Čtec
přečtené 750
Rukojemník: Lokomotívy v daždi
2014,
Peter Pišťanek
Začnu svůj komentář asi trochu zeširoka. Rád jezdím na kole. Jako kluk jsem se sice nikdy nedočkal tak krásného kola jako Peter Achberger - fungl nového favorita s berany otočenými nahoru - ale moji lásku k cyklistice to nepoznamenalo. Dnes mám horské kolo a jezdím na něm i nějaké závody. Postupem času už nejraději ty rovinaté, na jižní Moravě. Většina tras místních závodů vede cik-cak přes bývalou železnou oponu či po „signálkách“, cestách původně lemovaných ostnatými dráty a strážními stanovišti. Přejíždíme několikrát hranici - chvíli v Rakousku, chvíli na Moravě - aniž bychom si jí byť vůbec všimli… Pro většinu mých spolubojovníků je to něco naprosto normálního. A je to tak správně. Ale já, o málo mladší vrstevník Petra Achbergera, to pořád vnímám jako zázrak. A vždy znovu se tak trochu divím a podvědomě nevycházím z úžasu, že je možno se tam tak volně křížem krážem potloukat. Asi i proto mám ty jihomoravsko-rakouské závody tak rád, nejen proto, že se tam s horským kolem jezdí po rovině… Krásná a čtivá knížka Petra Pišťanka mi připomíná mé vlastní dětství (a to jsou vždy příjemné vzpomínky) se všemi tehdejšími klukovskými hrami, pochoutkami, stavebnicemi … a zároveň dobu, do které bych se už nechtěl vrátit … a jsem rád, že už v ní nemusí vyrůstat moje děti. Obrovskou pochvalu zaslouží Dodo Dobrík, autor úžasné obálky. V mých očích to je nejlepší obálka nejen roku, ale minimálně desetiletí. Ještě jedno doporučení - pro české čtenáře: přečtěte si knížku v originále, ve slovenštině - je nádherná…... celý text
Denní hlídka
2005,
Sergej Lukjaněnko
Není špatné přečíst si po Noční hlídce i druhý díl. Leccos, co nebylo zcela jasné, totiž dovysvětlí. Minimálně z tohoto důvodu tedy Denní hlídku doporučuji. Krom toho je opět dobře napsaná, čtivá. Velmi zajímavý - a navíc lichotivý - je také pohled na Prahu (hmm, pod Vyšehradem sídlí Evropské byro spravedlivé Inkvizice, kdybyste to náhodou nevěděli...) ruskýma očima. Inu, asi se jim u nás opravdu líbí (Rusům i inkvizici)... :-)... celý text
Kuřátko a obilí
1981,
František Hrubín
Podivuhodná knížka, která - a to by mne nikdy nenapadlo - mi posloužila hned třikrát. Asi je opravdu kouzelná a jakožto každá správná kouzelná věcička plní tři přání. Poprvé to bylo v dětství, kdy jsem básničku poslouchal se zatajeným dechem, ani nedutaje, jako by to byl život sám, jako by šlo o život ne kuřátku, ale mně... a vždy znovu jsem si oddychl, když (pozor spoiler!!) kuřátko znovu našlo maminku :-) Podruhé, když jsem básničku-pohádku četl vlastním dětem před spaním a mé malé holčičky prožívaly totéž, co já v jejich věku. A potřetí, ještě později, se mi hodila - a to tedy považte - jako milostná poezie. A k mému úžasu a štěstí ta podivuhodná básnička neselhala ani v tomto případě. To byste koukal, milý pane Hrubíne :-) ... a záviděl ... to mi věřte... Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli pípá, pípá, nožky bolí ... Ovšem trvalé štěstí žádná básnička, ani ta kouzelná, nezaručí... to se o lásku musí den co den svědomitě pečovat... jako o to maličké na kosť zmoknuté kuriatko...... celý text
Bratrstvo I. - Bitva u Lučence
1947,
Alois Jirásek
S uspokojením si potvrzuji, že Jirásek není velikánem jen tak náhodou. Bitva u Lučence, první rapsodie Bratrstva, je velká jízda. Velká jízda Slovenskem, či dobově řečeno Horní zemí, jež odolává nájezdům strašlivého Huňada Jánuše. S hlavními hrdiny čtenář procválá půl Slovenska, od Trenčína až po německý Kežmark, od poklidné Žiliny až po ohrožený Lučenec, pobude v pevnostech, jež jsou dnes již rozkotanými zříceninami. Mne nejvíc uchvátil hrad Muráň. Jiráskovy znalosti slovenského místopisu jsou obdivuhodné, stejně jako šíře výrazových prostředků k jejich popisu. Posuďte sami z úryvku: "Z počátku postupovali dost rychle. Vedlať cesta rovně rozšířeným údolím. Před nimi na jihovýchod, kam směřovali, strmělo napříč mohutné pohoří jako ohromná závora, neschůdné, mračné tmavými hvozdy ve strmých stráních i tmavých úpadech. Do toho hlubokého, tajemného modra, do tmavého lůna těch hor, ze kterých hrnul se proti nim bystrý Váh, chtěli a musili. Táhli blíž a blíže k té horské hradbě, kterou jenom při řece, proti vodě, mohli proniknouti. Již ukázal se strážce té těsné brány. Vysoko na skalnatém výběžku probělávalo se Strečno, pevný hrad, za nímž a nad nímž vpozadí zvedaly se hory jako ohromné modré vlny, hora nad horou. Strměl nad samým Váhem a cesta vedla zrovna pod ním, v skále vylámaná, nad bystrou řekou. Tudy neprošel, koho z hradu nepustili. Táhli dále bídnou, úzkou cestou pod strečenskými skalami při samém Váhu, jenž v těch místech zúžen v svém řečišti prudce se hrnul a hněvivě šuměl. Jak cesta zahnula po jeho ohebu, vyhoupl se před nimi druhý strážce té těsné brány, za řekou, na pravém břehu, o dostřel dále vpřed. Starý Hrad nad sráznou stěnou, divoké hnízdo v lesní pustině vysoko nad Váhem hučícím v dravém proudu u strašlivých skal Margity a Běsné, o něž se rozbil nejeden vor, u nichž nejeden horňák, statečný plavec, utonul v nezkrotném víru. Do zářícího vzduchu strměla čtyřhranná věž osamělého Starého Hradu. V proudu zlatého světla vyjasnily se i širé hvozdy ve stráních, po kopcích v jeho pozadí. Jen plachý stín bílého oblaku, jenž vysoko nad nimi plul, přelétl zelenou spoustu vyjasněných strání jako zasmušile zeleným jezerem. Na Máriu vycházela tesknota. Usedla, neohlížela se. Nic jí nebyla ta divoká krása. Hleděla před se, uvažujíc, jak bude dál, jak je tam na Košicku, u Kežmarku, je-li tam také taková divočina hor a lesů. Lesní údolí se šířilo, až pojednou jako by se brána rozletěla: volná pláň, Turčanská rovina se před nimi do šíra rozložila, tratící se pod mlhavým pásmem hor v dalekém obzoru. Mraky letěly nad ní vzad, k lesnatým tmavým kopcům, z nichž vyjeli a pod nimiž u lesa, poblíže chudé vísky na břehu Váhu zarazili na nocleh. Záplava z řeřavého západu, tlumená a lomená letícími mračny, rozlitá ostře žlutým odleskem po lesích a po skalách, hasla. S mraků padalo hustší šero a plížilo se od černých lesů." (kráceno) Na okraj poznamenávám, že jsem četl vydání z roku 1947, bohatě ilustrované skvělým Adolfem Kašparem. Jeho kresby a akvarely dokonale ilustrují děj a tak má čtenář všechny ty hrady, tvrze, pevnosti, krajiny, hrdiny i jejich koně všech plemen a barev srsti neustále před očima. Tož, pevné sedlo pod hýžděmi a vzhůru již, bratří! ... a sestry :-)... celý text
Hry s příběhem: Ocel a krev
2012,
Zbyněk Kučera Holub (p)
Je to vždy těžké, hodnotit antologii, obsahující povídky diametrálně odlišné kvality. Na jednu stranu skutečně vynikající (obě povídky z Příběhů Impéria a Cínový vojáček z Unknown Armies), na stranu druhou vyloženě slabé. Vzešlé asi přímo jako produkt skutečného hraní, avšak, inu... (Zrození paladina). Osobně mám většinou tendenci hodnotit dle těch nejlepších. Vždyť ty slabé nemusí vybíravý čtenář ani číst, kvalita se pozná po pár odstavcích. Co se herních světů týče, zdá se mi, že nastává - nejen módní, ale i kvalitativní - posun od klasické tolkienovské archetypální fantasy k reálnějším světům s ohromnými možnostmi. V tomto ohledu se mi moc líbí viktoriánsky atmosférické Příběhy Impéria a zajímavé Unknown Armies (byť to není české prostředí a ve sbírce pouze hostuje). Myslím, že není náhoda, že nejlepší povídky pochází právě z těchto prostředí. Z ostatních bych vyzvedl už tradičně skvěle napsanou Magnólii od Haniny Veselé (povídka Plavenský div).... celý text
Noční hlídka
2005,
Sergej Lukjaněnko
Ta kniha má přesah. Vymyká se z běžné produkce tohoto žánru a dokládá fakt, že autor je vzdělaný člověk s velikým historicko-kulturním přehledem. Noční hlídka je vlastně apelem ve smyslu: Pozor, velký pozor, na globální experimenty ve jménu Světla a Dobra! Samozřejmě umocněným situováním děje do Moskvy, do Ruska, které je už tradičně lídrem různých neblahých, či vyloženě tragických pokusů o sociální inženýrství a o ustavení „ideální“ společnosti hned a teď. Je také o tom, že lepším řešením je neudělat nic, než provést „velkou dobrou věc“ s kolosálními hrůznými dopady. Ovšem druhá věc je, že v současném Putinově Rusku by jen naiva mohl předpokládat Světlé úmysly…... celý text
Případ úzké dýky
2012,
Stanislav Češka
Velká Morava - a raný středověk vůbec - je období, které mne zajímá. A tak jsem se celkem logicky dopracoval k cyklu Zločiny na Velké Moravě. Hned na začátku musím říct, že za ten námět si Stanislav Češka zaslouží absolutorium, protože beletristé, kteří děj svých knih umístili do Rastislavových či Svatoplukových dob, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Původně jsem si myslel, že to byl pouze Eduard Štorch (O Děvín a Velehrad). Pak jsem narazil na Pavla Hejcmana (Cesty knížecí). Sem tam se najde něco o soluňských věrozvěstech, ale to nebývá primárně o Velké Moravě. Proto jsem se na Češkovy detektivky velmi těšil. A hlavně na to, jak si vlastně Velkou Moravu konkrétně představuje. Ta doba je tak vzdálená a tak málo zdokumentovaná, že představy se mohou, a celkem oprávněně, velmi lišit. Zvláště když od popisu Štorchova uplynulo skoro osmdesát let a od Hejcmanova padesát. A právě za tu odvahu přidávám jednu hvězdičku. Nu, a k čemu jsem dospěl? Češkovu představivost velice kvituji, velkomoravské reálie popisuje podrobně a přitom nemám pocit, že by čtenáře mátl či nějak mlžil. V knize navíc své zdroje popisuje a velmi sympaticky objasňuje, co a koho si vymyslel, případně co je objektivní pravda a co je při současném stavu archeologických výzkumů pravděpodobné. Potud tedy v pořádku a palec nahoru. Horší už je to se čtivostí. Popisy jsou příliš suché, opakující se znovu a znovu v dalších lokalitách, kam se přesouvá děj. Co se ústřední dvojice „detektivů“ týče, na první pohled se zdá kombinace chytrého a vzdělaného knížete Slavomíra a jeho pravé ruky, silného a neohroženého Vikinga Erika skvělá. Kdyby … kdyby ve skutečnosti nebyli oba úplně stejní. Viking si ostrovtipem nezadá se vzdělaným knížetem a kníže v boji většinou ještě předčí Erika… Někdy jsem měl pocit, že kdyby se kdykoliv libovolně jejich jména prohodila, vyšlo by to úplně nastejno. Chystal jsem se postupně číst další pokračování, ale když jsem narazil v knihkupectví na druhý díl, obracel jsem jej v rukách … a pak vrátil zase zpátky do police a koupil si jinou knihu… Ale myslím, že je to jen dočasná pauza a časem se k sérii vrátím. Což mi docela potvrzuje zlepšující se hodnocení novějších dílů.... celý text
Mrtvý na Pekelném vrchu
2014,
Juraj Červenák
Série by se stejně tak mohla jmenovat Neuvěřitelná dobrodružství kaprála Jaroše. Ano, právě tento nenápadný "třetí vzadu", nemluvný středověký středoevropský kamikaze mne dokázal nejčastěji rozesmát. Muž, jehož můžete posílat do jednoho smrtelného nebezpečí za druhým, aniž by mrkl okem. A pro něhož žádná mise není dostatečně "impossible" (ani dostatečně pod úroveň). No a potom ten Schemnitz! Nebo snad lépe po našem - Banská Štiavnica... Nejkrásnější slovenské město (alespoň pro mne) bylo určitě jedním z hlavních důvodů, proč jsem po knize sáhl. Musím se tam zase co nejdřív podívat...... celý text
