DorianG. komentáře u knih

Knížka plná "jednohubek". Některé zápletky jsou zajímavější, některé jsou celkem primitivní.

Literárně ale jde o velmi zajímavé dílko. Představuje totiž čtenářský průřez všemi detektivy, které Christie během života vymyslela - tedy alespoň všemi, ke kterým se opakovaně ve svém díle vracela.

Poirot a Marplová jsou propraní, znají je všichni. Pana Beresforda a jeho ženu Pentličku už potkali jen znalci. Parkera Pynea a nakonec Harleyho Quinna ale minimálně v Česku nezná snad nikdo. Přitom právě povídky o Quinnovi považovala autorka za svoje nejlepší. Každá postava/detektiv je představená ve čtveřici kratších próz, díky nimž si uděláte přehled nejen o charakterech samotných, ale také o literárním talentu a rozhledu autorky.

Jinak řečeno, pokud máte Christie alespoň zčásti načtenou a považujete se za fanouška, Muž v mlze je nutnost.

3 24.09.2024

Čtyři, nebo pět hvězd? Těžko říct.

Při čtení máte pocit, že natahujete svou ruku a saháte k velikosti. Literární velikosti. Že se podílíte na čemsi vyjímečném a že se čtením měníte. Tak dobře Faulker umí psát, tak dobře vás zná.

Děj víří kolem postav, z různých úhlů a různých vyprávění, ne všemu je možné věřit. Zvlášť první polovina je plná momentů, kdy se určitý čin vysvětlí až později. A zvlášť první polovina je naditá kapitolami, které by mohly fungovat jako samostatné kvalitní ucelené povídky.

Některé pasáže jsou zvlášť obtížné a jsou to ty samé pasáže ve kterých Faulker exceluje: reminiscence postav na minulost, genealogie viny, dědictví zla. V těch je lehké se ztratit. Ale je jasné, že tak píše, protože chce, abyste se tady trochu ztratili! Jestli je to pro vás v pořádku, musíte zjistit sami.

V žaludku mi leží jediná postava, jejíž motivace (spíš de-motivace) zkrátka nedokážu pochopit, ale to je k mému vlastnímu zamyšlení, proč tomu tak je. To není výtka.

Dočetl jsem před půl hodinou. Dávám čtyři z pěti. Ale mám pocit, že za týden, měsíc, rok... to na tu pětku určitě změním. Tak to je. Musíte se sami nejprve zeptat: co od knihy vlastně chcete? Chcete, aby byla zábavná a přešla, anebo zůstala s vámi?

3 03.07.2024

Několik vyvrhelů z primitivního kmene se vydává do "velkého" světa a ačkoliv jim jde jen o osobní zisk, realita je přesvědčí, že existuje cosi důležitějšího, než jen vlastní prospěch... Cesta za pravdou a její poznání, které je osvobodí.

Nonstop je druhým nejvýznamnějším lit. příspěvkem k tématu generačních (kolonizačních) lodí. Tím prvním jsou Sirotci oblohy od Heinleina. Aldiss ale téma pojal jinak (dost post-apo) a především domyslel dál.

Děj je psaný někdy až příliš jednoduchým způsobem a popisnější souvětí aby člověk pohledal. To je na jednu stranu u sci-fi škoda. Třeba závěr, během kterého dochází ke kataklyzmatickým změnám, by mohl být podaný mnohem epičtěji. Na druhou stranu to ale svižně odsýpá a pořád se něco děje. Nonstop je knížka přístupná doslova každému.

Vyloženě vydařená je idea podivného ekosystému, který vznikl na pozůstatcích starého světa. Skvělá je taky práce s jeho demytizací - co se hrdinům z primitivního kmene zprvu zdá jako dílo magie a bohů, je brzy vysvětleno jako zcela přirozená věc nebo technologie.

Posledních několik kapitol je doslova infodump a Aldiss na čtenáře nahrne všechno, co mu zbývá v rukávu. Nonstop je na první pohled ten typ díla, ve kterém obsah převažuje nad formou. Knížka, u níž máte pocit, že vám všechno vyzradí už její přebal. Jenže tomu tak vůbec není. Zajímavosti se objevují až v průběhu a vy máte spoustu teorií, co se vlastně děje. Je to taková detektivka hraná se čtenářem. Těsně před koncem máte všechny indicie a stejně vás nejspíš dokáže překvapit. A to je samo o sobě obdivuhodné.

13 21.07.2023

(SPOILER) Prozatím nejslabší Agatha. A to autorka tvrdila, že se jedná o jednu z jejich nejlepších.
Forma není jen minimalistická, je doslova strohá. Skoro jsem měl pocit, že z psaní neměla radost a chtěla to už mít z krku.

Není tady ani kapka mystéria, které mě tak bavilo u vynikající Nekonečné noci. Kde by měla být nastíněna psychologie postav, je často jen holá věta a popis.

Pozor! Dále možné spoilery.
Hrdina: není detektiv a tak mu leccos ujde, což nevadí. Ale to, že se chová zcela nelogicky, neřídí se vlastními radami a navíc se záměrně nechává manipulovat svojí přítelkyní/jednou z hlavních podezřelých, to je z pohledu čtenáře neodpustitelné. Je zkrátka nesympatický, bezcharakterní a hloupý.

Na asi pěti místech příběhu se setkáme s absurdní situací, kdy se hrdina hodlá podezřelého na cosi zeptat (dokonce je zmíněno, že se jedná o cosi extrémně důležitého), ale v tu chvíli zazvoní zvonek k obědu, vejde jiná postava, přiběhnou děti... A hrdina zapomene! Už se nikdy nezeptá a ani to nepřipomene.

Pozitivem jsou jednoznačně komplikované charaktery podezřelých a zajímavé rozuzlení (které je ale na autorčiny standardy docela slabé). A hlavně se vysvětlení dočkáme až na poslední dvoustránce, náhle, koncentrovaně, bez předchozích náznaků. Zkrátka uměle. Vlastně stejně tak, jak působí celá kniha.

3 21.07.2023

Příliš viktoriánské a narativně archaické. Na tak komorní děj také dost postav, což je matoucí. Příliš mnoho londýnských klepů a příliš málo mystéria či děsu. Když už dojde na popis strašlivých událostí, podobě jako Lovecraft, který se k Machenovi sám hlásil, opakuje autor zažitou a autorsky línou mantru o "nepopsatelném děsu". Jenže z takové nepopsatelnosti si jako čtenář neodnesu nic, leda tak oči v sloup.

Odhlédnu-li od zastaralé formy, vadilo mi nejvíce to, že chování postav mnohdy nedává logiku. V jednom okamžiku hrdina popisuje, jak mu hrozné noční můry, bezbožné ohavnosti a úzkost, jakou mu vidiny Pana přinášejí, zcela zničily život. O dva odstavce dál se ale bez okolků rozloučí, popřeje dobrou noc a jednoduše odejde domů jakoby nic. Horor je to tedy jen velmi povrchní.

Jako v případě obdobně zastaralého a "děsivého" Obrazu Doriana Graye (který je ale literárně o dost výš) se na Velkého boha Pana zkrátka lépe vzpomíná, než jak se skutečně čte. Snad proto ho King označil za "možná nejlepší hororovou anglicky psanou povídku": zahrabal v paměti a vytáhl Pana, klasiku žánru, o které jako autor nejspíš sám hodně přemýšlel. Opravdu bych se ale divil, kdyby ho četl vícekrát než jednou.

2 27.12.2022

Kdokoliv, kdo tady napsal, že kniha je „poučná“ nebo že poskytuje „vědecky podložená fakta“ zcela vědomě lže, nebo nemá ani základní povědomí o tom, jak funguje věda a racionalita. V prvním případě je to smutné, v druhém smutné a napravitelné. Stačí skočit zpátky do školy.

Kniha se vůbec nesnaží zprostředkovat teorii evoluce, ba naopak. Všechny vědecké termíny (mutace, DNA, fitness, evoluční výhoda) vysvětluje výňatky z Bible. Je plná výroků buď od prapodivných "vědeckých" kapacit, nebo citátů vytržených z kontextu. Všechny spojuje, že evolucionismus problematizují, nebo vyloženě napadají.

Kniha na čtenáře doslova sype typické a stokrát ohrané skoro-argumenty kreacionistů o tom, že lidské oko je příliš složitý orgán na to, aby vzniklo neřízeným vývojem, nebo o tom, že vědci neví, co bylo před vznikem vesmíru, a tudíž je celé vědecké vysvětlení nesprávné a automaticky má pravdu církev. A dočte se i o tom, že atmosféra Země je „úžasná“: dovoluje přežít všem živým bytostem a z toho logicky vyplívá, že nevznikla náhodou, ale byla pro účely života stvořena.
Všechno tohle jen ukazuje, jak absurdní kreacionismus je. Nejenom, že se autoři neobtěžovali poučit o tom, jak vědecké teorie fungují, ale navíc k jejich vyvracení používají argumenty ze středověku. Je to celé k smíchu.

Za mě nicméně knížka dobrá, rozhodně pobavila. Hodnotit nebudu, stejně skončila někde v recyklátoru. Mandle mi naopak nadzvedly některé komentáře tady.

Nakonec, snad dovolíte, několik úryvků pro všeobecné veselí:

„Většina vědců se zdráhá připsat tuto „událost“ (zde myšlen vznik vesmíru) Bohu. Proto je zpravidla tato exploze popisována jako chaos, který lze přirovnat k explozi jaderné bomby. Vede však taková exploze k vyššímu stupni organizace? Vznikly bombami, svrženými v dobách války, nějaké znamenitě navržené budovy nebo ulice a dopravní značky včetně dopravních předpisů?“ str.127

„Jak jsme viděli, existuje velmi mnoho důkazů pro stvoření. Proč tedy mnozí lidé odmítají stvoření a přijímají místo toho evoluci? Jedním důvodem je to, co se učí na školách. Vědecké učebnice zastávají téměř vždy evoluční názory.“ str. 179

Tma mezi hvězdami je dokonalý příklad toho, že to, co patří na Instagram, by tam mělo taky zůstat, protože na rozdíl od papíru, sociální sítě neznají morálku, ani míru a nekácí se kvůli nim stromy.

Atticus není básník, ale obyčejný influencer a lidé by si měli uvědomit, že ne všechno, co zní poeticky je poezie. Tma mezi hvězdami je editorsky a graficky hezky provedené dílo, složené z rádoby hřejivých plků bez špetky hlubší myšlenky. Není to "nenáročné čtení". Číst to, je pekelná dřina. Není to romantické, ani zajímavé, jen naprosto hloupé. Atticusova "poezie" nejvíce připomíná hřejivé pseudo-citáty, které najdete na libovolném kalendáři, který koupíte pro svou babičku v trafice. Některé jeho kousky dokonce evokují kydy z motivačních plakátů.

Urguji každého, komu se tohle líbí: Kupte si v antiku za stovku Ortena, Seiferta, nebo Nezvala a jestli mezi nimi a samozvaným "básníkem" Atticusem nevidíte rozdíl, vraťte průkazku čtenáře do knihovny a nikdy se už k literatuře nepřibližujte.