Cimr
přečtené 53
Vrazi bez tváře
2013,
Henning Mankell
Vyčítat Vrahům bez tváře, že používají snad všechna klišé severských detektivek (rozpadlé manželství, brutální vražda, detektiv alkoholik, všichni pijí litry kafe) by nebylo úplně fér. Román byl napsán v roce 1991 a stál tedy na počátku oblíbené vlny nordic noir. Naopak je nutné přidat Mankellovi plusové body, protože právě on dost možná lidi jako Stieg Larsson, Adler-Olsen nebo Lars Kepler inspiroval. Co se ale z mého pohledu, pohledu milovníka detektivek, Mankellovi vyčíst rozhodně dá, je vyloženě slabé finále. Autor napínavě rozehraje hned několik směrů, kterými se pátrání (i osobní život Wallandera) vydá - a nakonec je po skoro třech stech stránkách řešením, že muže zabili nějací dva cizáci, co shodou náhod stáli za ním v bance? Jako opravdu? Co Sten Widén, muž starající se o koně, kterému se pak pořád už jen volá a on to nezvedá? Co všechny ty potenciální ženy a synové? Co ta smyčka kolem krku? Kdo od policie vynášel novinářům? Naprosto depresivní atmosféra s kriminalistou, co se musí zvednout ze dna, aby bránil spravedlnost, mě během letošního zasněženého prosince skutečně bavila. Číst si o Wallanderových pochybách (o společnosti, lásce i vlastní příčetnosti), to byla přesně taková ta příjemně nepříjemná aktivita, co jsem v předvánočním čase potřeboval. Ale když si během čtení schválně všímáte detailů (obraz Wallanderova otce visící u jedné z podezřelých žen), snažíte si zapamatovat jména i nejmenších postav, přemýšlíte, v jakém jiném kontextu mohla zavražděná žena před smrtí zašeptat slovo "cizí", a na konci zjistíte, že to všechno bylo zbytečné, protože nic z vyšetřování nemělo smysl a vrazi se objeví v podstatě random, až v úplně poslední kapitole, je to dost frustrující... A když už je řeč o vrazích... Je to vlastně nejen frustrující, ale až k naštvání. Ne, nejde o to, že vrazi jsou čeští emigranti. Proč by nemohli být; samozřejmě, že i mezi Čechy jsou brutální vrazi. Horší je, když se rodilí Češi v románu jmenují Lothar Kaftczyk a Andreas Haas. To pak totiž trochu působí, že Mankellovi na postavách českých migrantů nezáleží ani natolik, aby vzal libovolný telefonní seznam a pojmenoval je třeba Petr Procházka nebo Jan Novotný. Je to asi jako když si říkáme anekdoty o Romech, co se jmenují Dežo a Fero. Summa summarum: Jako depresivní román o pádu jednoho kriminalisty na dno je to super. Jako detektivka je to slabota. PS: Nikdy v životě jsem tolikrát neslyšel slovní spojení "klusácké závody".... celý text
