Dyaebl
přečtené 639
Hana
2017,
Alena Mornštajnová
Hana je hodně ceněná kniha a byla dokonce přeložena do několika jazyků. Zároveň je vyzdvihována jako kniha, která „není jen další knihou o holokaustu“. Se zájmem jsem se na ni tedy podíval, avšak stále jsem držel na uzdě své očekávání s poněkud cynickým přesvědčením, že v českém prostředí kniha s takovou popularitou a reklamou nemůže mít příliš valné literární kvality. Pří čtení jsem se nemohl zbavit pocitu, že tohle skutečně je kniha o holokaustu. A co víc, kniha o holokaustu se stejným tématem jako již tisíc knih před Hanou. Pokud bych ji měl hodnotit jako seriózní román a srovnávat ji tedy s historií a současností tohoto žánru, příliš vysoko by nestála. Označit ji za brak by zase neodpovídalo její podstatě. Vzdám-li se podobné kategorizace, zbyde mi příběh. K Haně tedy přistupuji jako k příběhu. A jak si tento příběh vede? Z mého pohledu průměrně. Příběh tří generací rodiny z jednoho městečka odehrávající se kolem druhé světové války. Máme tu situaci před, během a po holokaustu a nemohl jsem Hanu nevnímat poněkud lacině právě z důvodu autorčiny volby, co se zasazení týče. Řeknu-li to hrubě, kdo by to jen čekal, že se lidem povede během války špatně a koho by jen napadlo, že koncentrák asi nebude ideální místo k životu. Mornštajnová však užila tohoto motivu a podala nám další knihu o tématu, které se mi zdá poněkud vyčpělé, jelikož knih z této kapitoly lidských dějin již máme spoustu a navíc nejedna z nich pochází z pera skutečného přeživšího podobných hrůz. Avšak to autorce nevyčítám. Vyčítám jí to, že dosahuje lehkých melancholických nálad a pocitů u čtenářstva tím, že zasadí příběh do bolestivé situace. To je z hlediska spisovatelství velmi snadný způsob, jak vyvolat soucit a kýžené emoce. Na stránku druhou se skutečně jedná o dobře strukturovaný a vyprávěný příběh, kterému bych i odpustil předešlé výtky, kdyby se nebál více rozvíjet myšlenky a nechal postavy či vypravěče více rozjímat nad událostmi a tématy. Sem tam nějak zajímavá úvaha by příběh i mohla i přiblížit vážněji laděné literatuře. Takhle se jedná jen o příběh jako spousta dalších. Bolestný pathos s dobrou příběhovou strukturou vyprávěný v dobré češtině. Průměr s nenaplněným potenciálem.... celý text
Sedmá funkce jazyka
2017,
Laurent Binet
Jakkoli jsem velkým odpůrcem detektivního žánru, Sedmou funkci jazyka jsem si nesmírně užil. Proč? Především protože se nejedná v první řadě o detektivku, nýbrž o postmoderní román. Na knihu jsem narazil v rámci studia postmoderní filosofie a když jsem zjistil, že nějaký Laurent Binet napsal knihu o zavraždění Rolanda Barthese, věděl jsem, že tohle musím přečíst. Vzhledem k hodnocení je patrné, že se jednalo o dobré rozhodnutí. V prvé řadě musím zmínit, že pokud se neorientujete v tom, jaké diskuze se v 80. letech vedly na poli filosofie a sémantiky či neznáte osobnosti jako Derrida, Foucault či Searle, nejspíš si nemáte šanci tento skvělý kousek užít ani z poloviny tak, jak si zaslouží. Odkazů a skrytých detailů je zde totiž nespočet a bylo nesmírně zábavné je hledat. Takto skvěle zpracovanou cestu do nikterak vzdálené minulosti plnou zajímavých a slavných osobností jsem si maximálně užil a nezbývá mi než Sedmou funkci jazyka doporučit. A to především zájemcům o postmoderní filosofii. Navíc na sexuální scénu na pitevním stole popsanou jazykem Deleuzovy filosofie jen tak nezapomenu. „Analytický filozofové, to jsou fakt dříči. Něco jako Guillermo Vilas, ne? Jsou strašně otravný, trávěj hodiny a hodiny definováním různých těch termínů, u žádný úvahy nikdy nezapomenou uvést předpoklad a pak předpoklad předpokladu a tak dále. Kurvy logický to jsou. Na začátku ti dvacet stránek vysvětlujou věci, co vydaj tak na deset řádek. Divný je, že filozofy z kontinentu pořád sekýrujou za to, že se oddávaj bezbřehýmu fantazírování, že nejsou přesný, že nedefinujou termíny, že dělaj literaturu, a ne filozofii, že postrádaj matematickýho ducha, že to jsou poetové, že produkujou neseriózní, skoro mystický bludy (i když to jsou samí ateisti, ne?).“ (neznámý student, odposlechnuto v kampusu)... celý text
Radostná věda
1996,
Friedrich Nietzsche
„Co kdyby se jednoho dne nebo jedné noci vplížil do tvé nejosamělejší samoty nějaký démon a řekl ti: „Tento život, jak jej teď žiješ a jak´s jej žil, budeš muset žít ještě jednou a ještě nespočetněkrát; a nebude v něm nic nového, nýbrž musí se ti navracet každá bolest a každá rozkoš a každý nápad a vzdech a vše, co bylo v tvém životě nevýslovně malé i velké, a všechno ve stejném pořadí a sledu- a také tento pavouk a toto měsíční světlo mezi stromy a také tento okamžik a já sám. Věčné přesýpací hodiny bytí se stále znovu obracejí- a ty s nimi, zrnko prachu!“- Nevrhl by ses na zem, neskřípal zuby a neproklínal démona, jenž by takto mluvil? Nebo jsi jednou zažil tak úžasný okamžik, v němž bys mu odpověděl: „Tys bůh a já nikdy neslyšel nic božštějšího!“ Kdyby se tě ona myšlenka zmocnila, pak by od základu proměnila tvé bytí a snad by tě i rozdrtila; nikdy neumlkající otázka: „Chceš to ještě jednou a ještě nespočetněkrát?“ by ležela na tvém jednání jako největší zátěž. Neboť jak dobrým by ses musel sobě samému a životu stát, abys již po ničem netoužil víc než po tomto posledním věčném stvrzení a zpečetění?“ A někteří lidé vám budou tvrdit, že Nietzsche byl nihilista. Je snad třeba říkat víc?... celý text
Rozmarné léto
2021,
Vladislav Vančura
Běžně nečtu české klasické autory. Většinou v nich nedokážu nalézt to poetické kouzlo, které jejich zastánci tak rádi zmiňují. Přesto je rád zkouším a vždy si říkám, že to třeba tentokrát bude jiné a já objevím to nevyslovitelné krásno skrývající se za těmito díly. Tentokrát jsem dal šanci Vančurovi u něhož jsem skutečně měl naději, že mě nezklame. Z hodnocení je však patrné, jak má zkušenost dopadla. Rozmarné léto lze totiž shrnout stejně jako tvorbu Hrabala, Poláčka, Basse, Jirotky a v moderní době třeba Wievegha. Humorná banalita. Pravděpodobně z tohoto důvodu mě ani jeden ze zmíněných autorů nikdy nezvládl ničím zaujmout. Jsou to díla skutečně banální s mnohdy silným sentimentálně zabarveným apelem na „zlaté staré časy, kdy život byl jednodušší“. Já to zkrátka nežeru a nic poetického v tomto přístupu (nabízí se říci v tomto schématu) neshledávám. Vančura má však oproti zbylým autorům však alespoň jednu výhodu. Nejlíp z nich píše. Rozmarné léto lze tedy ohodnotit jako banalitu zabalenou do krásného takřka barokního jazyka. I přes zmíněnou kritiku stále plánuji zkoušet číst další česká díla, ale s každým dalším ztrácím víc a víc naděje. Českým spisovatelům zkrátka nedokážu porozumět.... celý text
