohem a Krchomilkou jsem nelenila a okamžitě jsem je pro naši knihovnu objednala. A dobře jsem udělala – opět je to krása spojená s nádherou, ale opět bych doporučila převážně dospělcům. Ten dechberoucí slovník, najmě čertovský, olomoucké reálie let dávno minulých (pobavily mě časté zmínky o „budovatelském“ vzezření olomouckého orloje), a konečně ilustrace, na které už jsem přivykla v knize předešlé. Já osobně bych doporučila především pohádku O vasrmanovi z mlýnské tůně, dále Pohádkovou anekdotu o příchozím a nakonec mravoučnou pohádku vánoční O vyplněném přání. Milan Valenta má můj obdiv, skoro mám chuť pustit se i do jeho odborných knih: vždyť to by v tom byl čert, aby se v nich neobjevil aspoň kousek toho raracha, kterým musí být autor Poťouchlých pohádek! „Sychravý podvečer, dušičkový čas. Mrtvo a vlezlo. Jindy shánčivé kočky zaklubíčkovaly svá těla v pelíšcích po předměstských chalupách spoře rozhozených podél cesty s tichou vzpomínkou na čas mrouskání a to jediné, co v ten čas vesele žilo a čile se množilo, byly viry ptačí, prasečí či španělské chřipky. Leč ptáčci-tadyzůstáváčci se jen zimomřivě choulili za vystydlým komínem hostince a k situaci se nijak nevyjadřovali. O prasatech či Španělích nemluvě.“... celý text

Černooká 2018, Anna Musilová

Deprese je těžké téma, takže se nedá očekávat, že by kniha o ní pojednávající byla příjemná. Přesto mě ta nemohoucnost/neschopnost hlavní hrdinky vymanit se z bludného kruhu a přijmout pomoc lékařky, když už ne blízkých a přátelsky smýšlejících osob, neskutečně deptala. Natolik, že jsem nebyla schopna vnímat kvality knihy a autorčina psaní. I když možná je kvalita dána právě tím, jak na mě kniha působila, jak zoufalá jsem byla z Viktoriina chování, z jejího opakovaného selhávání, z neplnění těch zdánlivě jednoduchých slibů? Ať tak či tak, určitě bych Černookou nechtěla číst znovu. A vůbec netuším, komu - a jestli vůbec někomu v naší knihovně - ji mám doporučit. Zatímco Tamařino souhvězdí mi učarovalo, tady jsem na rozpacích . . .... celý text

Ztracené květiny Alice Hartové 2019, Holly Ringland

Nádherná obálka, zajímavý příběh. Jak už tady pravili mnozí: Alicino dětství je zajímavější, ale ani jako dospělá neztrácí kouzlo, jen se tak nějak více blíží reálnému životu. Poté, co se díky Lulu vzchopí k zásadnímu rozhodnutí, začne příběh hodně „sládnout“, škoda. Ovšem být na Alicině místě, nevím, zda bych June dokázala odpustit . . . Našim čtenářkám určitě doporučím, už jen kvůli květinovým úvodům jednotlivých kapitol a profesi floriografka! A moc mě potěšil Oggiho názor na způsob oslavy narozenin či jmenin, vidím to úplně stejně. „Z pohádek se poučila, že pokud jde o rodinu, věci nejsou vždycky takové, jak se na první pohled zdají. Králové a královny ztráceli svoje děti jako ponožky a buď je vůbec nenašli, nebo se s nimi setkali, až když už byli velmi staří. Matky umíraly, otcové mizeli a sedm bratrů se mohlo změnit v sedmero krkavců. Pro Alici představovala rodina jeden z nejzáhadnějších příběhů vůbec.“... celý text

Květ železného stromu 2020, Laurie Forest

Čtivé minimálně stejně jako první část, překvapivé – alespoň pro mne – možná ještě více. Magická rada vydává jeden výnos za druhým, vesměs všechny nepřátelsky naladěné vůči „menšinám“, zlovolným. Ti mají velký problém: jak se dostat z gardneriánského území, a pak taky kam jít? Zajímavý byl amazský koncept, obecně každé náboženství zde naráží na svá omezení, asi nejlépe mi z toho vycházejí Lupíni. Závěrečný vymodlený zázrak mé hodnocení trochu shodil, ale Yvan a jeho konečně odhalené tajemství to zase vylepšilo. Takže určitě doporučím! „Takže ty mi chceš namluvit,“ odtuší královna Alkaia, „že vnučka Carnissy Gardnerové, dívka, která vypadá naprosto přesně jako její pramáti, se spřátelila se dvěma ikaralkami a dětmi lupínského alfy, osvobodila selkii a má bratra, který se taky brzy stane Lupínem? To všechno má být pravda?“ „Ano, královno Alkaio.“ Královna si mě dlouze prohlíží a pak udělá něco, co nikdo nečeká. Strašně se rozchechtá. Když se konečně uklidní, obrátí se na šupinatě tetovanou bojovnici po svém boku. „Pamatuj na má slova, Alcippe,“ prohlásí, „nejlepší způsob, jak se pomstít rodině této dívky, je nechat ji žít.“... celý text

Tkaničky 2019, Domenico Starnone

Autora jsem vůbec neznala, ale hned od prvních stránek mě kniha „chytila“. Vyčítavý monolog matky Vandy, rezignované objasňování situace Aldem a v závěru postoje a zkratkovité životní peripetie Anny a Sandra. Výborná kniha: počínaje zajímavým názvem a jeho vysvětlením v textu, dále členěním vlastního příběhu – připomínal mi hudební skladbu (1,3,1), určitě i stylem psaní (poděkování paní překladatelce) a konečně závěrečným, pro mě velmi nečekaným „řešením“. Útlý formát rovněž není na závadu. Knihám Eleny Ferrante jsem na chuť nepřišla, takže pokud je Domenico Starnone její alter ego, prosila bych si další knihy právě od něj. P.S. A navíc ta česká stopa: krychle z Prahy!... celý text