Čtec
přečtené 747
Bubáci pro všední den
1961,
Pavel Buksa
Ono vlastně se jedná o střet rovnou tří bubákovských světů. Ti první, či spíše prvoplánoví, totiž strašidla, duchové, mrtvé mluvící kočky a další zpropadení tvoři, slouží - alespoň tak to vidím já - jen jako katalyzátor, startující souboj bubáků skutečných, byť pouhým okem neviditelných: Bubáků v nás (našich strachů, zbabělostí, sebepodceňování...) vs. světa bubákovského "husákovského" - dere se mi to na jazyk, i když vím, že tehdy měl bubák Husák zrovna svých bubáků dost, neboť právě vylezl z vězení. Ale nevadí, na věci to nic nemění. Prostě se jedná o bubáky, které vytvářel pokřivený reál-soc-kom režim. A že mu právě tohle šlo jak na drátkách, netřeba vlastně ani dodávat. Karel Michal vše naprosto mistrně popsal. °° Pár dní nato obdržel (ve věci Bílé paní) správce Pupenec přípis. Ježto mu bylo cestovat do Prahy, musel se s celou věcí svěřit ženě. Přijala to statečně. Poslední dobou se vnitřně připravovala na neblahé důsledky, které s sebou přinášela Pupencova zvýšená duševní činnost. "Mistr Jan Hus," pravil Pupenec důrazně, "se dal pro pravdu upálit." "Mistr Jan Hus!" řekla jeho žena. "Mistr Jan Hus, osle, neživil rodinu." Na tom setrvala. Přesto však pozorovala s jistou hrdostí, kterak pravdymilovný Pupenec míří ve svátečním oděvu k nádraží, vyzdoben odznaky masových organizací. °°... celý text
Jsme částí země
1993,
Noah Seattle
Už asi od druhé stránky jsem měl v očích slzy... Náčelník Seattle byl postaven před jedno z nejstrašnějších rozhodnutí. Jakou volbu nakonec učinil, to se z jeho řeči přímo nedozvíme, nicméně vytušit lze... V každém případě si nedokážu představit dokonalejší projev na téma životní prostředí, ekologie, vztah člověka k přírodě. °° Pohled na vaše města v očích rudého muže bolí. Snad proto, že je rudý muž divoch a nic nechápe. Ve městech bělochů není žádné ticho. Žádné místo, kde je možné na jaře slyšet rozpukání listů nebo bzučení hmyzu. Ale možná mi to tak připadá jen proto, že jsem divoch a nerozumím tomu. Ten hluk se zdá našim uším jenom urážlivým. Co ještě zbývá ze života, když není slyšet křik ptáka nebo hádání žab v noci u rybníka? Jsem rudý muž a nerozumím tomu. °° (Jaký paradox, že náčelníkovo jméno nese dnes jedno z největších měst Spojených států...) °° Ale můj lid se ptá, co chce vlastně bílý muž? Jak je možno koupit oblohu či teplo země nebo rychlost antilopy? Jak vám to můžeme prodat - a jak to můžete koupit? Copak můžete se zemí dělat co chcete jenom proto, že rudý muž podepíše kus papíru a dá ho bílému muži? Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, jak to od nás můžete koupit? °°... celý text
Vezeme se
1965,
František Pilař
Ta knížka je jednoduše nádherná. Až tak, že mám pocit, že dnes už takové nevznikají, alespoň ne s takovou romantickou duší... A nebo je druhé vysvětlení - zestárnul jsem. V každém případě Vezeme se bylo mým fetišem v nejútlejším věku. S ním jsem prostě žil, denodenně si ho do zblbnutí prohlížel a všechny obrázky znal nazpaměť. Ano, textová část pro mne nebyla důležitá - proč taky, když jsem ještě neuměl číst. Ale zato ty obrázky! Překrásné obrázky malé i velké, černobílé i barevné dvoustránkové, hýřící barvami i skromné koláže z puntíků. Obrázků jsem se nemohl nabažit. A byla tu všechna ta auta, tramvaje a vlaky, co jsem znal. Pamatuji se, jak jsem později s knížkou seděl u okna, rozeznával podle ní auta venku a dělal si čárky, kolik jich projelo od každého typu. A do knížky jsem si pro lepší přehled - přímo nad obrázky - neumělými obrovskýmy klikyháky písma znalého předškoláka zapisoval: EMBÉČKO, ŽIGULI nebo LOKOMOTIVA VRZALINKA. Mám v ní ty nápisy dodnes a nevygumoval bych je za nic na světě.... celý text
Věž
1989,
William Golding
Úžasná kniha. Zpětně vůbec nechápu, jak jsem ji mohl mít sedmadvacet let doma nepřečtenou... Kterak si jeden umíněný děkan usmyslel, že vztyčí svůj čtyřistastopý falus až do nebe k větší slávě Boží. Nehledě na cokoliv a na kohokoliv. °° Když jednou přestalo pršet a prohlubeň uprostřed chrámové lodi páchla zvlášť silně, Jocelin se zastavil u modelu, aby načerpal sílu. S námahou odpojil věž, protože dřevo bylo nabobtnalé, a zbožně ji pozvedl jako relikvii. Něžně ji hladil, choval v náručí a prohlížel, jako matka prohlíží své děťátko. Byla osmnáct palců dlouhá, do poloviny čtverhranná, s vysokými úzkými okny, a pak z podrostu věžiček vyrůstal velký štíhlý jehlan s malým křížkem na špičce. Byl menší než kříž, který měl na prsou. ... Ze střechy bylo slyšet údery palice a najednou v něm ta věc, co držel v náručí, vzbudila nadšení; představil si linie sbíhající se do jednoho bodu ve vzduchu nad katedrálou a vzrušením se mu sevřelo hrdlo. Cítil, že to je život. °° Za totáče jsme se učili, že materie je vlastně vším, kdežto duchovno je jen taková nadstavba, které vlastně ani není zapotřebí... Tenhle milý děkan k věci přistoupil taky zajímavě: naopak duchovno je vším a o základy není třeba se vůbec starat, to zajistí kdyžtak Pán Bůh... Z extrému do extrému, umíněně, zaslepeně... umanutost někdy není špatná, nicméně... kdepak že jste, vy zlaté střední cesty? Což mi trochu evokuje odvěké debaty, jestli architektura je věda nebo umění. Téměř každý to skutečně pojme tak, že si musí vybrat pouze jednu z těchto možností a tu druhou zavrhnout. Ale vždyť jde také prostě nahradit vylučovací spojku "nebo" slučovacím slůvkem "a" :-) Vnímám knihu i takto: investoři, poslouchejte architekty a stavitele, když vám chtějí něco důležitého vysvětlit. A ještě: jak je to pořád stejné - jak vždy po tom všem, kdy zúčastnění prožijí všechny hrůzy a utrpení s projektem a realizací spojené, nakonec přijde Komise složená ze samých chytrých, neznalých a neinformovaných generálů po bitvě. A ti vždy velmi moudře vědí, co se přesně kdy mělo učinit, a začnou s inkvizičním ukřižováváním... To je i po sedmi stech letech pořád stejné... Zbývá otázka - je Věž knihou hodnou držitele Nobelovy ceny za literaturu? Ano, nepochybně ano. Nepředstavujte si ale nějaké lehké čtení.... celý text
Tri gaštanové kone
1967,
Margita Figuli
Útlá knížka, vlastně by se dala nazvat delší povídkou, popisuje klasický, shakespearovsky silný a dojemný příběh životní lásky a úkladů. Je psána velmi prostým jazykem, a jakkoli nejsem Slovák a nevyznám se v nuancích, působí na mne trochu archaicko-neuměle. Ale když vezmu v úvahu ich-formu a typ hlavního hrdiny, dospívám k tomu, že jazyk je naopak výstižný, charakteristický a velmi vhodný. Je stejně prostý a čistý jako on, jeho život a jeho city. Příběh Margity Figuli je známý i ze stejnojmenného filmového zpracování s hvězdným obsazením (Dočolomanský, Kukura). Oravská balada od režiséra Baladi. A když už jsem nakousl filmy, tak dějem prostupuje téma čirého "sekalovského" zla. Úvodní epizodu knihy s koňmi nám, čtenářům neznalým reálií tehdejšího československo-polského pohraničí, objasní další vynikající film Noční jezdci (Brzobohatý, Dočolomanský), který doporučuji shlédnout ještě před čtením. Ještě poznámka: mám rád edici Máj ze šedesátých let, v níž vycházely skvosty české, slovenské i světové literatury, a které jsem následně nacházel v knihovně rodičů. Na některé jsem měl "duševně" už dříve, k dalším se vracím až teď, ale skoro bez výjimky jsou to kvalitní kousky. A v neposlední řadě se mi ohromně líbí jejich přebaly - je to dnes nádherné grafické retro. P.S.: Komu se líbí podobné věci, zkuste novelu Cizinec přichází od Miky Waltariho. Byli s Margitou Figuli vrstevníci - vznik obou knížek dělí pouhé tři roky - a děj se odehrává ve stejné době, na drsném finském venkově.... celý text
Došel jsem daleko...
2007,
Ishmael Beah
Tu knihu mám už asi deset let, dostal jsem ji k vánocům. Nikdy mne nelákala, to spíš pravý opak, navíc ještě má na obálce napsáno Mezinárodní bestseller... Vzhledem k tomu, že jsem ji dostal od dcery, zcela upřímně jsem se snažil alespoň začít, ale nějak to nešlo. Nakonec to uznala i ona, po pár stránkách. Je to fakt hrůza a děs. Tím myslím ten obsah, napsaná je naopak velmi dobře. A tak až čtenářská výzva - kategorie autor pod 30 let - mne nakonec k přečtení dokopala. A přiznám se, není to nic pro mne. Asi je ta kniha napsaná až příliš dobře... Vždy jsem se začetl, zkazil si den, no a tak to šlo pořád... Těšil jsem se, až bude těm hrůzám konec... Když člověk čte o hrůzách středověku, nebo třeba i za světových válek, říká si, že ty doby už zaplaťbůh skončily, už nejsou. Jenže Ishmael Beah připomene, že pořád jsou. V Africe, kde jsou země, kde desítky let zuří občanské války a my o nich vlastně dohromady ani nic nevíme... Jenomže jsou i v Evropě, vlastně kousek od nás, Doněck, Luhansk... Není to tak daleko od našeho krásného, klidného Česka a Slovenska. Aha, doparoma, Ukrajina se Slovenskem sousedí... Koho podobná témata zajímají, velmi doporučuji knihu Tráva a sloni od architekta Raymonda Rehnicera ze Sarajeva, který poslední léta dožil v Praze. Líčí mechanismus vzniku občanských válek, kdy se z "normálních" lidí, sousedů z jedné obce či města, stávají vraždící bestie pobíjející své bližní. To vše kousek od nás, před pouhými dvaceti lety. Navíc v Sarajevu, městě, které několik málo let před občanskou válkou hostilo zimní olympijské hry (maminka Gabriely Soukalové tam získala medaili)... Hrůza člověka obchází. Mám spolužáka (ty si holt člověk nevybírá), který prodává, či pomáhá prodávat, zbraně do rovníkové Afriky (samozřejmě ne "těm zlým", to se rozumí, že...). Je věřící, praktikující katolík... Bůh nás ochraňuj. Apropó, jak je to s "těmi zlými" a s "těmi dobrými", to vám vysvětlí Ishmael Beah...... celý text
Kroniky Jakuba Vandrovce
2013,
Andrzej Pilipiuk
Jakub Vandrovec je novým, originálním typem akčního hrdiny. Jamesem Bondem z divokého východu. Ze země, která je pro starý (vochlasty)... Místo elegantního obleku, bílé košile a pečlivě narovnané kravaty nosí gumáky, vaťák či uniformu po mrtvém skopčákovi a bolševickou ušanku. Místo ultramoderních vynálezů třímá v rukou vidle. Namísto martini-s-vodkou-protřepat-nemíchat užívá pro zlepšení instinktů domácí-lavórovici-rozhodně-nemíchat. °° Pavel mechanickým krokem přistoupil k baru a podal mu litrovou láhev Johny Walkera. Jakub nedůvěřivě pohlédl na žlutý obsah. "Zřejmě špatně destilovaná," poznamenal. °° Namísto Jejímu Veličenstvu slouží jen sám sobě, ovšem nemylte se. Nepotřebuje příkazy nějaké M, vystačí si se svou vlastní M(orálkou). A ta funguje neomylně správně, jen je třeba ji v té bezmála devadesátileté makovici pěkně chlapsky promazávat - destilátem, z něhož by každý jiný z fleku oslepl. Andrzej Pilipiuk prostě jen popsal idol svého rodného kraje, polsko-ukrajinského pohraničí, kraje, kde se zastavil čas. A stejně tak, jako se anglický i polský 007 - případně Limonádový i Samohonkový Joe - s ničím nemažou a nechávají za sebou hotovou spoušť, nemaže se ani autor a servíruje nám drsnou, východní, levnými lihovinami vonící a naprosto svéráznou bláznivinu.... celý text
Král duchů
1988,
Michel Tournier
Velice zvláštní kniha. Nenechte se zmýlit názvem, podle kterého by ji bylo možno považovat třeba za fantasy. To byste byli vedle jako jedle (ve velice zajímavém doslovu Václava Jamka je autorův styl označen jako mytický realismus)... O kvalitě Krále duchů vypovídá udělení nejvýznamnější francouzské literární ceny, Prix Goncourt (za sto let existence byla udělena jen asi třicetkrát). Vzhledem k tomu, že se jedná o dílo primárně epické, se strhujícím dějem, jsem trochu na rozpacích, co mám vlastně napsat. Prakticky vše, co mne napadá, by mohlo být zároveň spoilerem. A to rozhodně nechci. Naopak, na tomto místě se musím rozhořčit nad rozšířeným způsobem psaní anotací. Sklouzne vám nechtěně zrak ke druhé (!) větě anotace a tam je dokonale popsán děj z poslední čtvrtiny (!) knihy. Že tvůrce anotace použil formulaci ze záložky na obalu knihy není omluvou. NEČTĚTE ANOTACI - JE TO SPOILER JAKO HROM !!! V této souvislosti ještě musím dodat, že i Václav Jamek ve svém doslovu mocně spoileruje (ač v roce 1988 byl spoiler něco zcela jiného, pamětníci F1 vědí...), co se týče obsahu ostatních Tournierových knih. Král duchů není úplně jednoduché čtení. Vyžaduje imaginaci, na abstraktních představách je kniha do jisté míry založena, na druhou stranu Tournier čtenáři vydatně pomáhá brilantními popisy. A připravte se (aspoň u mne to tak bylo) na kolikrát intenzivní pocity zhnusení a studu... Též má autor cit pro výborné vystižení povahy (a zvláště kontrastu) popisovaných zemí a národů. A při vší vážnosti knihy a závažnosti tématu obsahuje kniha i skvělé humorné či tragikomické pasáže. Zvláště mne pobavila postava plukovníka Puyjalona, jenž vykládá každému na potkání, že má hrůzu ze "stabilizovaných situací" a své kolegy oslňuje výrokem: "Záleží mi na tom, aby souřadnice mého velitelského stanoviště měly vždycky proměnlivé parametry."... celý text
Snídaně u Tiffanyho
2014,
Truman Capote
No, nějak jsem čekal víc... Ten příběh by docela dobře zapadl do nějaké jihoamerické telenovely. Jakési literární kvality by se našly, ale ne zase takové, aby splnily moji představu o próze, jež se - dle textu na obalu - "řadí k základním dílům moderní americké literatury". No téda, chudáci Američani, chtělo by se říci... Osobně si myslím, že tuto "klasiku" stvořilo až filmové zpracování s okouzlující Audrey Hepburnovou. A jen tak mimochodem, ty dva Oscary, které film získal, byly ... za hudbu :-) Ten film ovšem, to je jiná třída. Mimo jiné, díky Audrey, vytvořil styl "chic" ženy šedesátých let. Polovina z nich (včetně třeba mé tchýně - viděl jsem fotky) se snažila - klobouky, brýlemi, pózami - alespoň se Audrey přiblížit (a ne všem se to dařilo...) :-) Čili ano, Snídaně u Tiffanyho je významná záležitost, ovšem jako film. Ne tak úplně kniha. Ta měla kliku, že byla vzápětí skvělým způsobem zfilmována.... celý text
Bratrstvo II. - Mária
1947,
Alois Jirásek
Pravdou je, že Bratrstvo neodsýpá tak rychle jako dnešní knihy téhož žánru. Ale Jirásek tento "nedostatek" bohatě vynahrazuje barvitostí a plasticitou svého vyprávění, opravdovostí a uvěřitelností dialogů, ač jsou vyslovovány poměrně archaickou češtinou... Kdo chce mít rychle "sfouknutou" další knihu, pro toho asi nebude Bratrstvo tím pravým ořechovým. Kdo se naopak touží trochu zklidnit, nepospíchat, raději si jednu knihu vychutnat, než zvládnout za stejný čas pět rychlovek, pak s chutí do toho. Stejně jako u prvního dílu nelze nezmínit krásné ilustrace Adolfa Kašpara, velmi věrně zobrazující děj knihy. Což opět dokládá rozdíl v přístupu, neboť ze spousty dnešních ilustrátorů mám dojem, že v rámci fofrování text ani neviděli... Ilustrace vás v dokonalé shodě s Jiráskovým vyprávěním poutavě provedou - tentokrát - Košickem, Spiší, Gemerem a východní částí Hontu. Což bylo pro mne, velmi málo znalého těchto krásných koutů Slovenska, jedním z hlavních důvodů, proč si od Jiráska přečíst zrovna Bratrstvo. A ještě jedna perlička, která dokumentuje, kterak se za těch zhruba sto let změnil jazyk. Dnes by asi seriózního spisovatele stěží napadlo, aby jedné z hlavních románových postav dal jméno Chujava Slimáček...... celý text
Žilina - príbehy jedného mesta
2014,
kolektiv autorů
Jsem Pražák. V Žilině jsem byl dvakrát, v obou případech v noci. Viděl jsem z ní ty betonové protihlukové stěny na bratislavské výpadovce, budovu Dopravného podniku na Kvačalovej a kousek sídliště Hájik. Toť vše. Žilinčané si jistě dovedou udělat představu, jak jejich město asi "znám". A přesto mám pocit, že znám. Více než spoustu jiných měst, která jsem přitom viděl ve dne a prošel jejich centra, ulice a náměstí. A je to zcela bezesporu zásluha této knížky. Ta mne seznámila nejen s dějinami města, jejich klíčovými událostmi a okamžiky, předložila mi spoustu zajímavých map, plánků, výkresů a fotografií. Starých a ještě starších, ale i nových budov, kostelů, náměstí, ulic a bulvárů... A ano, i Petra Sagana. Takže teď, napotřetí či napočtvrté, prostě když se mi podaří trefit to za světla, už přijedu do Žiliny jako poučený návštěvník, který přesně ví, kam chce zajít a na co se má podívat. A spíše proto, aby si ověřil své představy, než aby se s Žilinou seznamoval. To seznámení obstarala tato kniha. Až se vrátím, povím vám, jestli opravdu tak dobře, jak si myslím. P.S. po dvou letech: ... Vrátil jsem se. V Žilině jsem byl mezitím častokrát. A mohu potvrdit, že knížka je skvělá... Ale bohužel, moje vzpomínky na to město jsou smutné. Na samém konci mne v Žilině potkalo to nejhorší, co jsem v životě zažil... To je ale už jiná kapitola, která do knížky nepatří... Za to samotná Žilina nemůže. A knížka už vůbec ne. Ta je prima ... a jsem rád, že jsem ji kdysi dostal.... celý text
Deník kastelána
2014,
Evžen Boček
Musím hned zpočátku říci, že asi nejsem zrovna typický čtenář této knihy. Kdysi dávno jsem totiž celkem pravidelně jezdil na zámek Červená Lhota a znal se s tamním kastelánem (tenkrát se říkalo ředitel), skvělým člověkem. A jelikož jsem zrovna procházel podobnými "existenciálními" stavy jako Evžen Boček, zcela vážně jsem tehdy uvažoval o tom, že "s tím v Praze seknu" a půjdu taky někam na zámek. Je to sice už dost dlouho, co mne to bralo opravdu fest, ale občas i teď se mi ta touha připomene.... A proto jsem rád, že mám Deník kastelána v knihovně. Protože až se ta mrcha utkvělá znovu vynoří, bude mi stačit sáhnout po modré knížce s červenou hvězdou - a budu vyléčený :-) Podle toho taky berte mé hodnocení, knížka má pro mne prostě jinou hodnotu. A ač obálka (trochu nešikovně, že) napovídá pouze jednu hvězdičku, budu velkorysý a dám čtyři... Dal bych i pět, ale to by musel být autorův způsob psaní trochu konzistentnější. Text působí neurovnaným dojmem, chvilku spisovný, chvilku nespisovný, chvilku knižní, chvilku vulgární. Taky mne napadlo, že je to třeba schválně, aby to celé působilo deníkově, či že je celý text naprosto autentický deník, vydaný bez jakýchkoliv dodatečných úprav. Jenomže jednak si to nemyslím, a i kdyby to tak nakrásně bylo, tak mne to stejně nebere...... celý text
Husitská epopej. II, 1416-1425 - za časů hejtmana Jana Žižky
2015,
Vlastimil Vondruška
Velmi pozitivně hodnotím nazírání husitské doby z pohledu obou znesvářených stran konfliktu. I když neumím zcela posoudit, nakolik je tento náhled správně vybalancovaný. Co se celkového přístupu k tématu týče, jedná se vlastně o módní "dokudrama", známé hlavně z televizních obrazovek, například ze seriálu Vyprávěj. Ten je o nedávné historii a rozvětvené pardubické rodině Dvořáků, zatímco Husitská epopej je knižní sága o 15. století a rozvětvené písecké rodině Prokopů. Princip naprosto tentýž. Takovéto uchopení historie mi nejen nevadí, ale vyloženě sedí. Historické děje čtivým způsobem velmi plasticky přibližuje. A řeknu na rovinu, že mé chápání husitského období a vůbec povědomí o té době, se Vondruškovou epopejí posunulo od Vávrových filmů a dějepisných útržků mílovými kroky - doufám, že kýženým směrem. Ale v tomto ohledu autorovi, "celoživotnímu" historikovi, poměrně věřím. (A neřeším malichernosti typu, zda se tehdy pivo pilo či jedlo z misky.) Jedno mínus: neuvěřitelně klišovité, až skutečně směšné popisy (zvláště) žen a jejich způsobů. Typu: "byla zrzavá (variantně černovlasá), měla příjemně kypré boky a ochotně si vyhrnula suknici"... Hmm, nojo, ale když se podobná věc opakuje na každé páté stránce a těch je celkem 615, úsměšek pomalu mizí ze rtů.... Jedno úsměvné plus: autor má pravidelně ve všech svých epopejích problém vejít se s popisovaným časovým obdobím do šestisetstránkového rozsahu knihy. Tentokrát se s tím ale popral vskutku originálně. Zatímco události jednoho roku mu dosavad zabírají průměrně 70 stránek, poslední dva roky, které mu zbývaly, vyřešil (oba) na pouhých třech stranách takovýmto způsobem: "´Mnoho o nich stejně nevíme,´ upozornil bratranec a zvedl obrácené dlaně na znamení, že nemá nic. Neměl jsem ani já. Zápisky z toho roku se ztratily. Viděl jsem na něm zklamání a utěšoval jsem ho: ´Podívej, stejně jsme už druhou knihu popsali skoro celou, víc by se nám tam nevešlo.´"... celý text
Zapomenutý král
2015,
Ludmila Vaňková
Mňo ... mám toto období rád a musím uznat, že Ludmila Vaňková poskytuje o druhé čtvrtině 13. století skutečně plastický, rozvětvený a bohatý obraz. Bohužel někdy až moc - na to, že jde o román, nikoli o striktně historickou publikaci. Už jsem předtím o období Václava I. něco přečetl, ale musím říct, že některé pasáže jsou téměř k nepřežití a uvědomění si všech souvislostí, zvláště když královny se svým fraucimorem (Václavem výstižně zvaným babinec) řeší nekonečně rozvlekle příbuzenské vztahy napříč celou Evropou... Když se k tomu přidá neexistence poznámkového aparátu na konci knihy (kam by se člověk, vzhledem k výše popsanému, rád podíval) a občasné faktické chyby (např. uherský král Béla označuje - budoucí českou královnu - Kunhutu za svoji první vnučku a o kousek dál zase za druhou), nu, tak je to pořádná zabíračka pro mozkové závity, o potřebě naprostého soustředění ani nemluvě. Že jste se v mém komentáři lehce ztratili? No, to je jedině dobře. Aspoň budete maličko připraveni na zašmodrchance paní Ludmily, trvající řadu dlooouhých stran. Přesto si ale knížku přečtěte - zapomenutý král si zaslouží nějaké to připomenutí.... celý text
Rukojemník: Lokomotívy v daždi
2014,
Peter Pišťanek
Začnu svůj komentář asi trochu zeširoka. Rád jezdím na kole. Jako kluk jsem se sice nikdy nedočkal tak krásného kola jako Peter Achberger - fungl nového favorita s berany otočenými nahoru - ale moji lásku k cyklistice to nepoznamenalo. Dnes mám horské kolo a jezdím na něm i nějaké závody. Postupem času už nejraději ty rovinaté, na jižní Moravě. Většina tras místních závodů vede cik-cak přes bývalou železnou oponu či po „signálkách“, cestách původně lemovaných ostnatými dráty a strážními stanovišti. Přejíždíme několikrát hranici - chvíli v Rakousku, chvíli na Moravě - aniž bychom si jí byť vůbec všimli… Pro většinu mých spolubojovníků je to něco naprosto normálního. A je to tak správně. Ale já, o málo mladší vrstevník Petra Achbergera, to pořád vnímám jako zázrak. A vždy znovu se tak trochu divím a podvědomě nevycházím z úžasu, že je možno se tam tak volně křížem krážem potloukat. Asi i proto mám ty jihomoravsko-rakouské závody tak rád, nejen proto, že se tam s horským kolem jezdí po rovině… Krásná a čtivá knížka Petra Pišťanka mi připomíná mé vlastní dětství (a to jsou vždy příjemné vzpomínky) se všemi tehdejšími klukovskými hrami, pochoutkami, stavebnicemi … a zároveň dobu, do které bych se už nechtěl vrátit … a jsem rád, že už v ní nemusí vyrůstat moje děti. Obrovskou pochvalu zaslouží Dodo Dobrík, autor úžasné obálky. V mých očích to je nejlepší obálka nejen roku, ale minimálně desetiletí. Ještě jedno doporučení - pro české čtenáře: přečtěte si knížku v originále, ve slovenštině - je nádherná…... celý text
Denní hlídka
2005,
Sergej Lukjaněnko
Není špatné přečíst si po Noční hlídce i druhý díl. Leccos, co nebylo zcela jasné, totiž dovysvětlí. Minimálně z tohoto důvodu tedy Denní hlídku doporučuji. Krom toho je opět dobře napsaná, čtivá. Velmi zajímavý - a navíc lichotivý - je také pohled na Prahu (hmm, pod Vyšehradem sídlí Evropské byro spravedlivé Inkvizice, kdybyste to náhodou nevěděli...) ruskýma očima. Inu, asi se jim u nás opravdu líbí (Rusům i inkvizici)... :-)... celý text