eraserhead přečtené 1340

Sémě mrtvých 2000, Brian Lumley

Sémě mrtvých opět tvoří dvě opět zcela jasně a zřetelně oddělené linie příběhu, které se spojí v závěru do jednoho celku. Někdo brutálně vraždí mladé dívky. Harry Keogh je těmito mrtvými dívkami požádán, aby případ vyřešil a odhalil vraha. Použije schopnost získanou od vampýra Janose a jednu z obětí vzkřísí zpět k životu. Dostane se na stopu vraha, který ač není vůbec vampýr, jedná stejně brutálně, je ztělesněním čistého zla. Harry si uvědomuje, že to je jeho poslední případ, dostavují se totiž známky a projevy jeho předešlé chyby, kdy vpustil Faethora do své mysli. Harryho mysl byla nakažena vampýřím zlem a on se pomalu začíná měnit ve vampýra. To si uvědomuje i britská pobočka E, která je odhodlána Harryho zneškodnit a konečně se tak jednou provždy zbavit upírů. Jediný, kdo Harrymu zůstal, je Darcy Clarke, přítel, který jediný mu věří a důvěřuje. Harry cítí, jak se postupně proměňuje a proto se rozhodne po vyřešení případu odejít do jiné dimenze, v níž před lety bojoval proti upírům. Druhá linie příběhu vypráví osudy Šejtise, Fesse a Arkise, upířích vládců z jiné dimenze, kteří po porážce v boji s Harrym a Obyvatelem zahrady uprchli do ledových pustin. Zde objeví sídlo jednoho z prvních vampýrů Šejtána, který se chce vrátit zpět - na vrchol, k moci a ovládnout postupně celý svět i jiné jeho dimenze. Poté, co Harry vstoupí do jiné dimenze mu nezbude, než se s nimi po boku Karen opět utkat. Tentokrát však vítězství není tak jisté.... Sémě mrtvých uzavírá jednu celou kapitolu Nekroskopa, jeho životních osudů a peripetií, jeho věčného boje s vampýry. Uzavírá celou jednu dějinnou epochu Nekroskopových osudů. Vrací se zpět pár Harryho přátel z předešlých částí - Darcy Clarke, Zek či Trevor Jordan, kterého zabil Janos Ferenczy v Řeči mrtvých, vrátí se dokonce i Harryho syn Harry junior, který si však již pomalu přestává být vědom sám sebe. Kromě nich se vrací i několik upírů ze Zdroje - Šejtis a jeho kolegové, a překvapivě i upírská vládkyně Karen. Vrací se i Faethor a Möbius, jehož proslovy už jsou dost mimo... Kromě nich samozřejmě několik nových postav - starý upíří vládce Šejtán, Penny Sendersová, jedna z obětí brutálního vraha, nezvykle brutální vrah a samozřejmě pár nových agentů z pobočky E. Ač z počátku příběh plyne ve dvou různých rovinách, oddělených jednotlivými částmi, obě části jsou srovnatelně zajímavé a dobré. Skoro takřka čistě detektivní část Harryho pátrání po vrahovi dívek postupně graduje do hororové akce, v níž nechybí vzkřišování mrtvých, vrahovo masakrování nevinných dívek či v závěru jeho životní příběh, nemluvě již o samotného Harryho proměně. Tuto část bych trochu přirovnal k příběhu Juliana Bodescua z Vampýrů. Možná neprozradím moc, když řeknu, že vrah sice není vampýr, ale nechutný, brutální a zvrácený je skoro stejně, ne-li více. V té druhé rovině, popisující osudy Šejtise, se příběh vrací k v podstatě gotickému hororu, děj je napínavý, má hustou atmosféru, pozvolně nabírá na děsivosti. Jestliže jsem v recenzi na Řeč mrtvých zmiňoval, že se Lumley konečně nebránil pootevřít brány morbiditě, nechutnosti a ryzí živočišné a otevřené sexualitě, v Sémě mrtvých se rozjel naplno. Vrahovy hrátky jsou nezvykle nechutně brutální, až by se z nich slabším povahám mohl zvednout žaludek. Stejně tak sexuální hrátky Harryho s vládkyní Karen jsou bizarnost non plus ultra, zde možná Lumley již překročil hranici jakés takés reality a dobrého vkusu. Jde jen o to, považovat to za plus či mínus příběhu. Obě části příběhu sedí, jsou již čistě hororové a v závěru zapadnou do jednolitého celku (ač spolu nemají takřka nic společného). Dojde vlastně jen k vyústění Harryho osudů, konečnému boji s upíry, který se má stát jejich armageddonem. Jenže, nebyl-by to Lumley, aby to nedopadlo jak by se čekalo. Musím říct, že na můj vkus až moc spektakulární a původní mystický závěr celé jedné série mě moc nepotěšil. Ač by se svým způsobem mohl zdát logický, na můj vkus je až moc filosofický a paranormální. Podtrhl stoličku celému v podstatě na hranici realistična a uvěřitelnosti stojícímu příběhu. Stal se tak maličkou černou skvrnou na celé linii příběhu. Lumley se podle mě nechal moc unést a ve snaze zakončit celou sérii nějak spektakulárně a bombasticky to celé pokazil. Nechal do svého celou dobu takřka čistě hororového příběhu proniknout stopy fantasy (možná ovlivněn vzrůstající oblibou tohoto žánru) a docílil akorát toho, že závěr Nekroskopa hodil někam, s čím celý průběh příběhu jen občas koketoval (rozhovory Harryho s Möbiem), ale jinak nijak moc nekolidoval. Přesto všechno považuji Sémě mrtvých za druhou nejlepší knihu Nekroskopa, až na svůj konec poměrně dobře ukončující jednu linii příběhu. S Harrym se už zřejmě nikdy nesetkáme (tedy doufám, že ne). Příběh však nekončí. Pokračuje trilogií Svět vampýrů. Jejími hrdiny mají být synové Harryho Keogha a cikánské ženy. Mají se vrátit i upíří vládci - krutější a nemilosrdnější než dřív. Ale o tom snad už jindy...... celý text

Řeč mrtvých 1999, Brian Lumley

Přestože Harry přišel o svou schopnost nekroskopa, tedy hovořit s mrtvými, ti se mu všemožně snaží sdělit, že po světě chodí další upír - reinkarnovaný vlastní syn Faethora Janos Ferenczy. Harry žije poklidným životem, nedokáže mluvit s mrtvými, nedokáže cestovat möbiovým kontinuem. Dál pracuje pro britskou pobočku E, která na něj nasadila svého člověka, neboť Harrymu moc nevěří, že o své schopnosti přišel. Sovětská pobočka se naopak Harryho a návratu jeho schopností bojí natolik, že získá na svou stranu vysoce postaveného agenta britské pobočky, aby ho zabil. V Řecku se ztratí dva britští agenti z pobočky E, Harry se k vyšetřování připojí a spojí tak své osudy s Janosem. Janos má své specifické schopnosti, umí vzkřísit mrtvé a využívat jejich služeb, umí i nahlížet do budoucnosti, do jedné z mnoha budoucností. Vše vede k nevyhnutelnému střetu mezi Harrym a Janosem. Ví to Harry, který však rovněž ví, že bez svých schopností je na Janose krátký, proto mu nezbude nic jiného, než se spojit s Faethorem, který si chce jeho prostřednictvím vyřídit své nevyřízené účty s Janosem, a vpustit ho do své mysli, aby mu jeho schopnosti pomohl obnovit. Jenže dobře ví, jak jsou vampýři prohnaní a prolhaní. Ví to i Janos, který nahlédl do budoucnosti, která mu ukázala, že ze souboje Janose a Harryho vyjde vítězně vampýr. Jenže to je jen jedna z možných budoucností, navíc se dá vyložit všelijak. Řeč mrtvých vrací Nekroskopovy osudy zpět na zem, do naší dimenze. Vrací se i několik známých postav, např. Zek, s níž se Harry krátce setkal již ve Vampýrech a zažil s ní dobrodružství ve Zdroji, Jazz Simmons ze Zdroje a Darcy Clark, mezi nimiž se buduje přátelství na život a na smrt již od Vampýrů. Kromě nich se objevuje spousta nových postav. Hlavní padouch Janos, o němž již párkrát padla zmínka v předešlých částech, na scénu však plně nastupuje až teď. Sandra, Harryho milenka a tajná agentka britské pobočky E, která na něj byla nasazená. Wellesley, nový vedoucí britské pobočky E, jehož sověti donutili pokusit se Harryho zabít. I v Řeči Mrtvých Lumley pokračuje v několika zdánlivě paralelních příbězích, zde už však nejsou tak jasně ohraničené, jako tomu bylo v předešlých částech. Opět se dozvíme něco z Faethorovy minulosti, hlavně ve spojitosti s jeho synem Janosem, tentokrát se ale příběh točí hlavně kolem samotného Harryho, jeho peripetií se ztracenými schopnostmi, bezmocí nemoci hovořit s mrtvými, kteří se s ním všemožně snaží navázat kontakt a varovat ho před nebezpečím. A také jeho rozpaků z pochopení nutnosti a nezbytnosti spojit se s prolhaným, sebestředným a ctižádostivým Faethorem a vpustit ho do své mysli. Příběh nás postupně zavede do různých koutů země, z Anglie se podíváme do Rumunska, Řecka a tradičně sovětského Ruska. Vrací se zpět špionážní linie příběhu, která je však konečně řádně propojena s tou vampýrskou, hororovou linií příběhu, nepůsobí tak odtrženě. Akce je zde dobře proložena hororovými okamžiky. Po až směšně působících vampýrech ze Zdroje, Janos působí jako dokonalá ikona vampyrismu. Chová se a jedná přesně tak, jak by jsme od vampýra očekávali. Je lstivý, mazaný, nemilosrdný, krutý a přitom svým způsobem namyšlený a až nezdravě sebejistý. Když jsem před necelými deseti lety Řeč mrtvých četl poprvé, vůbec mě ta kniha nebavila. Připadala mi strašně "ukecaná". Myšlenkové rozhovory mezi Harrym a Faethorem jsou místy nezáživné a až příliš dlouhé. Byly taky tím jediným, co mi z knihy v paměti utkvělo. Proto jsem ke knize po letech přistupoval vcelku neochotně a bral jsem to jako nutnost osvěžit si pamět a zastrčit chybějící kousky do skládačky, abych se mohl konečně dostat k pátému dílu. O to větší bylo mé překvapení, jak dobrá, čtivá a napínavá kniha to přece jenom nakonec je. Je přijatelně akční, z větší části dobře hororová, napínavá a zajímavá. Lumley konečně, zřejmě povzbuzen a navnaděn předchozím dílem, popouští uzdu bizarnosti, nevyhýbá se ani otevřeným sexuálním scénám, které nijak neromantizuje (incestní vztah Janose s matkou). Po slabším Nekroskopovi a trochu jiném Zdroji do toho Lumley jde opět naplno a hororově. Nechybí tradiční filosofické pasáže o času, lidském životě, vesmíru, podstatě života, matematice. A ač je z toho Lumley "obviňován" a sám to popírá, v Řeči mrtvých dochází i k odkazu na temný lovecraftův svět - zmínky o cizí řeči Cthulhu: "OGTHROD AI´F, GEB´L - EE´H, YOG-SOTHOTH, ´NGAH´NG AI´Y, ZHRO!" hovoří za vše Řeč mrtvých již evidentně nastupuje cestu k původně závěrečnému pátému dílu série. Po přečtení kterékoliv předešlé knihy Nekroskopa nebylo jisté, s čím se Lumley vytasí v díle následujícím. Mohli/y jsme očekávat cokoliv a minimálně Zdroj byl velkým překvapením. U Čeči mrtvých je tomu jinak. Závěr knihy, jako by psala Královna koloběžka - končí i nekončí dobře a dost napovídá o tom, co se bude dít v díle následujícím. Svým způsobem s ním totiž tvoří uzavřenější celek. Je evidentní, že to, co v závěru knihy začíná, bude muset být v další části vysvětleno, rozvinuto. Není možné, aby to bylo opominuto a příběh opět odskočil někam jinam. Český překlad pokračuje v kvalitě nastoupené u Vampýrů. Nesrovnalosti, překlepy, kostrbatost Nekroskopa jsou vampýrudík dávno pryč a zapomenuty. Měl-li bych zmínit nějaké negativum, budou to zřejmě již zmíněné rozhovory Harryho s Faethorem (vyjma Faethorova historického vyprávění - tyto části, a nejen v Řeči mrtvých, ale i v jiných dílech, považuji za nejlepší pasáže vůbec) či rozhovory Harryho s Möbiusem, které, hlavně ze strany Möbiuse, nabírají pro mě nepříjemný náboženský podtext. Z pěti částí série, co jsem četl, je Řeč mrtvých třetí nejlepší, postrádá do mysli se vkrádající nudnost Nekroskopa, či ze série vybočující jinakost Zdroje. Téměř se vrací k dokonalosti Vampýrů. 90%... celý text

Americké psycho 2007, Bret Easton Ellis

"Vracím se z Central Parku. Poblíž zoo, na místě, kde jsem nedávno zabil McCaffreyova kluka, teď krmím toulavé psy kusy Ursulina mozku." Kdyby jste ve slovníku hledali pojem "yuppie", zcela jistě by jste vedle něj nalezli jméno Patrick Bateman. Tento mladý právník má totiž (zdánlivě) vše, co by si spousta dnešních lidí přála - jistou dobře placenou práci zajišťující vynikající postavení ve společnosti, na níž však díky svému rodinnému původu není závislý, naprostou finanční svobodu, značkové oblečení, vysoký životní styl, oddanou přítelkyni, hromadu milenek, stálý přístup k drogám a prostitutkám. Pohybuje se ve vybrané společnosti, navštěvuje nejvybranější restaurace, má přehled o celkovém dění a jednu velkou výhodu - nikdo si nepamatuje jeho skutečné jméno a spousta lidí ho pokládá za někoho jiného. Mimoto má zálibu v masových a sériových vrazích. Cestu ze své totálně odcizené a "nudné" "high" existence a nové vzrušující zážitky, dokazující jeho bytí, hledá ve vraždění, mučení, nekrofilii a kanibalismu. Batemana se stále více zmocňuje paranoia a každým dnem se hlouběji propadá do temnoty šílenství. Postupně tak za sebou nechává první míle své dráhy sériového vraha. Bret Easton Ellis svým románem vytvořil jednu z mnoha genezí sériového vraha. Bylo by hodně jednoduché a svým způsobem laciné "odsoudit" jeho román jako ironický a svým způsobem bizarně humorný útok proti yuppie vyšší třídě, jednoduše proti těm bohatým sviním, které již neví, co by. Ono tomu samozřejmě částečně i tak je, Ellisovi se, myslím, že výborně, podařilo nastínit obyčejný život těchto lidí se všemi jejich radostmi (lithium, valium, kokain, prostitutky, příležitostný a jednorázový sex bez ohledu na jeho následky, neboť např. pravděpodobnost nakažení virem HIV je "žádná celá nula nula nic", získávat vybrané delikátní a vysoce kvalitní věci bez ohledu na jejich finanční stránku, práci nevykonávat, ale jen tak v ní přežívat) i strastmi (pořád dávat pozor, zda někdo není výš než já a pokud ano, pídit se po tom proč a jak tento stav změnit, je můj účes neustále dokonalý? (i poté, co jsem zrovna osouložil a na kousky rozkrájel dvě ženy?), hodí se tyto ponožky k tomuto saku?, neohrozí mou pověst, když se dneska navečeřím zrovna v této restauraci s těmito lidmi?). Tato životní rovina nám při čtení může připadat směšná (já sám jsem se při čtení několikrát neubránil pošklebkům), jenže pak nám dojde (občas z vlastní zkušenosti), že je to krutá realita. Na první pohled se to nezdá a prvních pár desítek stran knihy se vkrádá pocit, že je tomu právě naopak, ale Ellis si s tímto pozadím, i když vyloženě u Batemana to je i jeden z hlavních motorů jeho konání, opravdu pohrál do nejmenších detailů. Americké psycho je psáno jakoby deníkovou formou. Děj vypráví Bateman sám, což Ellisovi umožnilo několik opravdu vymazlených vychytávek - tři kapitoly např. tvoří Batemanovy recenze na nahrávky některých kapel, hned druhá kapitola popisující jedno Batemanovo ráno ztrávené v koupelně mě málem donutila knihu odložit a dále ji nečíst, je to ten největší humus, co jsem kdy četl a při tom jde jen a pouze o popis Batemanovy starosti o pleť a vzhled svého těla (tedy jeho běžné ranní hygieny). Tyto jednotlivé kapitoly jsou jakoby rozházené, občas jsem přemýšlel, zda nenarušují chronologii příběhu a nepřeskakují v čase tam a zpět. Některé z kapitol jako by s celým dějem neměly vůbec nic společného a čtenář/ka se neubrání přemýšlení, proč zde vlastně vůbec jsou a jakou mají s ostatním dějem souvislost (často nemají). Celé to působí jako skládání puzzle. Zpočátku se jeho dílky také zdají chaotické a je těžké si představit, že mohou tvořit jeden souvislý a jednolitý obraz. Jenže pak zjistíte, že tenhle kousek skládačky pasuje k tomuhle, onen zase k jinému a pomalu ale jistě se začnou vynořovat shluky kousíčků, které k sobě pasují a po dosazení posledního kousku máte jeden velký obraz, kde vše je na správném místě. Americké psycho je svým způsobem (a hlavně i díky výše řečenému) těžký kousek a těžká četba. K něčemu podstatnému, právě TOMU podstatnému (hlavně i díky filmové verzi, či samotnému "ohlasu" knihy, převážně známému - jak rád bych při čtení o příběhu nic nevěděl, možná by to čtení mělo úplně jiný rozměr) se kniha dostane až někde kolem strany 140. Pomineme-li Batemanův pro obyčejného čtenáře a obyčejnou čtenářku "nenormální" styl života, až někde kolem této stránky dojdeme k tomu, že s Batemanem není něco v pořádku. Tento fakt může způsobit, že se kniha bude jevit jako nudná a je tomu tak, rozjezd knihy je možná až příliš dlouhý a nezajímavý. Jenže to, co Ellis možná pokazil na začátku, to ve druhé půlce knihy napravuje. Batemanova úchylka postupně nabírá na obrátkách, k jejímu ukojení používá různé nástroje a stále více se propadá do stavů beznadějné paranoie (výborná scéna, kdy k němu promlouvají lavičky v parku). S odstupem času mi Americké psycho připadá jako výborná kniha (téměř na hranici dokonalosti), kterou si Ellis opravdu dopodrobna promyslel a napsal ji vynikajícím způsobem. Těsně po dočtení se mi to tak nezdálo. Síla jeho knihy totiž (mám z toho takový závěrečný dojem) nespočívá v jejím bezprostředním čtení, ale v tom čase po dočtení, kdy si urovnáváte dojmy a přemýšlíte o některých jejích částech. Ellis má navíc výborný vyprávěcí jazyk se spoustou unikátních slovních obratů, dvojsmyslů a schopností vložit do textu úchvatné drobnosti (např. zhruba dvouvětná scéna s bezdomovkyní chytající holuby mě zasáhla takovou silou, že jsem pak celý den nebyl schopen číst dále a pořád jsem si tu scénu musel v mysli přehrávat a smát se jí). Kromě výborně napsaného románu se Ellisovi podařilo vytvořit svým způsobem kultovní, ale hlavně kontroverzní dílo. Americké psycho totiž vyburcovalo jednu z nejbouřlivějších afér v historii americké literatury. Nikdo ji nechtěl vydat, nakonec vyšla až v Anglii. Přesto ji několik knihkupců odmítlo prodávat. Nakladatelství Simon & Schuster, které mělo román vydat před vánoci v roce 1990 od smlouvy nakonec odstoupilo (i přesto, že již Ellisovi vyplatilo jednorázovou zálohu 300 000 dolarů). Pikantní na tom je, že k tomuto rozhodnutí došlo na základě pouhých dvou časopiseckých článků popisujících brutální scény románu, ani jeden z čelních představitelů nakladatelství (kteří o nevydání rozhodli) Ellisův rukopis nikdy nečetl. U dalšího nakladatelství byl Ellis požádán, aby nejproblematičtější scény vypustil, ten však trval na vydání románu v původní podobě. Kniha nakonec vyšla v roce 1991 v Anglii a není asi zvláštním překvapením, že k ní Ellis neuspořádal žádné přednáškové turné. Ta kniha to neměla zapotřebí, její pověst ji totiž předcházela. Ale tím to neskončilo. Ve Spojených státech se kniha okamžitě stala politickou záležitostí, jako první se proti ní postavili feministky (nemám rád tenhle zevšeobecňující pojem, znám několik feministek, které s touto knihou nemají vůbec žádný problém). Předsedkyně losangelské pobočky Národní organizace žen Tammy Bruce ji označila za přímý návod, jak vraždit ženy. Anglické nakladatelství Picador odmítlo knihu vydat v paperbackové verzi, aby si ji nemohli koupit chudí, nevzdělaní a nezaměstnaní, což podle jejich názoru zřejmě byli potencionální násilníci. Jak ale v doslovu ke knize trefně podotkl Marcel Arbeit: "Představitelé nakladatelství patrně přehlédli, že protagonista románu má univerzitní vzdělání a topí se v penězích." Kritika se nakonec rozdělila do dvou výrazných skupin. Ta první román odmítla s tím, že jde o neautentickou sadistickou pornografii a Ellisovi vyčetla, že se Batemanovi nepokusil vtisknout alespoň nějaký psychologický rozměr. Druhá ocenila Ellisovu snahu zachytit atmosféru odlidštěného/odcizeného konzumního světa osmdesátých let a román označila za ironickou nadsázku. Já sám bych se přikláněl k té druhé skupině. Batemanův psychologický rozměr totiž spočívá právě v tom, že ve svém odcizení se obyčejnému lidství se všemi jeho všedními existenčními problémy onen jasně daný psychologický rozměr nutně postrádá. Bateman projevuje jakési (ze své pozice sice trošku pokřivené) sociální cítění a jakýsi humanismus, má k těmto jevům a pocitům svůj vlastní postoj a své vlastní závěry (např. ten, že je mu zcela volné sociální postavení jeho obětí). Ellis ve svém románu, na rozdíl od jiných tvůrců, např. Davida Lynche, násilí nijak neestetizuje, popisuje ho s chladným nezúčastněným cynismem, bez emocí a částečně, jak si mnozí všimli, i trochu dětinsky. Z četby nelze nijak určit Ellisův přístup a postoj k popisovaným jevům. Může je stejně tak odmítat, jako se na nich ukájet a forma, jakou to podává, nás nutí přiklánět se střídavě k oběma možnostem. Nelze se vyhnout srovnání s filmovou verzí. Mě osobně těší, že jsem film viděl dříve než četl knihu, vyhnul jsem se totiž možnému zklamání. Kniha je jednoznačně lepší, film postrádá tu skvělou formu, kterou poskytuje román. Americké psycho je román, který zraje. Čím je starší a čím více se dostáváme do kolotoče bulvárních rádoby zpráv a informací o uprdnutí kdejaké zbohatlické celebrity a jejích existenčních problémů s výběrem kabelky/obleku a životních tragédií v podobě jiné ženy/muže ve stejných šatech na stejném večírku, tím je kniha silnější a silnější. Zraje také odstupem od čtení. Jak jsem již zmínil, s několikadenním odstupem mi kniha přijde lepší, než bezprostředně po jejím přečtení. Nečte se lehce a mnohdy působí kostrbatě a nesouvisle. Román má své chyby, často je mu vyčítáno, že se Ellis ještě nenaučil psát. Můžeme na to přistoupit, nebo naopak můžeme prosazovat, že to je Ellisovou devizou, poznávacím znamením jeho tvůrčí práce. Je to jeho třetí román, četl jsem od něj jen jeho předcházející "Pravidla přitažlivosti" (zapomeňte na otřesnou filmovou verzi) a můžu prohlásit, že pokud Ellis opravdu neumí psát, alespoň se to učí. Některé pasáže či jednotlivé kapitoly, se tak nějak ztrácejí, svádějí z cesty, jako by zde byly jen pro určitý slovní obrat, či celkovou formu, která však nijak nekoliduje s dějem a jeho vyšlapanou cestičkou. Někdy z ní sejdou, jindy jdou naprosto jiným směrem.... celý text

Dějiny Světa 2 1959, Jevgenij Michajlovič Žukov

Everville 1997, Clive Barker

Město Everville má pohnutou historii. Vzniklo za neobyčejných okolností. Na hoře vysoko nad městem stojí brána vedoucí na pobřeží jiného světa a ve městě pod ní není jediný člověk, jehož život by tím nebyl zasažen. K městu se upírají všechny cesty za Uměním. Kromě několika místních do jejichž životů zasáhne neobvyklý festivalový víkend, se zde opět střetnou cesty hrdinů a hrdinek z předchozího příběhu - Tesla Bombeckovou, Raula, Harryho D'Amoura a nakonec i Grilla zde přivede zvěst, že se vrátil Fletcher. Po pěti letech se Clive Barker vrátil k některým hrdinům své knihy Velké a tajné show a kromě nových postav jim do cesty postavil další nepříjemné osudy spojené s hledáním Umění a snahou zabránit zničení našeho světa Iad Uroboros. Opět se setkáme s Teslou, která se posledních pět let po svém snaží vypořádat se s událostmi v Palomo Grove, Grillem, jenž s vědomím rychle postupující choroby vytvoří systém zvaný Atol, který shromažďuje všechny reálné i neskutečné příběhy, jež by mohly, nebo nemusely, souviset s Uměním a Mořem Podstaty a Harry D'Amourem, který stále hledá skutečnou podobu Ďábla. Okrajově se setkáme i s Howiem, jeho ženou Jo-Beth, jejím bratrem Smrťákem Tommy-Rayem a proradným Kissoonem (o němž se konečně dozvíme pár osobních věcí). Kromě nich však do příběhu vstupuje mnoho nových postav - tvůrkyně Everville Maeve O'Connellová, podivný Owen Buddenbaum, jakási hmotná verze éterické Múzy, právník Erwin Toothaker, pro nějž se setkání s Kissoonem stane osudné, ne však konečné, sestra Phoebe Cobbová a její milenec Joe, zdánlivě bláznivý Seth a trojice podivných bytostí, které chtějí vidět další a další příběhy. Nemohu říci, že by Everville byl špatným románem, nebo že by se špatně četl. Na to je Barker se svou představivostí a vypravěčskou schopností dobrým spisovatelem. Přesto se však nemohu ubránit pocitu jakési zbytečnosti, pověstného pytlíku, který je sice nafouknutý k prasknutí (samotný román je rozsáhlejší a ve svém obsahu a ději monumentálnější), ale když do něj udeříte, neozve se žádná třeskutá rána. Abych pravdu řekl, kdykoliv na něj pomyslím, první, co mi na mysli vytane, jsou jeho chyby a spíše negativa, než pozitiva (těch opravdu moc není). Takže postupně. Za nejzávažnější negativum považuji fakt, že jestliže bylo Velké a tajné show horrorem s letmým nádechem fantasy, u Everville je tomu přesně naopak. Je to čisté fantasy a nebýt krátkých výstupů Kissoona a Tommyho-Raye, horrorového by kniha neobsahovala vůbec nic. Fantasy to nemusí být špatné - Barkerova rozsáhlá představivost a schopnost dokonale slovy vybarvit nepozemské světy dělá dost. Jenže můj osobní problém je ten, že mě literární podoba fantasy prostě nebere. S tím se trochu pojí i další negativum - ve Velkém a tajném show bylo Moře Podstaty a jeho paralelní svět něčím tajemným, neskutečným, opravdu snovým světem. V Everville tento svět Barker obydlel "lidmi" a bytostmi, které se od těch pozemských takřka vůbec neliší. Přesně jak to Barker popisuje, když se Joe dostane do Moře Podstaty: "Dostal se do jiného světa a přitom zjistil, že se ten svět nijak neliší od toho, ve kterém žil až dosud." Ephemeris a Moře Podstaty, v předchozím příběhu záhadné, kouzelné a nadpřirozené, se najednou ukázaly být takřka totožné s naším světem, se všemi jeho problémy. Pro mne obrovské zklamání. Dalším negativem je až moc velký počet (hlavních?) postav, což při vyprávění jejich příběhů způsobuje jistou roztříštěnost děje. Některé ty postavy se nakonec ukáží být pro hlavní příběh jaksi nepodstatné a to co prožívají nakonec vychází do prázdna (Joe, Noe, Toothaker). Kapitolou samou o sobě je pak zbytečně natahovaný závěr. Posledních zhruba 40-50 stran jsem četl již jen z donucení a hnán mým nutkavým pocitem dočíst rozečtenou knihu. Barker si je mohl klidně odpustit, nepřináší nic důležitého, jen jaksi narychlo uzavírají zbytečně moc rozvinuté dějové odbočky hlavního příběhu (Harry, Phoebe a Joe). Když už rozebírám negativa, patří k nim částečně i český překlad. Respektive v jistých částech malá slovní zásoba překladatelky. Když si v jedné jediné větě přečtete jedno slovo třikrát (z čehož dvakrát mohlo být zcela jednoduše nahrazeno jinými slovy se stejným významem), hodně to tahá za oči a ztrácí se krása jinak magického jazyka. Prostě to zadrhne. Dost podstatně. A k tomu dojde v knize několikrát. Everville je magický příběh boje dobra se zlem, metafyzickým světem plným podivných postav s komplikovaným jednáním a chováním. Milovníky a milovnice fantasy určitě potěší, ty, kdo čekají Barkerovský horror ale určitě zklame, stejně jako ty, kterým z očí strhne oponu právě onoho tajemného a krásného neznáma, jež v nich vytvořilo předchozí Velké a tajné show. Tomuto snovému zámku Everville podrazí základy. Zřejmě tím, že se pokouší jej rozvádět a více nás po něm povodit. Ale jak říká klasik, méně je někdy více. V tomto případe stoprocentně.... celý text

Dějiny světa 1 1958, Jevgenij Michajlovič Žukov

Kniha místy samozřejmě poplatná době a místu svého vzniku. Na druhou stranu ale umožňuje seznámit se s marx-leninským pohledem na historii a dějiny světa. Vypustí-li se marx-leninský úvod a různé marx-leninské poučky jen tu a tam rozeseté po celé knize (a zde toho ještě není moc, jsem zvědavý kolik toho bude v posledních svazcích), přesto zůstane spousta zajímavého čtení doplněného obrovskou spoustou doprovodných obrázků, fotek, kreseb a různých mapek. Prostě prvotní historie světa a lidstva v jedné obrovské (asi 5-ti kilovém? Byla fakt šichta to s sebou táhnout v batohu do práce :-) knize. Rozhodně zajímavá práce, která určitě stála mnoho času a úsilí, v jisté míře i poučná a vzdělávací.... celý text

Dějiny Světa 3 1962, Jevgenij Michajlovič Žukov

Zdroj 1998, Brian Lumley

Poté, co ruská pobočka zcela vymazala duši Aleca Kylea, Harry si přivlastnil jeho tělesnou schránku. Harry jr. i se svou matkou někam zmizeli a Harry je pořád hledá. Do Ruska je vyslán mladý britský agent Jazz Simmons, aby odhalil taje tzv. Projektu Perchorsk. Projekt Perchorsk měl být sovětskou protiváhou amerického systému SDI (tzv. hvězdných válek), při zkoušce však došlo k nehodě, která otevřela bránu do jiné dimenze. Z této brány již několikrát vystoupilo několik neuvěřitelných věcí. Jazz je zajat a donucen projít bránou. Svět na druhé straně brány je ovládán několika upířími vládci, je to svět, z nějž se do naší dimenze dostali upíři. Harry se domnívá, že jeho syn i s matkou se do tohoto světa ukryli a po poradě s mrtvým Faethorem Ferenczym, se rozhodne je tam jít hledat. Jenže v tomto jiném světě se schyluje k nelítostnému boji mezi upířími vládci v čele se Šejtisem a tajemným Obyvatelem zahrady... Ve Zdroji Lumley přišel s poměrně dobrým nápadem. Poodhalit tajemství, odkud se na naší zemi, v naší dimenzi, vzali upíři. Nápad sice dobrý, se zpracováním bych to už tak světle neviděl. Lumley je stále dobrý spisovatel, s popisem Projektu Perchorsk a jeho útrob si navýsost vyhrál, části odehrávající se v tomto projektu jsou zajímavé a čtivé, mají spád, zápletku, tajemství a místy jsou hororové. Naopak, části s Harry Keoghem, ještě než se dostane do jiné dimenze, mi přijdou docela nudné a nezáživné, sice zde opět rozmlouvá s Faethorem Ferenczym a dozvíme se něco více nejen o jeho historii, ale dokud se Harry nedostane do akce, je s ním nuda. Kapitolou samou o sobě je jiná dimenze a život v něm. Na jednu stranu jde vidět, že nad tím Lumley dlouho přemýšlel a vymyslel ji skoro dokonale do nejpodrobnějších detailů (i když na nějaké nesrovnalosti by se při troše přemýšlení určitě narazilo, ale kdo by se v tom chtěl vrtat, no ne?), zpočátku se cizí svět zdá až úchvatný, zajímavý a překvapivý (jen mě tak napadá, proč ve skoro každém příběhu jiná dimenze má většinou gotickou nebo středověkou podobu?), jenže pak dojde na upíry, jejich sídla, poskoky a pomocníky a já začínal mít pocit, že Lumley své fantazii popustil uzdu až moc. Především, samotní upíři (a upírka!!!) mi připadali jako z moderních akčně-upírských filmových blábolů. Zkuste si prostě představit, že by se např. film Underworld odehrával v gotické době a prostředí. Upíři vůbec neděsí, nejde z nich strach, naopak, často jsem se jim a jejich chování musel smát. To je ale jediná podstatná vada na kráse jiné dimenze. Jinak to docela jde a je to i zajímavé (vztahy kočovníků, historie jiné dimenze a upírů v ní). Jestliže mi první část připadala málo hororová, tahle mi přijde ještě méně, připadá mi to spíše jako mix sci-fi a fantasy, který (opět) v literární podobě ještě v únosné míře sedí pohromadě a docela funguje. Má to dobrý nápad, rozvádí to samotný příběh dál, přichází s něčím novým... Za jediné vážnější negativum bych viděl již zmiňovanou přebujelou fantazii autora, mnohdy se více soustředí na popis určitých věcí (sídla upírů, jejich zařízení, poskoci atd.) než na samotný děj a občas prostě přehání. Zmiňoval-li jsem u předešlých knih překlad, zde ho musím pochválit, nijak neskřípe, nebije do očí, prostě volně plyne s příběhem, který podává rozmanitou formou a rozsáhlou slovní zásobou. Oproti první knize je to radost číst. Abych to shrnul - byl-li by Zdroj mé první setkání se sérií Nekroskop, asi bych se o další díly nezajímal. Protože však jsem světem Nekroskopa postupoval od začátku, neviděl bych Zdroj zase až tak kriticky, je to součást rozsáhlejšího děje, je to čtivé, akční, jen na můj vkus málo hororové. Čte se to lépe než první Nekroskop, je to akčnější a záživnější, přesto musím dát stejné hodnocení. Tedy 70%... celý text

Vampýři 1996, Brian Lumley

Dragosani je "mrtev", Bronický zámek zpustošen, Harry Keogh přišel o své fyzické tělo, jeho psychická forma však přebývá v Möbiově kontinuu a s živými lidmi komunikuje prostřednictvím svého právě narozeného syna, Harryho juniora. Harry se zjeví v pobočce E jejímu novému šéfovi Alecu Kyleovi a upozorní ho na nové nebezpečí. Ještě před Dragosanim nemrtvý vampýr Tibor Ferenczy "nakazil" nenarozeného Juliana Bodescua, jehož matka omdlela u Tiborovy hrobky. Jak Julian vyrůstal, učil se poznávat a ovládat své nadlidské schopnosti. Teď ovládá svou matku, tetu, sestřenici. Jeho mrtvý strýc se po třech dnech vrátil z hrobu zpět. Alec Kyle se pod Harryho vedením a s pomocí jeho znalostí musí vypořádat nejen s Julianem, ale hodlá svět zbavit samotného Tibora Ferenczyho. Julian navíc brzy zjistí, jakou hrozbu pro něj Harry a jeho syn představují. Bronický zámek a pobočka E v něm sídlící, se pomalu ale jistě vzpamatovává z Harryho frontálního útoku, což se Alecu Kyleovi stává osudným. V pokračování Nekroskopa ta špionážní linie příběhu trochu ustoupila do pozadí a do popředí se dostal výborný upírský horor. Lumley si skvěle pohrál s částí příběhu věnující se genezi Juliana Budescua a jeho života. Dočkáme se i gotického hororu, to když nás příběh zavádí někdy do 10. století a my odhalíme historii Tibora Ferenczyho. I v současnosti však příběh zůstává náležitě hororový a k tomu přidává i nějakou tu akci. I zde Lumley pokračuje ve svém zvyku vyprávět v jedné knize více příběhů, které dlouho působí i samostatně, aby se nakonec prolnuly v jeden celek. Jestliže v první knize jsme takřka po celou dobu odděleně sledovali příběhy Harryho Keogha a Dragosaniho, zde to je příběh Juliana Bodescua a příběh Tibora Ferenczyho. Hodně mě v příběhu bavilo zapojení dalších ESPerů z pobočky E a různé jejich schopnosti. Např. Darcy Clarke (který se objeví i v dalších dílech) a jeho schopnost, která ho nutí opustit místo, kde mu hrozí nebezpečí. Nechybí ani pro tuto sérii klasické filosofické pasáže o světě, matematice, prostoru, času, vesmíru jako takovém či lidském těle a duši. Není to však nic, co by příběh nějak narušovalo, jen krátké ostrůvky v jinak akčním příběhu. Mně osobně docela bavily. Oproti prvnímu dílu se hodně zlepšil překlad. Není již tak kostrbatý a lze v něm odhalit jistou hru se slovy, došlo k viditelnému rozšíření slovní zásoby. Vampýři jsou dobrým rozvinutím Nekroskopa se zajímavým a trošku neotřelým pohledem na upírství, jeho existenci, schopnosti či samotný průběh. Nijak však neopomíjí klasické mýty a legendy, tvořící základ žánru. Je to čtivá hororově akční jízda. Ze zatím pětice dílů, co jsem četl, považuji Vampýry za nejlepší část.... celý text

Nekroskop 1994, Brian Lumley

Příběh se odehrává v 70. letech minulého století, na pozadí studené války. Harry Keogh během svých školních let objeví, že má jistou psychickou či parapsychologickou schopnost. Je Nekroskopem, jediným člověkem na světě, který dokáže hovořit s mrtvými. Mrtví mu předávají své znalosti, on je na oplátku uskutečňuje (jako autor např. vydává romány dlouho mrtvých spisovatelů). O Harrym se dozví šéf pobočky E, tajné organizace sdružující tzv. Espery - lidi s podobnými schopnostmi (telepaty, předvídače budoucnosti apod.) a hodlá ho zlanařit pro službu vlasti. Harry souhlasí, nejdříve však chce vyřídit jednu osobní věc - zjistí totiž, že jeho matka nezemřela při nehodě, ale byla zabita a chce ji pomstít. Přitom zkříží cestu agentu sovětské pobočky E, rumunovi Borisi Dragosanimu. Dragosani má taky jistou schopnost, jež získal od půltisíciletí nemrtvého upíra Tibora Ferenczyho, který se připletl k jeho početí a poznamenal ho. Dragosani také dokáže získat tajemství mrtvých lidí, ti mu jej však nedávají dobrovolně. Dragosani je Nekromant, krade znalosti mrtvých z jejich mrtvol. Tibor Dragosaniho hodlá využít pro své vzkříšení, Dragosani naopak chce Tiborovy schopnosti využít pro získání větší moci. Vše spěje k nevyhnutelnému střetu mezi Harrym, Tiborem, Dragosanim a sovětskou esperskou organizací sídlící na Bronickém zámku. Vždycky, když se mě na Nekroskopa někdo zeptá, říkám, že je to upírský James Bond. Ač by toto přirovnání, které používám s velkou nadsázkou, mohlo spíše odrazovat, není se moc čeho bát. Lumley je dobrý spisovatel a dobrý vypravěč. Jeho příběh teče jako voda z kopce, strhne vás s sebou a knihu máte přečtenou, ani se nenadáte. Nekroskop je první knihou z mnohadílné upírské ságy (nevím to přesně, ale existuje 10 až 12 dílů). Původně mělo být dílů jen pět, Lumley však nakonec napsal ještě několik dalších. Řekl bych, že když Lumley psal tuto první, věděl, že knih bude více, že příběh bude obsáhlejší, a podle toho i kniha vypadá. Označil bych ji za takovou uváděcí. Celý její děj, ač má svůj jasný začátek a konec, je trošku upovídanější, rozvleklejší a ne zase tak moc akční, jak by se na knihu podobného žánru patřilo. Sama o sobě, kdyby vyšla jen ona jediná, by trošku postrádala výraznějších kvalit. Tím, že nás uvádí do širšího příběhu, se zdá, že na samostatnou knihu se až příliš věnuje jistým věcem, které by v jedné jediné knize nemusely být až tak moc rozvíjeny. Vše, co se tady děje, však postupně, při čtení dalších osudů hlavních osudu, zapadá do skládačky uceleného příběhu. Ač je Nekroskop hororem, postrádá výraznější a častější hororové úseky, mate tím, že se onen hororový základ schovává za maskou "špionážního" románu, avšak vše zde řečené má své místo. Přesto všechno, je to záživné čtení, které vás vtáhne do děje. Jako velké negativum českého vydání vidím překlad, který je místy jednotvárný (používání stále stejných slov, špatné řazení slov ve větách, jež místy tahá za oči) a viditelně ubírá na kvalitách Lumleyho spisovatelského umu. Také korektor/ka svou práci docela odflákl/a - v knize najdete spoustu překlepů a zapomenutých/opomenutých slov, které měly být vyhozeny. To by nás, jako čtenáře a čtenářky, však rozhodně nemělo od čtení odrazovat, příběh se dobře vyvíjí a v dalších dílech nabírá na obrátkách. Ač upírský subžánr není můj šálek kávy (pravdou je, že s literární upířinou jsem na tom lépe, než s filmovou), Nekroskop patří mezi mé oblíbené knihy (a obecně mezi oblíbené knižní série) a těším se na každý nový díl, který si pořídím (mám zatím pět knih). Na závěr si neodpustím jednu čistě osobní poznámku. Největší výhodou Nekroskopa jako celku je, že je to kniha a tudíž musíte zapojit vlastní představivost. Ano, Nekroskop je z větší části "pouze" špionážní román, o upírech toho tady zase moc není (v dalších dílech se to rapidně zlepší), proto se děsím toho, že to nějakého chytráka napadne zfilmovat. Při dnešní podobě upírských filmů a cpaní akce do každého druhého filmu (a že by k tomu Nekroskop sváděl), by filmové zpracování, o němž mám skoro jasnou představu, jak by vypadalo (spojte Bonda s Underworldem nebo Bladem - děsná představa), příběhu jen a jen ubralo. Kniha funguje, funguje přesně a jasně, u filmu bych si tím jistej vůbec nebyl.... celý text

Krása nesmírná 1984, Irina Karnauchovová (p)

Parádní pohádky místy se silně horrorovým (respektive strašidelným) nádechem (vařené děti atd.) a úchvatnými ilustracemi. Doufám, že ji má matka ještě někde má schovanou, abych ji, až bude čas, předal svému synovi. Tahle kniha prostě k dětství patří. A já bych si ji strašně rád přečetl i jako dospělý.... celý text

Tichá hrůza 2008, Tomáš Korbař

Antologie hororových povídek Tichá hrůza by mohla být oprávněně považována za nejlepší česky vydanou hororovou knihu. Já však půjdu proti proudu a ač je to výborná kniha, z horrorových antologií vydaných v češtině je u mě až na druhém místě. Korbářem vybrané a přeložené povídky jsou považovány za to nejlepší, co se v žánru hororové povídky objevilo. Chcete-li poznat sílu krátké povídky věnující se strachu, děsu a hrůze, Tichou hrůzu nelze než doporučit. Knihu otvírají Ptáci Daphne du Marier. Povídku snad netřeba představovat, proslavilo ji hlavně Hitchkockovo filmové zpracování a zná ji doufám každý, kdo se o horor byť jen otřel. I přesto je však povídková a filmová podoba Ptáků podle mě mírně přeceňovaná. Čekárna Roberta Aickmana patří k jedněm z nejlepších duchařských povídek. Zavede nás do nádražní čekárny, kde zažijeme zvláštní noc s nečekaným setkáním. Opravdu silným zážitkem je povídka Henryho Kutnera Byl to démon. Setkáme se s dětským pohledem na svět a vyrovnání se s netypickým obyvatelem rodinného domu, jeho odhalením, udržováním ho v klidu a konečným vypořádáním se s ním. Povídka se čte jedním dechem, drží a postupně graduje tempo, je neuvěřitelně temná, pochmurná a strašidelná. Ray Bradbury je znám především jako sci-fi autor, v kterémžto žánru je považován za špičku. Nejen povídkou Zástup však dokazuje, že je stejně tak schopný coby hororový autor. Spallner prožije autonehodu, při níž si všimne abnormálně rychle se seběhnuvšímu davu přihlížejících. To ho rozruší natolik, že se o tento fenomém začne zajímat podrobněji. Jeho odhalení jsou děsivá. Dalším výletem do duchařské oblasti jsou Boulterovi kanáři Keitha Robertse. Vypráví příběh a neobvyklé objevy amatérského filmaře Boultera, který svou kamerou zachytí neobvyklé stíny. Ke klasickým duchařským povídkám patří i Souboj Joan Vatsekové. Po přestěhování do nového domu začne Laurencově ženě Janine nadbíhat duch zemřelého bývalého obyvatele domu. Laurence to nejprve bere jako jistý rozmar Janine, nakonec mu nezbude, než o ní s duchem svést souboj. Plášť Richarda Blocha nás přivede mezi upíry. Jakpak to asi dopadne, když si Henderson na jistý večírek pořídí upírský plášť? Do světa neuvěřitelných a nepochopitelných jevů nás zavedou Meze Waltera Hortona od Johna Seymoura Sharnika. Vypráví příběh Waltera Hortona, který jednoho dne podlehne neodolatelnému nutkání sednou si za klavír a přehrát celou Chopinovu sonátu B-moll. Dále stačí jen podotknout, že nikdy předtím Horton za klavírem neseděl. Stane se z něj poté, co dokáže zahrát i jiné známé klavírní skaldby, uznávaný klavírní mistr? Odkud se bere hudba, kterou hraje? Opravdu divnou a neprvoplánovitě hororovou povídkou je Specialita šéfkuchaře Stanleyho Ellina. Na prví pohled nijak zvlášť zajímavý a pozvolna vyprávěný příběh návštěvníků jisté restaurace čekajících na specialitu šéfkuchaře do čtenáře a čtenářky celou svou silou udeří až po dočtení závěrečných slov povídky. V tom je její síla. Příběh nás postupně zavede do zapadlé restaurace a seznámí nás s jeho osazentstvem, menu a tím, jak to v ní chodí. Hlavním tahákem menu je specialita šéfkuchaře, o níž však nikdy nikdo neví, kdy bude na jídelním lístku. Povídku jste mohli vidět i v televizním zpracování České televize s vynikajícím Jiřím Lábusem. Do tajů detektivního hororu nás zavede Muž s kožešinovým límcem Cartera Dicksona. Postapokalyptický Drzoun E. C. Tubba nás seznámí s upírem, ghúlem a vlkodlakem, kteří se setkají nad poklopem, pod nímž se ukrávají poslední lidé a debatují o životě. Další Bradburyho povídka Malý vrah patří zřejmě k jeho nejznámějším hororovým zásekům. Mladá rodina si domů z porodnice přiveze dítě. Jenže postupně se začne zdát, že dítě není tím, čím se zdá být. Je to skutečnost? Nebo jen neoprávněné představy a domněnky? Děsivá fantazie způsobená novou realitou starostí o dítě, totální změnou dosud zaběhlého života? Možná, než začnou umírat první lidé. Tak trochu do lovecraftovského světa nás zavede Vyzvánění Roberta Aickmana. Má vyzvánění sílu vzbudit mrtvé? Muž, který zmizel Roberta M. Coatese vypráví osudy muže, který přijde na to, že může kdykoliv zmizet.Je to výhoda, nebo prokletí? Smrt na štědrý večer Stanleyho Ellina představí příběh jednoho domu, jedné smrti, jedněch obyvatel. No a závěreční Letní hosté Shirley Jacksonové nás seznámí s letními hosty obývající chatu mnohem déle, než je obvyklé. Jak již bylo řečeno, navzdory datu původního vydání patří Tichá hrůza k reprezentativnímu představení toho nejlepšího, co můžeme v hororu objevit. O oblíbenosti této antologie svědčí mnohé zmínky a pozitivní ocenění jak samotných čtenářů, tak i českých laických i profesionálních fanoušků a fanynek hororu. Narazíte-li na ni, mohu jen vřele doporučit. Nejen ve filmové podobě, ale i v té literární se lze totiž setkat s perlami hororového žánru.... celý text

Utkaný svět 2004, Clive Barker

Jednoho dne Cal Mooney hledá uprchlého holuba, který utekl z holubníku jeho otce. Hledání jej zavede až ke starému domu, který právě vystěhovávají. Zde se Cal poprvé setká s tajemným kobercem a nahlédne do cizího světa, který je v něm utkán. Setkání se pro Cala stává osudové a přivádí jej do neuvěřitelného dobrodružství, v němž se setká s bytostmi obývající tajemný utkaný svět. Spolu s vnučkou lidské (kukaččí) strážkyně Suzannou Parrishovou se zapojuje do boje o přežití a další existenci utkaného světa, do posledního souboje mezi Divotvůrci (silami dobra tajemného světa) a zla. O získání a ovládnutí koberce totiž zlo usiluje v podobě strašlivé Imakolaty a jejích dvou přízračných sester. Během putování za záchranu utkaného světa Cal se Suzannou utkaný svět navštíví, setkají se s jeho obyvateli a seznámí se s historií a osudem tohoto světa. Nakonec se stanou hybateli a tvůrci nové podoby tajemného jiného světa. Utkaný svět se k českému čtenářstvu dostal s poměrně velkým zpožděním. Poprvé vyšel již v roce 1987, v době, kdy do kin šel první Hellraiser natočený právě Barkerem podle vlastní povídky. Tato zmínka má své opodstatnění. Utkaný svět by se totiž dal brát jako první větší projev odklonu Barkera od syrového hororu k temné fantasy. A tento odklon mu mnoho lidí zazlívá. Ne, že bych se k nim počítal, ale, dle mého subjektivního názoru kvalitativní rozdíl mezi barkerovým hororem a barkerovou fantasy je dost zřetelný. O této změně ostatně samotný Barker prohlašuje, že: "[tato kniha] představovala (...) značný odklon od transgresivního hororu, s nímž jsem byl ztotožňován. Našla se spousta kritiků připravených odsoudit tuto změnu směru. Měli za to, že na žánr, do něhož se snažím infiltrovat, mám až příliš temnou fantazii a že bych udělal nejlépe, kdybych v knihkupectvích zůstal v hororové sekci." Ano, v Utkaném světě, stejně jako i v jiných Barkerových fantasy románech, naleznete spoustu hororových prvků. První třetina Utkaného světa by mohla být stejně dobře označena za horor, po první třetině se už však horor vytrácí a vyklízí prostor čisté fantasy. Barker je skvělý v popisech nenormálnosti, bizarnosti, temnotě, často zacházející až na hranici nechutnosti (zde např. Imakolatina éterická nymfomantická sestra s jejími přízračnými dětmi), vynikajícím způsobem dokáže podchytit lidskou náchylnost ke zlu, schopnost nechat se jím ovládnout a přistoupit na jeho pravidla (Imakolatin lidský pomocník Shadwell či policajt Hobart), při přechodu děje k fantasy však znatelně slábne. Příběh se postupně stává utahaný, dost popisný a rozvleklý. Z každou stránkou s vyšším číslem se postupně vytrácí zájem o děj a jeho vyvrcholení. Kniha je až zbytečně moc dlouhá, takřka 800 stran Barker nedokáže utáhnout a udržet pozornost. Příběh je rozdělen na tři zajímavé, energií a spádem nabité části, části které je však spojují (v podstatě části, v nichž Cal ztrácí jakýkoliv styk s utkaným světem) jsou však dost nudné, táhlé a při čtení se zdají dost nadbytečné. Abych to nějak shrnul. Máte-li rádi/y Barkera jako hororového autora, pravděpodobně budete zklamaní stejně jako já, toho hororu se zde opravdu moc nenajde. Propadli/y jste li však Barkerově fantazii a máte-li rádi/y jeho fantasy romány, možná vás jeden z prvních Barkerových výletů do fantasy světa potěší. Měl-li bych se uchýlit k přirovnání, nejvíce mi svou popisností Utkaný svět připomínal jiný Barkerův fantasy román Imagika.... celý text

101 hororů, které musíte vidět, než umřete 2010, Steven Jay Schneider

Chronologický průřez nejzásadnější filmovou hororovou tvorbou od jejích počátků až po současnost. Na 39 autorů a autorek jednotlivých krátkých glos k daným dílům nás provede výběrem stovky a jednoho hororového filmu posledních devíti desetiletí. Nalezneme zde tedy více než stovku údajných zástupců toho nejlepšího, co nám bezmála století hororové kinematografie přineslo, počínaje Kabinetem Dr. Caligariho (1920) a Sirotčincem (2007) konče. Hned na úvod je třeba říci, že nemá vůbec smysl a cenu s daným výběrem nějak polemizovat, schvalovat jej nebo být rozmrzelý/á z toho, že (a proč) se zde ne/objevil ten který film. Můžeme s tímto výběrem čistě subjektivně souhlasit nebo ne, ale to je asi tak to jediné, co s tím můžeme dělat. Stejně jako se, čistě subjektivně, rozhodli/y autoři/ky a editoři knihy, že do ní zařadí zrovna tyto filmy. Podobných žebříčků a seznamů koluje plno a každý/á z nás by asi dokázal nejeden podobný také vytvořit. Tento měl prostě to štěstí, že vyšel knižně. Ale když už jsme u toho. Mě osobně např. mrzí, že kniha zcela opomíjí Amityvillskou sérii (minimálně Amityville II: Possession z roku 1982 by si tu pozornost zasloužil), nebo italskou nechutnost Antropophagus (1980). Na druhou stranu kvituji, že u tak výrazných a zásadních snímků jako je Kruh a Nenávist dala přednost méně známým (v případě Kruhu hodně méně známému) japonským originálním verzím před známějšími hollywoodskými remaky. Stejně zbytečné je knihu považovat za nějaký obsáhlý pramenný zdroj informací a zákulisních novinek. Na daném prostoru to ani není možné. Každému filmu jsou věnovány pouze čtyři strany, z nichž dvě zabírají obrázky (filmový plakát a foto z filmu). Zbylé dvě strany zhruba v pěti odstavcích načrtnou děj filmu, jeho krátký výklad či odkaz (pokud nějaký má) a tu a tam nějakou zajímavost. Aktivnějším a dlouhodobějším fandům a fanynkám hororu zdejší informace zpravidla neposkytnou mnoho, co by ještě nevěděli/y nebo co by při troše píle a trpělivosti nesehnali/y na internetu během několika málo kliknutí myší. Přesto však u méně známých (nebo úplně neznámých) filmů mohou být minimálně prvotní pohnutkou většího zájmu o popisované dílo. Některá hesla jsou informačně poměrně strohá (Kabinet Dr. Caligariho), u jiných zase mohou seznámit s čímsi novým (Blacula - blaxploation verze upírské klasiky) či poskytnout zajímavé a jinak opomíjené či nezmiňované stránky a odkazy filmů (Whaleův Frankenstein [1931], Peeping Tom nebo The Haunting [1963]). Výrazný přínos knihy vidím ve dvou věcech, od nichž se také hlavně odvíjí mé hodnocení. Tou první je její obrazová část. Stává se tak takřka unikátní (na české poměry zcela určitě) sbírkou stovky a jednoho filmového plakátu v barvě, což zcela jistě musí potěšit každého fanouška a každou fanynku. Je opravdu na co koukat. Ani fotografie filmových momentek z filmů nejsou k zahození. Sice zpravidla jde o již notně profláklé a okoukané záběry (např. Poltergeist, Psycho, Konkurz, Kubrickovo Osvícení), najde se ale i pár zajímavých záběrů a hlavně záběrů z málo známých filmů (Smrtelné zlo II., Re-Animator, Hlad, Karneval duší, Deathdream nebo československý zástupce v knize Valerie a týden divů). Druhou potěšující stránkou knihy je již její samotný základ, samotná idea - seznam 101 hororů. pochybuji, že se v Česku najde někdo, kdo je viděl všechny. A tak si čtenář a čtenářka mohou (ale nemusí, samozřejmě) vytyčit za cíl splnit název knihy, začít se pídit po dosud neviděných hororech (mě osobně na pár z nich kniha vyloženě nalákala, o několika z nich jsem neměl ani potuchy) a postupně si z daného seznamu odškrtávat již viděné položky. Mé současné skóre v době psaní recenze je: 48 filmů viděl, 6 filmů mám doma, ale ještě jsem je neviděl a 47 filmů jsem ještě neviděl. Co se týče negativ knihy, za nejzávažnější bych označil nezmínění originálního názvu filmu u jednotlivých článků. ono sice ve valné většině lze originální název filmu vyčíst z přiloženého filmového plakátu, ale např. u některých japonských filmů (Kruh, Nenávist, Konkurz) to vyčíst nelze. Obzvláště, pokud je zmíněný český název trochu zavádějící - např. japonský film Oodishon byl u nás uváděn jak pod názvem Konkurz na smrt, tak pod zkráceným Konkurz a první díl Saw snad nikdy nebyl česky přeložen jako Pila, já se k němu dostal jako k Saw: Hra na utrpení. Za negativum by rovněž mohlo být považováno i časté spoilerování u mnoha příspěvků, které mnohdy závěr i pointu celého filmu. Mě osobně to nijak nevadí, ale věřím, že se najde hodně lidí, kterým to vadit může. Trochu mi také vadilo až úpěnlivé lpění na prvních částech sérií, výjimkou je snad jen Smrtelné zlo II, u něhož je však sporné, zda jde o pokračování nebo předělávku prvního Smrtelného zla, a svým způsobem i japonská Nenávist. Je sice pravdou, že jde zpravidla o nejlepší části daných sérií, ale já osobně bych u některých (Halloween, Noční můra v Elm Street a možná i Hellraiser) asi volil jinak. Celkově vzato svou psanou částí kniha nepřináší nic převratného, na to je jí věnováno málo prostoru, ale i tak se určitě dozvíte něco nového a zajímavého. Obrazová část je bez debat, z ní jsem doslova nadšen. Na české poměry je kniha zajímavý a dá se říci, že ojedinělý počin, podobnou, takto specificky a úzce zaměřenou najdete asi těžko. I proto si vaši pozornost (už jen v rámci obsah/cena) jistě zaslouží.... celý text

Krvavá hostina 1998, Svatopluk Doseděl

Svatopluk Doseděl v letech 1995-1997 spolupracoval se sci-fi/horor/fantasy měsíčníkem NEMESIS a nejednou v něm otiskli jeho povídky. V roce 1998 pak některé Dosedělovy povídky vyšly ve sbírce s příznačným názvem "Krvavá hostina". Doseděl je často přirovnáván ke Stephenu Kingovi (bývá označován za českého Kinga), nijak to jeho dílo ale nesnižuje. Pokud si Doseděl z Kinga něco opravdu bere, pak je to oddanost práci, propracovanost, vytříbenost, smysl pro detail a schopnost dobře budovat základy a stavbu povídky. Přesně jak v doslovu knihy zmiňuje Carola Biedermanová: "Horor má omezené tématické možnosti, nevychází z ničeho jiného než z našich dětských strachů. Spočítejte si, čeho jste se v dětství báli, a zjistíte, že tato tématika je u Doseděla dokonale využita." Tímto podobnost s Kingem končí. Doseděl není žádný plagiátor, přistupuje k psaní po svém, buduje si svůj vlastní rukopis, a ač použivá, dalo by se říci, již použitá a známá témata a zápletky, často s nimi zabrouzdá do neprobádaných vod. Sbírka obsahuje celkem osm povídek, od slabších (Ochutnávači medu) po silné a vynikající (Světlo zasvěcených). "Mayflover" rozvíjí v hororu tolik známé a v mnoha podobáh již zpracované téma řidiče, který je nucen náhle sjet z dobře známé cesty a vydat se cestou neznámou, neprobádanou, na níž, hádáte správně, čeká nechtěné a nemilé překvapení v podobě jistého domu jménem Mayflover. I "Světlo zasvěcených" buduje na klasických proprietách - dva lidi v opuštěné chatové osadě, obklopeni samotou, civilizace daleko, nález tajemného předmětu, jemuž jeden z nich zcela propadne a nechá se jím ovlivnit a pro druhého to přináší jen a pouze nebezpečí. Povídka hodně stavějící na psychologické stránce hororu, strachu a děsu. "Srdcový spodek" je trochu úkrok spíše do futuristické sci-fi. Špinavé kanály, krysy, nadvláda a ovládání určitých lidí pomocí drogy, individuální pokus vymanit se z této nadvlády, odpor... "Countdown" je nádherným popisem toho, když jste ztraceni v lese a něco se vás pokouší chytit. Strach se stává vládcem těla, nervy jsou napjaté na samotnou hranici únosnosti, začíná se nedostávat dechu, v boku bolestně píchá, vaši blízcí jeden po druhém odpadávají, a něco se vám lepí na paty... "Hazard" nás opět zavádí do částečně "postapokalyptické" budoucnosti. Hlavní hrdina musí cosi vykonat v uzavřeném, od okolního světa odloučeném městě, kde platí úplně jiné zákony a pravidla. Povídka mi v mnohém připomíná Carpenterův "Útěk z New Yorku (nebo L.A., to je jedno), je však mohem temnější. "Ochutnávači medu" jsou pokračováním "Hazardu" a odehrávají se ve ztraceném městě kdesi v Africké džungli. Obří včely, tajemné obřady, naprosté vybočení z zažité civilizační reality, místo, kde nezvaného návštěvníka nečeká nic dobrého - co víc může nabídnout dobrodružné sci-fi? Připomínala-li mi předchozí povídka Carpenterův film, u této se mi na mysl naopak draly vzpomínky na staré dobrodružné/fantasy/sci-fi komixy v ABC, jako např. Galaxie, Příchod bohů atd... Ve "Woodcutters" parta lidí na chatě zažije útok oživlých dřevorubců a je nadmíru jasné, že to vůbec není taková sranda, jak by se podle "Choking Hazard" mohlo zdát. Humor jde stranou, přichází strach. V "Bumerangu" se hlavnímu hrdinovi vynořují vzpomínky na svou smrt a je odhodlán najít svého vraha. Povídky doprovází vynikající a děsivé černobílé kresby z rukou Milana Fibigera, které nejsou pouhým skvělým doplněním. Kresby by fungovaly i samostatně, Fibiger dokáže nádherně ve své kresbě vystihnout strach a děs. Ano, nebudu chodit kolem horké kaše, jsou nejlepší z celé knihy, často převyšují samotné povídky. Doseděl ač čtivý a dobrý hororový spisovatel má v mých očích jednu podstatnou vadu - neúprosně děj svých povídek umísťuje do Spojených států amerických. Což myslím v záplavě amerického hororu (filmového i literárního) trochu ubírá na Dosedělově originalitě.... celý text

Duchové na Baker Street 2007, Martin H. Greenberg

Seznam povídek: Případ se satanem (Loren D. Estleman) Přízrak v knihovně (Jon. L. Breen) Příběh zesnulého orangutana (Gillian Linscottová) Skandál na Drury Lane aneb upíří propadliště (Carolyn Wheatová) Prokletí mumie (H. Paul Jeffers) Smrt v East Endu (Colin Bruce) Noční příhoda se psem (Paula Cohenová) Seldenova zpověď (Daniel Stashower) Ghúl na hřbitově (Bill Crider) Případ v Coole Parku (Micheál a Clara Breathnachovi) Že dokáží být případy Sherlocka Holmese řádně strašidelné, mysteriózní a tajemné, dokázal Artur Conan Doyle již jedním z nejslavnějších Holmesových případů Psem Baskervilským. Že to nebyl jediný Holmesův případ, oplývající tajemnem a děsící zápletkou a prostředím, v němž se odehrává, se snaží dokázat Doylovi následníci a následnice vymýšlející stále nové a nové případy Sherlocka Holmese a jeho věrného přítele a spolubojovníka Dr. Watsona (vyšla ještě kniha lovecraftovsky laděných Holmesových případů Stíny nad Baker Street). V povídkové antologii Duchové na Baker Street mají Holmesovy případy současných autorů a autorek jedno společné – Holmes se v nich musí vypořádat s duchy, respektive s „duchy“. Sherlock Holmes je čirý racionalista, pro vše má racionální a logické vysvětlení a na duchy apriori nevěří. Po krátkém přemýšlení dokáže rozlousknout takřka veškerá tajemství a záhady, které se mu staví do cesty, nebo jimž se staví do cesty on sám. A to s sebou nese i jisté zklamání pro fanoušky a fanynky horroru. Název knihy i rozjezdy jednotlivých povídek svádí k potěšující žánrové četbě, realita a následné rozuzlení případů odhalují nemilou pravdu. Chcete-li se vyhnout případnému SPOILERU, tento odstavec přeskočte. Faktem totiž je, že ač se v příbězích o duších (nebo duchách?, skloňování jistých slov nikdy nebylo mou doménou) hodně pojednává, minimálně sedm z deseti povídek se nakonec ukáže být duchaprostých a závěrečné rozuzlení je čistě realistické, bez jakékoliv nadpřirozené esence. Končí zcela v duchu Holmesova přesvědčení: „Skutečný svět nám naprosto stačí! Pokud existuje nějaký život po smrti plný duchů, pravděpodobně mluví k ostatním duchům, a pokud vím, trýzní je, neboť jen stěží mají přístup do světa živých a s jistotou neexistuje vrah, kterého by nepronásledovaly jeho vlastní činy.“ respektive „Svět je pro nás dost veliký... Nadpřirozené jevy se nemusejí hlásit.“ Holmes tuto valnou většinu případu odhalí jako podvod pouhých lidí. Jakési trvalé a nevysvětlitelné nadpřirozeno tak setrvává v pouhých třech povídkách. Ostatní jsou čistě lehce komediální detektivní povídky. V jednotlivých případech, které až na jednu výjimku (Seldenova zpověď) tradičně zaznamenává a vypráví jeho věrný druh Dr. Watson, se Holmes potýká s člověkem, který o sobě tvrdí, že je ďábel (úvodní Případ se Satanem), tajemným duchem mrtvého orangutana (Příběh zesnulého orangutana), duchem odkazujícím ke starému zločinu (Skandál na Drury Lane aneb upíří propadliště), prokletím starověké mumie (Prokletí mumie) nebo starou čarodějnicí v jediné čistě a silně mysteriózní povídce antologie, která takovou zůstává i po jejím dočtení, neboť takřka na nic neodpovídá a nic neosvětluje (Případ v Coole Parku). V jednom z případů se vrátí dokonce ke slavnému Psu Baskervilském a jedné jeho vedlejší postavě (již zmiňovaná Seldenova zpověď). V souvislosti s tímto případem je třeba upozornit, že pokud jste ještě Psa Baskervilského nečetli/y, ale chystáte se na to, Seldenovu zpověď přeskočte, neboť vyzrazuje celou jeho pointu a zápletku. Naopak funguje jako zajímavé doplnění osudů jedné z vedlejších postav příběhu. Již zmíněné zklamání z knihy se v mém případě ovšem netýká jen nehorrorovosti povídek. Zklamáním bylo i konečné zjištění, že ač se povídky snaží co nejvíce držet Holmesovského ducha (často odkazují na jeho staré případy či rozvíjí osobnostní charakter samotného Sherlocka Holmese, jednotlivé povídky jsou doplněny poznámkami pod čarou odkazující na jiné Holmesovské případy či nejen jeho charakterové vlastnosti nebo kuriozity z jeho života), přináší to i jedno obrovské negativum. Ty povídky mají hodně podobnou strukturu a kostru, jsou psány jakoby přes kopírák. Svou formou si jsou strašně podobné (jako vejce vejci je v tomto případě opravdu vhodné přirovnání), již v polovině jasně předvídatelné, ztrácí své kouzlo. Poslední povídky knihy jsem dočítal jen z jakési setrvačnosti a mého neústupného zlozvyku dočíst pokud možnou každou rozečtenou knihu. Již u nějaké páté šesté povídky se dostavuje nuda, absence překvapení a zájmu. Je vám jasné, že Holmes všechno vyřeší, dokonce se můžete domnívat jak to řešení bude vypadat a probíhat a určitě se ve svém odhadu moc nezmýlíte, protože Holmesova deduktivní metoda je vyhlášená a hlavně - předchozí povídky vám ji již důkladně v mnoha podobách představily. Měl-li bych to k něčemu přirovnat, přirovnal bych to k remixům. V současné době se hlavně v elektronické muzice rozmohly různé remixy oblíbených a slavných skladeb. Mnohdy však ty remixy (čest výjimkám) nepřináší vůbec nic nového, jen trošku poupraví a nijak neznatelně odlišně předvedou originální skladbu. Mám doma hromadu nahrávek, na nichž je nějaká skladba jisté kapely remixována např. 6x-7x, ale jen dva remixy dokázaly původní nahrávce vtisknout nový, zajímavý a v rámci možností originální rozměr a podobu, zbytek je prostě jen neoriginální a nijak inovativní verze toho samého – víte, co uslyšíte, protože onen remix jen trošku jinak smíchá to, co bylo použito v původní skladbě. Duchové na Baker Street (opět až na pár povedených výjimek: Případ se satanem, Smrt v East Endu, Noční příhoda se psem a Případ v Coole parku) by se tedy v podstatě dala označit za literární obdobu remixů mnohých Holmesovských případů. Navzdory výše řečenému jsou povídky psány zajímavým jazykem a rozhodně stojí za to pochválit český překlad, který si s jazykem místy opravdu dost vyhrává. Budete-li (jako já) čekat duchařským a strašidelným hávem zahalené případy Sherlocka Holmese nesoucí se v duchu Psa Baskervilského, zřejmě budete (jako já) dost zklamáni/y. Postačí-li vám klasicky Holmesovské detektivní povídky, pro zklamání zřejmě nebude důvod.... celý text

Československá nová vlna 2008, Peter Hames

Vždycky jsem si myslel, že Československá předlistopadová kinematografie byla opravdu na špičkové úrovni a ta polistopadová jí (čest výjimkám) nesahá ani po kotníky. Paradoxem je, že historie její části vyšla z rukou cizince/nečecha, ale na druhou stranu to knize dodává jistý odstup a nadhled. Kniha se čte jedním dechem. Až jsem se zastyděl, když jsem zjistil, jak velké nedostatky, co se týče československé kinematografie, mám. Skoro o půlce filmů jsem neměl ani páru. A podle popisu v knize to musí být úchvatné filmy. I díky této knize to hodlám co nejdříve napravit.... celý text

Sběratel srdcí 1997, Graham Masterton

Čerstvý vdovec musí svést nerovný souboj s děsivým indiánským démonem "jehož jméno nikdy vysloviti se nesmí, anžto jestiť vyhnanec jakž z nebes, tak i z pekla, bytost stranící se sfér duchovních i časových. Jméno jeho odstraněno bylo jest ze všech kněh i lejster, jakož i podoba zakázána všude, kde byl uctíván. Jest on vyděděnec a jest třeba báti se ho převelice, anžto umrlcové na pokyn jeho z hrobův vstanou, i slunce zhasne na nebesích." Sběratel srdcí je prvním (a jedním ze dvou) román Grahama Mastertona, který byl přeložen do češtiny. Celkově zcela zapadá do jakéhosi mustru, podle nějž Masterton píše většinu svých románů. Obyčejný člověk - Trenton je majitelem malého obchůdku s námořnickými starožitnostmi - se dostane do křížku se starobylým božstvem/démonem, které/ý chce opět rozšířit svou moc a podmanit si moderní svět. Zápletka prostá, jednoduchá, nekomplikovaná, neoriginální. Přesto z toho Masterton dokáže napsat čtivý, zajímavý, poutavý román, který se čte jedním dechem. Možná proto je tak oblíbený, čtený a vydávaný (je jen škoda, že z jeho padesátky románů u nás vyšly jen dva). Je na tom asi stejně jako King (v Polsku je např. hned po něm druhým nejoblíbenějším horrorovým spisovatelem), jeho nápady a zápletky nejsou nijak zvlášť originální, dokáže jim ale vtisknout čtivou, chytlavou a podmanivou formu. Mastertonův vstup do českých literárních luhů a hájů se sice odehrál bez halasných fanfár, mediálního humbuku, přesto to byl úctyhodný krok. Sběratel srdcí má klasickou moderní románovou strukturu s dobře vybarvenými různorodými charaktery a velice poutavým záběrem do (samozřejmě fiktivní) historie. Masterton dobře uchopil a pro svůj záměr využil legendární salemské čarodějnické procesy a zapojil je do své zápletky. Tyto procesy sice nejsou hlavní silou táhnoucí jeho příběh, o to více mu však přidávají na chuti a jakémsi pozlátku realističnosti. Čímž zcela potvrdil svou radu v rozhovoru pro Horror Online: "Jediná rada, jakou můžu dát mladému spisovateli je umísťovat všechny fiktivní události do míst, které autenticky existují nebo existovaly. Nejen, že to způsobí, že celý příběh bude více důvěryhodnější, ale umožní to také odhalit mnoho zajímavých faktů, které nepochybně obohatí jak příběh, tak i samotné hrdiny." Sběratel srdcí je důkazem, že to opravdu funguje. Stejné je to s uchopením a zpracováním starých indiánských legend a postav indiánské mytologie - indiánská božstva s krkolomnými a zpočátku jen těžko vyslovitelnými názvy (vzpomínám si, že jen zapamatovat a naučit se jméno Miktantekutli mi trvalo celé dva dny, ale pamatuji si ho do dnes) - a jejich propojení s mytologií křesťanskou během nástupu křesťanství na americký kontinent. Hlavně v tom vidím krásu a poutavost příběhu, to je jeho hlavní element, který, přiznejme si, jinak poměrně tuctový příběh s řadou horrorových klišé a neoriginální zápletkou, vyzdvihuje z šedého průměru. Tento element (společně s již zmiňovanou příjemnou formou podání) však musí v tomto vyzdvihování svádět, podobně jako hlavní hrdina příběhu, úporný boj s elementy, které příběh neúprosně tlačí zpátky do průměrnosti. Jde hlavně o postupné vytrácení zpočátku (a hned od začátku příběhu) dobře vybudované a nastavené atmosféry, po které již v závěru není ani stopy. To je ale zřejmě často nezvratitelný fakt, projevující se tím, že když všechno důležité odvíjený děj postupně odhalí a zbývá už jen závěrečná konfrontace, mnohdy již není čím tu atmosféru nastínit. Příběh se již řítí z kopce, často s nefunkčními brzdami, není čas pozorovat zběsile uhánějící okolní krajinu a jediné, co poutá naše smysly je rychle přijít na to, jak onen vlak zastavit a způsobit při tom co nejméně škod. Nejlépe to v románu symbolizuje samotný Miktantekutli. Pokud se o něm jen mluví, nastiňuje se jeho historie a příchod do Salemu, působí přesně tak, jak by měl - strašlivý bezcitný démon s obrovskou silou a schopnostmi, který i přesto, že je v podstatě spoután a znehybněn, stále dokáže alespoň částečně využívat své moci a síly k tomu, aby se osvobodil. Když však nakonec nastoupí na scénu, tato aura zcela opadne a navíc - a to je druhé negativum - je s ním skoncováno zbytečně hodně rychle. Poslední věcí, která sype písek do jinak dobře namazaného stroje, je samotný Trentonův vztah k Miktantekutlimu a jeho až moc rychlé a jednoduché přistoupení na zvažování jeho nabídek. Trochu to otřásá Trentonovým jinak obstojně vybudovaným charakterem a nelze se ubránit dojmu až moc okaté a rychle splácnuté poplatnosti prohloubení zápletky a zproblematizování děje. Na druhou stranu ve Sběrateli srdcí naleznete, v dost příznivém a lahodícím poměru a intenzivnosti, tradiční horrorové propriety, které tvoří horror horrorem. Prohání se tu duchové, dochází k neuvěřitelným jevům (postavy měnící na fotografiích své polohy), umírají tu lidé (někdy dost krvavými, bolestivými a neuvěřitelnými způsoby), dojde i na erotiku (na obecného ducha a atmosféru v podstatě mainstreamového literárního horroru nezvykle otevřená) a je to zřejmě jeden z mála literárních horrorů, které jsem měl tu čest číst, v nichž se objevují staří dobří old schooloví zombie: "Hroby všech pěti historických hřbitovů se otevřely a z útrob vypustily více či méně rozložené umrlce, kteří se vrhali na kolemjdoucí a nemilosrdně je pobíjeli". Výtku bych měl ještě k přebalu českého vydání. Jeho motiv ve spojení s barevným laděním a názvem knihy ze všeho nejvíce připomíná spíše nějakou přeslazenou romantickou růžovou knihovnu, než horror plný duchů a mordů. Možná to došlo i vydavateli a snad proto je na přední stránce napsáno, že jde o horror. Naštěstí, pokud jako já, čtete nejraději a nejčastěji ve vlaku :-). Celkově vzato je Sběratel srdcí povedeným horrorovým románem, který má spád, atmosféru, relativně dobře pojatou zápletku, jež dokáže zaujmout. Nespornou výhodou je určitě právě jeho literární forma, dokážu si dobře představit, jak by asi vypadala jeho filmová podoba, která by určitě dopadla hůře. Papír a vlastní představivost utvářející svébytnou podobu čteného děje je totiž jednou z předností, s nimiž román operuje a na nichž si zakládá.... celý text

Dům na rozhraní 1997, William Hope Hodgson

Rozsahem nevelký, obsahem až monumentální Dům na rozhraní je zřejmě nejznámější dílem dnes již, neprávem, pozapomenutého autora mnoha strašidelných povídek a několika románů, Williama Hope Hodgsona. Pro způsob vyprávění svého hororově fantaskního románu Hodgson využil ve své době běžnou formu deníkového záznamu, či starého spisu, najednou objeveného, který na denní světlo vynáší nečekané, mrazivé a děsivé příběhy z hodně či ne moc vzdálených časů. Tato forma byla svého času módní a je třeba připustit, že již sama o sobě vytváří trochu napjatou, tajuplnou a strašidelnou atmosféru. Je to jakási obdoba ichformy, která nám odvíjený příběh nevypráví přímo, ale jakoby zprostředkovaně. Hodgson nebyl jediný, který ji používal, nejznámější podobně (jen jako záznamy z deníků) psanou knihou je zřejmě Stokerův Dracula, ale uchyloval se k ní často i Howard Phillips Lovecraft, který ve svých pracech nijak nezastíral inspiraci právě Hodgsonovým dílem. Dům na rozhraní před námi otvírá jakoby dva samostatné příběhy, které spolu ve své podstatě ani nemají moc společného a musím říct, že Hodgsonova snaha je nějak propojit dohromady, se trochu minula účinkem. Připadá mi, jako by Hodgson ve snaze napsat delší dílo spojil dohromady dva nápady na povídky. První příběh vypráví o strastech pisatele deníku (hovoří se o deníku, jeho psaná forma však nemá klasickou deníkovou podobu, nejde o záznamy jednotlivých dnů, jen o záznamy jednotlivých situací; nijak obsáhlé, jen několika stránkové (5-10 stran) kapitoly tak nejsou nadepsány daty jednotlivých dní, ale klasickými názvy), který nedaleko svého starého domu, jež samotný je opředen nelichotivými legendami a historkami, objeví náhle se objevivší trhlinu v zemi, z níž na náš svět vylézají podivná monstra. Ta na něj a jeho dům zaútočí a právě ona první část vypráví o mužově obraně a snaze nějak se monstrům ubránit. Tato část je čistě hororová, rozvíjí pisatelův strach, provede nás tajemným sklepením starého domu, nijak se nebrání klasické gotické podobě obdobných strašidelných příběhů. Druhá část příběhu pak hororové vody takřka zcela opustí a nabere výrazně fantastický nádech plný parapsychologických jevů a transcendentálních prožitků. Vydáme se do hlubin vesmíru a zažijeme okázale načrtnutý rozpad nám známé sluneční soustavy. Běh času se neuvěřitelně zrychlí, smaže se rozdíl a viditelný přechod mezi dnem a nocí, dny, týdny, měsíce, ba roky a desetiletí přestanou být pozorovatelnými a zachytitelnými jevy, Hodgson v několika větách výborně popíše rozpad pisatelova okolí, včetně těla jeho samotného. Na stránkách před našima očima vyhasne slunce, Země do něj narazí, vesmír pohltí okolní planety, sledujeme šílený let kosmických těles, abychom se stali svědky zrodu nových světů. Jedním dvěma slovy neskutečná fantasmagorie, leč vůbec ne v negativním smyslu toho slova. Z takřka klasického hororového příběhu se prostě stane fantaskní výlet do vesmírného neskutečna, duševní putování fyzické stránky oproštěného těla. Měl-li bych to k něčemu přirovnat, hned se mi vybavuje několik závěrečných minut Kubrickovy a Clarkovy Vesmírné Odyssey. Pokud by někdo měl tu odvahu Dům na rozhraní zfilmovat a zachovat jeho podobu a polohu vyprávění, druhá polovina filmu by asi vypadala podobně. Howard Phillips Lovecraft ve své vynikající práci Nadpřirozená hrůza v literatuře o Hodgsonově románu napsal: "Bloudění vypravěčova ducha bezmeznými světelnými roky kosmického prostoru a planinami věčnosti a podívaná na konečnou zkázu sluneční soustavy představuje cosi téměř ojedinělého v běžné literatuře. Všude je také patrna autorova schopnost naznačovat neurčité, skryté hrůzy v přírodní scenérii. Nebýt několika málo záchvěvů konvenční sentimentality, kniha by patřila ke klasice prvního řádu." Je třeba zdůraznit, že první Lovecraftova citovaná věta je samozřejmě platná pro tehdejší současnost v době psaní těchto řádků. Dnes už na podobné výlety do neskutečna jiných světů narazíme mnohem častěji. Přesto to však na významu Lovecraftova odhadu zase až tak moc nemění. Navzdory všem pozdějším a mladším podobným popisům více či méně identických jevů, ten Hodgsonův si stále drží svoji úroveň a schopnost zaujmout, místy až překvapit. Druhá Lovecraftova věta platí bez výjimek. I když nás příběh k žádným jasným závěrům a okolnostem nedovede, letmě načrtnutá scenérie Ďáblova Chřtánu, náhle se objevivší průrvě, dokáže i během těch několika vět zaujmout. Co na tom, že se vůbec nedozvíme proč a jak přesně se průrva (brána do jiného světa? To se také můžeme jen domýšlet, i když k našemu - jakémukoliv - závěru, poskytne několik, byť nejednoznačných, indícií) objevila a co, nebo proč, ji způsobilo. Třetí větou si nejsem zcela jist. Je však možné, že být Lovecraftovým současníkem, sdílel bych tento jeho názor. Hodnotit Dům na rozhraní je pro mě hrozně těžké. Román postrádá cokoliv výrazného, čím by nějak zaujal. V podstatě postrádá jakoukoliv zápletku, jen prostě odvypráví danou "skutečnost" (s opravdu výraznými uvozovkami), která má jakýsi svůj počátek, ale vůbec ne konec. Je pravdou, že se, i pro svou neobsáhlost, dobře a lehce čte, ale začnu-li o tom hlouběji přemýšlet, i to je možná svým způsobem vada, protože místy se čte až moc lehce a nenutí to čtenáře/čtenářku přemýšlet a rekapitulací přečteného se snažit odhalit jakýsi skrytý podtext, utajené a jasně neodhalené linky příběhu, jejichž objevování přidává na kráse a zajímavosti při čtení podobných příběhů. Čtenáře a čtenářky současných hororových příběhů Hodgsonův román asi moc nenadchne, i přes svou auru historična, okázalé větné formy a rozsáhlé slovní zásoby, v naprostém rozporu s dnešním moderním trendem jednoduchosti, slovní omezenosti, rychlosti a útržkovitosti. Pokud máte zálibu v okázalosti, archaičnosti a slovní až nabubřelosti starých příběhů, můžete si přidat malé (významné?) plus. První půle příběhu je výrazně zajímavější, napínavější, druhá sice fantastičtější, přesto jaksi mdlá a bezduchá. Zvažoval jsem čistý průměr, ale to bych nebyl objektivní, Hodgson totiž přes všechno výše uvedené, dokázal do svého neznámějšího románu vložit něco, co ho činí, byť slabě, nadprůměrným.... celý text

Velké a tajné show 1997, Clive Barker

Velké a tajné show bych označil za literární esenci Cliva Barkera. Barker román napsal ještě v době, kdy byl považován za jednu z nejzářivějších hvězd nejen literárního horroru, přesto v něm lze najít stopy Barkerova dalšího směřování – fantasy. Barker možná kdysi byl, slovy Stephena Kinga, budoucností horroru, během objevování a pronikání do tajů jeho díla mi však došlo, že Barker je spíše fantasy autor, než horrorový a toto jeho směřování nakonec i převážilo. Já jsem u Barkera skončil u jeho podivně mysteriózního fantasy románu Mysterium [Sacrament], po této knize jsem další jeho tvorbu nečetl, ale jednotlivé zmínky o jeho dalších románech mě jen utvrzují v tom, že nechal volný průchod svému fantasy směřování. Což nemyslím jako nějakou výtku. Barker vždycky fantasy prezentoval po svém a i v případě takřka pohádkového Zloděje duší si neodpustil svou brutální, hodně temnou a „nenormální“ verzi fantasy. V Barkerově podání by se Harry Potter minimálně poléval horkým voskem a potajmu sledoval své spolužačky při vyměšování a Narnie by byla oázou naprosto neomezených bezuzdných sexuálních hrátek, o nichž nikdo nemluví nahlas ale každý o nich sní. A právě v tomto je Barker naprosto vynikající. Nijak se nebojí odhalit a zabrnkat na vaše skryté touhy, představy či polohy vašeho vědomí. Dokáže do něj proniknout, pevně jej chytit a držet ho. Dělá to tak sebejistě, sugestivně a dobře, až se čtenářům a čtenářkám jeho četbou odhalené skryté myšlenky a fantazie, nemusí zdát příjemné. Barker prohlédl to, že v každé/m z nás se skrývá něco utajeného, něco, co se zatím neodhaleno skrývá samo, nebo co se snažíme skrýt sami/y a vědomě. On s tím pracuje, založil na tom (minimálně v počátcích) své dílo, hnětl kolem tohoto základu těsto konečného požitku. Barkerovy příběhy jsou často o tom uvnitř, i když pojednávají o tom venku (jako zde). Velké a tajné show napsal ještě v době, kdy se věnoval horroru a fantasy stránku své představivosti začal teprve objevovat. Román je čistým horrorem se silným fantasy pozadím. Nad klasickým horrorovým příběhem souboje dobra se zlem (nejen nadpřirozeného dobra a zla, ale dobra a zla i v lidech samotných) se klene nepřehlédnutelný opar fantasy pozadí. Barkerovi se však povedl naprosto unikátní, a dle mého názoru výborný, krok – tu fantasy stránku svého románu jen lehce naťukává a nikdy ji neodhalí naplno (což se o jeho dalších románech, např. Imagika) říct nedá. O onom tajemném, mysteriózním a silně fantasy Umění se jen tu a tam mluví, děj ani pořádně neodhalí, co přesně to je, Moře podstaty, do něhož se dostat je vlastně Jaffovým cílem neboť je přesvědčen že to je účelem a prostředkem získání Umění, je jen lehce načrtnuté a i když nejen do jeho vod, ale i na jeho pobřeží v závěru románu nakoukneme, o moc chytřejší také nebudeme. Ona fantasy linie příběhu tedy zůstává neustále jakoby v přítmí, za oponou, která se tu a tam, v závanu větru, poodhalí a umožní nám nakouknout jen na krátký okamžik, což jen více nabudí naše smysly, fantasii a představivost. Pravdou však také zůstává, že ono největší poodhalení, návštěva Moře Podstaty, je nejslabší a nejnudnější částí knihy. Tolik tedy k fantastičnosti románu. Zbytek je, jak jsem již řekl, takřka klasický horror přelomu osmdesátých a devadesátých let 20 století. Sledujeme bizarní proměnu Jaffa v takřka bezcitného nadčlověka, který se vidí na piedestalu lidstva a všichni ostatní lidského druhu jsou pod ním. Sledujeme urputný a i díky nunciu nerozhodný boj mezi ním a prozřivším Fletcherem ale hlavně, sledujeme osudy jejich dětí (včetně jejich geneze) a jejich spoluobčanů malého městečka Palomo Grove, kde má dojít ke konečnému souboji dobra se zlem a zúčtováním. Jenže kromě toho také zjistíme, že tohle všechno je jen jakýsi vedlejší produkt/projev mnohem většího nebezpečí, které lidstvu, či jeho dimenzi, vlastně hrozí. Clive Barker je skvělý povídkář, která na několika stránkách několika krátkými větami dokáže přesně vykreslit to, co má v úmyslu, veškerou svoji pohnutou a dost vyšinutou fantasii. Velké a tajné show je důkazem, že to dokáže i v románové formě. Děj se odehrává v několika časových liniích a místních rovinách. Nejzajímavější na něm je jakási neexistence/absence hlavního hrdiny. Tu román prostě nemá. Ač by se to mohlo zdát, není jim Jaff, ani Fletcher a už vůbec ne jejich děti. Z celé, zhruba 7-8 členné skupinky postav, jejíž prostřednictvím se děj ubírá kupředu každá z nich na jistou dobu vystoupí do popředí, stane se hlavní postavou dané části příběhu, aby zase nakonec ustoupila, nebo se ukázala pro další odvíjení příběhu nedůležitá. Jaff, který nás do celého příběhu uvede a rozhýbe jeho kola k pohybu se po čase ukáže být jen jakýmsi prostředníkem pro další děj bezpředmětným, aby se nakonec ke konci na krátkou dobu vrátil a veškerý tento dojem jen a jen potvrdil. Jaffovy a Fletcherovy děti, dvojčata Jo-Beth a Tommy-Ray a Howie, které mají v jejich smrtonosném boji pokračovat, se ukážou být jen pouhými figurkami na šachovnici, které lze kdykoliv obětovat pro konečný cíl. Až někde v půli, zpočátku jen jako bezvýznamná vedlejší postava, se objeví charismatická postava Tesly, která nakonec sehraje důležitější roli, než by se vůbec mohlo zdát. Stejné se dá říci o Barkerově zřejmě osudové a oblíbené postavě detektiva Harry D'Amourovi (mnohem větší prostor dostane v pokračování tohoto románu Everville a je hlavním hrdinou Barkerova filmu Lord of Illusion), který se najednou objeví až v samotném závěru příběhu, je však (ukáže to hlavně závěrečný rozhovor) velice důležitý. Jednou z nejdůležitějších postav se pak nakonec jeví tajemný Kissoon, který se objeví na začátku románu, pak dlouho, dlouho nic a jeho pravou podstatu a důležitost v příběhu odhalíme až na konci. Všechny tyhle postavy, jejich vzájemnou a proměnlivou důležitost, Barker dokázal skvěle a poutavě ukočírovat. Měl-li bych Cliva Barkera charakterizovat dvěma slovy, mé znalosti jeho díla mě nutí konstatovat (bez jakéhokoliv negativního zabarvení), že je to bizarní úchyl. Nikdy se ve svých románech a povídkách neštítil jakékoliv bizarnosti, nechutnosti, úchylky či nenormálnosti (v mínění některých zřejmě i nelidskosti), která by však nepůsobila jednostranně, prvoplánovitě a jaksi sebestředně. Všechny prasárny, které ve svém díle popisuje jsou kompaktní s celkem, slouží mu, jsou jeho nutnou součástí a děj jako takový jen popohánějí kupředu. Ve Velkém a tajném show silně prokazují svou sílu. Klasický, až se mi chce opravdu napsat kingovský, horrorový román, relativně přístupný, plný zla (Jaff), podivností (Kissoon), mystéria (Moře Podstaty), lidských tragédií (Legie Panen), kouzel, iluzí a tajemna, Vám najednou nafackuje ženou souložící se psem, Kissoonovými nestvůrnými pobočníky, které vyrábí ejakulací na své výkaly nebo silnou incestní zápletkou (Tommy-Rayův narůstající a neovladatelný vztah k sestře) či sexualitou obecně (Legie Panen). Barker prostě dokáže zabrnkat na vaše citlivé stránky, respektive dokáže je odhalit a povzbudit. Můžete se tomu bránit, ale on prostě ví, jak na to. Přemýšlení, proč je mou nejoblíbenější a z celého románu nejlepší a nejčtivější (čte se jedním dechem) kapitolou hned druhá nazvaná Legie Panen, mě nepřivádí na uspokojivým a příjemným odhalením. I přes počáteční slabší rozjezd (Jaffova prozření a proměna) se román nakonec rozjede, postupně zrychluje a minimálně drží stabilní rychlost. Velké a tajné show je nejlepší Barkerovou knihou, co jsem četl. Dodnes vzpomínám, jak na mě působila, když jsem ji četl poprvé. Byl jsem strašně nadšený a hltal každou další stánku. Je literárním výtažkem toho nejlepšího, co přelom 80. a 90. let 20. století v horroru přinesl. Je jen škoda, že zrovna tuhle jeho knihu nikdo ještě nezfilmoval.... celý text