J.F. přečtené 172

Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés 1999, Jiří Hanuš

Církev v podzemí 1999, Ondřej Liška

K poznání problematiky je lepší kniha J. Fialy a J. Hanuše (viz Podobné). Zde prakticky chybí reflexe teologické, spirituální roviny, Liška jakožto politolog píše skoro jen o rovině institucí a rolí, přidává jen několik vpodstatě nepodložených spekulací o psychologických motivech jednání některých aktérů. Dění 90. let navíc líčí tak, jako by příčina tehdejších nedorozumění byla takřka jen na straně skryté církve; všechny požadavky a způsoby jednání sídelních biskupů a Kongregace pro nauku víry jako by byly samy sebou neproblematické. Cenné je shrnutí diskuse mezi prof. Jorissenem a kard. Ratzingerem o tom, zda je nutné, aby byli duchovní vysvěcení F. M. Davídkem resp. Davídkovými svěcenci znovu (podmíněně) svěceni. Liška také vůbec poprvé uvádí znění vatikánských "Norem pro řešení případů tajných svěcení", byť v neúplné verzi (bez hlavičky a podpisů) a bez udání zdroje.... celý text

Kritika slov 1929, Karel Čapek

Neuróza a lidský růst 2000, Karen Horney

Ano, hodně složité, taky proto, že výklad se někdy složitě větví, ale kapitoly nejsou nijak členěny; výklad je navíc skoro jen teoretický, kazuistik pomálu. Ale četba stojí za to; získáme důkladný vhled do "základního vnitřního konflktu" mezi idealizovaným já a já skutečným; do dvou podob idealizovaného já; do mechanismu neurotické pýchy a neurotického sebepohrdání; do tří neurotických "řešení" vnitřního konfliktu (expanze, sebezapírání, rezignace). O terapii, tj. o tom, co s tím vším, se dovíme relativně málo, ale i to je cenné.... celý text

Vzkvétání 2014, Martin E. P. Seligman

Tak trochu reklamní vyprávění o Seligmanem založeném studijním oboru "Aplikovaná pozitivní psychologie"; mně víc pomohl jeho Naučený optimismus. Ale dobrá je rada psát si každý večer tři pozitivní události, co nejživěji reagovat na pozitivní sdělení a pokud možno mluvit víc o dobrých věcech než o špatných.... celý text

Ježíš Nazaretský I. 2011, Joseph Alois Ratzinger

Ježíš Nazaretský II. 2011, Joseph Alois Ratzinger

Máme konec na paměti? – Umírání, smrt a moudrost v době popírání 2019, Kathryn Mannix

Smrti (blízkých) se většinou bojíme a nepřipravujeme se na ni. Přitom, říká autorka, by to mělo být (a může to být) obráceně: kolem smrti je mnoho věcí, na které se lze připravit, a málo věcí, kterých bychom se měli bát.... celý text

Pád vzhůru 2015, Richard Rohr

Jestli si správně pamatuju Rohrovo "Všechno má své místo", tak tohle jsou na to takové variace - nic zásadně nového, jenom se každé zásadní zjištění hned zopakuje pěti jinými způsoby... Dobrá je kapitola "Propusťte svého věrného vojáka"... celý text

Zrod myšlení: Dopisy 1914–1919 2022, Pierre Teilhard de Chardin

Teilhardovy dopisy jeho sestřenici z 1. světové války, v níž sloužil jako nosič raněných a která pro něj byla jednou z formativních zkušeností. O detailech mluví kavalírsky spoře ("bombardování, útoky, přehradní palba byly záležitostí víc než každodenní. Strávil jsem v díře dva dny, kolem mě létaly celé hodiny dělové granáty... Chápeš, že při takovém životě jsou nervy trochu napjaté [!]"), mnohem víc rozvíjí myšlenky, které známe plně rozvinuté z Božského prostředí, Jak věřím a dalších spisů. Výborný překlad, moc pěkná typografie. Za současné války to vše působí ještě živěji (ovšem stokrát radši bych to četl méně živě v míru).... celý text

Pán: Úvahy o životě a osobě Ježíše Krista 2021, Romano Guardini

Kniha napsaná jako implicitní polemika s nacistickým kultem velikosti, úspěchu, moci, vítězství... a platná jako polemika s každým takovým kultem; přiznejme si, že i s tím naším. Guardini zaprvé překvapivě ukazuje, že v Ježíši, jak jej líčí Nový zákon (tedy takřka jediný pramen k jeho životu), vlastně není žádná lidská velikost: Neuznáme-li jej jako Boží vtělení, nezbude z něj vůbec nic. Člověk Ježíš není náboženská postava, není filosof, není učitel etiky, není revolucionář, politický vůdce, sociální reformátor, hrdina ani nic podobného; je prostě nevýznamný, neúspěšný a i svým nejbližším okolím nepochopený člověk, který ani své následovníky nečiní úspěšnými či lidsky velkými. Vykládat Ježíše jinak než křesťansky tedy vlastně není možné: není-li Ježíš to, co o něm Nový zákon vyznává, totiž Syn Boží, není vůbec žádný důvod se jím zabývat (a je možná lépe nechat se vést Goethem, Sókratem, Buddhou...). Zadruhé: věříme-li v TAKOVÉ vtělení, relativizuje to všechny lidské představy Boha: představy řecké, židovské, indické, novověké, představy "čistě náboženské", "ryze duchovní" nebo jakékoli jiné. Víra v toto vtělení nás nutí spojovat s pojmem Boha nejen představy nekonečnosti, neporušitelnosti, svatosti, ale kupodivu a takřka protismyslně také představy omezenosti, nepatrnosti, ba problematičnosti, zdánlivé opovrženíhodnosti, pokory... Což – zatřetí – mění naši představu o ČLOVĚKU: ten se nemůže spoléhat na to nejlepší a nejvyšší v sobě (duchovnost, zbožnost...), nemůže v tom vidět automaticky něco žádoucího a hodného usilování, naopak právě tyto oblasti nejvíc potřebují vykoupení. A nakonec – začtvrté – to otřásá našimi představami o SVĚTĚ a jeho pořádku – představami o tom, co to znamená nahoře a dole, vzestup a pád, zdar a nezdar, velké a malé... Při nepozorné četbě se kniha může jevit jako sbírka nijak výjimečných kázání, ale to je dojem velmi, velmi klamný.... celý text

Sapiens: Stručné dějiny lidstva 2018, Yuval Noah Harari

Na první otevření to vypadá jako historie lidstva, ne-li dokonce filosofie dějin, kterou expert na středověké a raně novověké zásobování a válečnictví poskládal z různých fyzikálních, biologických, neurologických a psychologických hypotéz... Stejně špatné jako jeho Homo Deus.... celý text

Elementární částice 2013, Michel Houellebecq

K Elementárním částicím jsem se dostal až poté, co jsem přečetl většinu pozdějších Houellebecqových knih - a zpětně mi připadá, že všechno to pozdější jsou variace na tohle: jsou tam typičtí Houellebecqovi hrdinové bez trvalých vztahů, prakticky bez příbuzných, bez naděje, beze smyslu, jsou tam jejich víceméně marné pokusy o kompenzaci tím či oním... Navíc ta Houellebecqova arcipesimistická diagnóza Francie a Západu tam je i s anamnézou sahající až někam k Druhé světové válce, ne-li před ni, s náznakem, jak snadno se od zdánlivě neškodné nevázanosti postupně sklouzne až ke zrůdnostem. Četba pro silné žaludky.... celý text

Kategorie středověké kultury 1978, Aron Jakovlevič Gurevič

Skvělá kniha; středoevropský čtenář bude možná zaskočen (a obohacen) množstvím údajů ze severských pramenů; Gurevičova Evropa, jak kdosi řekl, leží nejen na ose Paříž-Řím-Jeruzalém, ale sahá také od Islandu po Kyjev.... celý text

Kultura středověké Evropy 1991, Jacques Le Goff

Znamenitá kniha, jen název byl přeložen zavádějícím způsobem, přesnější by bylo "Civilizace středověkého Západu" (nečekejte tedy příliš výkladů o literatuře, básnictví, spiritualitě... ani moc výkladů o střední, natož východní Evropě). Hlavní témata, z jejichž přehledu je to jasné, jsou naštěstí vypsána hned na přebalu.... celý text

Homo Deus: Stručné dějiny zítřka 2017, Yuval Noah Harari

Tak nevím. Na první otevření to působí jako kniha nějakého studenta fyziky fušujícího do filosofie dějin, což ale Yuval není. Mám to teda brát jako ironicky napsanou dystopii? Anebo si autor jednoduše šlehnul respektive (to by mu odpovídalo spíš) psal to s nějakými diodami zastrčenými v mozku? Update: nebo že by ještě dnes skutečně takhle natvrdo "imanentizoval eschaton", tj. že by opravdu a vážně vymýšlel, jak tady, ve světě, vlastními silami uskutečníme ty své neodbytné představy zásvětního naplnění? Že by si vážně myslel, že vbrzku odstraníme takové lapálie jako smrt (a dodávám: že asi taky snadno vymyslíme nějaký bazmek proti vychladnutí vesmíru), a tím to budeme mít na háku na věky věků, ámen?... celý text

Serotonin 2019, Michel Houellebecq

Pro mě zatím nejsmutnější Houellebecqova kniha: hlavního hrdinu dvakrát v životě potká skutečná láska, ale jemu se ani jednou nepovede si ji udržet – a pak už vlastně jen doufá, že mu k jakžtakž smysluplnému žití pomůžou prášky, což se pochopitelně nestane. Jelikož ho antidepresivum zbavilo libida, nemůže si na rozdíl od hrdinů jiných Houellebecqových knih tu prázdnotu zakrývat sexem a ona na něj civí zcela nezastřeně; do toho se hroutí francouzské zemědělství a s ním i hrdinovo zaměstnání, jeho jediný přítel si vezme život... takže on ke konci takřka jen vegetuje a přemýšlí, jak ze světa zmizet co nejtišeji a nejméně nákladně pro ostatní. (V tom se to podobá Platformě, akorát že hrdina Serotoninu není totální cynik, v návrat té lásky pořád doufá, o to je to smutnější.) Ale tím nechci z Houellebecqa dělat prvoplánového moralistu, jen vytahuju jednu linii, kniha je skutečný román, který by se dal číst řadou dalších způsobů. O to větší škoda, že v Odeonu/Euromediích knihu opět nezvládli zredigovat. Nejotravnější jsou jemné nepřesnosti, u kterých si až za chvíli uvědomíte, že vám vnutily představu neodpovídající dalšímu ději: „potopeni“ na místě, kde podle smyslu zjevně mělo být „zatopeni“, „zpáteční cesta“ místo „cesta tam a zpět“, „uniká voda“ místo „zatéká“, „to není nic“ místo „to není málo“, „třicátníci“ místo „třicátnice“, „půl roku předtím“ místo „před půl rokem“, „jsou marní“ místo „jsou nemožní/zoufalí“, „čtyřka“ místo „čtvrtka“; k tomu navíc asi nezáměrné novotvary jako „předkyně“ nebo „houšťka“... Kde mám na autě hledat to „levé pravé kolo“ a jak vypadají budovy z „vlněného plechu“, mi není jasné doteď. Ach jo.... celý text

Podvolení 2015, Michel Houellebecq

Z toho, co jsem od Houellebecqa zatím četl, je to ta nejméně pornografická kniha. Jinak si myslím, že by se měla číst paralelně s jeho Mapou a územím, v komentáři pokračuju tam.... celý text

Mapa a území 2011, Michel Houellebecq

Pro mě zatím nejmíň depresivní Houellebecqova kniha (asi hlavně proto, že hrdina pořád něco tvoří nebo se o to aspoň snaží, zatímco v Platformě si jenom užívá, v Podvolení se snaží hlavně konformizovat, v Serotoninu už jen vegetuje...) Čtenář taky může mít jakési morbidní potěšení, když se v románu objeví poměrně nesympatický spisovatel jménem Michel Houellebecq a když je pak zavražděn... Doporučuju číst paralelně s Podvolením: Obojí je arcipesimistické vylíčení současné Francie (a Západu), kde žádná z postav nemá nejen děti, ale ani sourozence, strýce nebo tety; žádná takřka neví o svých rodičích, žádná nežije s nikým v trvalém vztahu; a nadto (hlavně v Podvolení) žádná nedokáže převzít kulturní vzorce dřívějších generací. Zkrátka všichni jsou izolovaní jak od současníků, tak od předků, a kompenzujou si to sexem a jídlem (Podvolení) nebo bohatstvím a mediální proslulostí (Mapa a území). Zpravidla do toho mívají krizi středního nebo jiného věku a jde hlavně o ni; ale v Mapě a v Podvolení Houellebecq navíc navrhuje dva scénáře blízké budoucnosti pro celou společnost: 1) kulturní vrstva se dá na islám (Podvolení), 2) nadále se udrží regionální kuchyně, řemesla atd., protože obyvatelé Francie – tj. Rusové a Číňani – je budou uchovávat (Mapa a území). (Třetí dystopickou vizi, promítnutou do vzdálenější budoucnosti, podává v Možnosti ostrova.) Jak že se tomu říká? Kasandrická literatura? (Asi ne náhodou se v Podvolení mýtus o Kassandře zmiňuje.) A ještě poznámku: obě knihy jsou, Euromedia prominou, mizerně zredigované: četbu neustále ruší stopy francouzské syntaxe, v dlouhých souvětích se ztrácí souvislost (nebo to byl záměr originálu?) nadto asi na každé třetí stránce nějaká nádhera typu „výpočetní tomografie“, „Hildegarda de Bingenová“ atd. atd. Přitom dobře zredigovat Beguivinův překlad zjevně lze, viz Platformu vydanou v Garamondu.... celý text

Platforma 2008, Michel Houellebecq

Houellebecqovo velké téma je (přibližně řečeno) osamělost a beznaděje, kterou si jeho postavy víceméně marně kompenzují různými prostředky - v této knize kariérou, trochu taky alkoholem, ale hlavně sexem, který, aby stačil, musí být čím dál zvrhlejší... Z toho, co jsem zatím četl, je Platforma nejdepresivnější*: skoro pro všechno kromě uvedených šidítek má hlavní hrdina ironii, cynismus, ne-li nenávist, o to zdlouhavěji a s únavnou detailností podává pornografické pasáže; na konci románu se těší už jen na to, jak jej po smrti co nejrychleji zahrabou do společného hrobu a co nejrychleji zapomenou, podobně jako v Serotoninu. Právě z téhle temnoty ale tím jasněji zazáří (pravda asi jen dvakrát) okamžiky nepředstírané náklonnosti nebo nadšení z neporušené přírody. Na rozdíl od Houellebecqových knih vydávaných v Odeonu/Euromedii je tato kniha dobře zredigovaná, z jazykové stránky se čte dobře. *) psáno v době, kdy jsem ještě neznal Možnost ostrova...... celý text