Čtec
přečtené 741
Došel jsem daleko...
2007,
Ishmael Beah
Tu knihu mám už asi deset let, dostal jsem ji k vánocům. Nikdy mne nelákala, to spíš pravý opak, navíc ještě má na obálce napsáno Mezinárodní bestseller... Vzhledem k tomu, že jsem ji dostal od dcery, zcela upřímně jsem se snažil alespoň začít, ale nějak to nešlo. Nakonec to uznala i ona, po pár stránkách. Je to fakt hrůza a děs. Tím myslím ten obsah, napsaná je naopak velmi dobře. A tak až čtenářská výzva - kategorie autor pod 30 let - mne nakonec k přečtení dokopala. A přiznám se, není to nic pro mne. Asi je ta kniha napsaná až příliš dobře... Vždy jsem se začetl, zkazil si den, no a tak to šlo pořád... Těšil jsem se, až bude těm hrůzám konec... Když člověk čte o hrůzách středověku, nebo třeba i za světových válek, říká si, že ty doby už zaplaťbůh skončily, už nejsou. Jenže Ishmael Beah připomene, že pořád jsou. V Africe, kde jsou země, kde desítky let zuří občanské války a my o nich vlastně dohromady ani nic nevíme... Jenomže jsou i v Evropě, vlastně kousek od nás, Doněck, Luhansk... Není to tak daleko od našeho krásného, klidného Česka a Slovenska. Aha, doparoma, Ukrajina se Slovenskem sousedí... Koho podobná témata zajímají, velmi doporučuji knihu Tráva a sloni od architekta Raymonda Rehnicera ze Sarajeva, který poslední léta dožil v Praze. Líčí mechanismus vzniku občanských válek, kdy se z "normálních" lidí, sousedů z jedné obce či města, stávají vraždící bestie pobíjející své bližní. To vše kousek od nás, před pouhými dvaceti lety. Navíc v Sarajevu, městě, které několik málo let před občanskou válkou hostilo zimní olympijské hry (maminka Gabriely Soukalové tam získala medaili)... Hrůza člověka obchází. Mám spolužáka (ty si holt člověk nevybírá), který prodává, či pomáhá prodávat, zbraně do rovníkové Afriky (samozřejmě ne "těm zlým", to se rozumí, že...). Je věřící, praktikující katolík... Bůh nás ochraňuj. Apropó, jak je to s "těmi zlými" a s "těmi dobrými", to vám vysvětlí Ishmael Beah...... celý text
Kroniky Jakuba Vandrovce
2013,
Andrzej Pilipiuk
Jakub Vandrovec je novým, originálním typem akčního hrdiny. Jamesem Bondem z divokého východu. Ze země, která je pro starý (vochlasty)... Místo elegantního obleku, bílé košile a pečlivě narovnané kravaty nosí gumáky, vaťák či uniformu po mrtvém skopčákovi a bolševickou ušanku. Místo ultramoderních vynálezů třímá v rukou vidle. Namísto martini-s-vodkou-protřepat-nemíchat užívá pro zlepšení instinktů domácí-lavórovici-rozhodně-nemíchat. °° Pavel mechanickým krokem přistoupil k baru a podal mu litrovou láhev Johny Walkera. Jakub nedůvěřivě pohlédl na žlutý obsah. "Zřejmě špatně destilovaná," poznamenal. °° Namísto Jejímu Veličenstvu slouží jen sám sobě, ovšem nemylte se. Nepotřebuje příkazy nějaké M, vystačí si se svou vlastní M(orálkou). A ta funguje neomylně správně, jen je třeba ji v té bezmála devadesátileté makovici pěkně chlapsky promazávat - destilátem, z něhož by každý jiný z fleku oslepl. Andrzej Pilipiuk prostě jen popsal idol svého rodného kraje, polsko-ukrajinského pohraničí, kraje, kde se zastavil čas. A stejně tak, jako se anglický i polský 007 - případně Limonádový i Samohonkový Joe - s ničím nemažou a nechávají za sebou hotovou spoušť, nemaže se ani autor a servíruje nám drsnou, východní, levnými lihovinami vonící a naprosto svéráznou bláznivinu.... celý text
Král duchů
1988,
Michel Tournier
Velice zvláštní kniha. Nenechte se zmýlit názvem, podle kterého by ji bylo možno považovat třeba za fantasy. To byste byli vedle jako jedle (ve velice zajímavém doslovu Václava Jamka je autorův styl označen jako mytický realismus)... O kvalitě Krále duchů vypovídá udělení nejvýznamnější francouzské literární ceny, Prix Goncourt (za sto let existence byla udělena jen asi třicetkrát). Vzhledem k tomu, že se jedná o dílo primárně epické, se strhujícím dějem, jsem trochu na rozpacích, co mám vlastně napsat. Prakticky vše, co mne napadá, by mohlo být zároveň spoilerem. A to rozhodně nechci. Naopak, na tomto místě se musím rozhořčit nad rozšířeným způsobem psaní anotací. Sklouzne vám nechtěně zrak ke druhé (!) větě anotace a tam je dokonale popsán děj z poslední čtvrtiny (!) knihy. Že tvůrce anotace použil formulaci ze záložky na obalu knihy není omluvou. NEČTĚTE ANOTACI - JE TO SPOILER JAKO HROM !!! V této souvislosti ještě musím dodat, že i Václav Jamek ve svém doslovu mocně spoileruje (ač v roce 1988 byl spoiler něco zcela jiného, pamětníci F1 vědí...), co se týče obsahu ostatních Tournierových knih. Král duchů není úplně jednoduché čtení. Vyžaduje imaginaci, na abstraktních představách je kniha do jisté míry založena, na druhou stranu Tournier čtenáři vydatně pomáhá brilantními popisy. A připravte se (aspoň u mne to tak bylo) na kolikrát intenzivní pocity zhnusení a studu... Též má autor cit pro výborné vystižení povahy (a zvláště kontrastu) popisovaných zemí a národů. A při vší vážnosti knihy a závažnosti tématu obsahuje kniha i skvělé humorné či tragikomické pasáže. Zvláště mne pobavila postava plukovníka Puyjalona, jenž vykládá každému na potkání, že má hrůzu ze "stabilizovaných situací" a své kolegy oslňuje výrokem: "Záleží mi na tom, aby souřadnice mého velitelského stanoviště měly vždycky proměnlivé parametry."... celý text
Snídaně u Tiffanyho
2014,
Truman Capote
No, nějak jsem čekal víc... Ten příběh by docela dobře zapadl do nějaké jihoamerické telenovely. Jakési literární kvality by se našly, ale ne zase takové, aby splnily moji představu o próze, jež se - dle textu na obalu - "řadí k základním dílům moderní americké literatury". No téda, chudáci Američani, chtělo by se říci... Osobně si myslím, že tuto "klasiku" stvořilo až filmové zpracování s okouzlující Audrey Hepburnovou. A jen tak mimochodem, ty dva Oscary, které film získal, byly ... za hudbu :-) Ten film ovšem, to je jiná třída. Mimo jiné, díky Audrey, vytvořil styl "chic" ženy šedesátých let. Polovina z nich (včetně třeba mé tchýně - viděl jsem fotky) se snažila - klobouky, brýlemi, pózami - alespoň se Audrey přiblížit (a ne všem se to dařilo...) :-) Čili ano, Snídaně u Tiffanyho je významná záležitost, ovšem jako film. Ne tak úplně kniha. Ta měla kliku, že byla vzápětí skvělým způsobem zfilmována.... celý text
Bratrstvo II. - Mária
1947,
Alois Jirásek
Pravdou je, že Bratrstvo neodsýpá tak rychle jako dnešní knihy téhož žánru. Ale Jirásek tento "nedostatek" bohatě vynahrazuje barvitostí a plasticitou svého vyprávění, opravdovostí a uvěřitelností dialogů, ač jsou vyslovovány poměrně archaickou češtinou... Kdo chce mít rychle "sfouknutou" další knihu, pro toho asi nebude Bratrstvo tím pravým ořechovým. Kdo se naopak touží trochu zklidnit, nepospíchat, raději si jednu knihu vychutnat, než zvládnout za stejný čas pět rychlovek, pak s chutí do toho. Stejně jako u prvního dílu nelze nezmínit krásné ilustrace Adolfa Kašpara, velmi věrně zobrazující děj knihy. Což opět dokládá rozdíl v přístupu, neboť ze spousty dnešních ilustrátorů mám dojem, že v rámci fofrování text ani neviděli... Ilustrace vás v dokonalé shodě s Jiráskovým vyprávěním poutavě provedou - tentokrát - Košickem, Spiší, Gemerem a východní částí Hontu. Což bylo pro mne, velmi málo znalého těchto krásných koutů Slovenska, jedním z hlavních důvodů, proč si od Jiráska přečíst zrovna Bratrstvo. A ještě jedna perlička, která dokumentuje, kterak se za těch zhruba sto let změnil jazyk. Dnes by asi seriózního spisovatele stěží napadlo, aby jedné z hlavních románových postav dal jméno Chujava Slimáček...... celý text
Žilina - príbehy jedného mesta
2014,
kolektiv autorů
Jsem Pražák. V Žilině jsem byl dvakrát, v obou případech v noci. Viděl jsem z ní ty betonové protihlukové stěny na bratislavské výpadovce, budovu Dopravného podniku na Kvačalovej a kousek sídliště Hájik. Toť vše. Žilinčané si jistě dovedou udělat představu, jak jejich město asi "znám". A přesto mám pocit, že znám. Více než spoustu jiných měst, která jsem přitom viděl ve dne a prošel jejich centra, ulice a náměstí. A je to zcela bezesporu zásluha této knížky. Ta mne seznámila nejen s dějinami města, jejich klíčovými událostmi a okamžiky, předložila mi spoustu zajímavých map, plánků, výkresů a fotografií. Starých a ještě starších, ale i nových budov, kostelů, náměstí, ulic a bulvárů... A ano, i Petra Sagana. Takže teď, napotřetí či napočtvrté, prostě když se mi podaří trefit to za světla, už přijedu do Žiliny jako poučený návštěvník, který přesně ví, kam chce zajít a na co se má podívat. A spíše proto, aby si ověřil své představy, než aby se s Žilinou seznamoval. To seznámení obstarala tato kniha. Až se vrátím, povím vám, jestli opravdu tak dobře, jak si myslím. P.S. po dvou letech: ... Vrátil jsem se. V Žilině jsem byl mezitím častokrát. A mohu potvrdit, že knížka je skvělá... Ale bohužel, moje vzpomínky na to město jsou smutné. Na samém konci mne v Žilině potkalo to nejhorší, co jsem v životě zažil... To je ale už jiná kapitola, která do knížky nepatří... Za to samotná Žilina nemůže. A knížka už vůbec ne. Ta je prima ... a jsem rád, že jsem ji kdysi dostal.... celý text
Deník kastelána
2014,
Evžen Boček
Musím hned zpočátku říci, že asi nejsem zrovna typický čtenář této knihy. Kdysi dávno jsem totiž celkem pravidelně jezdil na zámek Červená Lhota a znal se s tamním kastelánem (tenkrát se říkalo ředitel), skvělým člověkem. A jelikož jsem zrovna procházel podobnými "existenciálními" stavy jako Evžen Boček, zcela vážně jsem tehdy uvažoval o tom, že "s tím v Praze seknu" a půjdu taky někam na zámek. Je to sice už dost dlouho, co mne to bralo opravdu fest, ale občas i teď se mi ta touha připomene.... A proto jsem rád, že mám Deník kastelána v knihovně. Protože až se ta mrcha utkvělá znovu vynoří, bude mi stačit sáhnout po modré knížce s červenou hvězdou - a budu vyléčený :-) Podle toho taky berte mé hodnocení, knížka má pro mne prostě jinou hodnotu. A ač obálka (trochu nešikovně, že) napovídá pouze jednu hvězdičku, budu velkorysý a dám čtyři... Dal bych i pět, ale to by musel být autorův způsob psaní trochu konzistentnější. Text působí neurovnaným dojmem, chvilku spisovný, chvilku nespisovný, chvilku knižní, chvilku vulgární. Taky mne napadlo, že je to třeba schválně, aby to celé působilo deníkově, či že je celý text naprosto autentický deník, vydaný bez jakýchkoliv dodatečných úprav. Jenomže jednak si to nemyslím, a i kdyby to tak nakrásně bylo, tak mne to stejně nebere...... celý text
Husitská epopej. II, 1416-1425 - za časů hejtmana Jana Žižky
2015,
Vlastimil Vondruška
Velmi pozitivně hodnotím nazírání husitské doby z pohledu obou znesvářených stran konfliktu. I když neumím zcela posoudit, nakolik je tento náhled správně vybalancovaný. Co se celkového přístupu k tématu týče, jedná se vlastně o módní "dokudrama", známé hlavně z televizních obrazovek, například ze seriálu Vyprávěj. Ten je o nedávné historii a rozvětvené pardubické rodině Dvořáků, zatímco Husitská epopej je knižní sága o 15. století a rozvětvené písecké rodině Prokopů. Princip naprosto tentýž. Takovéto uchopení historie mi nejen nevadí, ale vyloženě sedí. Historické děje čtivým způsobem velmi plasticky přibližuje. A řeknu na rovinu, že mé chápání husitského období a vůbec povědomí o té době, se Vondruškovou epopejí posunulo od Vávrových filmů a dějepisných útržků mílovými kroky - doufám, že kýženým směrem. Ale v tomto ohledu autorovi, "celoživotnímu" historikovi, poměrně věřím. (A neřeším malichernosti typu, zda se tehdy pivo pilo či jedlo z misky.) Jedno mínus: neuvěřitelně klišovité, až skutečně směšné popisy (zvláště) žen a jejich způsobů. Typu: "byla zrzavá (variantně černovlasá), měla příjemně kypré boky a ochotně si vyhrnula suknici"... Hmm, nojo, ale když se podobná věc opakuje na každé páté stránce a těch je celkem 615, úsměšek pomalu mizí ze rtů.... Jedno úsměvné plus: autor má pravidelně ve všech svých epopejích problém vejít se s popisovaným časovým obdobím do šestisetstránkového rozsahu knihy. Tentokrát se s tím ale popral vskutku originálně. Zatímco události jednoho roku mu dosavad zabírají průměrně 70 stránek, poslední dva roky, které mu zbývaly, vyřešil (oba) na pouhých třech stranách takovýmto způsobem: "´Mnoho o nich stejně nevíme,´ upozornil bratranec a zvedl obrácené dlaně na znamení, že nemá nic. Neměl jsem ani já. Zápisky z toho roku se ztratily. Viděl jsem na něm zklamání a utěšoval jsem ho: ´Podívej, stejně jsme už druhou knihu popsali skoro celou, víc by se nám tam nevešlo.´"... celý text
Zapomenutý král
2015,
Ludmila Vaňková
Mňo ... mám toto období rád a musím uznat, že Ludmila Vaňková poskytuje o druhé čtvrtině 13. století skutečně plastický, rozvětvený a bohatý obraz. Bohužel někdy až moc - na to, že jde o román, nikoli o striktně historickou publikaci. Už jsem předtím o období Václava I. něco přečetl, ale musím říct, že některé pasáže jsou téměř k nepřežití a uvědomění si všech souvislostí, zvláště když královny se svým fraucimorem (Václavem výstižně zvaným babinec) řeší nekonečně rozvlekle příbuzenské vztahy napříč celou Evropou... Když se k tomu přidá neexistence poznámkového aparátu na konci knihy (kam by se člověk, vzhledem k výše popsanému, rád podíval) a občasné faktické chyby (např. uherský král Béla označuje - budoucí českou královnu - Kunhutu za svoji první vnučku a o kousek dál zase za druhou), nu, tak je to pořádná zabíračka pro mozkové závity, o potřebě naprostého soustředění ani nemluvě. Že jste se v mém komentáři lehce ztratili? No, to je jedině dobře. Aspoň budete maličko připraveni na zašmodrchance paní Ludmily, trvající řadu dlooouhých stran. Přesto si ale knížku přečtěte - zapomenutý král si zaslouží nějaké to připomenutí.... celý text
Rukojemník: Lokomotívy v daždi
2014,
Peter Pišťanek
Začnu svůj komentář asi trochu zeširoka. Rád jezdím na kole. Jako kluk jsem se sice nikdy nedočkal tak krásného kola jako Peter Achberger - fungl nového favorita s berany otočenými nahoru - ale moji lásku k cyklistice to nepoznamenalo. Dnes mám horské kolo a jezdím na něm i nějaké závody. Postupem času už nejraději ty rovinaté, na jižní Moravě. Většina tras místních závodů vede cik-cak přes bývalou železnou oponu či po „signálkách“, cestách původně lemovaných ostnatými dráty a strážními stanovišti. Přejíždíme několikrát hranici - chvíli v Rakousku, chvíli na Moravě - aniž bychom si jí byť vůbec všimli… Pro většinu mých spolubojovníků je to něco naprosto normálního. A je to tak správně. Ale já, o málo mladší vrstevník Petra Achbergera, to pořád vnímám jako zázrak. A vždy znovu se tak trochu divím a podvědomě nevycházím z úžasu, že je možno se tam tak volně křížem krážem potloukat. Asi i proto mám ty jihomoravsko-rakouské závody tak rád, nejen proto, že se tam s horským kolem jezdí po rovině… Krásná a čtivá knížka Petra Pišťanka mi připomíná mé vlastní dětství (a to jsou vždy příjemné vzpomínky) se všemi tehdejšími klukovskými hrami, pochoutkami, stavebnicemi … a zároveň dobu, do které bych se už nechtěl vrátit … a jsem rád, že už v ní nemusí vyrůstat moje děti. Obrovskou pochvalu zaslouží Dodo Dobrík, autor úžasné obálky. V mých očích to je nejlepší obálka nejen roku, ale minimálně desetiletí. Ještě jedno doporučení - pro české čtenáře: přečtěte si knížku v originále, ve slovenštině - je nádherná…... celý text
Denní hlídka
2005,
Sergej Lukjaněnko
Není špatné přečíst si po Noční hlídce i druhý díl. Leccos, co nebylo zcela jasné, totiž dovysvětlí. Minimálně z tohoto důvodu tedy Denní hlídku doporučuji. Krom toho je opět dobře napsaná, čtivá. Velmi zajímavý - a navíc lichotivý - je také pohled na Prahu (hmm, pod Vyšehradem sídlí Evropské byro spravedlivé Inkvizice, kdybyste to náhodou nevěděli...) ruskýma očima. Inu, asi se jim u nás opravdu líbí (Rusům i inkvizici)... :-)... celý text
Kuřátko a obilí
1981,
František Hrubín
Podivuhodná knížka, která - a to by mne nikdy nenapadlo - mi posloužila hned třikrát. Asi je opravdu kouzelná a jakožto každá správná kouzelná věcička plní tři přání. Poprvé to bylo v dětství, kdy jsem básničku poslouchal se zatajeným dechem, ani nedutaje, jako by to byl život sám, jako by šlo o život ne kuřátku, ale mně... a vždy znovu jsem si oddychl, když (pozor spoiler!!) kuřátko znovu našlo maminku :-) Podruhé, když jsem básničku-pohádku četl vlastním dětem před spaním a mé malé holčičky prožívaly totéž, co já v jejich věku. A potřetí, ještě později, se mi hodila - a to tedy považte - jako milostná poezie. A k mému úžasu a štěstí ta podivuhodná básnička neselhala ani v tomto případě. To byste koukal, milý pane Hrubíne :-) ... a záviděl ... to mi věřte... Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli pípá, pípá, nožky bolí ... Ovšem trvalé štěstí žádná básnička, ani ta kouzelná, nezaručí... to se o lásku musí den co den svědomitě pečovat... jako o to maličké na kosť zmoknuté kuriatko...... celý text
Bratrstvo I. - Bitva u Lučence
1947,
Alois Jirásek
S uspokojením si potvrzuji, že Jirásek není velikánem jen tak náhodou. Bitva u Lučence, první rapsodie Bratrstva, je velká jízda. Velká jízda Slovenskem, či dobově řečeno Horní zemí, jež odolává nájezdům strašlivého Huňada Jánuše. S hlavními hrdiny čtenář procválá půl Slovenska, od Trenčína až po německý Kežmark, od poklidné Žiliny až po ohrožený Lučenec, pobude v pevnostech, jež jsou dnes již rozkotanými zříceninami. Mne nejvíc uchvátil hrad Muráň. Jiráskovy znalosti slovenského místopisu jsou obdivuhodné, stejně jako šíře výrazových prostředků k jejich popisu. Posuďte sami z úryvku: "Z počátku postupovali dost rychle. Vedlať cesta rovně rozšířeným údolím. Před nimi na jihovýchod, kam směřovali, strmělo napříč mohutné pohoří jako ohromná závora, neschůdné, mračné tmavými hvozdy ve strmých stráních i tmavých úpadech. Do toho hlubokého, tajemného modra, do tmavého lůna těch hor, ze kterých hrnul se proti nim bystrý Váh, chtěli a musili. Táhli blíž a blíže k té horské hradbě, kterou jenom při řece, proti vodě, mohli proniknouti. Již ukázal se strážce té těsné brány. Vysoko na skalnatém výběžku probělávalo se Strečno, pevný hrad, za nímž a nad nímž vpozadí zvedaly se hory jako ohromné modré vlny, hora nad horou. Strměl nad samým Váhem a cesta vedla zrovna pod ním, v skále vylámaná, nad bystrou řekou. Tudy neprošel, koho z hradu nepustili. Táhli dále bídnou, úzkou cestou pod strečenskými skalami při samém Váhu, jenž v těch místech zúžen v svém řečišti prudce se hrnul a hněvivě šuměl. Jak cesta zahnula po jeho ohebu, vyhoupl se před nimi druhý strážce té těsné brány, za řekou, na pravém břehu, o dostřel dále vpřed. Starý Hrad nad sráznou stěnou, divoké hnízdo v lesní pustině vysoko nad Váhem hučícím v dravém proudu u strašlivých skal Margity a Běsné, o něž se rozbil nejeden vor, u nichž nejeden horňák, statečný plavec, utonul v nezkrotném víru. Do zářícího vzduchu strměla čtyřhranná věž osamělého Starého Hradu. V proudu zlatého světla vyjasnily se i širé hvozdy ve stráních, po kopcích v jeho pozadí. Jen plachý stín bílého oblaku, jenž vysoko nad nimi plul, přelétl zelenou spoustu vyjasněných strání jako zasmušile zeleným jezerem. Na Máriu vycházela tesknota. Usedla, neohlížela se. Nic jí nebyla ta divoká krása. Hleděla před se, uvažujíc, jak bude dál, jak je tam na Košicku, u Kežmarku, je-li tam také taková divočina hor a lesů. Lesní údolí se šířilo, až pojednou jako by se brána rozletěla: volná pláň, Turčanská rovina se před nimi do šíra rozložila, tratící se pod mlhavým pásmem hor v dalekém obzoru. Mraky letěly nad ní vzad, k lesnatým tmavým kopcům, z nichž vyjeli a pod nimiž u lesa, poblíže chudé vísky na břehu Váhu zarazili na nocleh. Záplava z řeřavého západu, tlumená a lomená letícími mračny, rozlitá ostře žlutým odleskem po lesích a po skalách, hasla. S mraků padalo hustší šero a plížilo se od černých lesů." (kráceno) Na okraj poznamenávám, že jsem četl vydání z roku 1947, bohatě ilustrované skvělým Adolfem Kašparem. Jeho kresby a akvarely dokonale ilustrují děj a tak má čtenář všechny ty hrady, tvrze, pevnosti, krajiny, hrdiny i jejich koně všech plemen a barev srsti neustále před očima. Tož, pevné sedlo pod hýžděmi a vzhůru již, bratří! ... a sestry :-)... celý text
Hry s příběhem: Ocel a krev
2012,
Zbyněk Kučera Holub (p)
Je to vždy těžké, hodnotit antologii, obsahující povídky diametrálně odlišné kvality. Na jednu stranu skutečně vynikající (obě povídky z Příběhů Impéria a Cínový vojáček z Unknown Armies), na stranu druhou vyloženě slabé. Vzešlé asi přímo jako produkt skutečného hraní, avšak, inu... (Zrození paladina). Osobně mám většinou tendenci hodnotit dle těch nejlepších. Vždyť ty slabé nemusí vybíravý čtenář ani číst, kvalita se pozná po pár odstavcích. Co se herních světů týče, zdá se mi, že nastává - nejen módní, ale i kvalitativní - posun od klasické tolkienovské archetypální fantasy k reálnějším světům s ohromnými možnostmi. V tomto ohledu se mi moc líbí viktoriánsky atmosférické Příběhy Impéria a zajímavé Unknown Armies (byť to není české prostředí a ve sbírce pouze hostuje). Myslím, že není náhoda, že nejlepší povídky pochází právě z těchto prostředí. Z ostatních bych vyzvedl už tradičně skvěle napsanou Magnólii od Haniny Veselé (povídka Plavenský div).... celý text
Noční hlídka
2005,
Sergej Lukjaněnko
Ta kniha má přesah. Vymyká se z běžné produkce tohoto žánru a dokládá fakt, že autor je vzdělaný člověk s velikým historicko-kulturním přehledem. Noční hlídka je vlastně apelem ve smyslu: Pozor, velký pozor, na globální experimenty ve jménu Světla a Dobra! Samozřejmě umocněným situováním děje do Moskvy, do Ruska, které je už tradičně lídrem různých neblahých, či vyloženě tragických pokusů o sociální inženýrství a o ustavení „ideální“ společnosti hned a teď. Je také o tom, že lepším řešením je neudělat nic, než provést „velkou dobrou věc“ s kolosálními hrůznými dopady. Ovšem druhá věc je, že v současném Putinově Rusku by jen naiva mohl předpokládat Světlé úmysly…... celý text
