Dyaebl
přečtené 638
Sexus
1994,
Henry Miller
Čiré bytí odhaleno až na dřeň samotné existence. Tak by se dal popsat Sexus. Je plný sexu, což název poněkud napovídá, avšak nikoli zbytečně. Alespoň jak se já domnívám. Sex má v tomto románu takovou roli, jakou má v životě většiny lidí. Rozdíl se nachází v kvantitě a případně i kvalitě a v neposlední řadě také v důvodech, které člověka vedou k této aktivitě. Co Henry Miller dělá ve svém díle je vlastně osobní zpověď. Jakožto ryzí umělec životem i dílem jen zaznamenává svůj život-umění prostřednictvím umělecké formy, jež se na dané téma nejvíce hodí – románem. Nestydí se za nic. Leckdo by ho označil za misogyna či cynika, případně za prosté hovado a možná by měl onen leckdo pravdu, ale já v Sexusu (skloňuje-li se to tímto způsobem) vidím především čirou touhu zaznamenat život a vše, co k němu patří. Strasti, problémy, tvůrčí potřeba, přátelství, láska a samozřejmě sex. Akorát někdo holt žije život „spořádaného občana“, zatímco Miller prožil život jako bohém. Život plný dobrodružství, zvratů a taky triplu. Avšak právě proto stojí za zaznamenání! Kdo může upřímně říct, že jeho život by v podobě románu vypadal zajímavě a poutavě natolik, aby mohl konkurovat Millerovým příběhům? Můžete se nad tímto rozhořčovat a soudit ho ze svých odlišných pozic, ale nemůžete mu upřít tu touhu a ryzost jeho snahy dostat ze sebe maximum, přičemž vše ostatní jde stranou. Mravy, důstojnost, neupřímnost. Sexus vám nabídne mnohé a je jen na vás, zdali budete otevření myšlence prožití života jednoho bohéma, který hodně šuká a filosofuje. Pokud přistoupíte na tento předpoklad, užijete si skutečně unikátní a upřímné životní dobrodružství, které razilo cestu literatuře autobiografie, v níž je nyní tak slavná nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2022 Annie Ernaux. Představte si, že byste měli vydat svůj deník v trošku upravené verzi pro účely literatury. Případně rovnou tak, jak je, píšete-li ho alespoň trošku esteticky. To je Sexus. Měli byste na to, takto se odhalit světu? Ukázat ne vaše nejlepší úspěchy, ne vaše momenty na výši, ale primárně vaše momenty, kdy jste na dně, trpíte, a zcela otevřeně a upřímně o nich píšete. Měli byste na to, ukázat světu vaše nejniternější myšlenky, pocity a situace, jež jste prožili a na něž nejste ani trochu hrdí? Miller na to měl a vy si to vše můžete přečíst a nemusíte vůbec souhlasit. O to vůbec Millerovy nejde. Ale prostě to udělal, otevřel se, a vy můžete mít v ruce část života lidské bytosti, která se vám zcela otevřeně a bez skrupulí otevírá. Vyjevuje vám své lidství. No není to krásné?... celý text
12 pravidel pro život: Protilátka proti chaosu
2019,
Jordan B. Peterson
Vezmete-li do rukou tuto knihu, ihned vás upoutá předmluva, jejíž autorem je kamarád Jordana Petersona. Tato předmluva, či spíše řečeno óda, nám popisuje toho nejgeniálnějšího myslitele všech dob. Tak otevřený, chytrý, charismatický a skromný není nikdo jiný na světě! Já nevím jak to vnímáte vy, ale na mě předmluva podobného typu působí alarmujícím dojmem. S postupující četbou jsem si poznamenal následující charakteristiku Petersona: vzdělaný youtuber prodávající evidentní a reakcionářské konzervativní kecy, hrající si na objevitele lidské moudrosti v kabátku absolutní skromnosti. Po dočtení celé knihy se mi má slova jen utvrdila. Už jen styl, v němž je napsána mě irituje. Celá kniha je typicky stylizována do toho, že půjde na trh a bude prodávána. Sám JP na začátku přiznává, že knihu psal takřka na zakázku jeho agentky, která viděla příležitost, že by z jeho videí na youtube měl udělat knihu-produkt, protože bylo jasný, že si to všichni jeho diváci koupí. A tomu je následně přizpůsoben celý jazyk. Výsledkem je typická self-help kniha tvářící se seriózně. Zjednodušeně řečeno tu postrádám upřímnost, s níž by autor knihu psal. Místo aby sdělil nějaké zajímavé postřehy a ideje (jak to ostatně dělal třeba Sartre, jehož JP vysloveně vykrádá, aniž by ho zmínil; jedna z kapitol-pravidel se jmenuje Převezměte zodpovědnost za svůj život), tak jen prodává a prodává. Navíc vychází z evoluční teorie, z níž si bere to, co se mu hodí (příklady ze zvířecí říše, které zrovna podporují tezi) a k tomu ji navíc bagatelizuje až hrůza. JP tady vlastně hájí nerovnost s tím, že v přírodě je evolučně běžná. Nejvíce absurdní na celé knize je fakt, že autor sám není schopen žít podle jeho „pravidel“ a nedávno se psychicky zhroutil a musel se léčit. A k tomu navrch napsat dalších 12 pravidel. Nevím, zdali lze brát vážně rady do života od člověka, jemuž samotnému nebyly nic platné. Avšak to přenechám, drazí čtenáři, na vás. Mně nezbývá, nežli souhlasit se Žižekovým prohlášením:„ Opovrhuji knihou, která vám řekne, jak máte žít, jak být šťastní! Filosofové pro vás v tomto ohledu nemají dobré zprávy. Věřím, že první povinností filosofie je pomoci vám pochopit, v jakých sračkách se nacházíte!“... celý text
Zdravý rozum, neboli, Přirozené představy v protikladu k představám nadpřirozeným
1959,
Paul Heinrich Dietrich von Holbach
Krátké rozhovory s odpornými muži
2018,
David Foster Wallace
Vynikající texty. Kromě znepokojivě komických Rozhovorů se zde objevují texty více či méně spletité, ukecané a drásající. Osobně však považuji za nejzdařilejší zvláštní kousek nazvaný Oktét a primárně jeho poslední část. V ní Wallace vysvětluje, jak frustrující byl proces vedoucí k sepsání jeho původní myšlenky, který nakonec fatálně selhal. Ačkoli ne tak úplně, jelikož právě poslední část je jistým druhem meta-vyprávění v němž nám vlastně říká, jak se mu nepovedlo docílit zamýšleného výsledku a jak tedy celý Oktét selhal. Avšak právě zde si s námi hraje! Dostává se zde do takřka meta meta-úrovně psaní a tento literární experiment je opravdu lahůdka. Vlastně nám říká, jak se mu nepovedlo a už ani nepovede říct to, co co právě říká. Jistá forma paralepse, jak tento jev nazývají jazykovědci. Ani nevím, jak přesně vyjádřit, co se to v této knize děje, ale jedno je jisté: libujete-li si v experimentech v literatuře či si ujíždíte na postmoderně, Wallace je dobrá volba.... celý text
