hopla hopla přečtené 432

☰ menu

Jak si smrt došla pro kata : a další mordy z dob c.k. a první republiky

Jak si smrt došla pro kata : a další mordy z dob c.k. a první republiky 2015, Miloslav Martínek
4 z 5

Solidně připravené, poutavé čtení, bez bulvárního nádechu. Autor nám nepřipravil jen klasické "soudničky," ale hlavně nás seznámil se systémem soudnictví na našem území od doby císaře pána až po "tatíčka Masaryka." Velký prostor je tu věnován také otázce vykonávání trestu smrti a udělování milostí. Pochvalu si zaslouží přehledná grafická úprava. Výhradu bych měl jen ke zbytečnému opakování některých pasáží.... celý text


Historky z mého života a cest

Historky z mého života a cest 2011, Ladislav Chrobák
4 z 5

Přestože velká část textu je pro nezasvěceného čtenáře trochu nudná - v publikaci pro laickou veřejnost nadbytečné odborné termíny, vyjmenovávání všech osobností, s nimiž se setkal apod. - vynahrazují to poutavé historky např. ze života v tehdejším Kuvajtu nebo při návštěvě Petrohradu. Celkově pro mne až překvapivě zajímavé čtení. Autor byl rozhodně bezesporu významný lékař a dobrý člověk.... celý text


Stovka černých šicích strojů

Stovka černých šicích strojů 2018, Elias Hirschl
2 z 5

Kniha mne zaujala svým tématem a zpočátku i obsahem. Když se však mnohé popisy začaly vracet a omílat znovu a znovu, začalo mi připadat, že autorovi nejde ani tak o smysluplné vyprávění, ale spíš o předvádění sebe sama. Jak se zdá, autor se rozhodl svůj talent uplatnit ve stand-up výstupech, účastí v osobních prezentacích na různých literárních soutěžích, vystupováním pro krajany v exotické cizině apod. Knihu jsem dočetl v naději, že se třeba mýlím a přece jen se nějaké to poselství objeví. A vlastně jsem se dočkal. Minimálně toho, že se autor svěřil, jaký je jeho životní postoj. Tedy, pokud lze onen text možno brát jako osobní výpověď, neboť je (kap. 65) celý v uvozovkách: "V životě existuji jen vedlejší zápletky. Myslíme si, že všechno, co prožíváme, má nějaké jádro, které pak ze zpětného pohledu vytváří ve vzpomínkách náš skutečný život. Život však sestává jen z bezvýznamných vedlejších zápletek. Z nedůležitých všedních okamžiků špatných nápadů, bezpočtu filmů, které člověk zhlédne, aniž se nad nimi hlouběji zamyslí, z příšerné hudby v rádiu, z nezajímavých cest domů, čekání v čekárnách, kam si zapomněl vzít knihu, zavazování tkaniček, nezáživného přijímání potravy, vylučování, močení, monotónního psaní textů, pracovní činnosti, která se nezapíše do paměti, bezobsažných rozhovorů pod vlivem alkoholu, které jsou vedeny jen ze zdvořilosti a nejistoty, z uklízení bytu, čištění zubů, praní prádla a z řady dalších očistných činností, které ztratí smysl v momentě, kdy jsou vykonány. Z okamžiků, kdy člověku slovo, jež mu právě vypadlo, náhle zaklepe zezadu na hlavu. Nebo z takových momentů, kdy zahlédne na ulici známého a rychle se otočí stranou, protože z nějakého důvodu nechce, aby ho ten druhý poznal. Nebo když se musí podruhé podívat na hodinky, protože si napoprvé nezapamatoval, kolik je hodin. Když uvažuje, jestli se má podrbat, nebo to nechat plavat. Z okamžiků, kdy vstane příliš rychle a krevní oběh na to nestihne zareagovat, takže se člověku zatočí hlava, udělá se mu černo před očima a na chvíli ztratí rovnováhu. Z okamžiků, kdy není absolutně schopný najít na něco odpověď, nebo se rozhodnout pro ano či ne, takže na chvíli zcela nečinně zírá na zeď..." Pocit, který ve mně vyvolal tento "román" však vyjadřuje výstižněji jiná citace: "Civilkář si zastrčí do uší sluchátka a vydá se a svou každodenní nenáviděnou cestu k nenáviděné autobusové zastávce, aby počkal na nenáviděný autobus, ve kterém bude vedle nenáviděných lidí čekat, až ho nenáviděný autobus dopraví na nenáviděné místo, kde vykonává civilní vojenskou službu a kde musí nejprve projít vedle nenáviděné paní Glettlerové, která svou roli vrátné bere až moc vážně a pokaždé ho pozuráží až na krev, načež vejde do nenáviděného chráněného bydlení, kde musí vykonávat nenáviděnou práci a posléze se stejným nenáviděným autobusem vrací nenáviděnou večerní šedí zpátky do svého nenáviděného bytu, kde už jeho nenáviděná a současně i stejně nenávidějící přítelkyně čeká na to, aby se s ním mohla pustit do každovečerní oběma nenáviděné hádky, načež civilkář upadne do neklidného spánku, který jako jediný fenomén v jeho životě není nenáviděný, zato je však skoro neustále narušovaný nenáviděnými sny, dříve než se v 6 hodin ráno vzbudí do mdlého slunečního světla a všechno začne nanovo."... celý text


Království Elmet

Království Elmet 2019, Fiona Mozley
5 z 5

Temný příběh, který má přesně určené místo děje i reálně současnou dobu, v níž se odehrává. Přesto snad nelze mít při čtení pocit, že by se něco takového mohlo odehrávat jen tam někde v zastrčeném koutě Anglie. Soudržnost rodiny, touha po spravedlnosti i pocit sounáležitosti s druhými jsou myšlenkami, které patří k lidskému životu kdekoliv a kdykoliv. Ale také postupně nabývané vědomí toho, že vytvořit společenský řád, který by ideálně uspokojil potřeby každého jednotlivce, zůstane navždy nesplnitelnou utopií... Román má vyrovnaný rytmus a silný emotivní náboj. Kurzívou vkládaná druhá časová linie nás nenechává na pochybách, kam příběh směřuje, ale to nepůsobí nijak rušivě. Čtenář má o to více prostoru k zamyšlení nad znepokojivými tématy děje...... celý text


Slzy, marné slzy

Slzy, marné slzy 2017, Eliška Novotná
2 z 5

Tenká knížečka, sešitové vydání o 56 stránkách, v nichž text jen zřídka zaplňuje celou plochu, zatímco mnoho stránek je opatřeno velkým množství naivních kreseb. Ano, množství textu není měřítkem kvality - když má autor silnou myšlenku, stačí i pár vět. Tady mi však obsah ani nedovolil omluvit formu. Tolik gramatických poklesků na tak malé ploše, není často k vidění. Namátkou: myši běhali - postavy byli - dívky dělali. K tomu novotvar "neúprostně," záměny "sebou - s sebou" a "na to - nato" atd. Autorka ve mně vzbudila dost smíšené pocity. Rád bych se sžil s jejím způsobem uvažování, ale tím, jak i sama o sobě vypráví, si mne moc nezískala (třeba když jako zapálená pionýrka buzerovala ostatní, když si nevzali šátek). Její vyprávění je i docela povrchní, útržkovité a jakoby mlhavé. Konkrétních popisů se čtenáři dostane leda u líčení oblékání, co kdy měla na sobě... Celou knížkou se vine její obtížné vyrovnávání se s velmi konfliktním vztahem ke své matce. I titul knížky dává tušit, že svůj život autorka zřejmě neprožila zcela podle svým představ. Abych se trochu zorientoval a našel v jejím "poselství" nějaký smysl, přerušil jsem četbu a pokusil se o autorce zjistit něco bližšího a třeba i pozitivnějšího, než nám předkládá. Poslechl jsem si tak její rozhlasový rozhovor https://budejovice.rozhlas.cz/jihocesi-eliska-novotna-7076495. Názor jsem si tedy udělal, ale jeho předkládání už by nesouviselo s touto knihou.... celý text


Zelené pastely

Zelené pastely 1964, Anna Sedlmayerová
5 z 5

Dojemně vyprávěné vzpomínky na dětství. Bez zbytečného sentimentu, avšak plné silných autentických zážitků i lyrických popisů života uprostřed přírody. Náhodně objevená kniha (moje ojedinělé setkání s autorkou), která mne překvapila a potěšila.... celý text


Útek z pekla

Útek z pekla 2017, Juraj Šebo
4 z 5

Podtitul českého vydání je trochu zavádějící. Výraz "strhující příběh" navozuje dojem, že bude v knize převážně líčen dramatický útěk a jeho okolnosti. Originální slovenský podtitul byl výstižnější. Ve skutečnosti je kniha spíš kompilací známých faktů o koncentračním táboře Osvětim a obecně o událostech té doby, doplněná o životní příběhy několika úspěšných uprchlíků, s důrazem na jednoho z nich, neboť se s ním autor v mládí setkával. Každopádně je však dobře, že zůstane zachován i tento životní příběh. Příběh člověka, který svých zážitků nevyužil v dalších letech ke svému zviditelnění a zůstal dál skromným a téměř neznámým. Možná na to měla vliv i poválečná situace na Slovensku, jak je v knize zmíněno: "Slováci jsou podivní lidé. Říkali si mezi sebou — tys měl štěstí, tvůj žid se nevrátil, nemusíš mu nic vracet."... celý text


Příběhy z válečných a poválečných Sudet - Mimoňští rodáci vzpomínají

Příběhy z válečných a poválečných Sudet - Mimoňští rodáci vzpomínají 2018, Josef Lehmann
3 z 5

O tom, jak to tehdy bylo a co bylo s poválečným odsunem Němců spojeno, už toho bylo napsáno mnoho. Každý si tak může vybrat, jestli podpoří názor, že si za to Němci mohli sami a vše s tím spojené si zasloužili anebo v něm převládne pocit, že se to mělo tehdy odehrávat víc s důrazem na spravedlnost. On ten vyšší princip mravní se dá vztahovat i na tuto situaci... Kniha má několik kapitol, které jsou sestavené tak, že gradují, od poměrně suchopárného líčení historie jednoho rodu k trochu odlehčeným vzpomínkám, stylizovaným do pohledu dětského pamětníka, až k nejsilnějšímu příspěvku - z kroniky rodu Lehmannových. Seznámení se s osudy této rodiny pak může v rozhodování se v oné otázce spravedlnosti významně napomoci...... celý text


Svatá hlava

Svatá hlava 2019, Hana Lehečková
5 z 5

A pak, že "do hlavy nikomu nevidíš..." Tady se to povedlo. Vyprávět ten příběh někdo jiný, tedy klasický vypravěč, co to má z druhé ruky, neměli bychom šanci mu porozumět. Jako by Bohumil Hrabal rapoval ;-). Bravo a díky. A ještě dva citáty: "Dnes v noci jsem měl důležitý sen o smyslu života ráno jsem si ale nemohl vzpomenout o čem byl celé lidstvo teď mohlo znát smysl života kdybych si jen dokázal kdybych si jen dokázal vzpomenout kdyby jen můžu za to já lidstvo žije takhle ale nemuselo by kdybych já věděl" " Největší problém ve vztazích je ten že když chci ženu veselou tak musím chvíli čekat abych zjistil jestli je veselá nebo smutná a někdy to člověk ani nepozná"... celý text


Miss exitus

Miss exitus 2019, Aleš Palán
5 z 5

Potěšil mne autorův styl psaní, kdy nám předkládá v jedné řadě linii vypravěče s mluvou postav. Tzv. přímá řeč se tu nedá snadno odlišit, což ztěžuje variantu letmého čtení. A to je jedině dobře. Pozorného, vnímavého čtenáře si tato novela svým tématem, i příběhem samotným, zaslouží. Dovedu si ji představit i jako úspěšnou divadelní hru. A ještě citát: "Většina věcí v našem světě je tak trochu dobrých a trochu špatných, záleží, jaký se z nich namíchá koktejl. Ale pár takových není, jsou černé, úplně černé." /s. 139/... celý text


Sběratel sněhu

Sběratel sněhu 2018, Jan Štifter
5 z 5

Časové posuny nejsou v románech příliš vzácné, ale aby každá z rovin byla psána jiným stylem, to už za výjimečné považuji. Obdivuji v tomto ohledu autora, že navzdory té rozdílnosti dokázal vytvořit tak kompaktní dílo. Každá z vrstev jako by přitom byla určena jiné skupině čtenářů a přesto není ono přesouvání nepříjemné. Příběh má silnou atmosféru. Každá doba je vykreslena velmi barvitě, s množstvím autentických detailů. Celkový dojem by mi mohly zkazit snad jen některé gramatické chybičky, které asi nebyly překlepem a unikly i editorce. Konkrétně šlo o záměnu I-Y ve slovech: "hyhňá se" (str. 79) a "štimovat" (str. 102 a 162). Každopádně se již těším na Světlo z Pauliny :-). A ještě dva citáty na jedno téma: "Vzpomínky fungujou jako hulení, nesmíš to přehnat, pak je ti blbě..." "Něco ho tlačí na hrudníku, jsou to vzpomínky a je mu z nich těžko. Možná z toho mívají lidi v jeho věku infarkt. Z těch vzpomínek, když jsou moc těžké a srdce je už neunese." /přečteno v papírové formě/... celý text


Born to Run - Zrozeni k běhu

Born to Run - Zrozeni k běhu 2011, Christopher McDougall
ekniha 2 z 5

Začátek knihy ve mně vzbudil dojem, že to bude zajímavé čtení. Tím spíš, že se běžeckých závodů občas zúčastňuji. Nějak jsem se ale v tom "ději" poněkud ztrácel. A měl jsem dojem, že na tom ani autor nebyl lépe. Je znát, že to je spíš novinařina, resp. soubor nesourodých textů k běžeckému tématu. Tato pasáž o Zátopkovi ale stála za přečtení: "Zátopek se na závodech choval, jako by měl schůzku. Dokonce i uprostřed závodu si rád lámanou francouzštinou, angličtinou nebo němčinou povídal s ostatními běžci. Jeden nabručený Angličan si dokonce na Zátopkovo „neustále tlachání“ stěžoval. Po závodech se občas v jeho hotelovém pokoji sešlo tolik nových známých, že se nakonec musel vzdát své postele a spal venku pod stromem. Jednou, krátce před mezinárodním závodem, se spřátelil s australským běžcem, který doufal, že se mu podaří překonat rekord Austrálie na 5000 metrů. Zátopek byl zapsaný pouze na desetikilometrový závod, přišel však s plánem. Poradil Australanovi, ať vynechá svůj závod a místo toho se postaví na start s ním. V první polovině závodu na deset kilometrů dovedl svého nového kamaráda k rekordu, pak přidal, věnoval se svým záležitostem... A zvítězil. Takový už prostě Zátopek byl. Závody považoval za cosi jako „pokec“ v hospodě. Měl závody tak rád, že se jich místo odpočinku a ladění formy zúčastňoval tolika, kolika mohl. Během jediného zátahu na konci čtyřicátých let Zátopek závodil tři roky takřka každý týden a nikdy neprohrál. Jeho celkové skóre za toto období činilo 69:0. I s takto nabitým programem zvládal ještě týdenní tréninkové dávky přes 260 kilometrů. V roce 1952 dorazil na olympiádu v Helsinkách. Protože český tým měl jen málo závodníků, mohl si vybrat, na jakých vzdálenostech bude závodit. Vybral si všechny. Postavil se na start závodu na 5000 metrů a zvítězil v novém olympijském rekordu. Poté se přihlásil do závodu na 10 000 metrů a získal své druhé zlato v dalším novém rekordu. Nikdy dřív neběžel maratón, ale co na tom záleželo? Se dvěma zlatými medailemi na krku už nemohl nic ztratit, proč tedy práci nedokončit a nezkusit to? Brzy se ukázala jeho nezkušenost. Byl horký den, takže se Angličan Jim Peters, tehdejší držitel světového rekordu, rozhodl vedro využít, aby Zátopka setřásl. Na značce deseti mil se dostal už na deset minut pod svůj vlastní světový rekord a vzdaloval se poli ostatních závodníků. Zátopek si nebyl jistý, jestli takové tempo může někdo vydržet. „Promiňte“ doběhl vedle Peterse, „tohle je můj první maratón. Neběžíme moc rychle?“ „Ne, “ odsekl Peters, „moc pomalu." Jestli byl Zátopek tak hloupý, aby položil podobnou otázku, jinou odpověď si nezasloužil. Zátopka to překvapilo. „Říkáte pomalu?“ ověřil si raději. „Jste si jistý, že máme pomalé tempo?“ „Ano, “ přitakal Peters. Vzápětí zůstal jako opařený. „Dobrá. Díky.“ Zátopek vzal Peterse za slovo a vyrazil. Když vyběhl z tunelu na stadion, přivítal ho ohlušující jásot. Nejenom od fanoušků, ale i od sportovců všech národů lemujících trati, aby ho pozdravili. Zátopek protrhl cílovou pásku ve svém třetím olympijském rekordu..."... celý text


Zločin a trest

Zločin a trest 1966, Fjodor Michajlovič Dostojevskij
5 z 5

Od mé maturity z ruštiny, při níž jsem se s Raskolnikovem setkal poprvé, uplynulo již mnoho let. Asi bych si tento román již nepřipomněl, nebýt mé plánované cesty do Petrohradu, kdy budeme celý týden ubytováni v domě, který je s Raskolnikovem spojován. To mne i inspirovalo. A jsem rád. Nejen, že si zpestříme svůj pobyt, ale celkově ve mně román zanechal silný dojem. I přes určitou linii červené knihovny se mu nedá upřít silná filozofie. Diskuse hlavních postav nejsou samoúčelné, ale naopak přesahují rozměr samotného příběhu. Navíc se ukazují silně nadčasové... Citát: "Lež je možno vždycky odpustit, to je bohulibá věc, protože vede k pravdě. Lhaní je jediná výsada člověka mezi všemi ostatními organismy. Lži si, ale lži ze své hlavy. Začalo to názorem socialistů: Zločin je protest proti nedostatkům sociálního řádu a dost, nic víc. Žádné jiné příčiny se neuznávají, vůbec nic! A právě tohle je lež!“ Všechno je podle nich zaviněno zhoubným prostředím, a ničím jiným! To je jejich zamilovaná fráze! Z toho přímo vyplývá, že bude-li společnost organizována správně, okamžitě pominou i všechny zločiny, protože nebude proti čemu protestovat a všichni budou naráz bezúhonní. S lidskou povahou se nepočítá, povaha se vylučuje, povaha se nesluší! Podle nich se lidstvo nevyvine historickou, živou cestou k dokonalosti a nevytvoří konečně dokonalou společnost, nýbrž naopak sociální systém vyspekulovaný nějakým mozkem okamžitě vnese řád do celého lidstva a v jediném okamžiku ho učiní spravedlivým a nehřešícím, dřív než prodělá nějaký živý proces, dřív než projde nějakým historickým a živým vývojem! Právě proto mají instinktivně neradi historii; jsou prý to samé ohavnosti a hlouposti..." A ještě jeden vizionářský: "Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Vypukaly požáry, šířil se hladomor. Všecko podléhalo zkáze. Epidemie sílila a šířila se dál a dál. Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a Vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi..."... celý text