Čtec
přečtené 741
Letopisy Vukogvazdské družiny – svazek prvý
2011,
Jan Kravčík
Hodnotím knihu samozřejmě v rámci žánru. Pokud by ji někdo chtěl srovnávat s "vysokou literaturou", tak mu přeji hodně štěstí... Tu sice také čtu, a rád, ale míchat tyto věci dohromady, to by bylo jako že jeden o voze a druhý o koze. A když píši, že v rámci žánru, je třeba si uvědomit ještě několik faktů. Vukogvazdské letopisy nejsou jenom čistou fantasy knihou, nýbrž fantasy vzniklou jako důsledek opravdového hraní, v tomto případě dnes už legendární české hry na hrdiny (jinak též role plaiyng game - RPG) Dračí doupě. Jsou to vlastně zapsaná dobrodružství - či výpravy proměnlivé herní družiny - a není zrovna úplně snadné udělat z toho literaturu vůbec nějakou, natož vysokou :-) ... a fakt, že kromě pár povídek nikdo nic podobného u nás knižně nevydal a nádavkem že se jedná o autorovu/autorů prvotinu, také hraje svoji roli (hlavně ze začátku to trošku skřípe, ale vzhledem k výše popsanému je to, řekl bych, pochopitelné). "Vznikla zatraceně špinavá fantasy, jejímž požehnáním i prokletím je fakt, že se opravdu odehrála..." (z doslovu O Vukogvazdské družině ... ano, lépe bych to těžko shrnul - a doporučuji přečíst si tento doslov ještě před vlastními příběhy, zvláště těm, kdo se příliš v RPG neorientují) Nu, a ač jsem si tím zpočátku nebyl vůbec jistý, těším se na druhý díl. Začalo mne zajímat, jak to s těmi výtečníky vlastně bude dál. A to je také docela fajn, není-liž pravda?... celý text
Krvavá lázeň
2002,
Mika Waltari
Líbí se mi (byť trochu nepřesná) definice pikareskního románu, kterou jsem objevil na LangSoft.cz: "Pikareskní je román, kde je hlavní hrdina tak trochu darebák." Takže si začínám zvykat... Léta jsem se pral se všemi těmi Reynevany, Martiny ze Stvolna, Petry Kukani da Cucan, prostě s podobnými imr vére iritujícími individui - jenže ejhle! Právě oni jsou tou základní ingrediencí tohoto typu románu - protipólu "pravého" rytířského románu - který se datuje už někdy tak zhruba od Cervantesova Dona Quijota. A tak tam tedy musí být, a musí v jednom kuse otravovat, štvát a překážet - protože bez nich by to prostě nešlo, ať si o tom myslí kdo chce co chce. Já ale to báječné slovo "pikareskní" zaznamenal až nedávno, v souvislosti s Neffovou ságou o Petrovi z Kukaně, když jsem se jej zoufale snažil nějak katalogizovat, abych přišel na kloub tomu, co že je to vlastně za týpka... Dalším takovým výživným exemplářem páně Vladimíra Neffa je pan Epík ze Srpna. Nuž a Waltariho Krvavá lázeň je rovněž tímto typem románu, v hlavní roli tentokráte s nesnesitelným finským vzdělaným blbounem Mikaelem Karvajalkou. Ovšem teď už jsem byl poučen a na jeho pikaresknost jakž takž připraven, protože jsem zhruba věděl o co půjde. Sedm set stran s takovýmto hrdinou je ale i přesto dostatečná zkouška čtenářových nervů... S Waltariho osobitým humorem se to utáhnout dá, ovšem do jiskřivosti humoru Neffova má na míle daleko. Ještě jednou vlastností se ovšem podobné romány vyznačují - jsou depresivní. Především tím, že výše zmínění virtuózní spisovatelé skutečně virtuózně, a do často velmi nechutných detailů, popisují středověk. V tom si mohou Sapkowski, Neff i Waltari podat ruku (nejsem si jen jist, jestli by ji podali o poznání ploššímu Vondruškovi). Takže - obrňte se trpělivostí, shovívavostí k hlavnímu hrdinovi, čtěte raději s prázdným žaludkem než s plným... a nějaká ta antidepresiva na nočním stolku, pro sichr, taky neuškodí. O prášcích na spaní nemluvě.... celý text
Vyhnání Gerty Schnirch
2010,
Kateřina Tučková
Kniha je po literární stránce velmi dobře a poutavě napsaná - ale zcela pomýlená svým vyzněním. Toť můj názor. Nemyslím si ani, že by to byl od autorky záměr, ale že si prostě jen ukrojila příliš velké sousto. Za vše, co vzniklo za druhé světové války i v jejím důsledku po ní, jsou zodpovědní Němci. To aby bylo jasno. Řešit konkrétní lidské odpovědnosti nemá v globálu smysl a myslím, že to ani nebylo účelem knihy. Obě národnosti, německá i česká, plus samozřejmě ještě židovská, žily před válkou v Brně bez větších problémů společně a jistě by tak žily i nadále, v letech čtyřicátých, padesátých a tak dál. Kdyby jen nepřišel Führer s jeho ideou lebensraumu pro nadřazený německý národ. A Němci na to slyšeli ... a z naší masarykovsky liberální a národnostně tolerantní republiky - ve které měli rovnocenné postavení podle zcela moderních principů - udělali kůlničku na dříví, okleštili ji na čtvrtinu rozlohy a nazvali Böhmen und Mähren, proměnili ji v nacistický chlív, jeviště pro odpornou genocidu celého jednoho národa a pro vyvolávání nejnižších pudů napříč celou společností. A že jimi rozpoutaná druhá světová válka měla za přímý následek další čtyřicetiletý totalitní režim, to je také nabíledni. Vina za vinou, zlo za zlem, nekončící řetězení... Myslím, že by se nemělo nikdy zapomínat na to, kde zlo pramení, kdo je jeho původcem, a co je naopak pouze - někdy více, jindy méně, to připouštím - nevyhnutelným následkem. Ano, násilí páchané při odsunu bylo zlem. Každý národ má svoji spodinu, své ohavné džiny v láhvi, bohužel. To víme všichni. Ale také se ví, že v rámci sebezáchovy je třeba tu láhev uchovávat pevně zazátkovanou. Toho tehdejšího českého džina, v podobě například v knize popisovaných grázlů ze Zbrojovky, toho ovšem neodšpuntovali Češi, nýbrž Němci. ... A já celkové vyznění knihy Kateřiny Tučkové vnímám s opačným znaménkem a s jejím pojetím se prostě smířit nemohu. Když budeme relativizovat, pramen zla dávat do jednoho pytle - případně ještě hůře: zaměňovat - s jeho důsledky, budeme zároveň na nejlepší cestě si podobné hrůzy v budoucnu zopakovat...... celý text
Vojde kôň do baru
2016,
David Grossman
Navštívit stand-up show v Izraeli. To je v mých očích srovnatelné jako ocitnout se uprostřed tvrdého jádra sparťanského kotle v zápase s Baníkem nebo se Slovanem Bratislava. Člověk má asi v životě vyzkoušet leccos, ale těmhle dvěma věcem bych se docela rád vyhnul. A to mám na mysli třeba kosmopolitní Tel Aviv, ospalou pouštní Berševu nebo prázdninový Ejlat. Vůbec si nedokážu představit něco podobného někde na horké čáře či přímo v osadách na "Západním břehu" (izraelské reálie ... on je ve skutečnosti celý Izrael na západním břehu Jordánu). Nojo, ale ono se to vystoupení už tak dost nechutného komika začíná nějako rozpadat. Humoru ubývá, obecenstvo je neklidné, nervozita by se dala krájet. Naopak přibývá ... čeho vlastně? To už nechám na Tobě, čtenáři. Každý si to asi vyhodnotí trochu jinak, neboť knížka nemá úplně jednoznačné vyznění. Hodně jsem s hodnocením v průběhu čtení osciloval. Od asi dvou hvězdiček v úvodní "humoristické" části až prakticky po pět v nejsilnějších partiích knihy. Pak mi ale přišlo, že ty nejsilnější partie jsou až neúnosně natahovány a tím ztrácejí drajv. Nakonec jsem se usnesl na kompromisních čtyřech hvězdičkách. Byť se blíží k pěti. Byl jsem i v pokušení dát pět, poté, co jsem si přečetl o Davidu Grossmanovi, ale přece jen by člověk neměl zaměňovat sympatie k autorovi s hodnocením konkrétní knihy. Jinak musím říci, že mi asi při čtení docela pomohla alespoň jakás-takás znalost Izraele a jeho reálií a historie, neboť jsem tam pracovně kdysi jezdil, procestoval většinu jeho území a i si něco o něm tehdy přečetl. Ne že bych pochopil úplně všechno, ale vzhledem k tomu, že v knize Davida Grossmana se vyskytují pasáže, kde aspoň takováto povšechná znalost se hodí, tak myslím, že v tomto ohledu jsem měl jistou výhodu.... celý text
Architekt na cestách
1941,
Bohumír Kozák
Je samozřejmě trochu na vážkách, zda zařazovat obrazovou publikaci mezi přečtené knihy. Ale v tomhle případě bych se toho nebál. Kresby a akvarely Bohumíra Kozáka jsem totiž bedlivě studoval, každý list zvlášť, podrobně a opakovaně. Neboť to stojí za to. Důvodů je hned několik a v podstatě je shrnuje výborná, byť stručná předmluva J.R. Marka. V první řadě jsou to důvody výtvarné. Pro mne je zajímavá například volba techniky pro jednotlivé náměty, případně barevnosti předloh: kresba tužkou (s konturami či bez kontur), rudkou, perem, tuší a štětcem. To je případ těch černobílých či hnědobílých v případě rudky. Ale tím výčet nekončí. Jsou tu barvy: barevné tužky, rozmývané barevné tužky (dnes bychom asi řekli pastel(k)y) a akvarely - a ty jsou zase buď nekonturované (většinou), či konturované (a ty se mi asi líbí nejméně). Ale to "nejméně" berte s velkou rezervou, protože všech sedmdesát obrázků je úžasných. A tak celkem logicky - jak J.R. Marek píše - s architektem Kozákem vybrali (nepatrný zlomek) z jeho děl za posledních asi dvacet let a vydali je v edici nazvané Knihovna výtvarné výchovy. Obrázky mají sloužit jako didaktický materiál pro architekty, jiné výtvarníky, ale i laiky. Dalo by se dále psát o "škole" kompozice, volby námětů, stylů šrafování, práce s barvami, se světlem a stínem či hloubkou kontrastu, o volbě a využití barev rozdílně v jednotlivých technikách, míře detailu, využití formátu atd., ale to by byl komentář příliš dlouhý. No a v druhé řadě jsou tu vlastní náměty. Přesně polovina obrázků je z Čech a Slovenska, druhá polovina z cest po Evropě. A všechna vyobrazení jsou fundovaně okomentována co se architektonické stránky týče (styl, doba, charakteristické znaky či detaily staveb, autoři, zajímavosti apod.). Popisy jsou co do češtiny docela archaické, ale nesmírně přesné a výstižné. Knížku doporučuji, a to velmi. Jak z důvodu inspirace pro vlastní výtvarné snažení, tak pro prostou radost z obrázků či pro architektonické poučení. Snad jedinou výtku bych měl. Zatímco k zobrazovaným námětům a architektuře popisy jsou, tak k té výtvarné stránce a technikám (z mého druhého odstavce) nikoliv. Ani písmenko. To musíte pouze odkoukat a zvládnout "samostudiem", což bez nějaké předchozí průpravy není jen tak. Takže sice na "Kozákovi" vyrostly generace architektů, ale v případě úplných výtvarných začátečníků v tomto ohledu asi lehce selže.... celý text
Na druhej strane
2013,
Pavol Rankov
Knížka (1. vydání, Artforum, 2013) je graficky vtipně pojatá. Ne že by nápad udělat ji oboustrannou byl vyloženě novátorský, ale zde mne zaujala dotaženost nápadu až do takové chuťovky, jako je použití dvou odlišných typů papíru pro obě části knihy. A dokonce v tiráži uvedené jejich přesné označení: "Olin regular high white" pro povídky z naší vysoce světlé přítomnosti a z druhé strany zažloutlý "Olin regular cream" pro zatuchlé zašlé časy. Obě povídky, které se mi líbily nejvíce (úvodní Dedina, čo nie je na mape + Vianočný vírus) jsou z té naší světlé přítomnosti. Na druhou stranu (ale ne, jsem pořád na první straně) se mi jednotlivé povídky z této části zdají více nevyrovnané, co se jejich kvality týče. Ve výše uvedené anotaci se píše: "... príhody ... zaznamenané autentickou rečou v štádiu jej dnešného rozpadu" ... LOL ... odpadnem! ... Dlužno ovšem ještě napsat, že to se týká pouze úvodní povídky, kde jde o spíč dvanáctiletého chlapce, s nímž mocně mlátí puberta a ještě ke všemu je z Bratislavy: °°... auntie Evu som predtým už raz videl, zastavila sa u nás na zdvorilostnú návštevu niekedy pred cca 2 - 3 rokmi, keď zostúpila z hôr, aby niečo vybavila v down town of Bratislava ... ale späť k mape na monitore, bola tam Kubínska, tuším tam chodia niektorí lyžovať, moji fotrovci dávajú prednosť Alpám, je to bližšie, vedú tam lepšie cesty a neprerežú vám gumy len preto, že ste Blaváci, čo je BTW slovo, ktoré by ani 1 skutočný Blavák z huby nevypustil, my sme Bratislavčania, Blaváci sme len pre nich, vidlákov, goralov a partizánov ... ... a týmto úplne cudzím ľuďom ma fotrovci posadili do kára - smer ďaleký sever, as Nord as possible, kde by líšky dodnes dávali dobrú noc, ak by ich už všetky neboli dávno požrali medvede ... "Tak čo, pôjdeme cez Oravu alebo cez Kysuce?" spýtal sa v Žiline uncle Ivan, na čo ja, že smer Kysuce ... tipol som si, čo je tá Mrvová Kykula (nadupaný názov) - a bingo! ... a vtedy som si všimol, že nemám signál na mobile, čo mi uncle Ivan potvrdil, že tu mobily neexistujú, ani oranžové, ani modré, ani ružové, tak som im povedal, že tá ich slávna Skalka nie je ani na mape, čo ich vôbec neprekvapilo...°° Zažloutlá "regular cream" druhá strana se mi jeví konzistentnější, ale bavila mne méně. Její úvodní a nejdelší povídka (Na druhej strane pohoria...) má sice zajímavý konec, je taková sinuhetovsky rozvláčná, ale na můj vkus až moc. Což platí i o druhé povídce o Abchanovi. Ta poslední (Tam kdesi na povrchu ... atd. atd.) má sice název pomalu delší než celá povídka, ale líbila se mi asi nejvíc. P.S.: Myslím, že dochází ke zmatení, co je vlastně první a co druhá strana. Dle anotace je první ta zažloutlá, ovšem to by pak byl obráceně hřbet knihy (Č-S knihy když položíte normálně na stůl či do poličky, tak mají - na rozdíl třeba od anglických - text na hřbetu vzhůru nohama, čert ví proč, asi kvůli snazšímu čtení). Takže z toho usuzuji, že high white (tyrkysová obálka) je ve skutečnosti první strana, kdežto regular cream (hnědá obálka) je strana druhá. Ovšem vzhledem k názvu knihy může být i toto jen takový vtípek. Třeba má kniha obě strany druhé a žádnou první. Odkud ale začít, toť otázka :-)... celý text