Greg25
přečtené 288
Saturnin se vrací
2017,
Miroslav Macek
Mrzí mě velice, že samotná postava Saturnina je v knize docela poskrovnu a taky mi vadí, jak je téměř v každé kapitole poněkud zbytečně v nějakém dialogu, apod. připomínán děj a příhody z dílu prvního, což považuji místy za docela násilné. Vtip to má, byť Jirotkův humor to úplně není, což je ovšem v pořádku. To se ani nedá napodobit a snad by se to ani dělat nemělo. Co mě trochu zarazilo je, že kniha je ve skutečnosti svojí strukturou spíše podobná Wodehouseovi Jeevsovi a Woosterovi než Saturninovi. Jirotka se více snažil příhody na sebe vázat a koneckonců i Jirotkův Saturnin měl děj (jak představoval jednotlivé postavy), gradace výstupem na Hradovou a pointou s nemocným dědečkem. Tady žádný děj není a většina knihy se skládá z historek, které si protagonisté mezi s sebou vyprávějí. Často nenavazující příhody má i právě zmíněný Jeeves a Wooster. Takže pro mě je ta změna poměrně dost patrná hlavně ve struktuře a neuceleném pojetí celé knihy. Na což jsem si úplně nemohla při čtení zvyknout. 65%... celý text
Děvče na ocet
2016,
Anne Tyler
Pro mě je trochu zklamáním fakt, že autorku vlastně citový vztah mezi Kate a Pjotrem moc nezajímá. Zajímá ji vztah Kate k sestře a k matce (ty vlastně nejvíc), k otci, tetičce, ale k Pjotrovi vlastně moc ne. Takže je tu málo střetů mezi dvojicí, málo rozhovorů, málo scén. Díky čemuž máte pocit, že to vlastně negraduje, pořád čekáte až autorka rozvrství svůj román a všechny do něj obsáhne, a pak najednou skončí, bez toho aniž by byl zaznamenán vývoj hlavní postavy, nebo vývoj vztahu mezi ústřední dvojicí. Takže pokud se budu na knihu dívat optikou děje původního Zkrocení zlé ženy, nebo optikou toho, co má mít děj, gradaci a je v knize nejzajímavější, totiž onu ústřední dvojici, spokojena být moc nemůžu. Pokud se na to podívám ze strany vedlejších postav a nahlodáváním křehkých rodinných vztahů (což je koneckonců i hlavní téma autorky napříč její tvorbou), pak budu mnohem více spokojena. Má to místy opravdu vtipně vyvedené dialogy, ale celé to postrádá gradaci (tolik zřejmou u Shakespeara), a místy to možná působí poněkud rozvláčně než dynamicky (opět zřetelný protiklad k předloze). Nicméně postava Kate je charakterově velmi hezky vykreslená a zajímavý je i Pjotr, ale u něho možná visí trochu otazník, protože je v knize bohužel docela poskrovnu. 70%... celý text
Nezmar
2016,
Jean-Michel Guenassia
První půlka čtivější a dějově dynamická, čtenáře to navnadí, co se bude dít dál, v druhé půlce se to překlopí do roviny, která je na první pohled žánrově hodně odlišná. Ale zdání klame, portrét jednoho muže je tím dokonale ilustrován. Možná mi místy ve druhé části přišlo, že některé události se dějí spíše kvůli tomu, aby bylo poukázáno na něco z indické kultury a že je to jen taková odbočka od děje (oproti první části, kde tyto odbočky byly do děje skvěle zapadající). Ale skvěle vykreslené charaktery, kultury, doba i hledání odpuštění a ztraceného dětství ve vzpomínkách. Snad ten konec méně uvěřitelný, ale zase pěkně uzavřené myšlenky knihy. 80%... celý text
Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude
2015,
Arto Paasilinna
Dlouho jsem si chtěla přečíst něco od Arta Paasilinny a tahle kniha mě zaujala svým námětem, takže očekávání velká a jak to tak bývá, o to větší zklamání. Některé pasáže jsou velice zdlouhavé a nudné, což v podstatě v krátké bezdějové knížce, představuje jistý problém. Celé to jsou takové cestovatelské zápisky o světě a jeho sociálních problémech v současnosti (tedy v roce 1980) a v minulosti. Štvalo mě, jak v některých pasážích autor poučuje o věcech, které se vyučují v dějepise a z toho nemá zapotřebí zmínit jakýkoliv záchytný detail o postavách finské kultury (což ale může být způsobeno kulturními rozdíly nejen v náboženství, aneb to, co je někde základní fakt, nemusí být jinde a naopak). Je to kniha pro Finy, nebo velmi zasvěcené čtenáře finské kultury, ti si knihu možná užijí a patřičně ji ocení. Pro mě osobně zklamání, nezasmála jsem se ani jednou. V knize jsem našla laskavý způsob psaní, ale ne laskavý humor, není tam žádný humor, ani špetka. Často jsem slyšela čtenáře přirovnávat Jonase Jonassona k Artu Paasilinnimu, což vážně nechápu. Jonasson má vypilovaný absurdní humor groteskních situací, které ale obstojí i celkově. Jeho humor nemusí sednout každému, ale prokazatelně tam je. U Paasilinniho jsem ho prozatím neobjevila. Jediné co mají tito autoři společného jsou absurdní výchozí situace, ale to je spíš typický rys humoristické skandinávské literatury (a nejen humoristické) obecně. 55%... celý text
Agnes Greyová
2009,
Anne Brontë
Velmi náboženské dílo, ve kterém samostatnost hlavní hrdinky brzdí její víra v boží osud (nevadilo by to, kdyby se sama autorka dokázala rozhodnout, jestli je důležitější pokora a osud, nebo vlastní samostatnost, vnitřní zápas o to ovšem nesvede, takže se jedná v podstatě o velmi neživou až literárně vykonstruovanou hrdinku). Možná je odrazem samotné Anne, ale mravopoučný, ve všech ohledech poučující román, který má ambice čtenáře pokárat prostřednictvím hlavní hrdinky, která nepochybuje o zkaženosti druhých, ale nikdy ne o vlastních schopnostech (nepochybuji o věrohodném vykreslení tehdejších poměrů a hrozném postavení, které guvernantky a vychovatelky měly, ale autorka nepřipouští ani na okamžik, že byste si mohli utvořit vlastní názor na to, co říká, takže všechno podtrhne mravopoučným kázáním), ale zdaleka nedosahuje literárních, příběhových ani myšlenkových kvalit. Anne opakuje moudra, která se můžete dočíst v bibli sami, nebo si zajít na kázání do kostela. Příběh, hrdinové, to Anne prakticky nezajímá. Otázky k zamyšlení nepodává, rovnou vám naservíruje to, co si máte podle ní myslet. Literárně velmi těžkopádné, zatím mě žádná ze sester Bronteových (i když nejblíž k tomu má rozhodně Charlotte) nepřesvědčila o tom, že oproti Jane Austen (kterou hojně kritizovaly, ale jejích literárních kvalit a vytříbeného stylu nikdy nedosáhly), Elizabeth Gaskell a později třeba George Elliot, jsou jejich knihy těžkopádné a povýšenecky poučné anebo neopodstatněné chováním postav (Na Větrné hůrce). 50%... celý text
Ydris: kniha první
2017,
Květoslav Hönig
Tak předně jsem sice fanynka sem tam i moderního umění, ale pokud někoho lákám na úžasné kresby, tak bych očekávala něco skutečně o dost lepšího než jsou ilustrace v knize (buď reálnou kresbu, nebo abstrakci, ale s nápadem). To samozřejmě jen tak mimo, že PR kampaň bude lepší než kniha se dalo očekávat, ale nic proti. Za mě jsou největší zklamání postavy, kromě Wraela je to docela bída. Dějová linka o Acrel je pouhým čekáním na to, co se stane v dalších dílech. Informace o světě jsou dávkovány násilně a dlouze a v ději je můžete poměrně často očekávat dopředu. Vyvrcholení prvního dílu je prakticky pouhou počáteční zápletkou, která se u většiny fantasy odehraje na prvních deseti stranách, aby mohlo začít to pravé dobrodružství. A třeba začne, ale rozhodně ne v prvním díle. Nicméně na debut to není špatné. Možná mi to trochu připomíná fanfiction na to, co je podle autorů ve fantasy "cool" než fantasy jako taková, ale to se může v dalších dílech změnit. 60%... celý text
Láska a přátelství a jiné prózy
2009,
Jane Austen
Jane Austen byla skvělá spisovatelka už v mladistvých letech. Tolik báječné ironie, sarkasmu, nadsázky, nadhledu a brilantní parodie tehdejšího chování, konvencí a perfektního vykreslení postav, někde až na samé hranici karikatury, se kterými si ale autorka skvěle hraje a trefně se do nich strefuje. Neskutečné množství parodických narážek a utahování si z tehdejších románových postupů (ale i konkrétních literárních děl) je senzační. Stejně jako místy až překvapivá syrovost popisu postav, která je však naprosto přesná. Pro mě je Jane Austen nejoblíbenější autorkou vůbec a přečtení jejích raných prací mě utvrdilo v tom, jak výjimečná spisovatelka Jane byla. 80%... celý text
Ulice temných krámků
1983,
Patrick Modiano
Zdaleka největší předností knihy je její atmosféra - tíživá, nepříjemná, dusivá, osamělá, melancholická i smutná. Nicméně střípky poskládané do mozaiky jsou stejně chaotické jako kniha sama. Představit téma skrze dusivé střípky životů je sice velice autentické vzhledem k tématům knihy, ale na druhé straně poměrně čtenářsky nepřívětivé. Přes kratičkou délku knihy se budete někdy ztrácet a listovat nazpátek, abyste získali ucelenější představu, kterou ale stejně nezískáte, protože to není autorovým záměrem. Má to myšlenky hodné zamyšlení a nádherně vykreslenou atmosféru, ale možná že je kniha vlastně až moc dobrá v té atmosféře, protože se k její dusné atmosféře vlastně znovu nebudete chtít vracet. Nic pro milovníky dějových knížek, ani pro milovníky dobře vykreslených postav. V obojím případě zde najdete (záměrně) jen črty. 65%... celý text
Švadlena
2016,
Rosalie Ham
Zpočátku se budete v množství postav mírně ztrácet - ze začátku totiž budete mít možnost identifikovat postavy v knize pouze podle toho, co si kdo koupil v krámku se smíšeným zbožím. Kniha vás však velmi brzy vtáhne do svého světa a prožitek z knihy místy brzdí jen poněkud kostrbatý překlad (jehož věty sem tam nedávají smysl) a velké množství popisů látek a střihů. Velmi čtivá a velmi dobrá kniha s úžasnou atmosférou, zajímavou hlavní hrdinkou a perfektně vykreslenou mozaikou charakterů městečka. Navíc Rosalie Ham ovládá ještě jeden skvělý prvek - věci se dějí náhle a jsou tak v kontrastu k poklidnějším fázi knihy, díky čemuž je jejich emoční dopad na čtenáře výraznější, navíc si dokáže hrát se syrovostí jednání i popisů děje u některých postav, díky čemuž v celku vynikne osud některých postav i nehostinnost a zkažená morálka městečka. Emočně velmi silná kniha pro pozornější čtenáře, protože některé věci ohledně postav jsou jen nastíněny mezi řádky. 80%... celý text
Kniha o Baltimorských
2017,
Joël Dicker
Kniha o Baltimorských je velmi čtivým románem, jehož slabinu představuje hůře napsaná závěrečná část - především čtvrtá a pátá část - Kniha o Goldmanových a Kniha o Dramatu, nejen že lehce polevuje poutavý styl psaní, ale množí se některé momenty, které z hlediska děje a logiky postav trošku skřípou. A přeskakování z časových rovin v těchto dvou částech je někdy poněkud násilné. Autorovi je někdy vyčítána plochost postav, nebo povrchnost, pravdou však je, že je to spíš nepochopení Dickerova stylu, jeho knihy jsou takřka filmové (což je nejpatrnější v První části: Kniha o ztraceném mládí) - spousta situací v knize je vlastně koncipována jako scéna ve filmu včetně předělu v dramatickém momentu a skoku do jiné časové roviny. Obdobně jsou popisovány takřka všechny scény v knize. Dicker se lehce dotýká některých problémů americké společnosti (např.: školství), které jsou lehce naťuknuty. V daném případě nevadí, že nejsou přímou kritikou, protože o to Dickerovi vlastně nejde - jde mu o zachycení rodinných vztahů a jejich problémy někdy zasazuje do společenského kontextu, aniž by mu šlo o hlubší sondu systému. Je nastíněno mnoho nenápadných motivů, které Dicker nechává knihou volně plynout a je jen na čtenáři zda si jich všimne. Chybí tomu větší dějová sevřenost v posledních částech knihy a bylo by chybou nevidět, že rámování do více časových rovin celému vyznění dost napomáhá (ale to souvisí s celkovou filmovou konstrukcí knihy). Postavy nejsou ploché, ale Dicker využívá popis postav definovaný výhradně přes jejich činy, popřípadě dialogy, tím ale že vyprávění je v první osobě a ani vypravěč na začátku nezná všechna fakta (navíc sám připouští, že jeho vzpomínky a pocity mohou být zkreslené nedostatkem informací), se může jevit, že jsou postavy ploché, ale zdání klame - jde o vyskládanou mozaiku charakterů, které jsou však definovány jen velmi pozvolna a v celé jejich šíři vlastně až po dočtení knihy. Za mě velmi dobrá čtivá kniha, která pro mě má jistou netypickou atmosféru, protože pocitově bych vlastně příběh dětství Marcuse Goldmana zařadila do dřívější doby než jsou 90. léta minulého století - do takového přelomu 70. a 80. let (vyjma asi dvou zmínek o laptopu, prezidentské kampani Clintona a o 11. září 2001, vlastně v knize přímo v ději nejsou žádná časová vodítka, na která upozorňují nadpisy s přesným datem (které jsou spíš pro přehlednost čtenáře v ději). 90%... celý text
Bridget Jonesová: Láskou šílená
2014,
Helen Fielding
Ne tak lehce čtivé, jak je u Fieldingové zvykem (lehce těžkopádné hlavně v polovině knihy). Je to pořád ta Bridget a oceňuji, že ji Fieldingová nechala hlavní atributy včetně zmatkování, byť je to pro mnoho čtenářů nedospělé, jsem toho názoru, že lidské vlastnosti se s věkem tak snadno nemění. V jistém směru Fieldingová vlastně překračuje tabu, protože Bridget ponechává ztřeštěné myšlenky a myšlenky takového typu, které řada lidí odsoudí, protože nesplňují společenský úzus toho, jak má myslet a chovat se padesátiletá žena a matka. Co je pro mě zklamání je fakt, že tu není Mark Darcy, samozřejmě trošku připouštím, že proto, že Darcy je prostě vysněný princ, ale vlastně by bylo mnohem zajímavější sledovat, jak oni dva vypadají ve vztahu po tolika letech, jaké strasti a nedorozumění jim to přináší. Jenže Fieldingová se tomu pro mě trochu nešťastně a hlavně mírně "srabácky" vyhnula. Možná nemá dostatek poznatků na to, jak může dlouhodobý vztah v této fázi vypadat, spíš si ale myslím, že prostě chtěla uchovat Bridget ten status přemýšlení o mužích, randění, atd. a chtěla Bridget jako single vdovu, která řeší sex a muže zase sólo jen v doprovodu kamarádů (hrozně mi tu chyběla Shazzer). Naneštěstí možná to je kámen úrazu, celé to působí křečovitě a nepřirozeně. A hlavně je z toho jasně vidět, že záměr vyhnout se popisu soužití Marka a Bridget je zcela zjevný a jasně čitelný. A tak je to vlastně mírné zklamání, protože je tam cítit ten vypočítavý kalkul toho, že Fielding to prostě ani nezkusila napsat a rovnou to zabalila, takže napsala totéž jen méně věrohodné, méně zábavné a méně uvěřitelné. Velká škoda. I zkažený pokus na téma partnerské soužití Marka a Bridget bych ocenila víc než vykrádání sama sebe. I tak za spoustu vtipných momentů a nápadů. A hlavně za Bridget. 65% Protože ji máme rádi takovou jaká je.... celý text
Dítě Bridget Jonesové
2016,
Helen Fielding
Vlastně ne moc deníkové (jako u předešlých knih s Bridget), spíš více románové - mnohem více zaměřené na děj, takže ubylo deníkových drobností - méně kamarádů Bridget, souhrn skleniček alkoholu na začátku nového deníkového záznamu, méně mini vtipných příhod, které neposouvají děj. Nicméně velice čtivé (mnohem více než Bridget Jonesová: Láskou šílená) a pořád velice zábavné. V některých aspektech ucelenější než u Bridget Jonesové: S rozumem v koncích. Obdobně jako u dvojky Bridget je filmová podoba odlišná od knihy (nicméně narozdíl od dvojky to není zase tak na závadu). Mnozí považují Dítě Bridget Jonesové za prequel k Láskou šílené, osobně si spíš myslím, že jde o alternativní ukončení série s Bridget - ve spoustě drobností je totiž vidět, jak Dítě Bridget Jonesové nesedí s Láskou šílená - její popis vztahu s Markem v Lásce šílené nekoresponduje s tímto dílem, nebo fakt, že v Lásce šílené chybí postava mladší kamarádky Mirandy, naopak zde chybí postava její starší kamarádky. 80%... celý text
