Ginnevra
přečtené 219
Jiskra v popelu
2016,
Sabaa Tahir
Pamatujete labyrint v Ohnivém poháru? Nemyslím ten filmový, myslím ten, kterým musel Harry projít ve čtvrté knize. Vybavujete si? Tak teď vyměňte třaskavé skvorejše za to, co si představíte pod pojmem „stovky přízračných příšer", ukecané pavouky za neomylné lukostřelce, kteří mají jediný cíl – vás, a procházku skvostným bludištěm za pouť skrze pole plné vašich dávných i budoucích obětí. Nebo si taky můžete představit arénu 77. Hladových her, takhle nějak by mohla vypadat, jenže nikde nerostou žádné bobule, prezidentkou je vaše matka a ani vám nefandí. Příbuzní ve vztazích hlavních hrdinů téhle knihy jsou ale tím nejmenším problémem, i když je to jako by Kapuleti a Montekové nebyli jen nepřáteli, ale nikdy se ani neměli potkat. Jo, tohle je podivný svět, syrové prostředí plné bezcitných válečníků a ustrašených otroků, ožívající přízraky z dávných mýtů, láska, která není jednoduchá ani jasná na první pohled. Svět, kde si lidé tolik neváží života a zároveň se tak strašně brání smrti, kde přátelství nepřináší útěchu, ale bolí, setsakramentsky bolí. Lidé nejsou černobílí, nejsou jen dobří nebo špatní, v každém je kousek zla i dobra, tady vám to bude připomínat každá jedna stránka a taky vás naučí, že strach a odvaha jdou vždycky ruku v ruce, že jedno bez druhého by nemohlo existovat, ukáže vám, že věřit můžete jen sami sobě a především, že vydržíte mnohem víc, než byste kdy mysleli. Jedno z nejlepších fantasy, které jsem četla. Originální prostředí, děj plný akce a zvratů a hrdinové s výraznými charaktery.... celý text
Pokoj
2011,
Emma Donoghue
Číst tuhle knížku pro mě bylo jako strhávat náplast. Jo, přesně k tomuhle bych Pokoj přirovnala. Víte, že ji musíte strhnout, dokonce se na to těšíte, ale zároveň se děsíte toho, co by mohlo být pod ní. Je rána lepší? Nebo snad horší? Co všechno se pod náplastí skrývá? Vždyť to přece nemůže být taková hrůza, říkáte si, jenže pak začnete. Zpátky to nejde, už je pozdě, připlácnout to zpět prostě nemůžete. A tak pokračujete milimetr po milimetru, občas vydechnete, zanadáváte si, otřepete se a jedete dál. A pak… Byla ta náplast na začátku takhle velká? Nedrží nějak podezřele pevně? A proč byste si ji vlastně nemohli nechat… no, už napořád? Jenže vám to nedá, probudí se ve vás všechen masochismus, o kterém jste ani netušili, že ho někde hluboko skrýváte. Přeskakujete očima z toho schlíplého kusu lepení na zatahující se růžový šrám pod ním, zdá se vám to nechutné, ale je to tak nějak vaše, tak co. Prostě musíte, jen ať už to máte za sebou. Když je po všem, náplast vyhodíte, ale jizva vám zůstane. Napořád.... celý text
