Čtec
přečtené 747
Letopisy Vukogvazdské družiny – svazek prvý
2011,
Jan Kravčík
Hodnotím knihu samozřejmě v rámci žánru. Pokud by ji někdo chtěl srovnávat s "vysokou literaturou", tak mu přeji hodně štěstí... Tu sice také čtu, a rád, ale míchat tyto věci dohromady, to by bylo jako že jeden o voze a druhý o koze. A když píši, že v rámci žánru, je třeba si uvědomit ještě několik faktů. Vukogvazdské letopisy nejsou jenom čistou fantasy knihou, nýbrž fantasy vzniklou jako důsledek opravdového hraní, v tomto případě dnes už legendární české hry na hrdiny (jinak též role plaiyng game - RPG) Dračí doupě. Jsou to vlastně zapsaná dobrodružství - či výpravy proměnlivé herní družiny - a není zrovna úplně snadné udělat z toho literaturu vůbec nějakou, natož vysokou :-) ... a fakt, že kromě pár povídek nikdo nic podobného u nás knižně nevydal a nádavkem že se jedná o autorovu/autorů prvotinu, také hraje svoji roli (hlavně ze začátku to trošku skřípe, ale vzhledem k výše popsanému je to, řekl bych, pochopitelné). "Vznikla zatraceně špinavá fantasy, jejímž požehnáním i prokletím je fakt, že se opravdu odehrála..." (z doslovu O Vukogvazdské družině ... ano, lépe bych to těžko shrnul - a doporučuji přečíst si tento doslov ještě před vlastními příběhy, zvláště těm, kdo se příliš v RPG neorientují) Nu, a ač jsem si tím zpočátku nebyl vůbec jistý, těším se na druhý díl. Začalo mne zajímat, jak to s těmi výtečníky vlastně bude dál. A to je také docela fajn, není-liž pravda?... celý text
Krvavá lázeň
2002,
Mika Waltari
Líbí se mi (byť trochu nepřesná) definice pikareskního románu, kterou jsem objevil na LangSoft.cz: "Pikareskní je román, kde je hlavní hrdina tak trochu darebák." Takže si začínám zvykat... Léta jsem se pral se všemi těmi Reynevany, Martiny ze Stvolna, Petry Kukani da Cucan, prostě s podobnými imr vére iritujícími individui - jenže ejhle! Právě oni jsou tou základní ingrediencí tohoto typu románu - protipólu "pravého" rytířského románu - který se datuje už někdy tak zhruba od Cervantesova Dona Quijota. A tak tam tedy musí být, a musí v jednom kuse otravovat, štvát a překážet - protože bez nich by to prostě nešlo, ať si o tom myslí kdo chce co chce. Já ale to báječné slovo "pikareskní" zaznamenal až nedávno, v souvislosti s Neffovou ságou o Petrovi z Kukaně, když jsem se jej zoufale snažil nějak katalogizovat, abych přišel na kloub tomu, co že je to vlastně za týpka... Dalším takovým výživným exemplářem páně Vladimíra Neffa je pan Epík ze Srpna. Nuž a Waltariho Krvavá lázeň je rovněž tímto typem románu, v hlavní roli tentokráte s nesnesitelným finským vzdělaným blbounem Mikaelem Karvajalkou. Ovšem teď už jsem byl poučen a na jeho pikaresknost jakž takž připraven, protože jsem zhruba věděl o co půjde. Sedm set stran s takovýmto hrdinou je ale i přesto dostatečná zkouška čtenářových nervů... S Waltariho osobitým humorem se to utáhnout dá, ovšem do jiskřivosti humoru Neffova má na míle daleko. Ještě jednou vlastností se ovšem podobné romány vyznačují - jsou depresivní. Především tím, že výše zmínění virtuózní spisovatelé skutečně virtuózně, a do často velmi nechutných detailů, popisují středověk. V tom si mohou Sapkowski, Neff i Waltari podat ruku (nejsem si jen jist, jestli by ji podali o poznání ploššímu Vondruškovi). Takže - obrňte se trpělivostí, shovívavostí k hlavnímu hrdinovi, čtěte raději s prázdným žaludkem než s plným... a nějaká ta antidepresiva na nočním stolku, pro sichr, taky neuškodí. O prášcích na spaní nemluvě.... celý text