Čtec
přečtené 747
Vyhnání Gerty Schnirch
2010,
Kateřina Tučková
Kniha je po literární stránce velmi dobře a poutavě napsaná - ale zcela pomýlená svým vyzněním. Toť můj názor. Nemyslím si ani, že by to byl od autorky záměr, ale že si prostě jen ukrojila příliš velké sousto. Za vše, co vzniklo za druhé světové války i v jejím důsledku po ní, jsou zodpovědní Němci. To aby bylo jasno. Řešit konkrétní lidské odpovědnosti nemá v globálu smysl a myslím, že to ani nebylo účelem knihy. Obě národnosti, německá i česká, plus samozřejmě ještě židovská, žily před válkou v Brně bez větších problémů společně a jistě by tak žily i nadále, v letech čtyřicátých, padesátých a tak dál. Kdyby jen nepřišel Führer s jeho ideou lebensraumu pro nadřazený německý národ. A Němci na to slyšeli ... a z naší masarykovsky liberální a národnostně tolerantní republiky - ve které měli rovnocenné postavení podle zcela moderních principů - udělali kůlničku na dříví, okleštili ji na čtvrtinu rozlohy a nazvali Böhmen und Mähren, proměnili ji v nacistický chlív, jeviště pro odpornou genocidu celého jednoho národa a pro vyvolávání nejnižších pudů napříč celou společností. A že jimi rozpoutaná druhá světová válka měla za přímý následek další čtyřicetiletý totalitní režim, to je také nabíledni. Vina za vinou, zlo za zlem, nekončící řetězení... Myslím, že by se nemělo nikdy zapomínat na to, kde zlo pramení, kdo je jeho původcem, a co je naopak pouze - někdy více, jindy méně, to připouštím - nevyhnutelným následkem. Ano, násilí páchané při odsunu bylo zlem. Každý národ má svoji spodinu, své ohavné džiny v láhvi, bohužel. To víme všichni. Ale také se ví, že v rámci sebezáchovy je třeba tu láhev uchovávat pevně zazátkovanou. Toho tehdejšího českého džina, v podobě například v knize popisovaných grázlů ze Zbrojovky, toho ovšem neodšpuntovali Češi, nýbrž Němci. ... A já celkové vyznění knihy Kateřiny Tučkové vnímám s opačným znaménkem a s jejím pojetím se prostě smířit nemohu. Když budeme relativizovat, pramen zla dávat do jednoho pytle - případně ještě hůře: zaměňovat - s jeho důsledky, budeme zároveň na nejlepší cestě si podobné hrůzy v budoucnu zopakovat...... celý text
Vojde kôň do baru
2016,
David Grossman
Navštívit stand-up show v Izraeli. To je v mých očích srovnatelné jako ocitnout se uprostřed tvrdého jádra sparťanského kotle v zápase s Baníkem nebo se Slovanem Bratislava. Člověk má asi v životě vyzkoušet leccos, ale těmhle dvěma věcem bych se docela rád vyhnul. A to mám na mysli třeba kosmopolitní Tel Aviv, ospalou pouštní Berševu nebo prázdninový Ejlat. Vůbec si nedokážu představit něco podobného někde na horké čáře či přímo v osadách na "Západním břehu" (izraelské reálie ... on je ve skutečnosti celý Izrael na západním břehu Jordánu). Nojo, ale ono se to vystoupení už tak dost nechutného komika začíná nějako rozpadat. Humoru ubývá, obecenstvo je neklidné, nervozita by se dala krájet. Naopak přibývá ... čeho vlastně? To už nechám na Tobě, čtenáři. Každý si to asi vyhodnotí trochu jinak, neboť knížka nemá úplně jednoznačné vyznění. Hodně jsem s hodnocením v průběhu čtení osciloval. Od asi dvou hvězdiček v úvodní "humoristické" části až prakticky po pět v nejsilnějších partiích knihy. Pak mi ale přišlo, že ty nejsilnější partie jsou až neúnosně natahovány a tím ztrácejí drajv. Nakonec jsem se usnesl na kompromisních čtyřech hvězdičkách. Byť se blíží k pěti. Byl jsem i v pokušení dát pět, poté, co jsem si přečetl o Davidu Grossmanovi, ale přece jen by člověk neměl zaměňovat sympatie k autorovi s hodnocením konkrétní knihy. Jinak musím říci, že mi asi při čtení docela pomohla alespoň jakás-takás znalost Izraele a jeho reálií a historie, neboť jsem tam pracovně kdysi jezdil, procestoval většinu jeho území a i si něco o něm tehdy přečetl. Ne že bych pochopil úplně všechno, ale vzhledem k tomu, že v knize Davida Grossmana se vyskytují pasáže, kde aspoň takováto povšechná znalost se hodí, tak myslím, že v tomto ohledu jsem měl jistou výhodu.... celý text
Architekt na cestách
1941,
Bohumír Kozák
Je samozřejmě trochu na vážkách, zda zařazovat obrazovou publikaci mezi přečtené knihy. Ale v tomhle případě bych se toho nebál. Kresby a akvarely Bohumíra Kozáka jsem totiž bedlivě studoval, každý list zvlášť, podrobně a opakovaně. Neboť to stojí za to. Důvodů je hned několik a v podstatě je shrnuje výborná, byť stručná předmluva J.R. Marka. V první řadě jsou to důvody výtvarné. Pro mne je zajímavá například volba techniky pro jednotlivé náměty, případně barevnosti předloh: kresba tužkou (s konturami či bez kontur), rudkou, perem, tuší a štětcem. To je případ těch černobílých či hnědobílých v případě rudky. Ale tím výčet nekončí. Jsou tu barvy: barevné tužky, rozmývané barevné tužky (dnes bychom asi řekli pastel(k)y) a akvarely - a ty jsou zase buď nekonturované (většinou), či konturované (a ty se mi asi líbí nejméně). Ale to "nejméně" berte s velkou rezervou, protože všech sedmdesát obrázků je úžasných. A tak celkem logicky - jak J.R. Marek píše - s architektem Kozákem vybrali (nepatrný zlomek) z jeho děl za posledních asi dvacet let a vydali je v edici nazvané Knihovna výtvarné výchovy. Obrázky mají sloužit jako didaktický materiál pro architekty, jiné výtvarníky, ale i laiky. Dalo by se dále psát o "škole" kompozice, volby námětů, stylů šrafování, práce s barvami, se světlem a stínem či hloubkou kontrastu, o volbě a využití barev rozdílně v jednotlivých technikách, míře detailu, využití formátu atd., ale to by byl komentář příliš dlouhý. No a v druhé řadě jsou tu vlastní náměty. Přesně polovina obrázků je z Čech a Slovenska, druhá polovina z cest po Evropě. A všechna vyobrazení jsou fundovaně okomentována co se architektonické stránky týče (styl, doba, charakteristické znaky či detaily staveb, autoři, zajímavosti apod.). Popisy jsou co do češtiny docela archaické, ale nesmírně přesné a výstižné. Knížku doporučuji, a to velmi. Jak z důvodu inspirace pro vlastní výtvarné snažení, tak pro prostou radost z obrázků či pro architektonické poučení. Snad jedinou výtku bych měl. Zatímco k zobrazovaným námětům a architektuře popisy jsou, tak k té výtvarné stránce a technikám (z mého druhého odstavce) nikoliv. Ani písmenko. To musíte pouze odkoukat a zvládnout "samostudiem", což bez nějaké předchozí průpravy není jen tak. Takže sice na "Kozákovi" vyrostly generace architektů, ale v případě úplných výtvarných začátečníků v tomto ohledu asi lehce selže.... celý text
Na druhej strane
2013,
Pavol Rankov
Knížka (1. vydání, Artforum, 2013) je graficky vtipně pojatá. Ne že by nápad udělat ji oboustrannou byl vyloženě novátorský, ale zde mne zaujala dotaženost nápadu až do takové chuťovky, jako je použití dvou odlišných typů papíru pro obě části knihy. A dokonce v tiráži uvedené jejich přesné označení: "Olin regular high white" pro povídky z naší vysoce světlé přítomnosti a z druhé strany zažloutlý "Olin regular cream" pro zatuchlé zašlé časy. Obě povídky, které se mi líbily nejvíce (úvodní Dedina, čo nie je na mape + Vianočný vírus) jsou z té naší světlé přítomnosti. Na druhou stranu (ale ne, jsem pořád na první straně) se mi jednotlivé povídky z této části zdají více nevyrovnané, co se jejich kvality týče. Ve výše uvedené anotaci se píše: "... príhody ... zaznamenané autentickou rečou v štádiu jej dnešného rozpadu" ... LOL ... odpadnem! ... Dlužno ovšem ještě napsat, že to se týká pouze úvodní povídky, kde jde o spíč dvanáctiletého chlapce, s nímž mocně mlátí puberta a ještě ke všemu je z Bratislavy: °°... auntie Evu som predtým už raz videl, zastavila sa u nás na zdvorilostnú návštevu niekedy pred cca 2 - 3 rokmi, keď zostúpila z hôr, aby niečo vybavila v down town of Bratislava ... ale späť k mape na monitore, bola tam Kubínska, tuším tam chodia niektorí lyžovať, moji fotrovci dávajú prednosť Alpám, je to bližšie, vedú tam lepšie cesty a neprerežú vám gumy len preto, že ste Blaváci, čo je BTW slovo, ktoré by ani 1 skutočný Blavák z huby nevypustil, my sme Bratislavčania, Blaváci sme len pre nich, vidlákov, goralov a partizánov ... ... a týmto úplne cudzím ľuďom ma fotrovci posadili do kára - smer ďaleký sever, as Nord as possible, kde by líšky dodnes dávali dobrú noc, ak by ich už všetky neboli dávno požrali medvede ... "Tak čo, pôjdeme cez Oravu alebo cez Kysuce?" spýtal sa v Žiline uncle Ivan, na čo ja, že smer Kysuce ... tipol som si, čo je tá Mrvová Kykula (nadupaný názov) - a bingo! ... a vtedy som si všimol, že nemám signál na mobile, čo mi uncle Ivan potvrdil, že tu mobily neexistujú, ani oranžové, ani modré, ani ružové, tak som im povedal, že tá ich slávna Skalka nie je ani na mape, čo ich vôbec neprekvapilo...°° Zažloutlá "regular cream" druhá strana se mi jeví konzistentnější, ale bavila mne méně. Její úvodní a nejdelší povídka (Na druhej strane pohoria...) má sice zajímavý konec, je taková sinuhetovsky rozvláčná, ale na můj vkus až moc. Což platí i o druhé povídce o Abchanovi. Ta poslední (Tam kdesi na povrchu ... atd. atd.) má sice název pomalu delší než celá povídka, ale líbila se mi asi nejvíc. P.S.: Myslím, že dochází ke zmatení, co je vlastně první a co druhá strana. Dle anotace je první ta zažloutlá, ovšem to by pak byl obráceně hřbet knihy (Č-S knihy když položíte normálně na stůl či do poličky, tak mají - na rozdíl třeba od anglických - text na hřbetu vzhůru nohama, čert ví proč, asi kvůli snazšímu čtení). Takže z toho usuzuji, že high white (tyrkysová obálka) je ve skutečnosti první strana, kdežto regular cream (hnědá obálka) je strana druhá. Ovšem vzhledem k názvu knihy může být i toto jen takový vtípek. Třeba má kniha obě strany druhé a žádnou první. Odkud ale začít, toť otázka :-)... celý text
Diabol v zrkadle
2016,
Juraj Červenák
Spád, čtivost a napínavost rozhodně knize nemůžu upřít, to je opravdová paráda. Červenák nezklame. Skoro celou dobu jsem byl připraven dát nejvyšší hodnocení a považoval knihu za dosavadní steinovsko-barbaričovský vrchol. Jenomže... Nechci psát spoiler, ale přesto si raději přečtěte můj další komentář až po dočtení knihy - přece jen, je to detektivka a nerad bych svou úvahou něco důležitého mimoděk či mezi řádky prozradil... Vídeňský díl Steina a Barbariče byl TAK skvěle rozehraný. Notář Barbarič se mohl stát ještě mnohem více živoucí a mnohovrstevnatou figurou, opravdu naprosto skvělou. A ... nic. Vyznění závěru mne svou plochostí zklamalo. Nemůžu si pomoci, ten příběh měl na víc. A tak - namísto očekávaného Barbariče - se nakonec nejzajímavější postavou stala baronka Marie Markéta ze Šternberka. Něco ve výše zmíněném smyslu cítím z autorova závěrečného Poděkování, kde se píše: "Michal Spáda si prečítal pracovnú verziu románu a na základe jeho rozsiahlych a veľmi podnetných pripomienok som úplne prepísal záverečné kapitoly. Editorka Zuzana Šeršeňová mi pomohla skorigovať Barbaričov súkromný život." Opravdu hodně by mne zajímal původní konec či vyznění knihy, hlavně co se notářovy osoby týče. A nemůžu se zbavit pocitu, že jsem o něco ochuzen a že něco podstatného z knihy dodatečně vypadlo... (Vybavila se mi slova mého zkušeného kolegy architekta, který říkával: "První verze je vždy nejlepší.") I přes tento můj povzdech se ale moc těším na dalšího Steina a Barbariče - a vlastně na jakéhokoliv Červenáka obecně :-)... celý text
Listy Emilovi / Na fašírky mi nesiahaj
2012,
Milan Lasica
Listy Emilovi jsou přesně tou knížkou, kterou stojí hrozné přemáhání odložit, vstát a začít něco dělat. Už už ... a zase otočím stránku a jede se dál. Tím, že jednotlivé dopisy jsou kraťoučké, je to ještě horší... Ovšem chápal bych, kdyby mladší čtenáře, kteří nemají osobní zkušenosti s minulým režimem - a starobinec v nedohlednu - zas tolik nebavila. My starší máme výhodu. Více víme "vo co gou" :-) Malá ochutnávka (úryvky): "Skrátka - nudíme sa. Vždy som túžil prežiť záver života v kľude, ale že to bude taká nuda, som netušil. ..... Pajdušáková ma stále nahovára, aby som sa preháňal po internete, ale nechce sa mi. Jednak nemám chuť vysedávať pred obrazovkou práve s Pajdušákovou, jednak som si raz pozrel ohlas čitateľov a poviem ti úprimne, tak svinsky sme sa nevyjadrovali ani na vojne a to je čo povedať. Na druhej strane som sa aj trochu poučil. Zistil som, že existujú aj horšie nadávky ako "chuj". To ma dosť zaujalo." "(Podľa Pajdušákovej) to najdôležitejšie je, že tam môžeš napísať čo chceš, nemusíš sa podpísať (alebo sa podpíšeš Jožo z Trnavy a pritom si Fero z Trenčína) a ono to na tom internete vyjde a strhne sa debata na primeranej úrovni. Väčšinou si tam nadávajú. To sa volá internetová diskusia." "Galovič, ktorý k nám do starobinca prišiel nedávno, je schopný spochybniť všetko... Minule napríklad povedal, že naša premiérka nie je žena, že je to preoblečený Dzurinda. Keď som zapochyboval a povedal mu, že Dzurinda má fúzy a že je menší ako ona, povedal, že si fúzy lepí. To, že je menší, vysvetlil tak, že ako premiérka nosí vysoké opätky. Keď som sa ho opýtal, ako je možné, že niekedy sú na verejnosti obaja spolu, mávol len rukou a povedal, že dnes je možné všetko. Pajdušáková mu uverila, každý deň sa díva na správy a prináša nové dôkazy. Včera povedala, že Dzurindovi vytŕčal z aktovky kúsok blond parochne. Opýtal som sa jej, prečo sa dnes neoholila. Urazila sa a povedala, že som chrapúň a vďaka takým ako ja to vyzerá tak ako to vyzerá." "Vyšiel som spod bráničky a vtedy sa to stalo. Po ulici sa medzi chodcami (väčšinou Japoncami) prechádzala úplne nahá blondínka. Japonci ju, pravdaže, fotili a našinci sa okúňali. Fakt. Zdôrazňujem, že bola úplne neodetá, dokonca aj neobutá. Bola bosá. A to miesto, ktoré sa odborne nazýva Venušin pahorok, mala depilované, skrátka, aby ti to bolo jasné, bola tam vyholená. Mala veľmi peknú, štíhlu postavičku, ale ako vyzerala v tvári, som si nestačil všimnúť, lebo až ta som sa neprepracoval. Zmizla tak náhle, ako sa objavila. Bolo to ako v rozprávke. Na druhý deň písali v novinách, že to bola Češka, ktorú to baví. Kde by sme boli bez Čechov!" "Emil, ozvi sa, som na dne."... celý text
Taras Bulba
2012,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Když se řekne "Taras Bulba", jako první se mi vybaví tabák (pohříchu nevalné kvality i vůně), kterým si na chatě nacpával fajfku můj táta... Co mne tedy na knížce (2012, Mladá fronta) upoutalo nejdříve, byla jemná obálka lehce tabákového odstínu z měkkého akvarelového kartónu. Opravdu povedená, oku lahodící a příjemná na omak. Pokud mám přejít od prvoplánových dojmů ke dřeni, tak zpočátku je to ještě dobré: co se týče geniálního Gogolova literárního jazyka i kongeniálního moderního, citlivého překladu Libora Dvořáka, absolutorium zaslouží oba dva. Ale ten obsah... Ať se snažím, jak se snažím, nenacházím nic, čím bych se mohl s "hrdiny" knihy, záporožskými kozáky, jakkoliv ztotožnit... Banda hrdlořezů, žijící pouze kořistnickými válkami a terorizující ze "své" Ukrajiny celou východní Evropu a Černomoří, se svou krutostí, nepřizpůsobivostí a ranně středověkým způsobem života vymykala jistě i tak dost temné době a dějinnému prostoru. Svými bohatýrskými slovy o obraně kamarádství za každou cenu, o široké velkolepé ruské duši, nemající na celém světě obdoby, o svaté válce za jedinou pravou pravoslavnou matičku církev, všemi těmi nabubřelými a prudce omezenými frázemi si mne hoši vůbec nezískali... Naopak jsem si říkal, cože mi ty jejich způsoby připomínají? Zamazávali si drahocenná (ukradená) roucha záměrně dehtem, aby dali najevo, že - přitom na odiv stavěné - bohatství pro ně nic neznamená. Posílali své drahocenné syny na nejlepší školy, aby nikdo nemohl zpochybnit jejich hóch nóbl úroveň, a aby po jejich dokončení navázali v napichování hlav na kopí a čtvrcení nepřátel, jak rodinná tradice po baťkovi otěckovi a dědcích káže... Někdo tomu říká Gomora, někdo Mafia, někdo Al-Káida, někdo Záporožská Seč. Na konci je vždy ale jen zmar, zhouba, žal a beznaděj, rozeseté široko daleko... Pokud jste, Nikolaji Vasiljeviči, chtěl vyjádřit toto vše, tak se Vám to povedlo mistrně. Pokud ale zároveň - byvše rodákem Mykolou Hoholem - vyslovujete "chrabrým kozákům" obdiv a hold, pak s mou spoluúčastí nepočítejte...... celý text
12 stoličiek
2009,
Ilja Ilf (p)
Rozjíždí se trochu těžkopádněji, ale s příchodem velkého kombinátora Ostapa Bendera na scénu se děj změní ve strhující jízdu, která (alespoň pro mne) vrcholí velkou vasiuckou šachovou apoteózou. Ohromně zajímavé je časové zasazení děje. Ocitáme se v sovětském Rusku tři roky po smrti Lenina a čtrnáct let před přepadením Sovětského svazu Hitlerem, v době, kdy Stalin ještě jakž takž ukazoval lidštější tvář, pokud se u něj o něčem takovém dá hovořit. V každém případě byly poměry zřejmě trošku uvolněnější než předtím i nedlouho poté... Nicméně z knihy vyzařuje taková selanková atmosféra společnosti ... no něco trochu podobného jako když jsem četl Saturnina v normalizačních časech a - neznaje tehdá časové souvislosti - nějak mi k tomu režimu nepasoval. Ostatně, Saturnin a "súdruh" Bender, ó ti by si rozuměli jedna báseň! Doteď mi zní v uších Ostapova slova: "Ľady sa pohli, páni porotcovia. Ľady sa pohli. To je kongeniálne! Slovom, vysoká trieda!" Apropó, Vasiuk. Jeho šachová kruťárna není až tak extra nadsazená. Šach je opravdu jedním z nejnebezpečnějších sportů. Kdysi jsem chodíval hrát biliár do slavné herny U Nováků ve Vodičkově ulici. V hlavním sále tam hráli také šachisté. A každý druhý večer končil tím, že se šachisté poprali. Přemíra duševní činnosti v kombinaci s nedostatkem pohybu udělá své. Stačí pak jeden dva kibicové jako rozbuška a neštěstí je na světě. Na závěr: líbila se mi noticka na zadní straně obálky od Milana Lasicy - označil překlad Jána Ferenčíka za "naozaj kongeniálny". Nelze nedodat: "Vysoká trieda!" ... alebo ako - samozrejme kongeniálne - hovoríme my Česi: Vyšší dívčí.... celý text
Cizinec přichází
2012,
Mika Waltari
Waltariho Cizinec přichází je hodně syrová záležitost. Ostatně právě ta nahá, prostá, drsná zemitost příběhu zcela naplňuje moji představu finského venkova (nejen) první poloviny dvacátého století. Tma, zima, chlast, deprese, sebevraždy. To není sen - to je Finsko. A do toho přijde Cizinec. Ne cizozemec. Fin. Ale z města. A ukáže se, že ... ale to už bych prozrazoval. Tak jen shrnu: je to síla a je to výborné. A to nebylo Waltarimu ještě ani třicet. A třeba možná právě proto. Vydání Knižního klubu z roku 2012 má dokonalé ilustrace od Jána Petroviče, svým surovým a (pouze) na první pohled neumětelským stylem perfektně ilustrující děj. Koneckonců přicházení Cizince na obálce je dostatečně výmluvné. A na závěr jedno varování: kniha má sice opravdu výborný doslov překladatele Jana Petra Velkoborského, osvětlující okolnosti jejího vzniku, ale pozor! - pokud nemáte rádi nemilá a nehorázná vyzrazení, tak nečtěte jeho poslední stránku, a to ani po dočtení knihy! P.S.: Komu se líbí podobné věci, zkuste Tri gaštanové kone od slovenské spisovatelky Margity Figuli. Byla to Waltariho vrstevnice - vznik obou knížek dělí pouhé tři roky - a děj se odehrává ve stejné době, na Oravě.... celý text
Opráski sčeskí historje anep fšichňi Zmikunďi národa
2014,
Jaz
Varováňí! - opsahuje spojleri sčeskího ďějepysu! Sdílím oblibu ústřední postavy českí historje, jíž je Zmikund Lucembruski (oohc! .. ta jeho nehcutná zbírka bruoků!). Nicméně mým oblíbencem z největších je zymňi klár Fridex Falcski se svými neodmislitelnými lyžemi ARTIS a hokejovým pukem. Chudák, přiěl na Býlou horu na bezva lyžovačku a ono z ní prachsprostě sešlo... Opráski se ael hemží dalšími skvělími postavami. Třeba kat Midlář, který si od sekané neotpočine ani při večeři. Či klár Válcaf, jenš bil oběktivňe magor a hclastal první lygu - a přezto od svého vleklého otce K IV. dostal Čechi, gdešto na jeho mlačího bráhcu, shcopného Zmikunda, zbili jen Uhri (hcudák...) Z novější historje potom surovce Franc Fredinant kdEste? a jeho ěleňi. Musím se přiznat, že úplně napoprvé mňě Opráski - ještě na internetu - nenadhcli komoleňím češtiny. Ale postupně jsem změnil názor. I to je vlastně karikatura, v dnešní době velmi trefná a aktuální. Teď to spíše vítám - než všechno vyluštím, tak mi Opráski alespoň vydrží na delší dobu. A leckteré z komo leniny už začínám i používat... Fukc... (A gdybi Misr Jan Huz viďěl, jak krásňě používám ěho nabodeňíčka, tak by se nejspíž ěho popel v Bodamskim ězeře hrúzou vobráťil. Ale ě to vylebšeňí.) Nedílnou složkou, kromě humoru a textů, jsou samozřejmě vlastní opráski. A ě neuvjeřitelné, jak přesné karikatury jednotlivých postav se dají vitvořit v obyčejném "ďětském" počítačovém Malování. Tedy suohrnem: ědnoznačně ano ... a ryhcle zakoupit druhí ďíl! (na Íšopu - jako bonuz maj tričko na bjehání "Zápotek" a magickí hrneg sv. Válcava "Dise bodnoud" - none kupto...)... celý text
Česko - návod k použití
2001,
Jiří Gruša
Jiřímu Grušovi celkem nelze upřít rozhled. Ale... Myslím, že kvalita jednotlivých kapitol je silně kolísavá, hodnotil bych je od jasných pěti hvězdiček (ty převažují) až po slabé dvě. Ale abych se vrátil k tomu Ale: vidím to tak, že kniha v určitých pasážích postrádá vyváženost a je psána z okatě katolických pozic (nejvyšší forma dodatečného uznání Husa: svatořečení - ajajaj..). Jako náš bývalý velvyslanec v Bonnu by přece měl vědět, že české země, stejně jako německé, jsou historicky konglomerátem katolictví i protestantství. Rýsuje (aspoň v počátku knihy) Čechy jako katolickou, nábožensky založenou zemi, což prostě tak není. V kontextu většiny okolních zemí jsme pravým opakem. Jižní Němci byli s takovým výkladem asi spokojení, zatímco ty severní, protestantské - slovy klasika - "jistě depotěšil". A dezorientoval jak německý jih, tak sever. Ale abych jen nehaněl, to bych opravdu nechtěl. Kapitoly Knedlíková lyra či Hospoda a Hospodin jsou zajímavé a vtipné. Zvláště mi ovšem v paměti utkvěly skvělé statě o naší laskavé Múze Boženě Němcové, světovém Karlu Čapkovi či o pozapomenutém obrovi Aloisi Jiráskovi (Gruša ovšem nezklamal a cimrmanovsky naznačuje, že by bývalo bylo lepší, kdyby napsal romány "U nich" a "Se všemi" ... aby se i Zikmund nažral a koza zůstala celá), či o nešťastném trojlístku Kafka - Jesenská - Krejcar ... nikdy mne nenapadla možná spřízněnost Mileny Jesenské s pobělohorsky anatomicko-patologicky rozčtvrceným doktorem (pak odkud všechny ty kruťárny G.R.R.M. má - stačí zajet do Prahy, trochu se tu porozhlédnout, a nabízí se jak na stříbrném podnose). Cimrmana jsem neuváděl náhodou, neboť v mnohém knížka upomíná na České nebe (zde zvané Nebešice), což vzhledem k podobnému datu vzniku už už svádí k myšlence, zda Gruša a Smoljak se Svěrákem nekonzultovali. Třeba v případě Zrádce národa či obou dívek, kterým je zatím lépe v očistci (Hanka s Lindou) :-) Sečteno a podtrženo - kdybych měl nějakému Němci nabídnout rukověť "k použití Česka" (fuj, to zní děsně..), doporučil bych mu vyváženější Opráski sčeskí historje. Jenomže, nojo, to by ten Němec musel porozumět českému smyslu pro humor, což opravdu, ale opravdu nevím...... celý text