Čtec
přečtené 741
Diabol v zrkadle
2016,
Juraj Červenák
Spád, čtivost a napínavost rozhodně knize nemůžu upřít, to je opravdová paráda. Červenák nezklame. Skoro celou dobu jsem byl připraven dát nejvyšší hodnocení a považoval knihu za dosavadní steinovsko-barbaričovský vrchol. Jenomže... Nechci psát spoiler, ale přesto si raději přečtěte můj další komentář až po dočtení knihy - přece jen, je to detektivka a nerad bych svou úvahou něco důležitého mimoděk či mezi řádky prozradil... Vídeňský díl Steina a Barbariče byl TAK skvěle rozehraný. Notář Barbarič se mohl stát ještě mnohem více živoucí a mnohovrstevnatou figurou, opravdu naprosto skvělou. A ... nic. Vyznění závěru mne svou plochostí zklamalo. Nemůžu si pomoci, ten příběh měl na víc. A tak - namísto očekávaného Barbariče - se nakonec nejzajímavější postavou stala baronka Marie Markéta ze Šternberka. Něco ve výše zmíněném smyslu cítím z autorova závěrečného Poděkování, kde se píše: "Michal Spáda si prečítal pracovnú verziu románu a na základe jeho rozsiahlych a veľmi podnetných pripomienok som úplne prepísal záverečné kapitoly. Editorka Zuzana Šeršeňová mi pomohla skorigovať Barbaričov súkromný život." Opravdu hodně by mne zajímal původní konec či vyznění knihy, hlavně co se notářovy osoby týče. A nemůžu se zbavit pocitu, že jsem o něco ochuzen a že něco podstatného z knihy dodatečně vypadlo... (Vybavila se mi slova mého zkušeného kolegy architekta, který říkával: "První verze je vždy nejlepší.") I přes tento můj povzdech se ale moc těším na dalšího Steina a Barbariče - a vlastně na jakéhokoliv Červenáka obecně :-)... celý text
Listy Emilovi / Na fašírky mi nesiahaj
2012,
Milan Lasica
Listy Emilovi jsou přesně tou knížkou, kterou stojí hrozné přemáhání odložit, vstát a začít něco dělat. Už už ... a zase otočím stránku a jede se dál. Tím, že jednotlivé dopisy jsou kraťoučké, je to ještě horší... Ovšem chápal bych, kdyby mladší čtenáře, kteří nemají osobní zkušenosti s minulým režimem - a starobinec v nedohlednu - zas tolik nebavila. My starší máme výhodu. Více víme "vo co gou" :-) Malá ochutnávka (úryvky): "Skrátka - nudíme sa. Vždy som túžil prežiť záver života v kľude, ale že to bude taká nuda, som netušil. ..... Pajdušáková ma stále nahovára, aby som sa preháňal po internete, ale nechce sa mi. Jednak nemám chuť vysedávať pred obrazovkou práve s Pajdušákovou, jednak som si raz pozrel ohlas čitateľov a poviem ti úprimne, tak svinsky sme sa nevyjadrovali ani na vojne a to je čo povedať. Na druhej strane som sa aj trochu poučil. Zistil som, že existujú aj horšie nadávky ako "chuj". To ma dosť zaujalo." "(Podľa Pajdušákovej) to najdôležitejšie je, že tam môžeš napísať čo chceš, nemusíš sa podpísať (alebo sa podpíšeš Jožo z Trnavy a pritom si Fero z Trenčína) a ono to na tom internete vyjde a strhne sa debata na primeranej úrovni. Väčšinou si tam nadávajú. To sa volá internetová diskusia." "Galovič, ktorý k nám do starobinca prišiel nedávno, je schopný spochybniť všetko... Minule napríklad povedal, že naša premiérka nie je žena, že je to preoblečený Dzurinda. Keď som zapochyboval a povedal mu, že Dzurinda má fúzy a že je menší ako ona, povedal, že si fúzy lepí. To, že je menší, vysvetlil tak, že ako premiérka nosí vysoké opätky. Keď som sa ho opýtal, ako je možné, že niekedy sú na verejnosti obaja spolu, mávol len rukou a povedal, že dnes je možné všetko. Pajdušáková mu uverila, každý deň sa díva na správy a prináša nové dôkazy. Včera povedala, že Dzurindovi vytŕčal z aktovky kúsok blond parochne. Opýtal som sa jej, prečo sa dnes neoholila. Urazila sa a povedala, že som chrapúň a vďaka takým ako ja to vyzerá tak ako to vyzerá." "Vyšiel som spod bráničky a vtedy sa to stalo. Po ulici sa medzi chodcami (väčšinou Japoncami) prechádzala úplne nahá blondínka. Japonci ju, pravdaže, fotili a našinci sa okúňali. Fakt. Zdôrazňujem, že bola úplne neodetá, dokonca aj neobutá. Bola bosá. A to miesto, ktoré sa odborne nazýva Venušin pahorok, mala depilované, skrátka, aby ti to bolo jasné, bola tam vyholená. Mala veľmi peknú, štíhlu postavičku, ale ako vyzerala v tvári, som si nestačil všimnúť, lebo až ta som sa neprepracoval. Zmizla tak náhle, ako sa objavila. Bolo to ako v rozprávke. Na druhý deň písali v novinách, že to bola Češka, ktorú to baví. Kde by sme boli bez Čechov!" "Emil, ozvi sa, som na dne."... celý text
Taras Bulba
2012,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Když se řekne "Taras Bulba", jako první se mi vybaví tabák (pohříchu nevalné kvality i vůně), kterým si na chatě nacpával fajfku můj táta... Co mne tedy na knížce (2012, Mladá fronta) upoutalo nejdříve, byla jemná obálka lehce tabákového odstínu z měkkého akvarelového kartónu. Opravdu povedená, oku lahodící a příjemná na omak. Pokud mám přejít od prvoplánových dojmů ke dřeni, tak zpočátku je to ještě dobré: co se týče geniálního Gogolova literárního jazyka i kongeniálního moderního, citlivého překladu Libora Dvořáka, absolutorium zaslouží oba dva. Ale ten obsah... Ať se snažím, jak se snažím, nenacházím nic, čím bych se mohl s "hrdiny" knihy, záporožskými kozáky, jakkoliv ztotožnit... Banda hrdlořezů, žijící pouze kořistnickými válkami a terorizující ze "své" Ukrajiny celou východní Evropu a Černomoří, se svou krutostí, nepřizpůsobivostí a ranně středověkým způsobem života vymykala jistě i tak dost temné době a dějinnému prostoru. Svými bohatýrskými slovy o obraně kamarádství za každou cenu, o široké velkolepé ruské duši, nemající na celém světě obdoby, o svaté válce za jedinou pravou pravoslavnou matičku církev, všemi těmi nabubřelými a prudce omezenými frázemi si mne hoši vůbec nezískali... Naopak jsem si říkal, cože mi ty jejich způsoby připomínají? Zamazávali si drahocenná (ukradená) roucha záměrně dehtem, aby dali najevo, že - přitom na odiv stavěné - bohatství pro ně nic neznamená. Posílali své drahocenné syny na nejlepší školy, aby nikdo nemohl zpochybnit jejich hóch nóbl úroveň, a aby po jejich dokončení navázali v napichování hlav na kopí a čtvrcení nepřátel, jak rodinná tradice po baťkovi otěckovi a dědcích káže... Někdo tomu říká Gomora, někdo Mafia, někdo Al-Káida, někdo Záporožská Seč. Na konci je vždy ale jen zmar, zhouba, žal a beznaděj, rozeseté široko daleko... Pokud jste, Nikolaji Vasiljeviči, chtěl vyjádřit toto vše, tak se Vám to povedlo mistrně. Pokud ale zároveň - byvše rodákem Mykolou Hoholem - vyslovujete "chrabrým kozákům" obdiv a hold, pak s mou spoluúčastí nepočítejte...... celý text
12 stoličiek
2009,
Ilja Ilf (p)
Rozjíždí se trochu těžkopádněji, ale s příchodem velkého kombinátora Ostapa Bendera na scénu se děj změní ve strhující jízdu, která (alespoň pro mne) vrcholí velkou vasiuckou šachovou apoteózou. Ohromně zajímavé je časové zasazení děje. Ocitáme se v sovětském Rusku tři roky po smrti Lenina a čtrnáct let před přepadením Sovětského svazu Hitlerem, v době, kdy Stalin ještě jakž takž ukazoval lidštější tvář, pokud se u něj o něčem takovém dá hovořit. V každém případě byly poměry zřejmě trošku uvolněnější než předtím i nedlouho poté... Nicméně z knihy vyzařuje taková selanková atmosféra společnosti ... no něco trochu podobného jako když jsem četl Saturnina v normalizačních časech a - neznaje tehdá časové souvislosti - nějak mi k tomu režimu nepasoval. Ostatně, Saturnin a "súdruh" Bender, ó ti by si rozuměli jedna báseň! Doteď mi zní v uších Ostapova slova: "Ľady sa pohli, páni porotcovia. Ľady sa pohli. To je kongeniálne! Slovom, vysoká trieda!" Apropó, Vasiuk. Jeho šachová kruťárna není až tak extra nadsazená. Šach je opravdu jedním z nejnebezpečnějších sportů. Kdysi jsem chodíval hrát biliár do slavné herny U Nováků ve Vodičkově ulici. V hlavním sále tam hráli také šachisté. A každý druhý večer končil tím, že se šachisté poprali. Přemíra duševní činnosti v kombinaci s nedostatkem pohybu udělá své. Stačí pak jeden dva kibicové jako rozbuška a neštěstí je na světě. Na závěr: líbila se mi noticka na zadní straně obálky od Milana Lasicy - označil překlad Jána Ferenčíka za "naozaj kongeniálny". Nelze nedodat: "Vysoká trieda!" ... alebo ako - samozrejme kongeniálne - hovoríme my Česi: Vyšší dívčí.... celý text
Cizinec přichází
2012,
Mika Waltari
Waltariho Cizinec přichází je hodně syrová záležitost. Ostatně právě ta nahá, prostá, drsná zemitost příběhu zcela naplňuje moji představu finského venkova (nejen) první poloviny dvacátého století. Tma, zima, chlast, deprese, sebevraždy. To není sen - to je Finsko. A do toho přijde Cizinec. Ne cizozemec. Fin. Ale z města. A ukáže se, že ... ale to už bych prozrazoval. Tak jen shrnu: je to síla a je to výborné. A to nebylo Waltarimu ještě ani třicet. A třeba možná právě proto. Vydání Knižního klubu z roku 2012 má dokonalé ilustrace od Jána Petroviče, svým surovým a (pouze) na první pohled neumětelským stylem perfektně ilustrující děj. Koneckonců přicházení Cizince na obálce je dostatečně výmluvné. A na závěr jedno varování: kniha má sice opravdu výborný doslov překladatele Jana Petra Velkoborského, osvětlující okolnosti jejího vzniku, ale pozor! - pokud nemáte rádi nemilá a nehorázná vyzrazení, tak nečtěte jeho poslední stránku, a to ani po dočtení knihy! P.S.: Komu se líbí podobné věci, zkuste Tri gaštanové kone od slovenské spisovatelky Margity Figuli. Byla to Waltariho vrstevnice - vznik obou knížek dělí pouhé tři roky - a děj se odehrává ve stejné době, na Oravě.... celý text
Opráski sčeskí historje anep fšichňi Zmikunďi národa
2014,
Jaz
Varováňí! - opsahuje spojleri sčeskího ďějepysu! Sdílím oblibu ústřední postavy českí historje, jíž je Zmikund Lucembruski (oohc! .. ta jeho nehcutná zbírka bruoků!). Nicméně mým oblíbencem z největších je zymňi klár Fridex Falcski se svými neodmislitelnými lyžemi ARTIS a hokejovým pukem. Chudák, přiěl na Býlou horu na bezva lyžovačku a ono z ní prachsprostě sešlo... Opráski se ael hemží dalšími skvělími postavami. Třeba kat Midlář, který si od sekané neotpočine ani při večeři. Či klár Válcaf, jenš bil oběktivňe magor a hclastal první lygu - a přezto od svého vleklého otce K IV. dostal Čechi, gdešto na jeho mlačího bráhcu, shcopného Zmikunda, zbili jen Uhri (hcudák...) Z novější historje potom surovce Franc Fredinant kdEste? a jeho ěleňi. Musím se přiznat, že úplně napoprvé mňě Opráski - ještě na internetu - nenadhcli komoleňím češtiny. Ale postupně jsem změnil názor. I to je vlastně karikatura, v dnešní době velmi trefná a aktuální. Teď to spíše vítám - než všechno vyluštím, tak mi Opráski alespoň vydrží na delší dobu. A leckteré z komo leniny už začínám i používat... Fukc... (A gdybi Misr Jan Huz viďěl, jak krásňě používám ěho nabodeňíčka, tak by se nejspíž ěho popel v Bodamskim ězeře hrúzou vobráťil. Ale ě to vylebšeňí.) Nedílnou složkou, kromě humoru a textů, jsou samozřejmě vlastní opráski. A ě neuvjeřitelné, jak přesné karikatury jednotlivých postav se dají vitvořit v obyčejném "ďětském" počítačovém Malování. Tedy suohrnem: ědnoznačně ano ... a ryhcle zakoupit druhí ďíl! (na Íšopu - jako bonuz maj tričko na bjehání "Zápotek" a magickí hrneg sv. Válcava "Dise bodnoud" - none kupto...)... celý text
Česko - návod k použití
2001,
Jiří Gruša
Jiřímu Grušovi celkem nelze upřít rozhled. Ale... Myslím, že kvalita jednotlivých kapitol je silně kolísavá, hodnotil bych je od jasných pěti hvězdiček (ty převažují) až po slabé dvě. Ale abych se vrátil k tomu Ale: vidím to tak, že kniha v určitých pasážích postrádá vyváženost a je psána z okatě katolických pozic (nejvyšší forma dodatečného uznání Husa: svatořečení - ajajaj..). Jako náš bývalý velvyslanec v Bonnu by přece měl vědět, že české země, stejně jako německé, jsou historicky konglomerátem katolictví i protestantství. Rýsuje (aspoň v počátku knihy) Čechy jako katolickou, nábožensky založenou zemi, což prostě tak není. V kontextu většiny okolních zemí jsme pravým opakem. Jižní Němci byli s takovým výkladem asi spokojení, zatímco ty severní, protestantské - slovy klasika - "jistě depotěšil". A dezorientoval jak německý jih, tak sever. Ale abych jen nehaněl, to bych opravdu nechtěl. Kapitoly Knedlíková lyra či Hospoda a Hospodin jsou zajímavé a vtipné. Zvláště mi ovšem v paměti utkvěly skvělé statě o naší laskavé Múze Boženě Němcové, světovém Karlu Čapkovi či o pozapomenutém obrovi Aloisi Jiráskovi (Gruša ovšem nezklamal a cimrmanovsky naznačuje, že by bývalo bylo lepší, kdyby napsal romány "U nich" a "Se všemi" ... aby se i Zikmund nažral a koza zůstala celá), či o nešťastném trojlístku Kafka - Jesenská - Krejcar ... nikdy mne nenapadla možná spřízněnost Mileny Jesenské s pobělohorsky anatomicko-patologicky rozčtvrceným doktorem (pak odkud všechny ty kruťárny G.R.R.M. má - stačí zajet do Prahy, trochu se tu porozhlédnout, a nabízí se jak na stříbrném podnose). Cimrmana jsem neuváděl náhodou, neboť v mnohém knížka upomíná na České nebe (zde zvané Nebešice), což vzhledem k podobnému datu vzniku už už svádí k myšlence, zda Gruša a Smoljak se Svěrákem nekonzultovali. Třeba v případě Zrádce národa či obou dívek, kterým je zatím lépe v očistci (Hanka s Lindou) :-) Sečteno a podtrženo - kdybych měl nějakému Němci nabídnout rukověť "k použití Česka" (fuj, to zní děsně..), doporučil bych mu vyváženější Opráski sčeskí historje. Jenomže, nojo, to by ten Němec musel porozumět českému smyslu pro humor, což opravdu, ale opravdu nevím...... celý text
Bubáci pro všední den
1961,
Pavel Buksa
Ono vlastně se jedná o střet rovnou tří bubákovských světů. Ti první, či spíše prvoplánoví, totiž strašidla, duchové, mrtvé mluvící kočky a další zpropadení tvoři, slouží - alespoň tak to vidím já - jen jako katalyzátor, startující souboj bubáků skutečných, byť pouhým okem neviditelných: Bubáků v nás (našich strachů, zbabělostí, sebepodceňování...) vs. světa bubákovského "husákovského" - dere se mi to na jazyk, i když vím, že tehdy měl bubák Husák zrovna svých bubáků dost, neboť právě vylezl z vězení. Ale nevadí, na věci to nic nemění. Prostě se jedná o bubáky, které vytvářel pokřivený reál-soc-kom režim. A že mu právě tohle šlo jak na drátkách, netřeba vlastně ani dodávat. Karel Michal vše naprosto mistrně popsal. °° Pár dní nato obdržel (ve věci Bílé paní) správce Pupenec přípis. Ježto mu bylo cestovat do Prahy, musel se s celou věcí svěřit ženě. Přijala to statečně. Poslední dobou se vnitřně připravovala na neblahé důsledky, které s sebou přinášela Pupencova zvýšená duševní činnost. "Mistr Jan Hus," pravil Pupenec důrazně, "se dal pro pravdu upálit." "Mistr Jan Hus!" řekla jeho žena. "Mistr Jan Hus, osle, neživil rodinu." Na tom setrvala. Přesto však pozorovala s jistou hrdostí, kterak pravdymilovný Pupenec míří ve svátečním oděvu k nádraží, vyzdoben odznaky masových organizací. °°... celý text
Jsme částí země
1993,
Noah Seattle
Už asi od druhé stránky jsem měl v očích slzy... Náčelník Seattle byl postaven před jedno z nejstrašnějších rozhodnutí. Jakou volbu nakonec učinil, to se z jeho řeči přímo nedozvíme, nicméně vytušit lze... V každém případě si nedokážu představit dokonalejší projev na téma životní prostředí, ekologie, vztah člověka k přírodě. °° Pohled na vaše města v očích rudého muže bolí. Snad proto, že je rudý muž divoch a nic nechápe. Ve městech bělochů není žádné ticho. Žádné místo, kde je možné na jaře slyšet rozpukání listů nebo bzučení hmyzu. Ale možná mi to tak připadá jen proto, že jsem divoch a nerozumím tomu. Ten hluk se zdá našim uším jenom urážlivým. Co ještě zbývá ze života, když není slyšet křik ptáka nebo hádání žab v noci u rybníka? Jsem rudý muž a nerozumím tomu. °° (Jaký paradox, že náčelníkovo jméno nese dnes jedno z největších měst Spojených států...) °° Ale můj lid se ptá, co chce vlastně bílý muž? Jak je možno koupit oblohu či teplo země nebo rychlost antilopy? Jak vám to můžeme prodat - a jak to můžete koupit? Copak můžete se zemí dělat co chcete jenom proto, že rudý muž podepíše kus papíru a dá ho bílému muži? Když nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, jak to od nás můžete koupit? °°... celý text
Vezeme se
1965,
František Pilař
Ta knížka je jednoduše nádherná. Až tak, že mám pocit, že dnes už takové nevznikají, alespoň ne s takovou romantickou duší... A nebo je druhé vysvětlení - zestárnul jsem. V každém případě Vezeme se bylo mým fetišem v nejútlejším věku. S ním jsem prostě žil, denodenně si ho do zblbnutí prohlížel a všechny obrázky znal nazpaměť. Ano, textová část pro mne nebyla důležitá - proč taky, když jsem ještě neuměl číst. Ale zato ty obrázky! Překrásné obrázky malé i velké, černobílé i barevné dvoustránkové, hýřící barvami i skromné koláže z puntíků. Obrázků jsem se nemohl nabažit. A byla tu všechna ta auta, tramvaje a vlaky, co jsem znal. Pamatuji se, jak jsem později s knížkou seděl u okna, rozeznával podle ní auta venku a dělal si čárky, kolik jich projelo od každého typu. A do knížky jsem si pro lepší přehled - přímo nad obrázky - neumělými obrovskýmy klikyháky písma znalého předškoláka zapisoval: EMBÉČKO, ŽIGULI nebo LOKOMOTIVA VRZALINKA. Mám v ní ty nápisy dodnes a nevygumoval bych je za nic na světě.... celý text
Věž
1989,
William Golding
Úžasná kniha. Zpětně vůbec nechápu, jak jsem ji mohl mít sedmadvacet let doma nepřečtenou... Kterak si jeden umíněný děkan usmyslel, že vztyčí svůj čtyřistastopý falus až do nebe k větší slávě Boží. Nehledě na cokoliv a na kohokoliv. °° Když jednou přestalo pršet a prohlubeň uprostřed chrámové lodi páchla zvlášť silně, Jocelin se zastavil u modelu, aby načerpal sílu. S námahou odpojil věž, protože dřevo bylo nabobtnalé, a zbožně ji pozvedl jako relikvii. Něžně ji hladil, choval v náručí a prohlížel, jako matka prohlíží své děťátko. Byla osmnáct palců dlouhá, do poloviny čtverhranná, s vysokými úzkými okny, a pak z podrostu věžiček vyrůstal velký štíhlý jehlan s malým křížkem na špičce. Byl menší než kříž, který měl na prsou. ... Ze střechy bylo slyšet údery palice a najednou v něm ta věc, co držel v náručí, vzbudila nadšení; představil si linie sbíhající se do jednoho bodu ve vzduchu nad katedrálou a vzrušením se mu sevřelo hrdlo. Cítil, že to je život. °° Za totáče jsme se učili, že materie je vlastně vším, kdežto duchovno je jen taková nadstavba, které vlastně ani není zapotřebí... Tenhle milý děkan k věci přistoupil taky zajímavě: naopak duchovno je vším a o základy není třeba se vůbec starat, to zajistí kdyžtak Pán Bůh... Z extrému do extrému, umíněně, zaslepeně... umanutost někdy není špatná, nicméně... kdepak že jste, vy zlaté střední cesty? Což mi trochu evokuje odvěké debaty, jestli architektura je věda nebo umění. Téměř každý to skutečně pojme tak, že si musí vybrat pouze jednu z těchto možností a tu druhou zavrhnout. Ale vždyť jde také prostě nahradit vylučovací spojku "nebo" slučovacím slůvkem "a" :-) Vnímám knihu i takto: investoři, poslouchejte architekty a stavitele, když vám chtějí něco důležitého vysvětlit. A ještě: jak je to pořád stejné - jak vždy po tom všem, kdy zúčastnění prožijí všechny hrůzy a utrpení s projektem a realizací spojené, nakonec přijde Komise složená ze samých chytrých, neznalých a neinformovaných generálů po bitvě. A ti vždy velmi moudře vědí, co se přesně kdy mělo učinit, a začnou s inkvizičním ukřižováváním... To je i po sedmi stech letech pořád stejné... Zbývá otázka - je Věž knihou hodnou držitele Nobelovy ceny za literaturu? Ano, nepochybně ano. Nepředstavujte si ale nějaké lehké čtení.... celý text
Tri gaštanové kone
1967,
Margita Figuli
Útlá knížka, vlastně by se dala nazvat delší povídkou, popisuje klasický, shakespearovsky silný a dojemný příběh životní lásky a úkladů. Je psána velmi prostým jazykem, a jakkoli nejsem Slovák a nevyznám se v nuancích, působí na mne trochu archaicko-neuměle. Ale když vezmu v úvahu ich-formu a typ hlavního hrdiny, dospívám k tomu, že jazyk je naopak výstižný, charakteristický a velmi vhodný. Je stejně prostý a čistý jako on, jeho život a jeho city. Příběh Margity Figuli je známý i ze stejnojmenného filmového zpracování s hvězdným obsazením (Dočolomanský, Kukura). Oravská balada od režiséra Baladi. A když už jsem nakousl filmy, tak dějem prostupuje téma čirého "sekalovského" zla. Úvodní epizodu knihy s koňmi nám, čtenářům neznalým reálií tehdejšího československo-polského pohraničí, objasní další vynikající film Noční jezdci (Brzobohatý, Dočolomanský), který doporučuji shlédnout ještě před čtením. Ještě poznámka: mám rád edici Máj ze šedesátých let, v níž vycházely skvosty české, slovenské i světové literatury, a které jsem následně nacházel v knihovně rodičů. Na některé jsem měl "duševně" už dříve, k dalším se vracím až teď, ale skoro bez výjimky jsou to kvalitní kousky. A v neposlední řadě se mi ohromně líbí jejich přebaly - je to dnes nádherné grafické retro. P.S.: Komu se líbí podobné věci, zkuste novelu Cizinec přichází od Miky Waltariho. Byli s Margitou Figuli vrstevníci - vznik obou knížek dělí pouhé tři roky - a děj se odehrává ve stejné době, na drsném finském venkově.... celý text