eraserhead přečtené 1399

Sacculina 2022, Philip Fracassi

Bylo by poměrně jednoduché, leč nespravedlivé a k dílu neuctivé, shrnout a zhodnotit to jistým dnes módním a dle mého názoru neoprávněně nadužívaným přívlastkem. Vodní hlubiny jsou snad jediná dosud zcela neprobádaná místa a proto se v nich může skrývat mnoho tajemného (a, přiznejme si, děsivého). Z toho se dá čerpat neustále a podobné příběhy mají jistě své kouzlo. Pořád ale záleží na zpracování a atmosféře. Sacculina (ne, nehledal jsem význam názvu vzhledem k příběhu) je zpracována dobře, má velmi nepříjemné scény a hladina atmosféry se houpá v příjemné výšce. Přesto si myslím, že by příběhu výrazněji sedla ještě kratší forma.... celý text

Gwilanina harfa a jiné povídky 2020, Ursula K. Le Guin

S tvorbou K. Le Guin jsem se setkal v mých mladých aktivních anarchistických letech prostřednictvím románu Vyděděnec a několika jejích volnomyšlenkářských esejích publikovaných v polských anarchistických časopisech. A okamžitě mi byla velmi sympatická. Její Levá ruka tmy mě naprosto rozsekala. A tak jsem rád, že jsem si mohl rozšířit obzory i ohledně její povídkové tvorby. Le Guin je velmi přemýšlivá a daleko jdoucí autorka. I v tom sebepřímějším příběhu je cosi v pozadí, cosi, co utkví v hlavě a rezonuje tam. Pravda, jak jde o časově i námětově v podstatě rozsáhlý výběr, něco zaujalo méně, něco naopak velmi. Takže nakonec vlastně spokojenost. A to i ohledně u Gnómu! tradičně hezky zpracovanému vizuálu. S těmi hodinami jsem strávil hodně času.... celý text

Program Nosferatu 2024, Miroslav Pech

V několika debatách Miroslav Pech prohlásil něco ve stylu, že na dobrou knihu a vše nutné, co má příběh sdělit, stačí 150 stran. Všechno nad je navíc. Program Nosferatu se vešel přesně do 150 stran. A… Odpovídá Pechově předpokladům. Hezký, svěží, odsýpající horror od milovníka horroru pro milovníky a milovnice horroru. Pro Pecha až typické skvěle propracované mezilidské vztahy, svým způsobem až lehce absurdní zápletka (v tom dobrém smyslu), milé žánrové pomrkávání (i když, na můj vkus bylo toho Kinga moc), hned několik zajímavých a vážnějších myšlenek i humorných odlehčení. Je to prostě hezké. Z jednoho prostého důvodu, Pech je skvělý vypravěč.... celý text

Bez cesty 1957, Vikentij Vikenťjevič Veresajev (p)

Většinu komentářů ke knihám z této skvělé, úžasné, pestré, přínosné a mé nejoblíbenější knižní edice bych asi mohl prostě jen kopírovat. Zajímavé příběhy z doby, kdy selský rozum doslova a do písmene ubíjel lékaře a ležícím nemocným přál chcípnutí, aby neujídali pracujícím chleba. Kde postavy odmítají lékařské ošetření, protože jejich „tradiční“ pověrečné letité zvyky fungují lépe a některé z nich hlásají, že se rodí moc dětí. Sakra, tahle kniha se měla číst za covidu a karantény. Příběhy z lidu a o lidech, jejich zkušenostech a myšlenkách. Na závěr dvě pohádky.... celý text

Je dobré být mrtvý 2000, Jiří Pavlovský

Nejdříve mě udivilo, proč je antologie prezentována jako soubor sci-fi povídek (i když je fakt, že v roce vydání se horror prakticky vůbec nenosil a byl část označován jako sci-fi nebo fantasy), ale nakonec to vlastně i docela sedí. Protože kniha obsahuje (sub)žánrově pestrou směsku vesmírných, sci-fi, noir detektivních, historických, akčně fantastických i čistě military fetiš příběhů jejichž spojovacím, více či méně exponovaným, prvkem jsou zombie čili nemrtví. A směska je to opravdu pestrá, na své si přijde takřka každý, srší to vtipem, kýčem i tu a tam nápaditostí. Některé povídky mě bavily, celkově mě to ale tak úplně jako nenadchlo.... celý text

Alfred Hitchcock ponúka príjemné zimomriavky 1983, * antologie

Ešte vždy mě tyhle hitchcockovské výběru hrozně baví. Ta směska temných, někdy až škodolibě černých kriminálek, mysteriózních dramat a syrových horrorů je jednoduše působivá. I ty slabší kousky mají svou úroveň a slovenština tomu přidává sympatický prvek.... celý text

Magořina 2022, Carlton Mellick III

Černošská feministická literární kritika 2014, neznámý - neuveden

Je fakt prdel brát si některé knihy do prostředků hromadné dopravy a pak sledovat ty pohledy a ksichty. Obyčejné spojení pouhých čtyř slov na obálce, a co všechno to dokáže vyvolat. To nevymyslíš. Vezmete-li prakticky jakoukoliv obecnou skupinu lidí bojujících za nějaká práva či proti útlaku, v samotné té skupině se většinou najde ještě menší podskupina, která je utlačovaná i v rámci té skupiny. Je to smutné a pro mnohé neuvěřitelné, ale ještě stále pořád to jsou ženy. To, že se někomu v dnešní době dostává více práv, rovnoprávnosti a je s ní/m zacházeno bez útlaku, neznamená, že se tak děje vždy, všude a od kohokoliv. Ale k tématu. „Moje náboženská kongregace mě naučila principům univerzálního Božího otcovství – zrodil se z nich sociální, intelektuální a kulturní étos, který věřil v humánnost všech lidí. Přesto mé město, můj stát a můj národ považovaly za prohřešek proti zákonům a mravům, který si žádal potrestání, když bílí a černí 's výjimkou stereotypního vztahu mezi pánem a sluhou, společně cestovali, jedli, vyměšovali, čekali, byli pohřbíváni, milovali se, hráli si, odpočívali ši spolu jenom mluvili'.“ (Katie Geneva Cannon, Mravní moudrost v literární tradici černých žen) Byť sdružené hlavním tématem, tematicky, obsahově i myšlenkově velmi pestrých deset esejí černošských feministických autorek, kritiček, aktivistek, profesorek (doplňte sami, co vám více šlape na kuří oko), odhalujících ve své době, ale i dnes, poměrně nemilé skutky a fakta. To vše doplněno kontextní předmluvou, úvodem a samostatnou uváděcí esejí české sestavovatelky knihy. Tematické eseje uzavírají nádherný tematický kruh, kdy se od úvodní, stěžejní a dalo by se říci i zakládající eseje Alice Walker z roku 1974 dostávají k poslední eseji „Vysoké a nízké“ v černošské feministické kritice Barbary Christian, která z eseje Alice Walker vychází a vrací se k ní. Všechny práce se věnují či nastiňují věci, které zde, z našeho časoprostoru, nejednou nevidíme, nevnímáme nebo dokonce nechceme vidět. Nebo je naopak sami vyznáváme a jsme jejich strůjci. Některé texty jsou možná až příliš akademicky květnaté a kostrbatě obtížné, jiné míří přímo na komoru a musím říct, že nejdelší a z hlavního tématu (zdánlivě) nejvíce odbíhající esej Hortense J. Spillers „Matka jistá, otec nejistý: Americká mluvnice“, zabíhající až do historie černošských otroků a otrokyň v USA, se mi fakt nečetla dobře a příjemně. „(…) umění založené na ideálu krásy je doménou nejen těch, kteří mají vlastní pokoj, nebo těch, kteří zaujímají místo v knihovnách, univerzitách a v literárních renesancích, ale že t v o r b a je nezbytná i pro ty, jež pracují v kuchyních, továrnách či pečují o děti a zkrášlují domovy, zametají ulice nebo sklízejí úrodu, píšou na strojích v kancelářích nebo kanceláře řídí.“ (Barbara Christian, „Vysoké a nízké“ v černošské feministické kritice) Přesně ten typ přemýšlivé knihy, který čtenáře a čtenářku přiměje zabývat se ve vlastních myšlenkách tím, co čte, co jim to otevírá a kam je to zavádí (ať už s tím souzní a souhlasí nebo ne) a konfrontovat jej s vlastní myslí a pohledy. Taky je to kniha ukazující, že svět není tak jasný a zářivý, jak si můžeme/umíme/dokážeme/snažíme malovat. Možná to bude znít jako paradox, ale v podstatě je to smutná kniha, která ovšem dokáže naplnit nadšením a odhodláním. „Kdo jiný než my ukázal, že je možné omývat krev z [našich] zbitých mužů a pak se od nich nechat týrat? (…) Ale kdo věděl, že my víme? Dokonce i ty z nás, které vyprávěly příběhy nebo psaly, se často nepovažovaly za umělkyně slova. A ty z nás, které si byly vědomy svého potenciálu, byly tak odmítané a nevyslyšené, že se z nich občas staly bláznivé ženské křičící do větru nebo umlčení strašáci.“ (Barbara Christian, „Vysoké a nízké“ v černošské feministické kritice)... celý text

Řeč ptáků 2024, Víctor Sellés

Fantaskně a magicky pojatý neexplicitní příběh chlapce, matky, dívky, druidů a čarodějnice. Spíše lehce horrorové drama v mysteriózním nadpřirozeném hávu ale krásný španělský příběh. Chvilku trvalo, než jsem se do toho dostal, ale pak si mě to získalo.... celý text

Bedny 2024, Rosana Zvelebilová

Trochu nezvykle zpracovaná kniha. V tom pozitivním smyslu. Propojení ilustrací, kreseb a vizuálu s textem je hodně dobrý nápad. V tomhle ohledu je trochu škoda, že celostránkové „komiksové“ ilustrace jen opakují/„převyprávějí“ to, co je napsáno v textu. A nejednou ještě spoilerují, protože jsou před scénou, kterou ztvárňují. Kdyby samy byly součástí příběhu a svou vlastní formou jej posouvaly dál, bylo by to zajímavější. Musím říct, že mě (zpočátku) zaujal příběh a hlavně jeho časové vrstvení. Ty flashbackové odskoky od hlavního příběhu do minulosti byly fajn a dávkované tak akorát, aby děj táhl a člověk se těšil, co se všechno ještě dozví. To je ale, nakonec, v závěru, i trochu kámen úrazu, protože ke konci už toho je moc a to vrstvení twistů, překvapivých odhalení a zvratů přestává bavit – navíc, v okamžiku, kdy někde ve druhé třetině knihy člověku dojde, jak to patrně skončí a příběh v tomhle nedokáže překvapit, to začne trochu nudit. Konec je zbytečně natahovaný. A úplný závěr trochu kazí přehlédnutá chyba v datování příběhu (aneb co dokáže jeden špatně napsaný rok). Určité neustále opakované výrazy hlavního hrdiny pro čistou subjektivitu nechám stranou, celkově tak jsou Bedny už na první pohled zajímavě zpracovaným příběhem, svižným, akčním, na mnoha místech zábavným. Taková úsměvná gangsterka z fiktivně domácího prostředí.... celý text

Kouzelný vdoleček 1956, Michail Michajlovič Prišvin

„Miluji ticho v přírodě, ale tahle má láska má hranice: laponské ticho bylo skutečně hrozné, a jakmile si na ně vzpomenu, taky začínám v balvanech vidět živé nestvůry.“ Opravdu nádherný, až do morku kostí mrazem a chladem prolezlý, cestopis aneb honba za půlnočním sluncem. Autor se prostě sebral a šel, jel, plul. Lov, rybolov, Solovecké ostrovy, laponsko, Nordkap, zvyky, historky, obyčeje, lidi, zvířata, rostliny. Už dlouho mě cestopis nepřiměl vzít si k ruce mapu a dlouho v ní brouzdat zrakem.... celý text

Půlnoc 1993, Dean Koontz

Další z Koontzových subžánrových přebíhaček. Co z počátku vypadá na monster horror plynule přejde do sci-fi body horroru využívajícího sílu kybernetického námětu. Byť je to téma v podstatě nadčasové a některé myšlenkové aluze v/k současnosti i docela pobaví, zůstává to příběhem své doby (konec osmdesátek). Některé ty rozsáhlejší popisy fungování sítě a počítačů už dnes nejsou potřeba a fungují tak jako historický náhled. Abych to shrnul, Koontze mám poměrně rád, byť to s jeho knihami mám jako na houpačce od nebaví po skvělé. Půlnoc je někde uprostřed. Bavilo to, ale ač se Koontz hodně snažil, některé ty příběhové spoje prostě nefungovaly úplně uspokojivě. Jako by toho patlal dohromady až moc.... celý text

Přízraky a masky 2017, Petr Hrtánek

Prokoušete-li se ne úplně záživnou, ale vzhledem k tématu knihy asi nutnou, první kapitolou, dostanete zajímavý náhled na uchopení a pojetí gotického modu a postmoderny v současnější české literatuře. A to konkrétně na vybraných dílech Jana Křesadla, Martina Komárka, Romana Ludvy a Miloše Urbana. Tedy, spousta inspiračních podnětů, okrajově zabíhajících i do strašidelné či přímo horrorové literatury, po čem se pídit a co si přečíst. Potěšil a zaujal i žánrový a „literární“ přesah: „Ani v současné kultuře není literární (filmová aj.) hrůzajen něčím zábavným a pokleslým – temnota a děs se stávají na přelomu milénia důležitou a bytostnou zkušeností, která dává čtenáři (divákovi) možnost zakusit něco, co jej přesahuje a na co jeho rozum nestačí.“ Ve svém důsledku velmi zajímavá kniha.... celý text

Doupě / Zhroucení koně 2019, Brian Evenson

Velkým kladem nakladatelství Gnóm!, kromě vždy pečlivé práce na každé knize, je, že mi předkládá knihy z oblastí, které nejsou v mém přímém hledáčku a to takové knihy, které mě vždy zaujmou. Asi bylo otázkou času, kdy se (konečně?) mineme. Weird je na mě nejednou prostě moc weird a Evensonova tvorba je asi zářným příkladem. Na většinu obsahu této knihy jsem se nedokázal naladit. Někdy se to prostě stane, že dílo jednoho jedince neosloví, jiného jo. Zde druhá půle lepší první. Z celkem sedmnácti děl mě nějak zaujalo, něco mi dalo, přimělo zamyslet se, „jen“ TRESTEJ, MÉĎA SRDCÍK, DOJET AŽ ZA RENO a JAKOUKOLI MRTVOLU. Zbytek šel prostě mimo mě.... celý text

Město, nedlouho poté 2018, Pat Murphy

„To, proti čemu jsem, je válka: oficiálně posvěcené odlidštění skupiny lidí, které označíme za nepřátele.“ Mám rád osmdesátková postapa. A evidentně i v literární podobě. Tohle je, v nijak kritickém nebo dehonestujícím smyslu prostě rozkošně anarchistický, antimilitaristický a pacifistický příběh kombinující postapo drama se sci-fi a trochou fantasy. Možná lehce idealistické a trošičku naivní, ale prudce pozitivní a hřejivé. Nečekal jsem, že mě to chytne, ale nakonec to mou rebelantskou duši dost potěšilo. „Děsí mě představa, že si někdo zřejmě myslí, že není potřeba uvažovat o jiných způsobech života.“ (Pat Murphy).... celý text

Anekdoty psycho 1974, Milan Bouchal

Slabší i kulervoucí vtipy a glosy. Milovníci absurdna, šíleností, stupidity a bláznivin si určitě své najdou. Např. pro hlášku "Zpil se do nahoty" bych několik lidí, na něž by se dala aplikovat určitě našel.... celý text

Půlnoční slunce 2024, Ramsey Campbell

Miluju zimní horrory a hrůzu na sněhu. Miluju temné příběhy. Tenhle je navíc mrazivý. Doslova mrazivý. Jako že fakt opravdu mrazivý. Nádherně táhlá, plíživá a nepojmenovaná hrůza, zalézající pod kůži jako ten pověstný mráz, jehož je kniha plná. Hrůza, která pohltí. Jako já chápu ty negativní a ne úplně nadšené reakce a komentáře. Tohle není odpočinková četba, nečte se to jedním dechem a je lehké se na to „nenaladit“. Tenhle příběh potřebuje celého člověka, celého čtenáře a veškerou pozornost. Protože lehce může uniknout, proklouznout, nezjevit se důležitý detail, slovo, věta. Já jsem ale neskutečně nadšený. Ale když to sedne, Campbell vás provede mrazivými krajinami temné hrůzy. Kdybych dělal žebříček nejlepších knih, co vydal Golden Dog, tohle se dostane do první pětky.... celý text

Maryša 1956, Vilém Mrštík

„Ste na mě jako ti sršni, kteří se na člověka sesypó a tak dlóho bžodajó a štípajó, až uštípajó. Každé jako ten ščór na člověka přileze, ani člověk neví, a répne, až krev v žilách se zastaví.“ Skvělý příběh, který bych rád viděl na prknech. To nářečí je prostě úžasné. Jediný problém je, že v tom prostě slyším Lábuse.... celý text

Princ Lestat 2015, Anne Rice (p)

Uf. Knižní sága Upírských kronik Anne Rice obsahuje už třináct dílů (vydání prvního a posledního od sebe dělí bezmála čtyřicet let), z nichž česky vyšli první, druhý, sedmý a tento třináctý. Aby toho nebylo málo: V Česku se lidé s upíry AR setkali nejprve prostřednictvím filmové adaptace prvního románu Interview with the Vampire (Interview s upírem, 1994), jehož český překlad vyšel až o dva roky později (1996). Druhý díl kronik Upír Lestat z roku 1985 vyšel česky až roku 2013, tedy, opět, až několik let poté, co podle něj (a částečně třetího dílu The Queen of the Damned z roku 1988) natočili film Queen of the Damned (Královna prokletch, 2002). Dvě části knižní série přímo nebo částečně zasahují do jiné autorčiny série (tentokrát o mayfarských čarodějnicích a aby těch paradoxů u českých vydání autorky nebylo málo, série Hodina čarodějnic má čtyři díly, česky vyšli jenom tři). Jen pro doplnění, onen sedmý díl série vydaný česky se jmenuje Upír s tváří anděla (1998). Dlouhý úvod je ke komentáři zatím (a doufám, že) poslední části trochu nutný. Mohlo by se totiž zdát, že se znalostmi jen tří a půl (ehm, Královna prokletých, že jo) knih ze dvanácti nemá cenu poslední, třináctý svazek číst, protože kontext a tak. V tomhle ohledu podle všeho žádný strach. Princi Lestatovi a autorce se nedá upřít, že zvládli svou knihou, plnou mnoha upírů z předcházejících částí, provést tak, že se člověk vlastně ve zkratce dozví shrnutí celé série. Fakt, že tedy člověk ví, která bije, je pozitivní fakt. Negativní je trochu ten, že je tam hrozně moc (a někdy zbytečných) postav a spousta děje se odvíjí tak, že si postavy vypráví (někdy opakovaně ze svého pohledu), co se stalo v předchozích knihách. Interview s upírem je skvělá upířina, Upír Lestat je jeden z mála případů, kdy je pokračování lepší, než první díl a patří k mým nejoblíbenějším literárním upířinám. Princ Lestat je až moc epizodický a co se týče zájmu, je to s ním jako na houpačce – nahoru, (hodně) dolů, nahoru, dolů… Poslední část knihy je pak už jen takový ten (bez urážky) doslovný výklad pro ty, kteří potřebují za ručičku dovést ke každému uprdnutí postavy poté, co skončí hlavní zápletka a příběh. Ta kniha mohla (a lépe) skončit o cca 40 stránek dřív. Vůbec nic by se nestalo. Jako završení (opět, doufám) dlouhé ságy to své opodstatnění má, kronikám jako takovým a jejich jednotlivým příběhům to však nic nepřidává a nijak je dál nerozvádí. Zkráceně, už ani tihle upíři (a Lestat) nejsou co bejvali…... celý text

13x sci-fi 1983, * antologie

To jsem si na začátek roku moc dobře na čtení nevybral. Během čtení se mi v hlavě zrodil následující příběh: Počátek 80. let 20. století. Kdesi v Sovětském svazu. „Soudruhu redaktore, ty povídky jsou fakt špatné. To nemůžeme publikovat.“ „Sám jsem je četl a souhlasím s tebou, soudruhu.“ „Ale co s nimi?“ „Pošli je do Československa. Pro jistotu rovnou na Slovensko. Tam to vydají. Víš jak, soudruhu, sovětští autoři, to si nelajznou…“ A tak se, milé děti, zrodila tato kniha. Já mám socialistické sci-fi antologie hodně rád, příběhy v nich jsou často hodně přemýšlivé. Proto jsem po této sahal z radostí a nadšením. Ze 13 povídek ale za něco stály tak čtyři.... celý text