Cubeik
přečtené 37
Spalovač mrtvol
2007,
Ladislav Fuks
Velice zajímavá kniha, ke které jsem se dostal v rámci přípravy na maturitu. Postupný vývoj pana Koprfingla je děsivý; na začátku mi trochu připomíná Pepina s Postřižin s trochu podivnou zálibou ve smrti, pod vlivem propagandy se z něj ale stává naprosto bezcharakterní monstrum. Ale zdaleka nejhorší mi přijde schopnost pana Koprfingla si veškeré své činy naprosto ospravedlnit. Navíc nedokážu posoudit zda je Koprfinglova "duševní nemoc" (nedokážu si představit že by stejně jako on mohl jednat psychicky zdravý člověk) jejich příčina nebo důsledek. Zkrátka a dobře skvěle napsané dílo, u jehož četby mi po celou dobu běhal mráz po zádech. Určitě se ke knize vrátím, mnoho událostí a odkazů vám totiž začne dávat smysl až později (v mém případě po shlédnutí filmu).... celý text
Knihu jsem četl v angličtině a ačkoliv se považuji za relativně pokročilého uživatele tohoto jazyka, Eganova Diaspora byla v tomto ohledu trochu nad mé schopnosti. Můj pocit z knihy lze vyjádřit jedním slovem: překvapení. Očekával jsem trochu filozofické sci-fi o problémech lidstva s postupným přechodem do virtuálního prostoru. Místo toho jsem dostal zajímavou a docela optimisticky pojatou vizi budoucnosti a hodně, hodně fyziky. Chvíli mi trvalo než jsem si zvykl na styl návaznosti jednotlivých částí (v ději se skáče o stovky či tisíce let dopředu), díky kterým přicházíme o kontinuitu děje. Trochu mi taky vadila naivita a nerealističnost uvažování některých charakterů. Po přečtení mám nicméně o čem přemýšlet, zpětně mě akorát mrzí právě má volba jazyka. Hlavně popis fyzikálních a technologických koceptů v Diaspoře jsem nebyl schopen pochopit tak, jak bych si přál, což u černý hard sci-fi je docela podstatný nedostatek. Takže se jakožto nadšenec do fyziky/matematiky ke knize možná znovu vrátím.... celý text
Cizinec
2005,
Albert Camus
Četbu Cizince jsem si užil. K přečtení nepotřebujete mnoho času a na relativně malém množství stran naleznete mnoho pěkných myšlenek. Navíc pokud máte možnost si Meursaulta spojit s někým koho znáte, občas se i trochu zasmějete. Meursaultovo uvažování se mi svým způsobem líbí. Nebo mi alespoň příjde zajímavé. Hlavnímu "hrdinovi" vidíme do hlavy docela dobře - ale stále se o jeho pohnutkách, záměrech a myšlenkách moc nedozvídáme. Ale nikoliv proto, že by nám tyto informace zůstaly skryty, ale čistě kvůli jejich neexistenci. Jediný vyšší princip, který Meursault zastává, dokážeme totiž reprezentovat jednoduchou větou "je mi to jedno". Tento jev navíc krásně reprezentuje následující výňatek: "Za chvíli nato se mě zeptala, jestli ji miluju. Odpověděl jsem, že to je bezvýznamné, ale že se mi zdá, že ne." Z celé knihy tak na nás opět dýchá Camusovo absurdno, dle mého trochu přitažené za vlasy. Zda-li Mearsault splňuje požadavky absurdního člověka nedokáži úplně určit. Sice chápe bezvýznamnost všeho, ale jeho smířenost se vymyká oné vzpouře - aktivní vzpouře proti systému, smyslu i samotnému absurdnu, kterou absurdno potřebuje k vlastnímu udržení. Nedokáži si ani představit, že "Mearsault je šťasten". Pokud k vnitřní revoltě přece jen dojde, tak až na samotném konci knihy. Tehdy Meursault poprvé (a naposled) ponechá svému vnitřnímu hlasu volnou ruku a svému okolí (respektive chudákovi kaplanovi) to náležitě ukáže. Sám Camus píše, že opakem koceptu sebevraždy je člověk odsouzený na smrt. V tomto striktním smyslu tedy absurdního člověka opravdu dostáváme, i když pro hrdinu už možná může být pozdě.... celý text
Mýtus o Sisyfovi
2006,
Albert Camus
Mýtus o Sisyfovi určitě nepatří mezi jednoduchá díla. Ačkoliv se nejedná o typický filosofický text (jak sám Camus zamýšlel), je třeba knihu číst velmi pečlivě, abychom si z ní něco odnesli. S názorem, že sebevražda je nejspíše nejdůležitější filosofický problém všech dob, téměř nelze nesouhlasit. Jeho řešení dokáže zachraňovat životy - a to doslova. Camusova argumentace staví na konceptu absurdna, ze kterého vyvozuje různé důsledky logickou a srozumitelnou argumentací. U celé jeho filosofie ale vidím největší problém právě na úplném začátku. Albert Camus určuje absurdno jako rozpor mezi člověkem a světem; člověk světu nerozumí a nikdy mu také rozumět nebude. Svět je něco, co člověka přesahuje. Nastává tu ale určitý problém, vlastně z totožné úvahy dokazuje René Descartes existenci Boha! Camus nicméně koncept Boha zavrhuje, bere jej jako onen "filosofický skok naděje". Podobných subjektivních myšlenek nacházíme v díle mnohem více - knihu tak nesmíme brát jakožto objektivně psané filosofické dílo, ale jako jakési vlastní autorovo vyjádření. Jakmile si tuto skutečnost uvědomíme, nic nám nebrání si Camusovy myšlenky vskutku vychutnat. Nebojíte li se přemýšlení, tato kniha vás rozhodně nezklame - množství úvah vhodných k prozkoumání v knize naleznete opravdu požehnaně.... celý text
Nejstarší řecká filosofie: Filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sókratem
1996,
Jan Patočka
Můj pohled bude možná maličko zaujatý. Žádné filosofické dílo jsem jaktěživ nečetl, když jsem přišel do školní knihovny s přáním vypůjčit si Platónovu Ústavu, dostal jsem místo toho tento skvost. Jeho dočtení jsem si následně stanovil jakožto malou osobní výzvu. Myšlenky předsokratovských filosofů mnohdy předstihují svou dobu o tisíce let dopředu. V knize se dozvídáme o jejich filosofických názorech, ale dostáváme i podrobných popis jejich životů. Nicméně Patočkova akrobacie se slovy mnohdy docela jednoduché myšlenky dokáže přetavit do téměř nesrozumitelného textu, kterým jsem se musel prokousávat několikrát, abych z něj alespoň něco pochytil. Mnoho odkazů na díla odborníků na antickou filosofii sice můžou poskytnout znalci mnoho studijních materiálů navíc, ale pro studenty prvních ročníků filosofie (pro něž je tato publikace původně určena) dle mého přinášejí spíše zmatek a nepochopení. Jakmile si ale čtenář navykne na způsob autorova psaní a vyfiltruje pro něj nepodstatné či příliš nesrozumitelné údaje, může z díla načerpat mnoho užitečných informací. Chce to nicméně čas, trpělivost a nutnou dávku odhodlání.... celý text
Já, Claudius
2006,
Robert Graves
Ideální kniha, chcete li si udělat obrázek o podobě Říma kolem přelomu našeho letopočtu. Rešerši musel Robert Graves vykonat skutku poctivě, a ačkoliv ne všechny udávané fakty odpovídají skutečné realitě, historičnost z díla jednoduše cítíte. Vzniká zde sice mírný paradox: Claudius si totiž zakládá na poctivosti a píše o historií takové, jaká se skutečně stala, bez romantického přikrášlení. To Gravesovi ale rád odpustím - jak (přímo v knize) podotýkal římský historik Livius, někdy je třeba si historická fakta trochu přiklášlit, aby se dílo snadněji dostalo do rukou veřejnosti.... celý text
Čekání na Godota
2005,
Samuel Beckett
Podle Alberta Camus můžeme definovat absurdno jako rozpor mezi člověkem a světem, když jakožto člověk zjišťujeme, že pochopení světa nikdy nebude v naší moci. Tohoto absurdna dostáváme ve hře opravdu hodně. Estragon s Vladimírem čekají na Godota - neví ale proč a brzy se ukáže, že časem a místem setkání si také nejsou ani zdaleka tak jistí. Absurdno se projevuje i podivnou skutečností, že naprostá většina lidí má tendenci v jednom kuse čekat "na zítřek" - až dostuduji, až začnu vydělávat, až se ožením, až odejdu do důchodu. Pořád na něco čekají a neuvědomují si, že podstata tohoto čekání je naprosto zbytečná - vždyť vlastně čekají na smrt. Jak si zkrátit takovou dlouho chvíli trvající celý život? První možnost představuje smrt - která naše pomyslné hodiny přetočí rovnou na dvanáctou a umožní nám tak přeskočit celý proces a všechny jeho dílčí cíle. Druhou možností je pak hedónská zábava a vášeň, které ručičky přinutí běžet o něco rychleji. Oba tyto koncepty se ve hře uplatňují a my tak krásně můžeme vidět, že ani jeden z nich nevede k vytouženému cíli - Godot zkrátka nepřijde.... celý text
