DorianG.
přečtené 35
Muž v mlze
1987,
Agatha Christie
Knížka plná "jednohubek". Některé zápletky jsou zajímavější, některé jsou celkem primitivní. Literárně ale jde o velmi zajímavé dílko. Představuje totiž čtenářský průřez všemi detektivy, které Christie během života vymyslela - tedy alespoň všemi, ke kterým se opakovaně ve svém díle vracela. Poirot a Marplová jsou propraní, znají je všichni. Pana Beresforda a jeho ženu Pentličku už potkali jen znalci. Parkera Pynea a nakonec Harleyho Quinna ale minimálně v Česku nezná snad nikdo. Přitom právě povídky o Quinnovi považovala autorka za svoje nejlepší. Každá postava/detektiv je představená ve čtveřici kratších próz, díky nimž si uděláte přehled nejen o charakterech samotných, ale také o literárním talentu a rozhledu autorky. Jinak řečeno, pokud máte Christie alespoň zčásti načtenou a považujete se za fanouška, Muž v mlze je nutnost.... celý text
Srpnové světlo
2002,
William Faulkner
Čtyři, nebo pět hvězd? Těžko říct. Při čtení máte pocit, že natahujete svou ruku a saháte k velikosti. Literární velikosti. Že se podílíte na čemsi vyjímečném a že se čtením měníte. Tak dobře Faulker umí psát, tak dobře vás zná. Děj víří kolem postav, z různých úhlů a různých vyprávění, ne všemu je možné věřit. Zvlášť první polovina je plná momentů, kdy se určitý čin vysvětlí až později. A zvlášť první polovina je naditá kapitolami, které by mohly fungovat jako samostatné kvalitní ucelené povídky. Některé pasáže jsou zvlášť obtížné a jsou to ty samé pasáže ve kterých Faulker exceluje: reminiscence postav na minulost, genealogie viny, dědictví zla. V těch je lehké se ztratit. Ale je jasné, že tak píše, protože chce, abyste se tady trochu ztratili! Jestli je to pro vás v pořádku, musíte zjistit sami. V žaludku mi leží jediná postava, jejíž motivace (spíš de-motivace) zkrátka nedokážu pochopit, ale to je k mému vlastnímu zamyšlení, proč tomu tak je. To není výtka. Dočetl jsem před půl hodinou. Dávám čtyři z pěti. Ale mám pocit, že za týden, měsíc, rok... to na tu pětku určitě změním. Tak to je. Musíte se sami nejprve zeptat: co od knihy vlastně chcete? Chcete, aby byla zábavná a přešla, anebo zůstala s vámi?... celý text
Nonstop
2008,
Brian Wilson Aldiss
Několik vyvrhelů z primitivního kmene se vydává do "velkého" světa a ačkoliv jim jde jen o osobní zisk, realita je přesvědčí, že existuje cosi důležitějšího, než jen vlastní prospěch... Cesta za pravdou a její poznání, které je osvobodí. Nonstop je druhým nejvýznamnějším lit. příspěvkem k tématu generačních (kolonizačních) lodí. Tím prvním jsou Sirotci oblohy od Heinleina. Aldiss ale téma pojal jinak (dost post-apo) a především domyslel dál. Děj je psaný někdy až příliš jednoduchým způsobem a popisnější souvětí aby člověk pohledal. To je na jednu stranu u sci-fi škoda. Třeba závěr, během kterého dochází ke kataklyzmatickým změnám, by mohl být podaný mnohem epičtěji. Na druhou stranu to ale svižně odsýpá a pořád se něco děje. Nonstop je knížka přístupná doslova každému. Vyloženě vydařená je idea podivného ekosystému, který vznikl na pozůstatcích starého světa. Skvělá je taky práce s jeho demytizací - co se hrdinům z primitivního kmene zprvu zdá jako dílo magie a bohů, je brzy vysvětleno jako zcela přirozená věc nebo technologie. Posledních několik kapitol je doslova infodump a Aldiss na čtenáře nahrne všechno, co mu zbývá v rukávu. Nonstop je na první pohled ten typ díla, ve kterém obsah převažuje nad formou. Knížka, u níž máte pocit, že vám všechno vyzradí už její přebal. Jenže tomu tak vůbec není. Zajímavosti se objevují až v průběhu a vy máte spoustu teorií, co se vlastně děje. Je to taková detektivka hraná se čtenářem. Těsně před koncem máte všechny indicie a stejně vás nejspíš dokáže překvapit. A to je samo o sobě obdivuhodné.... celý text
Hadí doupě
2002,
Agatha Christie
Prozatím nejslabší Agatha. A to autorka tvrdila, že se jedná o jednu z jejich nejlepších. Forma není jen minimalistická, je doslova strohá. Skoro jsem měl pocit, že z psaní neměla radost a chtěla to už mít z krku. Není tady ani kapka mystéria, které mě tak bavilo u vynikající Nekonečné noci. Kde by měla být nastíněna psychologie postav, je často jen holá věta a popis. Pozor! Dále možné spoilery. Hrdina: není detektiv a tak mu leccos ujde, což nevadí. Ale to, že se chová zcela nelogicky, neřídí se vlastními radami a navíc se záměrně nechává manipulovat svojí přítelkyní/jednou z hlavních podezřelých, to je z pohledu čtenáře neodpustitelné. Je zkrátka nesympatický, bezcharakterní a hloupý. Na asi pěti místech příběhu se setkáme s absurdní situací, kdy se hrdina hodlá podezřelého na cosi zeptat (dokonce je zmíněno, že se jedná o cosi extrémně důležitého), ale v tu chvíli zazvoní zvonek k obědu, vejde jiná postava, přiběhnou děti... A hrdina zapomene! Už se nikdy nezeptá a ani to nepřipomene. Pozitivem jsou jednoznačně komplikované charaktery podezřelých a zajímavé rozuzlení (které je ale na autorčiny standardy docela slabé). A hlavně se vysvětlení dočkáme až na poslední dvoustránce, náhle, koncentrovaně, bez předchozích náznaků. Zkrátka uměle. Vlastně stejně tak, jak působí celá kniha.... celý text
Velký bůh Pan
1992,
Arthur Machen
Příliš viktoriánské a narativně archaické. Na tak komorní děj také dost postav, což je matoucí. Příliš mnoho londýnských klepů a příliš málo mystéria či děsu. Když už dojde na popis strašlivých událostí, podobě jako Lovecraft, který se k Machenovi sám hlásil, opakuje autor zažitou a autorsky línou mantru o "nepopsatelném děsu". Jenže z takové nepopsatelnosti si jako čtenář neodnesu nic, leda tak oči v sloup. Odhlédnu-li od zastaralé formy, vadilo mi nejvíce to, že chování postav mnohdy nedává logiku. V jednom okamžiku hrdina popisuje, jak mu hrozné noční můry, bezbožné ohavnosti a úzkost, jakou mu vidiny Pana přinášejí, zcela zničily život. O dva odstavce dál se ale bez okolků rozloučí, popřeje dobrou noc a jednoduše odejde domů jakoby nic. Horor je to tedy jen velmi povrchní. Jako v případě obdobně zastaralého a "děsivého" Obrazu Doriana Graye (který je ale literárně o dost výš) se na Velkého boha Pana zkrátka lépe vzpomíná, než jak se skutečně čte. Snad proto ho King označil za "možná nejlepší hororovou anglicky psanou povídku": zahrabal v paměti a vytáhl Pana, klasiku žánru, o které jako autor nejspíš sám hodně přemýšlel. Opravdu bych se ale divil, kdyby ho četl vícekrát než jednou.... celý text
