hopla
přečtené 432
Pražské figurky
1907,
Jan E. Wondruška
V dřívějších dobách se společenský život neodehrával ve virtuálním prostředí, ale jen mezi skutečnými lidmi. Ulice a hospody se hemžily postavami, z nichž si některé zasloužily nejen pozornost, ale i věčnou připomínku ve formě podobných spisků. V tomto dílku jsou představeny jen některé z tehdejších "slavných." I dnes však každý, kdo stráví část svého života v některém městě, brzy pozná, že se ony figurky nevyskytovaly jen v minulosti, ale patří i k dnešnímu životu. Možná paradoxně se o nich však v dnešní záplavě informací o nich už tolik nedozvíme. Bylo by to jistě taky zajímavé čtení. Citace z úvodu stojí za zmínku: "Bylo to roku 1865. Ve chvalně známé Staroměstské pivnici, kteráž nacházela se v Jilské ulici, dlela jednoho večera veselá společnost, sestávající hlavně z mladých lidi, ponejvice studentů. Bylť hostinský Pěkný znám co přítel studujících, takže si získal svým dobrodušným chováním zvláště vůči studujícím příjmí „otec“ nebo jinak „táta studentů.“ Tam se scházela vždy četná společnost, zvláště mladších lidí, kteří rozjařeni dobrým mokem pěli národní písně. A kdo by byl tehdáž v hostinci nezpíval. Zpíval kde kdo, ať mladý, ať starý — vše jedno, pěly se písně národní, jimiž se náš národ probouzel k novému životu. Druh druha povzbuzoval v národním nadšení a byl to skutečně opravdový společenský život. Nynější naše mládež nemá o podobném společenském životě ani ponětí. Kde jsou ty písně, ty krásné naše písně, které hlaholily den co den v našich hostincích? Kde to národní nadšení? Vedlo by nás daleko, kdybychom měli vypočítávati všecko, co se od té doby k našemu neprospěchu změnilo..."... celý text
Svědectví z poválečné Šumavy
2019,
Rosa Tahedl
Coby příspěvek k porozumění mezi národy Čechů a Němců toto vyprávění, dle mého soudu, nemůže fungovat. Na to je tam příliš znát autorčino povýšenectví a sklon k vysmívání se. A coby dokument doby poslouží jen s ohledem na subjektivitu autorky. V textu je poměrně velké množství faktických nepřesností (na některé upozorňuje poznámkami i překladatel) - např. pomník Stalina v Praze nebyl z bronzu a nebyl odstraněn \"v tichosti.\" A v roce 1968 se režim nereformoval na \"komunismus s lidskou tváří.\" S velkou rezervou se musí brát také prohlášení, že po válce \"většina Čechů vlastnila revolver.\" Velmi subjektivní je také její pohled na Slováky a Slovensko obecně - jako by bylo znát, že si byli s Němci za války blízcí. Text se obsahově na několika místech opakuje, což ale nepůsobí nijak zvlášť rušivě - spíš to člověk vnímá jako vyprávění někoho, kdo už trochu pozapomněl, že se o tomtéž již zmiňoval, a dodává to příběhu autenticitu. Dílo je doplněno pěknými ilustracemi a také mnoha autorčinými verši, jejichž kvalitu však ocení zřejmě jen málokterý čtenář, protože jsou psány německým dialektem a nejsou opatřeny překladem. Nejvyšší vypovídací hodnotu tedy má autorčino popisování toho, co se jí bezprostředně týkalo, tedy její práce v lese. Zvlášť poznámky o tom, jak se tehdy v lese hospodařilo a zejména, s ohledem na aktuálnost tématu, jak se bojovalo s kůrovcem. Že se dnešní kalamitní situaci dalo předejít, z toho docela jasně vyplývá...... celý text
Byly jsme tam taky
2010,
Dagmar Šimková
"V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré. Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala "třídním bojem." Vysvětlila lidem, neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice."... celý text
Couchsurfing v Rusku - Aneb jak jsem málem začal rozumět Putinovi
2018,
Stephan Orth
Couchsurfing je určitě skvělá příležitost, jak poznat život místních, resp. tamějších, obyvatel. Když pak své zkušenosti a zážitky někdo zpracuje formou cestopisu, může mnoho lidí potěšit. Jen by to chtělo si vybírat hostitele pro danou zemi typické, normální, obyčejné, a nikoliv jen výstřední, žijící rozhodně jinak, než je v zemi zvykem. Tady se však autor rozhodl podle svého hesla: "Co je normální, to je zoufale nudné. Zajímavé to začíná být až tam, kde měřítko estetiky hraničí s extrémem." Přece jen nezapřel, že je spíš bulvární novinář než cestovatel. Jak se obyčejným Rusům žije, jsme se tedy moc nedozvěděli, zato nám pan autor, s typicky německou povýšeností, nezapomněl neustále vnucovat své propagandistické poučky. Styl psaní však byl jinak celkem příjemný a některé informace přece jen zajímavé. Např., že v některých oblastech v Rusku mají za povinný předmět šachy (s.72). A ještě pár citátů: "Čím větší auto máš, tím dál pro tebe musí traktor zajet." (s.162) "Ne každý, kdo dělá kroky, postupuje vpřed. Ne každý, kdo stojí na místě, je bez pohybu." (s.185) "Když něčemu stejnému věří téměř sto procent lidí okolo, je docela snadné potlačit nejprve jakékoli protiargumenty a poté i vlastní rozum." (= názor autora - docela výstižný i ve vztahu k masovým demonstracím, s.192). Oceňuji překlad knihy a zejména četné vysvětlivky, které mnohdy sloužily nejen k pochopení, o čem se píše, ale i jako opravy autorových nepřesností. Jo a ti medvědi a balalajky tam jsou! Podtitul je nepravdivý...... celý text
Ztracení: Poslední iluze 1
2018,
Henrik Fexeus
Metaforická hříčka o lidském vědomí a podvědomí se slabým potenciálem a ještě slabším zpracováním. Úvod je však bohužel dostatečně atraktivní, takže očekávání dalšího děje přiměje čtenáře k setrvání v četbě, věřím, že mnohdy, až do konce. O to větší pak přijde rozčarování. Možná by se měl autor, pokud si neodpustí psát romány, zaměřit spíš na žánr dobrodružný, resp. pro mládež. Tohle jeho dílo má k tomu nakročeno.... celý text
Chraň nás Pánbůh před Finem
2018,
Arto Paasilinna
Pohádková exkurze po alternativní verzi Nebe. Vyprávěna, jako vždy u tohoto autora, s laskavě sarkastickým nadhledem - v tomto případě doslovným. Navíc je zřejmé, že autor má přehled o tom, kterým směrem se svět ubírá a jeho vize, jak by mohla probíhat případná třetí světová válka, je až mrazivě realistická. S autorem jsem souzněl u všech titulů, které mu u nás dosud vyšly a vždy jsem se těšil, s čím přijde příště. Je mi moc líto, že nic nového už nám tento finský génius nepředloží. R.I.P.... celý text
Můj život 6.
2000,
Vlasta Javořická
Zřejmě nejtěžší období rodu Zezulkových. Toužebně očekávaný konec války nesplnil lidem sny o spravedlivé společnosti. Náznaky toho, že z Východu nepřichází pokrok, byly patrné už z chování vojáků Rudé armády. Následné zavržení všech hodnot minulých generací a rychlé převlékání kabátů bylo nespravedlivou odměnou těm, kdo po celý život mysleli na druhé a všemožně je podporovali. Znárodňování, politické procesy, nucená emigrace. Smutný konec. Ve Studené je dnes po Javořické pojmenována ulice a na rodném domě je umístěna plaketa. I její manžel pro obec nebyl bezvýznamný. Byl zakladatelem Sokola, starostou obce i ředitelem Satrapovy továrny na uzeniny, která dávala lidem desítky let obživu. Ta je ovšem dnes už zlikvidovaná - poté, co ji koupil a zrušil nynější významný člověk Andrej Babiš... Zajímavý článek: http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/20735-vlasta-javoicka-a-125-let-od-jejiho-narozeni... celý text
Můj život 5.
2000,
Vlasta Javořická
Popis událostí období od roku 1926 do těžkých let 2. sv. války. Nejen rodinné vztahy, ale i příklady charakterů lidí za změněných společenských podmínek. Cenná ilustrace naší národní povahy. Otázka vztahu k židovským spoluobčanům nevyznívá z autorčina vyprávění nijak pozitivně. Nejsilněji je pak popsáno odhodlání obyvatel bránit se německému nepříteli a těžké zklamání, když nás spojenci zradili: "Evropa se zbláznila a zašlápla své srdce, když vhodila čestné Československo do bezedné Hitlerovy tlamy."... celý text
Můj život 4.
2000,
Vlasta Javořická
Zřejmě nejzajímavější část života Javořické. Období světové války, konec monarchie. Přerod z rozčarování nad ztrátou iluzí o svém manželovi až po téměř cynický pohled na realitu. Oproti školním létům a času dospívání se toho teď dělo kolem ní mnohem více. Přispěly k tomu i přesuny, vyvolané válečnými časy. Javořická už není jen pouhým pozorovatelem, dává mnohem zřetelněji najevo své názory. Například z jejího úhlu pohledu nebyla volba prezidenta nově vzniklé republiky zdaleka tak jednoznačná záležitost ve prospěch Masaryka. Že se mezi lidmi čekalo, že tuto pozici bude zastávat Karel Kramář, který by si ji více zasloužil. Ani události v Praze, kdy byl např. poničen Mariánský sloup, nebyly na venkově schvalovány. Je fakt, že tato ostuda nebyla dosud odčiněna. Kniha končí bolestnou událostí, ztrátou rodinného příslušníka a také, jak píše sama autorka: "...odchodem prvých tří dětí do světa..." A ještě citace: "...opadlo mnoho kouzla z některých těch mužů osmadvacátého října a mnohé svedly peníze. Hlavně se budovalo na Slovensku a z toho mnohým zůstalo za nehty." (s.183)... celý text
Můj život 3.
1999,
Vlasta Javořická
Děj se opět dramatizuje, obsahově je to zajímavé čtení. Subjektivita je v tomto případě samozřejmá, ale i tak je tu patrné, co bylo v té době považováno za standardní chování. Tragičnost toho, jak si dívky namlouvaly, že si toho svého "pravého" teprve vychovají, už, doufám, v dnešní době převážně vymizela. Vzdor není hrdinstvím - obzvlášť, když se tím člověk vydává na cestu vlastní zkázy.... celý text
Můj život 2.
1999,
Vlasta Javořická
Po přečtení prvního dílu jsem to se svým těšením trochu přehnal. Přece jen jsem podcenil, že ne každá životní epizoda slečny Barešové musí být nutně zajímavá. Minimálně první část knihy jsem měl pocit, že čtu jen o tom, co si na sebe oblékala a jaké pseudoproblémy musela řešit ve škole. Trochu z obrazu té doby tam přece jen bylo, ale ta úroveň první části tomu chyběla. Představuji si, že takhle nějak asi vypadá ta červená knihovna. Ale nevzdávám to a čtu s nadějí další díl. Citát k pobavení (str. 19): "Byl to příjemný a milý chlapec, ale říkali o něm, že se rád napije. Inu, je to Slovák!"... celý text